Projev Viléma Prečana na vernisáží v Plzni 18. listopadu 2013

Vážený pane primátore, vážené dámy, vážení pánové!

Příběh z doby před 24 lety, který se tu připomíná v nezapomenutelných fotografiích pořízených tehdy pohotově a odvážně paní Blankou Lamrovou, patří neoddělitelně k onomu zázračnému roku 1989. Málokdy šly německé dějiny tak bezprostředně Prahou a Čechami jako tehdy, snad nikdy předtím ani potom nezažila pražská Malá Strana tolik pozornosti světových médií. jako tehdy.

Přes Československo se tehdy mezi 30. zářím a 10. listopadem 1989 přesunulo do Spolkové republiky nejméně 80 tisíc Němců z NDR. První dva hromadné exody - od večera 3o září do rána 1. října a pak ze 4. na 5. října si ještě Honeckerův režim vyhradil, že se tak stane ve vlacích  východoněmecké železnice přes Drážďany do pohraničního západoněmeckého Hofu.

27. října začal 3. exodus, už přímo z Prahy rovnou do SRN, nejprve po stovkách denně. Od 4. listopadu, kdy východní Berlin rezignoval na to, aby se jeho prchající občané museli v Praze vyvázat z občanství, jich bylo za den několik tisíc. Opouštěli Prahu ve zvláštních vlacích a najatými autobusy, nebo i ve vlastních trabantech a wartburzích, které se už ani nezastavovaly v Praze. Také Plzeň si užila své, když přes ni proudily před desátým listopadem kolony východoněmeckých aut na Rozvadov. Federální ministerstvo vnitra zaznamenalo, že za poslední týden před pádem berlínské zdi, přesněji do poledních hodin 10. listopadu, přešlo přes čs. hranice do západního Německa 62.500 občanů NDR.

Koncem léta a začátkem podzimu 1989 byla NDR posledním věrným spojencem komunistického Československa, a pražský režim se Honeckerovu východnímu Berlínu odvděčoval tím, že tvrdě odmítal všechny apely západoněmeckého velvyslanectví a bonnského ministerstva zahraničí na humanitární řešení po vzoru Maďarska, které německým uprchlíkům otevřelo hranice k odchodu do Rakouska, anebo Varšavy, kde vláda dovolila, aby občané NDR-azylanti mohli být ubytováni mimo tamější západoněmeckou ambasádu.

Archivní dokumenty však svědčí o tom, že za fasádou neústupnosti byla už od poslední zářijové dekády usilovná snaha Černínského paláce a mezinárodního oddělení ÚV KSČ přimět východoberlínské partnery k nějakému řešení, aby Praha přestala být výkladní skříní politické krize NDR. Stačilo dvacetihodinové zdržení při přistavení vlaků z NDR do Prahy 3. října, aby se do Berlína snesla smršť telefonátů a dálnopisů, z čs. předsednictva vlády, ministerstva zahraničí i z Jakešova sekretariátu, vyjadřujících obavy z výbušného potenciálu na malostranském Tržišti a ve Vlašské ulici, které byly přeplněny zástupy východních Němců.

Adamcova a Jakešova Praha byla v těžkém dilematu také proto, že Spolková republika byla největším a nejdůležitějším západním obchodním a hospodářským partnerem. Také proto měla snahu nehnat konflikt do krajnosti.

Nakonec i východní Berlín volil cestu menšího odporu bez ohledu na zájmy Prahy. Koncem října berlínské politbyro v čele s Honeckerovým nástupcem Egonem Krenzem zrušilo omezení  soukromých cest svých občanů do Československa, a tak od 1. listopadu byla cesta na Západ přes Prahu pro východní Němce zase volná jen na občanské průkazy. Také pod tlakem Prahy, která takřka ultimativně upozornila na eventuální nutnost uzavřít čs. hranice, začal východní Berlín horečně připravovat nová opatření. Ta vyústila v překotném řešení, jehož výsledkem bylo v noci z 9. na 10. listopadu otevření všech přechodů mezi východním a západním Berlínem - symbolický pád berlínské zdi.

Vzpomínáme-li na události roku nečekaných zázraků, na ty, kteří zvolili cestu z NDR ke svobodě přes Prahu, nemůžeme si nepřipomenout ty občany NDR, kteří na podzim 1989 demonstrovali proti režimu nikoli odchodem ze země, ale na ulicích a náměstích východoněmeckých měst: v Drážďanech, v Lipsku, v Berlíně a v mnoha dalších. Vynutili si onen „obrat“ v politice vedení NDR, který vedl k svobodným volbám v březnu 1990 a pak na podzim téhož roku ke sjednocení Německa.

Východní Berlín byl na podzim 1989 svědkem i solidarity s českými demonstranty v Praze při příležitosti čs. státního svátku. Ve dnech 29. až 31. října 1989, vždy večer, se opakovaně  blížil k československému velvyslanectví ve východním Berlíně průvod nejméně tisíce demonstrantů, kteří transparenty protestovali proti násilnostem, jichž se dopustila československá policie v Praze 28. října. I přes zásah východoberlínské policie se podařilo mnoha demonstrantům proniknou až před budovu a tam se svíčkami v ruce vyjádřit protest a solidaritu.

Východoněmecká občanská iniciativa Nové fórum tehdy  vyjádřila naději, že po pražském jaru přijde i pražské léto. Ano, přišel politický převrat pražského podzimu. Svoboda nepřišla zvenčí ani v Československu. Zázrak sebeosvobození se odehrál i zde. Jistěže v nejpříznivějších mezinárodních podmínkách, jaké kdy země do té doby měla, ale z vůle občanů, kteří v ulicích a na náměstích rozhodli o tom, co už za žádnou cenu nechtějí a po čem na druhé straně touží – po životě ve svobodě a lidské důstojnosti.