Z časopisu Listy - o možnostech dialogu v dnešním světě

Se souhlasem kulturně-politického časopisu Listy - původně exilového periodika, které jako jedno z mála působí dodnes v Česku - sdílíme vybrané texty, které kriticky nasvěcují problémy dnešní české společnosti a světa. 

Dialog jako nástroj radikální změny

Vladimír Špidla je předseda Masarykovy demokratické akademie, expremiér, bývalý evropský komisař.

„Veškeré lidstvo jednoho původu jest.“ – Aleš Hrdlička, antropolog

Současná civilizace je na své ekologické hranici. Musí se změnit, a to vyžaduje mimořádnou úroveň spolupráce, úroveň, která tu v dějinách ještě nebyla. K tomu, abychom obstáli, musíme totiž dospět k celkové změně kultury.

Současný člověk se svou kulturou pohybuje na cestě takzvané r-strategie. To ekologicky znamená, že daný organismus má poměrně hodně potomků, lineárně nebo exponenciálně se zvyšuje jeho počet, až dojde ke kolapsu populace. Tento kolaps způsobí, že se populace zredukuje až na několik % populace původní, a cyklus začíná znovu.

Opakem jsou takzvaní k-stratégové, to znamená ty skupiny živých organismů, jejichž populace jsou víceméně stabilní, jejichž vztah k prostředí je vyrovnaný a nevede ke kolapsu prostředí ani ke kolapsu populace.

Příkladem takzvaných r-strategistů jsou lumíci, příkladem k-strategistů jsou například sloni. Člověk se podle všeho pohybuje na rozhraní mezi r- a k-strategií a je na něm – a je to, zdá se, naše jediná možnost přežití – využít své kulturní schopnosti k tomu, abychom z dosavadní strategie r přešli ke strategii k.

Je zajímavé a svým způsobem paradoxní, že člověk jako biologická bytost je svou ekologickou charakteristikou spíše k-strategista, přitom současná kultura je naopak typickou r-strategií. Lidská civilizace se pohybovala prakticky po celé dějiny v kruhu a vyčerpávala až na výjimky pouze zdroje, které dokázala vyprodukovat. V 18. století, zhruba v době průmyslové re­voluce, se situace radikálně změnila. Využívání fosilních zdrojů bylo zapojením vnějšího ­zdroje. Došlo k radikální kulturní změně, která nás vyslala na cestu r-strategie, a tak jsme se stali prostřednictvím své nové kultury r-strategisty.

V této době vznikl civilizační model založený na extrakčním kapitalismu, který nezapočítává veškeré náklady. Zisk není založen na přidané hodnotě, nýbrž na nelítostné extrakci. Tato extrakce ždíme přírodu i lidi. Je to zcela jasně příklad
r-strategie. Podmínkou sine qua non pro existenci tohoto systému, který má všechny charakteristiky Ponziho schématu, je neomezená expanze. S ohledem na planetární meze je katastrofa předvídatelná.

Změní se těžiště moci

V této souvislosti je zajímavé se zamyslet nad příběhem o potopě. Lidstvo překročilo své morální meze a zaniklo božím zásahem. Někdo ovšem zůstal a zase jsme se namnožili. To je typický mýtus o r-strategistovi. Profánními slovy: překročili jsme hranice udržitelnosti a došlo ke kolapsu populace. Přes veškerou civilizaci jsme se vydali cestou lumíků.

Z toho vyplývají poměrně jednoduché závěry. Nemusíme mít obavy o člověka jako druh, protože nějací lidé vždycky zůstanou, ale musíme mít obavu o současnou kulturu a současnou civilizaci. Ta je ohrožena zánikem.

A jak ukazují dějiny, například temná století po zániku Římské říše, tato období nejsou ani šťastná, ani bez strádání. Na druhé straně, právě dějiny průmyslové revoluce ukazují, že radikální civilizační změny jsou možné. Klíčovou otázkou přitom je, zda dokážeme tuto civilizační změnu moderovat, a tím vytvářet v jejím průběhu přes všechny problémy spolupracující společnost. Jinak řečeno, zda tato změna bude naší společnou expedicí, nebo zda se odehraje v krutém chaosu.

Klíčovou otázkou pro to, abychom situaci zvládli, je otázka moci. Na své cestě se nesmíme nechat zaslepit technickými detaily, protože každá civilizační změna vede k přerozdělení moci. Přechod z agrární do průmyslové společnosti znamenal současně přechod moci z rukou aristokracie do rukou buržoazie.

Vláda vylučovací kultury

Sledujeme-li současnou politiku a kulturu, můžeme vypozorovat dvě zásadní kulturní linie. První z nich bych nazval slovy Ericha Fromma kulturou nekrofilní – je charakterizovaná brutální a nelítostnou cestou k moci. A vzhledem k tomu, že moc ve své podstatě nemá žádné hranice, pokud jí nejsou dány kulturně, tato linie nutně musí dojít ke kolapsu. Typickými příklady této strategie nebo kultury jsou všechny nacionalistické identitární přístupy, protože v kontaktu jiností se nejsou schopny prosadit jinak než mocí.

V této souvislosti je zajímavý civilizační význam střední Evropy. Střední Evropa disponuje samostatnou společnou kulturou německo-česko-maďarsko-židovsko-polskou.

Jedna z mnohých lží nacionalismu 19. století spočívala v popření tohoto principu a přiřazování kultury k etniku. Logikou nacionalismu té doby bylo odmítnutí dialogu a konflikt. Ve vírech těchto konfliktů nakonec středoevropský kulturní okruh dosáhl absolutního zla v holocaustu. Dále se již nedá jít. Všechny ostatní otázky jsou pouze technické. Nové technické prostředky a obratná organizace by jistě umožnily ještě masovější vraždění, ale eticky již absolutna bylo dosaženo. Právě dosažení absolutního zla je středoevropským vkladem do světových dějin.

Dalším znakem této nekrofilní společnosti nebo civilizace je důsledná komodifikace čehokoliv a kohokoliv. Vše je nahlížené pouze jako komodita, kterou je možno využít a spotřebovat. Komodifikace je nezdravým rámcem současného uvažování. Celou realitu přetváří v komodity, přičemž základem komodity je naše schopnost s ní disponovat. Komodita není s námi v rovnocenném vztahu; člověk, který je komoditou, je podřízený tržnímu vztahu, který v žádném okamžiku nevytváří rovnost, nýbrž situaci rychle se měnící nadvlády. Kdo platí, přikazuje.

Z tohoto pohledu nejsou vyloučeni ani lidé. Je to něco, co papež František nazýval vylučovací kulturou. Ten, kdo je z jistého formálního hlediska málo cenný nebo bezcenný, není uznán a v zásadě nemá právo na existenci. Pro civilizaci je zásadní, že tento přístup znemožňuje dialog. Bez dialogu ovšem není možná spolupráce, a to znamená jistotu nelítostných a brutálních konfliktů.

Opakem nekrofilní civilizace je civilizace biofilní, která je schopna uznat transcendentální hodnotu, a to jakékoliv součásti světa. Nebo jakékoliv lidské bytosti. V takovém případě platí, že i bezcenní jsou cenní a mají hodnotu, kterou možná nechápeme, ale přesto akceptujeme.

Dialog, jakkoliv složitý a komplikovaný, je zřejmě jediným nástrojem pro budoucí přežití lidstva, prostřednictvím transformace civilizace, která nás znovu přivede na cestu k-strategisty.

Nesouměřitelnost brání dialogu

Dialog je kolektivní dílo. Vyžaduje velké množství zkušeností, velké množství znalostí, velké množství času. Proto není možné si vystačit pouze s úrovní občanskou, ale zásadní je úroveň institucionální, například obce, strany, nevládní organizace. Spolupráce je třeba rozvíjet na všech úrovních, a to individuální, občanské, regionální, nadregionální a globální. Potřebujeme komplexní dialog.

Schopnost spolupracovat je nám sice dána, lidé jsou evolučně tvorem přežívajícím ve skupině, ale tento vklad již nestačí. Schopnost spolupracovat není individuálním rozvojem, který je toho samozřejmě důležitou složkou, ale je především institucionálním úsilím.

Civilizace vyžaduje takové skupiny, které již nelze spontánně zvládnout, vyžaduje určitou míru odcizení, bez které není možné fungovat. Mají-li fungovat objektivní instituce, znamená to, že neodcizené vztahy musejí být podřízeny odcizené objektivitě. Předstoupí-li přede mě jako nositele moci bratranec, musím jej pojednat stejně jako jakéhokoliv jiného člověka, se kterým nemám vůbec žádný osobní vztah.

K tomu, aby dialog vůbec mohl fungovat a aby byl účinný, je třeba, aby byla splněna řada podmínek jak kulturních, tak i institucionálních. Mezi všemi podmínkami, které jsou nutné, aby mohl fungovat dialog na úrovni civilizace, jsou dvě zásadní.

První z nich je sociální koherence společnosti. Pakliže se lidské zkušenosti zásadně liší a lidé žijí víceméně v nesouměřitelných světech, nelze očekávat fungující dialog. Nesouměřitelné světy vytvářejí subkultury, které často hovoří naprosto odlišným jazykem a nejsou schopny vzájemné pochopené interakce.

Nesouměřitelné světy se vytvářejí uvnitř našich společností a samozřejmě se vytvářejí globálně. Chceme-li být schopni globálního dialogu, je to podmínka přežití civilizace, musíme být schopni se rozdělit o své statky jak uvnitř svých společností, tak i mezinárodně. A to v míře, na kterou jsme nebyli zvyklí.

Jakkoliv to v některých okamžicích zní velmi paradoxně, podmínkou dialogu je kulturní globalizace. Proto jsou tak důležité globální instituce jako například UNESCO. Alespoň část naší zkušenosti a naší kultury se musí odehrávat ve formách a způsobech, které jsou globali­zované.

Druhou otázkou jsou metody komunikace. Je zřejmé, že každá radikální změna ve způsobu komunikace měla své civilizační kulturní i mocenské důsledky. Schopnost psát a zaznamenávat informace vedla k civilizaci – to znamená k vytváření složitých struktur překonávajících přirozenou lidskou skupinu.

Chceme-li být schopni globálního dialogu, musíme být schopni se rozdělit o své statky jak uvnitř svých společností, tak i mezinárodně. A to v míře, na kterou jsme nebyli zvyklí.

Knihtisk pak vytrhl společnost z pohybu v kruhu a směřoval ji k exponenciálnímu růstu znalostí, tedy k trajektorii, která trvá až doposud. Současná digitalizace a užívání umělé inteligence jsou opět dalším zvratem, který bude mít nepochybně stejný civilizační vliv jako oba zlomy předchozí. Vznik umělé inteligence je mimořádnou událostí i z hlediska dějin přírody, protože až doposud všechny formy, které nějakým způsobem můžeme považovat za inteligenci, byly vázány na biologický substrát.

Moderní technologie umožňuje nepatrným skupinám ovládnout společenský dialog. Vytvořila novou rovnováhu mezi lží a pravdou, protože vytvářet lež a umělé konstrukce je daleko snazší než hledat pravdu, která leží vně struktury. Moderní dialog se nemůže opírat o známé osvědčené rčení, lež má krátké nohy, daleko nedojde.

Společenský dialog je ovšem možné ovládnout i tím, že se intenzivně využívá odpovědi. Což je strategie komerčních sociálních sítí. Tato tzv. dopaminová past znemožňuje hluboké myšlení, znemožňuje kontemplaci a vcítění a vzhledem k tomu, že účinnost dopaminové reakce průběžně oslabuje, musí tyto systémy, jak dokládá řada odborných textů, svůj dialog extremizovat.

Tento typ komunikace pomocí názorových bublin se nakonec změní v pouhou komunikaci člověka se sebou samým. Dopamin ho uzavírá pouze ve vnitřním dialogu s předsudky a úzkostmi, u jednoho každého vytváří určitý solipsismus. Tak umělá inteligence umožňuje vést zdánlivý individualizovaný dialog, který se však stává pastí.

„Nynější prostředky umožňují, abychom vzájemně komunikovali, sdíleli poznatky i pocity. Nicméně, někdy nám také brání navázat přímý kontakt s úzkostí, chvěním a radostí druhého a se složitostí jeho osobní zkušenosti. Proto by neměla udivovat skutečnost, že dotěrnou nabídku těchto produktů provází hluboké a melancholické neuspokojení v meziosobních vztazích či škodlivá osamělost,“ napsal papež František v encyklice Laudato si’.

Základem dialogu jsou lidská práva

Pro nás Evropany je zásadní Evropská unie, která je politickou a kulturní inovací – pravděpodobně největší od vzniku vestfálského systému. Je zakladatelem zcela nového konceptu, supranacionální správy, která radikálně překonává právě vestfálský systém s jeho rovnováhou sil a mezivládní koordinací.

Pohlédneme-li na okolnosti vzniku EU, nutně nám vytane na mysli, že Unie je svým způsobem zázrakem. Uvědomme si, že pouhých 5 let po válce, po holocaustu, kdy krev ještě neuschla a stále jste mohli doufat, že se maminka vrátí, všude ještě byly válečné trosky, se vytvořil systém, kde poražení a vítězové začali bona fide spolupracovat na vytváření budoucnosti. Z hlediska našeho tématu je těžko představitelné, že bylo možné dospět k tak hluboké a intenzivní formě kontinentálního dialogu.

V Evropské unii se vytvořil systém, který se ukázal jako daleko efektivnější než pouhá mezivládní koordinace. Rozvíjení tohoto systému je naším vkladem pro přežití lidstva. Pokud bychom připustili erozi Evropské unie a erozi supranacionalismu, nebude již lidstvo mít k dispozici nástroj, který by mu umožnil aktuální situaci zvládnout. Čas nám rychle uplývá.

Unie je vkladem pro přežití lidstva. Reforma globálního vládnutí podle vzoru Evropské unie je podmínkou sine qua non. Stále víc budeme potřebovat něco na způsob Společenství uhlí a oceli na globální úrovni. Pokud k tomu nedojde, budeme vystaveni imperiálnímu tlaku těch nejsilnějších. Ti si pro zdroje dojdou.

Základem produktivního planetárního dialogu jsou lidská práva. Člověk není jen užitečným zvířetem, které poté, co přestalo být produktivní, pošleme na jatka.

V každém společenském dialogu se svým způsobem odráží otázka dominance. Je zcela zásadní a podstatné tuto situaci překonat. Je podstatné si položit otázku, proč vedeme dialog. Chceme dialogu využít k ovládnutí, nebo hledáme obecné dobro a hledáme cestu, jak překonat zjevně neudržitelné současné uspořádání? Do svého dialogu musíme také zahrnout dialog s přírodou.

Ve svém dialogu hledáme pokrok, ovšem jedna z nejkomplikovanějších otázek moderní doby je, co je vlastně pokrokem. Pokrok je něco víc než jenom technický vývoj. Pokrok v sobě musí mít vždy humanistickou komponentu.

Jsme v situaci, kdy se nebude rozdělovat prospěch, ale břemeno. Sdílená koncepce spravedlnosti je podstatná. Protože pouze spravedlnost vede k ochotě snášet strázně a přijímat oběti. Proto jedna z otázek našeho dialogu musí být hledání shody na tom, co je spravedlivé.

Produktivní dialog vyžaduje úpornou práci už jenom k tomu, aby došlo ke sjednocení jazyka a základních představ. Z dialogu nesmí být a priori vypouštěna žádná témata, zejména témata organizace výroby a organizace moci.

Přežití vyžaduje přechod od konzumu k oběti. Život není nirvána. Otázka není vyhýbat se obětem, nýbrž otázkou je v každé situaci nalézat humanistické řešení.

Spolupráce není možná bez konfrontace. Úkolem dialogu není se konfrontaci vyhýbat, nýbrž ji učinit produktivní. Slovy Ježíše Krista: Nepřinesl jsem pokoj, ale meč. Dialog je nástrojem pro produktivní konfrontaci. Rychlost změny překračuje hranice biologické adaptace, to znamená, že je to na nás, na lidské kultuře, abychom se dokázali adaptovat.

Změna kultury vyžaduje dialog a dialog přitom vyžaduje změnu kultury, protože současná kultura, momentálně silně nesená sociálními sítěmi, dialog znemožňuje tím, že uzavírá lidi do nich samých a snadno umožňuje z dialogu, zejména nepříjemného, utéct.

Produktivní dialog vyžaduje úpornou práci už jenom k tomu, aby došlo ke sjednocení jazyka a základních představ. Z dialogu nesmí být a priori vypouštěna žádná témata, zejména témata organizace výroby a organizace moci.

Je vhodné si představit, že velké ekonomické struktury rozhodně nejsou demokraciemi, jsou typickými oligarchiemi a jsou v ostré opozici k politické demokracii. Jedna z nejcennějších věcí, kterou je třeba hájit, je demokratická politika. Pro mě je to zásadní vklad do dialogu o tom, co je dobro v našem společenském kontextu.