Kolár, Jan

KOLÁR Jan, 2. 1. 1923 Praha – 10. 3. 1979 Lucemburk (Lucembursko), novinář a publicista. Pocházel z umělecké rodiny. Jeho matka Máša K. byla pěvkyní v Národním divadle, jeho otec Jan Stanislav K. byl režisérem a scénaristou. 1934–42 studoval na pražském reálném gymnáziu v Křemencově ulici. Po maturitě (1942) kvůli uzavření českých vysokých škol nastoupil jako úředník do jinonické Waltrovky. V té době začal publikovat své první příspěvky v časopise Praha v týdnu. Po osvobození krátce pracoval v cestovní kanceláři Čedok a od podzimu 1945 studoval práva na Právnické fakultě UK. Zároveň vstoupil do Československé strany lidové a zahájil spolupráci s lidoveckým tiskem. Jeho články vyvolávaly velkou nelibost u československých komunistů; nejednou byly probírány ve vládě, kde proti nim zvláště Klement Gottwald, Zdeněk Fierlinger i další protestovali a označovali je za výplod „politického jezovitismu“. Za článek Atomická energie a Jáchymov, v němž se dotkl citlivého tématu těžby jáchymovského uranu ve prospěch Sovětského svazu, byl dokonce zatčen, tři dny držen ve vyšetřovací vazbě a obviněn z prozrazení vojenského tajemství. K soudu však nakonec nedošlo a celá aféra vyzněla do ztracena. Negativní zkušeností se ovšem nenechal odradit a v bezprostředně poválečném Československu patřil mezi nejodvážnější politické komentátory. Po únoru 1948 se ocitl mezi prvními pronásledovanými. Vyloučen ze studií. Krátce se ukrýval u strýce ve Slaném. 6. 4. 1948 nastoupil do letadla na pravidelné lince Praha – Bratislava a spolu se svým známým donutil pilota letadla, aby změnil kurz a přistál v Mnichově. V Německu se ho ujal Pavel Tigrid, který mu zajistil azyl. Krátce poté odcestoval do Lucemburska; nejprve se živil jako dělník a posléze psal články do tamějších novin. 1949 odešel nakrátko do Švýcarska; téhož roku odcestoval se svou manželkou do Kamerunu (jeho snoubenka se musela nejdříve fiktivně provdat za jednoho Lucemburčana, aby mohla vycestovat z ČSR) a tam po jistých peripetiích zakotvili, když si jeho žena otevřela jednu z osmi kamerunských lékáren. K. začal velmi úspěšně obchodovat s kakaem. Manželé K. společně podnikali až do poloviny 70. let, kdy se již natrvalo odstěhovali do Francie. Krátce před svou smrtí odešel K. pod dojmem nástupu Mitterandovy levicové vlády opět do Lucemburska. V exilu rovněž činný politicky a jako publicista. Člen Rady Svobodného Československa, v exilovém tisku publikoval řadu textů z oblasti politiky, historie a filozofie. Autor několika románů ve francouzštině, reflektujících problematiku exilu (Monnaie de retour, Paříž 1959; Le nouveau venu, Paříž 1961; Paradis parall les, Paříž 1967) a esejistických knih (česky) Listy němému příteli (Lund 1956) a Otázky české tradice (Lund 1958).