Západní diplomacie a počátky Charty 77: nálezová zpráva

Vilém Prečan

Základem tohoto příspěvku byl referát přednesený na kolokviu o Chartě 77 a Janu Patočkovi, které se konalo 25. ledna 2007 v Paříži.

Když britský velvyslanec v Moskvě posílal 9. září 1975 do Londýna první odhad dalšího vývoje sovětské politiky vůči Západu po summitu v Helsinkách, na prvním místě zdůraznil, že podepsání Závěrečného aktu si Sověti připisují jako velký diplomatický úspěch a označují je za mezník poválečných dějin. Sir Terence Garvey pečlivě vypočítal, co Sověti podpisem získali, a na druhé straně konstatoval, že jejich hlavní slabinou je třetí koš. Předpověděl, že na první následné schůzce v roce 1977 se Sověti soustředí na první koš (otázky bezpečnosti), zatímco se musí obávat, že hlavním bodem programu na schůzce v roce 1977 bude kritika ze strany Západu a neutrálů, jak oni a východoevropské státy plní humanitární a další ustanovení třetího koše Závěrečného aktu. Uzavíral varováním, že détente může vést k vítězství Sovětů v Evropě, nebude-li Západ správně postupovat. Jako jediný způsob, jak se vyhnout možným úskalím, doporučoval, aby západní státy držely při každém jednání při sobě a usilovaly o vyvážený kompromis výhodný pro obě strany.1„The conclusion on 1 August of the Conference on Security and Cooperation in Europe (CSCE) has been claimed by the Russian as a great diplomatic success and a major landmark in post-war history. (…) The main debit, however, is in Basket III. (…) From their point of view, one of the unfortunate results of CSCE is that the meeting in 1977 will almost inevitably focus on Basket II and III. The Russians will try to concentrate attention on the principles in Basket I; … but they must fear that the main business of the 1977 meeting will be the Western, and indeed neutral, pestering about Soviet and East European fulfilment of humanitarian and other provisions in Basket III. (…) Mishandled by the West, the pursuit of détente could lead to a soviet walkover in Europe. But if the Western countries continue, negotiation by negotiation, to stick together, to keep their guard up and to settle for nothing less than a fair balance of concrete advantage, they need not shrink from it.” Sir T. Garvey (Moscow) to Mr. Callaghan. 9 September 1975. Documents on British Policy Overseas. Series III, Volume II. The Conference on Security and Cooperation in Europe, 1972-75. London: The Stationery Office, 1997, s. 474-479.

V těchto úvahách nenacházíme ještě ani stopu úvahy o tom, že by v helsinském procesu mohl hrát roli také někdo jiný než vlády zúčastněných států. O 16 měsíců později mladý francouzský karikaturista Jean Plantureux2Signoval své karikatury jako „Plantu“. Za identifikaci jeho plného jména vděčím Dereku Patonovi. vystihl velmi přesně existenci ještě jednoho faktoru helsinského procesu, když do transparentu HELSINKI, vítězoslavně drženého Leonidem Brežněvem, načrtl mezi písmena L a S siluetu človíčka, který vztyčil svůj vlastní malý transparent HELSINKI. Karikatura, kterou otiskl pařížský Le Monde pod svou první zprávou o Chartě 77 ve vydání datovaném 7. ledna 1977, přesně vystihla vynoření fenoménu, s nímž 1. srpna 1975 nepočítal nikdo – ani Západ, ani Moskva a její satelité: helsinského procesu zdola, hnutí občanů, kteří začali požadovat, aby vlády jejich zemí plnily své závazky na poli občanských a lidských práv, a pranýřovali jejich porušování.

Před necelým rokem jsem se pokusil vyzkoumat, jak některá západní velvyslanectví v Praze reagovala na vynoření se Charty 77 a co lze na základě dostupných archivních pramenů zjistit o tom, co bych nazval učebním procesem západní diplomacie tváří v tvář novému faktoru nejen vnitřní politiky komunistických zemí, ale evropské politiky vůbec.

Vzhledem k pravidlům zpřístupňování archivních pramenů je možnost studia na tomto poli zatím velmi omezená. Nicméně díky laskavé intervenci německého a francouzského velvyslance v Praze, kterou na francouzské straně zprostředkoval tehdejší ředitel CEFRES profesor Christian Lequesne (vřele mu za to ještě jednou děkuji), jsem měl možnost excerpovat německou a francouzskou dokumentaci k tématu Charta 77 od ledna 1977 do jara 1978 v archivech německého a francouzského ministerstva zahraničí ještě před vypršením třicetileté lhůty. Písemnosti amerického (US) velvyslanectví v Praze z tohoto období nebyly zatím odtajněny, a tak dílčí výsledky přineslo jen studium v Jimmy Carter Library a v tištěných pramenech, jako jsou Congressional Records, State Department Bulletin, Weekly Compilation of Presidential Documents a americký tisk.3Až v únoru 2007 zpřístupnilo americké ministerstvo zahraničí washingtonskému National Security Archive (NSA) 85 došlých a odeslaných depeší velvyslanectví USA v Praze z ledna a února 1977, které se tak či onak vztahovaly k Chartě 77. Nevládní organizace NSA poskytla Československému dokumentačnímu středisku v Praze kopie celého souboru.

Čas, který mám k dispozici, umožňuje uvést jen základní údaje a dílčí postřehy. Jsou nicméně velmi zajímavé, mimo jiné také proto, že poskytují konkrétní údaje o rozsahu styků západních diplomatů v Praze se signatáři Charty 77 a dalšími disidenty i o dilematech těchto styků.

Diplomacie Spolkové republiky Německo a Charta 77 (1977)4V Politickém archivu mínisterstva zahraničních věcí v Berlíně jsem dostal ke studiu dva svazky spisů pražského velvyslanectví číslo 13699 a 13700 (Politisches Archiv des Auswärtigen Amtes, Auslandsvertretungen, Botschaft der Bundesrepublik Deutschland Prag, dále citováno jako PA AA s číslem svazku). Jsou to spisy vztahující se obecně k Chartě 77 a k disentu v ČSSR (Betreff: Innenpolitik, hier: Charta 77/Dissidenten allgemein; spisové zařazení Pol. 320/10); svazek 13699 za období prosinec 1976 – 1978, svazek 13700 za období od září 1977 do září 1979. Kromě toho dva svazky spisů té části československé agendy referátu 214 bonnského ministerstva, která má spisové označení 320.10 – 320.50 TSE: svazek 132783 s originály došlé a kopiemi odeslané pošty od prosince 1976 do konce roku 1978 (Betreff: Charta 77; 320.10 TSE) a 132784 se spisy z let 1977-78 (Charta 77 - Einzelfälle A-Z; Emigranten; Eurokommunisten; Pressestimmen; Führende Persönlichkeiten, spisové označení 320.10 – 320.50 TSE); dále citováno PA AA s číslem svazku.

Zejména německý materiál, velmi rozsáhlý a různorodý, ukazuje, že se nám tu dostává do rukou významný pomocný pramen k analýze vývoje Charty 77 samotné. Historik měl dosud k dispozici vedle vlastních textů Charty a dobové samizdatové publicistiky už jen údaje ze zlomku dochované osobní korespondence a dobových či memoárových svědectví současníků, ne vždy spolehlivých; k tomu se přidružují postupně disponibilní prameny pocházející z činnosti komunistických tajných služeb, Státní bezpečnosti a tzv. rozvědek. V dané diplomatické korespondenci dostává do rukou analytické postřehy o Chartě, disentu a opozici z pera lidí posuzujících takřka den za dnem se sympatií, nicméně kriticky, co nejvěcněji a s potřebným odstupem, jak to odpovídalo jejich profesní povinnosti. A také informace získané v rozhovorech s jejich partnery z řad disidentů, analýzou tisku hostitelské země, od kolegů z dalších velvyslanectví či z mezinárodních institucí. Historik tu najde také takové neocenitelné dokumenty, jako je například osmistránkové memorandum z dubna 1979 o tříhodinovém rozhovoru pětičlenné skupiny poslanců Spolkového sněmu se zástupci Charty 77 v bytě Františka Kriegla, kde se kromě hostitele zúčastnili dva z mluvčích – Václav Benda a Zdena Tominová – a dále Jiří Hájek a Gertruda Sekaninova-Čakrtová.5PA AA, 13700.

První zpráva západoněmeckého velvyslanectví o přípravách „k nové spektakulární akci“, jíž chtějí kritikové režim upozornit na porušování lidských práv v zemi, byla do Bonnu – s určením také pro Moskvu, Varšavu a Stálé zastoupení u NDR - odeslána 30. prosince 1976 v 17 hodin.6PAAA, 13699. Dálnopis DB č. 868. Autor zprávy měl bezpochyby k dispozici text Prohlášení Charty 77, poněvadž bylo ve čtyřstránkovém textu věrně interpretováno včetně údajů o mluvčích, charakteru Charty atd.; také počet signatářů byl přesný – 241, stejně jako informace o tom, že prohlášení je už v zahraničí a bude uveřejněno ve velkých západoevropských a amerických denících pravděpodobně 7. ledna. Jakož i to, že text bude ještě před uveřejněním v zahraničí zpřístupněn československým médiím. Ve zprávě není uveden pramen informací; ze svědectví Pavla Kohouta však víme, že to byl on, kdo informoval tiskového referenta západoněmeckého velvyslanectví Wolfganga Rungeho, s nímž byl v těsném kontaktu a který byl autorem zprávy.7Ověřeno v korespondenci s P. Kohoutem a W. Rungem z ledna a února 2007.

Dálnopis končí prvním hodnocením. Dosah této nové iniciativy nelze ještě posoudit. Je však pozoruhodné, že kritici režimu po prvé překonali fázi izolovaných protestů, nesených jednotlivci nebo okruhem přátel, a že nalezli cestu ke společné platformě, která sahá až k církvím, i když jejich oficiální představitelé ji schvalují leda tak potají. Zde se rodí krystalizační jádro vnitrostátní opozice. Teprve se ukáže, zda se stane významnějším vnitropolitickým faktorem, než byly dosavadní skupinky, jejichž bezmocnost byla v podivném kontrastu k nervózním reakcím policejního a soudního aparátu. V současnosti máloco naznačuje, že režim bude tolerovat občanskou iniciativu, neřkuli že ji přijme za partnera dialogu. Hlasitá represivní opatření by se ovšem Československu v roce bělehradské následné konference z prestižních důvodů málo hodila.8„Noch lässt sich die Tragweite dieser neuen Initiative nicht abschätzen. Bemerkenswert ist aber, dass die Kritiker des Regimes zum ersten Mal die Phase isolierter, von Einzelpersonen oder Freundeskreisen (wie dem Kreis um Pavel Kohout, Vaclav Havel und Ivan Klima) getragener Proteste überwunden und zu einer gemeinsamen Plattform gefunden haben, die bis zu den Kirchen reicht, obwohl deren offizielle Vertreter sie allenfalls insgeheim bejahen können. Hier ist ein Kristallisationspunkt für die innerstaatliche Opposition im Entstehen, auch wenn seine Initiatoren dies – aus verständlichen Gründen - in Abrede stellen. Ob sie zu einem bedeutenderen Faktor in der cs. Innenpolitik werden kann, als es die bisherigen Einzelgruppen waren, deren Machtlosigkeit in so merkwürdigem Kontrast zu den nervösen Reaktionen des Polizei- und Justizapparats stand, wird sich erst zeigen müssen. Derzeit deutet wenig darauf hin, dass das Regime eine Bürgerinitiative tolerieren, geschweige denn als Dialogpartner akzeptieren wird. Geräuschvolle Repressionsmassnahmen kämen freilich im Jahr der Belgrader Folgekonferenz dem Prestigebedürfnis der CSSR wenig gelegen.“ Tamtéž. (V citovaných německy psaných předlohách se psalo „ss“ i tam, kde by podle tehdejšího i nynějšího pravopisu patřilo „b“.) Překlad plného znění Prohlášení Charty avizovala zpráva pro nejbližší leteckou poštu. Byl odeslán 3. ledna 1977.9Tamtéž, Ber. Nr. 0006/77.

Další dálnopisnou zprávou, a to z 8. 1. 1977,10Tamtéž, dálnopis DB č. 16, 8. 1. 1977, 12 hod. (Erste Reaktion des Partei- und Staatsapparts auf die „Charta 77“.) začal řetěz takřka každodenního zpravodajství, které zahrnovalo všechny stránky dění okolo Charty: skutečnost, že Prohlášení Charty 77 nebylo v československých sdělovacích prostředcích zveřejněno a že lidé byli donucováni pod nátlakem odmítat v rezolucích něco, co neznali; ostrou kampaň čs. médií proti Chartě 77 a jejím jednotlivým, ve veřejnosti známým představitelům, policejní opatření – výslechy a domovní prohlídky. A také skutečnost, že se mluvčí Charty 77 nedali zastrašit a že vydali 8. ledna další prohlášení. Zprávy pražského velvyslanectví do Bonnu registrovaly dále zahraniční reakce na Chartu 77 i kroky vlád či politiků, negativní vliv kampaně na „Besuchsdiplomatie“ – odřeknutí dohodnutých návštěv ze strany západních státníků v Československu. Bez povšimnutí nezůstala ani poměrně dlouhá absence vyjádření nejvyšších čs. představitelů, než se konečně – 21. ledna – generální tajemník KSČ a prezident ČSSR Gustáv Husák spolu s předsedou parlamentu Aloisem Indrou při pečlivě zvolené příležitosti vyjádřili o Chartě 77, přičemž jejich výroky byly hodnoceny jako spíše umírněné.11Tamtéž, dálnopis DB č. 55 z 22. 1. 1977. Na telefonickou žádost z Bonnu poslalo pražské velvyslanectví přehled vnitřních i zahraničněpolitických událostí souvisejících s Chartou 77 a vývojem kolem ní pro zasedání ministerské rady pro evropskou politickou spolupráci v Londýně 31. 1 – 1. 2. 1977.12Tamtéž, dálnopis DB č. 67 z 28. 1. 1977, citissime.

V mezibilanci ze 4. února 1977 vyjádřilo velvyslanectví názor, že po období neexistence jasného kursu13Doslova: „…nach Periode erstaunlicher Richtungslosigkeit“. získává v části médií vrch umírněnější tendence, zvláště v důsledku poznání, že štvaní tisku uškodilo víc ČSSR než Chartě 77. Tento argument se připisoval také Moskvě. Na základě tohoto odhadu situace dospěl německý velvyslanec k závěru, že směrem do zahraničí začala politika postupného útlumu kampaně, i když pro domácí potřebu taková chvíle ještě nenastala. Pokusil se z toho vyvodit možné poučení pro nejúčelnější postup států Evropského společenství. „Každý výrok v zahraničí má vliv na proces vytváření mínění v Československu a uvnitř sovětského bloku; musí být proto přesně uvážen. Mlčení by bylo vodou na mlýn systému a ještě dále by oslabilo pozici iniciátorů Charty; naproti tomu by ostré odsouzení vyvolalo obrannou reakci systému a pozici iniciátorů by ještě více ztížilo. Uměřené a přesto důrazné vyjádření států Evropského společenství může zabránit posílení režimu: vystupňovaná obranná reakce režimu se stane zbytečnou a situace iniciátorů se ulehčí, zvláště když se poukáže na konvence o lidských právech a na Helsinky a Bělehrad. Kdyby vyjádření ES mohlo zčásti použít doslovného znění kritiky ze strany eurokomunistických stran, aniž by se na ně výslovně odvolávalo, bylo by pro režim těžké kvalifikovat je jako hlas antisocialistického imperialistického třídního nepřítele a přejít k běžné represivní praxi.“14„Jede Äusserung im Ausland hat Einfluss auf den Prozess der internen und blockinternen Meinungsbildung und muss daher m. E. genau abgewogen werden. Schweigen würde dem System Oberwasser geben und die Position der Initianten noch weiter schwächen, eine scharfe Verurteilung hingegen würde Gegenwehr des Systems hervorrufen und die Position der Initianten noch mehr erschweren. Eine massvolle und trotzdem deutliche Äusserung der EG-Staaten hingegen kann Stärkung des Regimes verhindern, gesteigerte Gegenwehr erübrigen und besonders bei Hinweis auf VN-Menschenrechtskonventionen (und hilfsweise Helsinki/Belgrad) Lage der Initianten erleichtern. Könnte sich EG-Äusserung, natürlich ohne ausdrückliche Bezugnahme, teilweise des Wortlauts der Kritik eurokommunistischer Parteien bedienen, dann würde es dem Regime besonders schwer gemacht, sie in das Schema vom antisozialistischen imperialistischen Klassenfeind einzuordnen und zu seiner repressiven Tagesordnung überzugehen.“ Tamtéž, DB č. 76, 4. 2. 1977, citissime.

V polovině února15Ber. Nr. 243/77, 14. 2. 1977. PA AA 13699. se věnovalo pražské zpravodajství z Lobkovického paláce zkoumání tří otázek:

  1. O jaké kruhy se opírá Charta 77 a jaké je sociální složení signatářů;
  2. Jaké byly důvody tak ostré reakce československého vedení;
  3. Jaký ohlas vyvolalo střetnutí Charty 77 a režimu v řadách obyvatelstva.

Pozoruhodné je, s jakým důrazem analýza poukázala na to, že personální kontinuita ještě neznamená, že Charta 77 je pokračováním reformního úsilí z roku 1968 pod jiným znaménkem. Bylo rovněž rozeznáno, že Chartu 77 odlišuje od iniciativ předcházejících let vědomá rezignace na ospravedlňování reformního experimentu 1968 a na polemiku o politických a morálních důsledcích konsolidační politiky. „Autorům ‚Charty‘ nejde o reformu socialistického systému zevnitř něho samotného, přinejmenším v jejich argumentaci, nýbrž o to vzít současné vedení za slovo, aby dodržovalo dokumenty a konvence, které samo podepsalo.“16„Den Autoren der ‚Charta‘ geht es, zumindest in ihrer Argumentation, nicht um eine Reform des sozialistischen Systems von innen heraus, sondern um die Festlegung der gegenwärtigen Führung auf den Inhalt von Dokumenten und Konventionen, die sie selbst unterschrieben hat.“ Zpráva odhadovala počet sympatizantů s Chartou 77 dost vysoko, avšak upozorňovala, že čím exponovanější je postavení lidí v jejich zaměstnání, o to větší je jejich rezerva vůči novému hnutí. „Od partnerů v rozhovorech, kteří v roce 1968 bezvýhradně obhajovali Dubčekův kurs a mezitím se přizpůsobili, jak se dalo (‚sich aber inzwischen so gut es geht arrangiert haben‘), jsou slyšet hlasy o tom, že morální gesta nemají smysl a že občanská iniciativa nemůže vést ke zlepšení poměrů, ale spíš k silnějšímu podvázání soukromého a veřejného života. Snaží se vyhnout prohlášením loajality ke straně, jak dlouho je to možné. Avšak je-li tlak příliš silný, podvolí se a podepíší.“ Analýza končí opatrně formulovaným závěrem, že přes veškeré tajné sympatie nemohou obhájci občanských práv počítat s tím, že by získali širší podporu ze strany obyvatelstva.

V půlroční zprávě z 8. března 1977 pro zasedání expertů NATO pro východní Evropu,17PA AA, 132783. která věnovala Chartě 77 hodně místa s tím, že ji režim považuje za největší výzvu své normalizační politice od let 1969/70, se uvádělo, že v důsledku režimní propagandy dostalo hnutí za občanská práva v mocenské sféře režimu i na Západě charakter mezinárodního problému. Navzdory všem protiakcím si obhájci lidských práv díky relativně dobrým kontaktům se západními médii udrželi iniciativu, což vedlo k reakcím režimu, které poškodily pověst Československa v zahraničí; také s ohledem na připravovanou schůzku v Bělehradě. Pokud obhájci občanských práv zůstanou nadále iniciativní a budou moci počítat se silným ohlasem na Západě, zůstane téma na stole a normalizační proces zůstane přerušený, i když se to neprojeví navenek.18„…der Normalisierungsprozess bleibt unterbrochen, wenn auch nur unter der Oberfläche.“

Ještě výrazněji, jako nejvýznamnější faktor vnitropolitické i zahraničněpolitické změny, byla Charta 77 oceněna v závěrečném souhrnu zprávy. Konstatovalo se tu, že na pozadí stagnace a imobility oficiální ČSSR se vnitropolitická a zahraničněpolitická scéna změnily. S hnutím za lidská práva označeným Charta 77 se vynořil faktor, který vyvolal z různých důvodů doma i v zahraničí velký ohlas. Konflikt mezi režimem a tímto hnutím se stal převládajícím tématem druhé části posuzovaného pololetí. I když vnitropolitické důsledky nemohou být zatím přeceňovány, změnil se i poměr mezi vedením a obyvatelstvem. Pokud zůstanou obránci lidských práv iniciativní, a všechno tomu nasvědčuje, budou trvalou výzvou režimu. Co se týče Západu, jde v této fázi o to, jednat s mírou, mimořádně citlivě a u vědomí „realit“ tak, aby prosadil vlastní hledisko, zachoval solidaritu s obránci občanských práv, a přesto nevyvolal vzdorovitou reakci československého vedení.

Zpravodajství západoněmeckého velvyslanectví v Praze zrcadlilo všechny výkyvy v aktivitě Charty 77, okamžiky krize po smrti mluvčího Jana Patočky, otazníky vyvolané odmlčením při vydávání dokumentů nebo při odstoupení Jiřího Hájka z funkce mluvčího. V této dokumentaci a v písemnostech příslušného oddělení Zahraničního úřadu je také mnoho dokladů o solidaritě z německé strany se zatčenými a uvězněnými chartisty, o intervencích při rozhovorech s československým ministrem zahraničí, při státní návštěvě prezidenta Husáka v Bonnu i při jiných příležitostech. Je tu uložena korespondence předsedy Socialistické internacionály Willyho Brandta ministru zahraničí Hans-Dietrichu Genscherovi o návštěvě jeho manželky Ruth Brandtové v Československu v květnu 1977, kdy se sešla s Pavlem Kohoutem; také text Brandtova osobního dopisu, který předal Jiřímu Hájkovi Brandtův sekretář.19PA AA, 13699, písemnosti, které bonnské ministerstvo postoupilo velvyslanectví jako fotokopie přípisem ze 7. 7. 1977. A řada dokumentů o akcích solidarity ze strany osobností a ne vládních institucí a organizací Spolkové republiky, které se obracely na ministerstvo zahraničí v záležitosti československých politických vězňů.

Najdeme tu také informace o existenci dvou fór pro výměnu informací a sjednocování stanovisek, která si vytvořili západní diplomaté v Praze. Byla to takzvaná devítka velvyslanců států Evropského společenství a takzvaný Pražský klub, v němž se scházeli - obvykle k společnému obědu - velvyslanečtí radové těchto 11 velvyslanectví: USA, Velké Británie, Francie, Rakouska, Belgie, Spolkové republiky, Itálie, Nizozemska, Norska, Švédska, Švýcarska (v klubu nebylo zastoupeno Dánko, Finsko, Portugalsko, Španělsko). Spolupráce devítky byla intenzivnější, také vzhledem k vazbám v Evropském společenství. Prodělala vývoj až například ke společnému postupu při sledování procesu s šesti členy VONS v říjnu 1979. Devítka se tehdy dohodla, že každé z těchto velvyslanectví vyšle k procesu svého pozorovatele.20PA AA, 13700.

Vzhledem k žádosti francouzské strany, aby se na německo-francouzském summitu 3. a 4. 2. 1977 jednalo také o politickém kvasu ve východní Evropě a jeho důsledcích pro Bělehrad a pro nadcházející cesty Leonida Brežněva do Paříže a Bonnu, připravilo německé ministerstvo interní elaborát, v němž byla pojednána situace v Sovětském svazu, v Polsku, Československu a NDR a kde byla také otevřeně pojmenována dilemata západoněmecké politiky na poli podpory hnutí za lidská a občanská práva.21Rozbor připravil referát 202 ve spolupráci s referáty 210, 212 a 214. Průvodní dopis je datován 31. 1. 1977. PA AA, 13699. S ohledem na své přednostní zájmy v humanitárních otázkách německo-německých vztahů se západoněmecká diplomacie obávala, že příliš důrazný postoj spolkové vlády při prosazování lidských práv ze strany východoevropských disidentů by mohl vést k protiakcím a ve svých důsledcích k zostření vztahů mezi Východem a Západem. A to by podle názoru bonnských diplomatů mohlo mít nežádoucí následky v humanitární oblasti, kde byla Spolková republika nejzranitelnější. Referenty připravená zpráva proto doporučovala, aby se Bělehrad nestal v žádném případě soudním tribunálem nad východním blokem.

Analýza situace končila doporučením připravit vedle všeobecného a důrazného stanoviska v otázce realizace lidských práv jakousi „akční základnu“ západních spojenců, eventuálně devíti členů Evropského společenství. Možnost, že by přišly podstatné impulsy z francouzské strany, byly posuzovány skepticky, už vzhledem k tomu, že Paříž nepřistoupila k oběma konvencím o lidských právech z roku 1966.

Francouzská diplomacie a Charta 77 (1977)22Z dosud nezpřístupněných písemností Archivu ministerstva zahraničních věcí v Paříži (Archive du ministère des affaires étrangères, AMAE) mi byly ke studiu předloženy spisy označené TCH.2-14 (Charte 77), pomocně rozdělené do několika skupin: Télegrammes et Depêches, Réactions étrangères et en Tchécoslovaquie, Les Neuf et la Charte, Presse, Anniversaire de la Charte 77 et suites a d.

První telegram francouzského velvyslanectví v Praze o Chartě 77 byl datován 7. ledna 1977; v Paříži byl přijat ve 20.16 hodin.23Télégramme No. 16–19. K Chartě 77 samotné se v něm úvodem pravilo, že jde o manifest disidentské inteligence za respektování lidských práv (manifeste de l’intelligencia dissidente en faveur du respect des droits de l’homme). Velvyslanec sděloval, že se k němu vrátí, jakmile bude mít k dispozici text se seznamem signatářů. Pokud jde o jejich počet a některá známější jména, odvolával se telegram na zprávu Agence France Presse. Velvyslanec však soudil, že záležitost nevyvolá velké obavy režimu, který nedávno propustil z vězení čtyři poslední politické vězně odsouzené v roce 1972.

Jinak se telegram obsáhleji věnoval článku Rudého práva ze 7. ledna, který velvyslanectví považovalo za oficiální reakci na Chartu 77, třebaže v něm ještě Charta 77 nebyla jmenovitě zmíněna.24V redakčním článku „Čí je to zájem?“ se sice ještě nehovořilo verbis expressis o Chartě 77, avšak jeho tendence byla zřejmá. V článku bylo v zárodečné podobě obsaženo vše, co se pak stalo základem argumentace režimního propagandistického tažení proti Chartě. V závěru pak s odvoláním na zprávu U. P. I. informoval o tom, že pánové Havel a Vaculík byli zadrženi policii, a to s poznámkou, že informace ještě nemohla být ověřena.  

Datum i text telegramu svědčí o tom, že velvyslanectví v té době nemělo na rozdíl od západních Němců žádné interní informace získané z prostředí organizátorů Charty 77. Bude věcí dalšího výzkumu zjistit, čím byl tento nedostatek informací zaviněn, zda politikou velvyslanectví ve styku s kritiky režimu, jazykovými problémy nebo jen shodou nepříznivých okolností.

V druhém telegramu o Chartě, z 11. ledna, se již rezumují hlavní myšlenky dokumentu – Prohlášení Charty, jehož překlad je avizován v příští kurýrní poště (par la prochaine valise). Pozoruhodné je, že velvyslanectví vyslovilo domněnku, zda vzhledem k podobným aktivitám v Sovětském svazu a v Polsku neexistují vzájemné kontakty oponentů režimu v socialistických státech s cílem zesílit kampaň ve prospěch politických vězňů s eventuální pomocí emigrace a zahraničí.

V závěru telegram zmiňoval pět či šest osob, které byly do té doby povolány k výslechům. Pokud jde o reakci čs. oficiálních míst, je (prý) obtížné ji předvídat, protože od článku Rudého práva ze 7. ledna se vyskytují v tisku a televizi jen vágní narážky na danou záležitost.

Následující telegram z 13. ledna25Télégramme No. 35–47. byl takřka celý věnován rozsáhlému článku Rudého práva Samozvanci a ztroskotanci z předcházejícího dne. Uváděl dále informaci získanou od lucemburského ministra zahraničí, který byl v té době na oficiální návštěvě v Praze. Podle jeho slov československého ministra Chňoupka zejména pobouřil „neslýchaný nárok“ iniciátorů Charty 77 vystupovat jako partneři v dialogu s mocí. V telegramu se dále hovořilo o množících se výsleších a začínající denunciační kampani proti Chartě 77. S odvoláním na informaci z Vídně končil telegram sdělením o dopise mluvčích Charty zaslaném 9. ledna československým představitelům, v němž protestovali proti policejním akcím organizovaným proti signatářům. Bezpochyby šlo o text z 8. ledna, známý jako dokument č. 2 Charty 77.

Počínaje 18. lednem zmiňují se telegramy pražského velvyslanectví už o prohlášeních z řad signatářů Charty. Původ sdělovaných informací nelze ověřit, je známo, že byly rozšiřovány samizdatem, referoval o nich však také zahraniční tisk a tiskové agentury. Nejpozději od začátku února 1977 mělo velvyslanectví k dispozici všechny postupně vydávané dokumenty Charty 77, texty Jana Patočky a další, jak o tom svědčí francouzské překlady pořizované velvyslanectvím a zasílané pařížské centrále, která je dále distribuovala francouzským zastupitelským úřadům. Z pramenů, jež jsem měl k dispozici, nemohu ovšem s určitostí říci, zda pražské velvyslanectví dostávalo texty přímo z prostředí disentu – ať už v osobním styku či v podobě anonymně doručovaných zásilek, nebo v rámci dobrých služeb diplomatických kolegů z „devítky“ nebo z „Pražského klubu“. Ať tomu bylo jakkoli, velvyslanectví mělo k dispozici všechny relevantní texty a postupovalo je v překladu dále. Únorem 1977 počínaje dostávala Paříž od svého velvyslance v Praze kromě telegramů také pravidelné písemné bilanční referáty o Chartě 77.

Podobně jako dokumentace německá obsahuje materiál pražského velvyslanectví a pařížského ministerstva mnoho dokladů o zahraničních ohlasech na Chartu 77, zejména telegramy nebo zprávy z francouzských ambasád v mnoha státech. Jsou mezi nimi, podobně jako v dokumentaci německé, také zprávy o někdy až kuriózních protichartistických aktivitách československých velvyslanců, např. v Nikósii. Cenný je mimořádný bulletin o Chartě informačního oddělení úřadu francouzského premiéra z 9. února 1977. Byl nadepsán Zápas v Československu: Charta 77 (La contestation en Tchécoslovaquie: La Charta 77) a velkou pozornost věnoval mezinárodní dimenzi i mezinárodnímu ohlasu Charty.26Bulletin particulier de renseignment, no. 4/CER/C/DR, Paris, le 9 février 1977. Přílohy k čtyřstránkové informaci obsahovaly Prohlášení Charty 77 z 1. ledna, seznam signatářů považovaných za významné a přehled solidárních zahraničních reakcí na podporu Charty (příloha C) ze strany západní diplomacie, komunistických stran Francie, Itálie a Španělska, jakož i mezinárodních organizací nebo podpůrných komitétů. V této příloze byla zaznamenána také informace o projevu solidarity ze strany polského Výboru na obranu dělníků (KOR), datovaném 1. února 1977 a o dopisu třiceti maďarských spisovatelů, adresovaném Chartě 77.

O úředním či kvaziúředním styku pracovníků velvyslanectví s chartisty jsem v předložených písemnostech z roku 1977 nenašel žádnou stopu. Teprve v důvěrné zprávě z 11. dubna 1978 referoval velvyslanec Emmanuel d’Haricourt o rozhovorech, které vedl on a jeho dva spolupracovníci se třemi mluvčími Charty 77.27Ambassade de France en Tchécoslovaquie, no. 342/EU. Prague, le 11 avril 1978. Z kontextu vyplývá, že nešlo o rozhovor skupinový. Velvyslanec sám se sešel s Jiřím Hájkem i s Václavem Havlem, s Martou Kubišovou hovořili zřejmě – odděleně – oni dva nejmenovaní spolupracovníci.

Jiří Hájek projevil uspokojení nad bilancí Charty za rok její existence. Uvedl, že podle jeho mínění získala určitou legitimitu, takže je s to být aktivně činná. Důvodem byla nikoli liberalizace režimu, ale právně nenapadnutelná pozice chartistů. Nedošlo sice k dialogu s režimem, Hájek prý však nevyloučil takovou možnost v budoucnu. Z výroků Marty Kubišové citoval velvyslanec údaje o pravděpodobném složení signatářů. Podle jejího odhadu bylo mezi signatáři asi 40 procent bývalých komunistů; intelektuálové, zaměstnanci a dělníci (včetně takzvaných dělníků „honoris causa“) tvořili podle ní tři přibližně stejně početné skupiny. Václav Havel dal velvyslanci podobnou odpověď, s dodatkem, že to může trvat deset let. On sám prý už zažil v Československu devět režimu a bezpochyby pozná i další.

V tomto hledu byl Havlův časový odhad dost přesný. Do listopadu 1989 měla Charta 77 zažít jen dvě výjimečné hodiny svobody – o povolené manifestaci na Kroupově náměstí v Praze 10. prosince 1988. Nicméně byla už po celá 80. léta významným mezinárodním faktorem, což se nejvýrazněji projevilo při desátém výročí v lednu 1987. Postupem času se také stále více oficiálních představitelů západních států za návštěvy Prahy setkávalo s mluvčími Charty 77. Prezident François Mitterrand pozval představitele Charty 77 ke společné snídani na francouzském velvyslanectví 9. prosince 1988, když o svém záměru předem informoval svého hostitele, prezidenta Gustáva Husáka.

MACHÁT, Zbyněk – SLAČÁLEK, Ondřej – ZNOJ, Milan (eds.): Nezapomenuté historie. Sborník k 70. narozeninám Františka Svátka. Brno: Doplněk, 2007, s. 202-212.

Odkazy

1.„The conclusion on 1 August of the Conference on Security and Cooperation in Europe (CSCE) has been claimed by the Russian as a great diplomatic success and a major landmark in post-war history. (…) The main debit, however, is in Basket III. (…) From their point of view, one of the unfortunate results of CSCE is that the meeting in 1977 will almost inevitably focus on Basket II and III. The Russians will try to concentrate attention on the principles in Basket I; … but they must fear that the main business of the 1977 meeting will be the Western, and indeed neutral, pestering about Soviet and East European fulfilment of humanitarian and other provisions in Basket III. (…) Mishandled by the West, the pursuit of détente could lead to a soviet walkover in Europe. But if the Western countries continue, negotiation by negotiation, to stick together, to keep their guard up and to settle for nothing less than a fair balance of concrete advantage, they need not shrink from it.” Sir T. Garvey (Moscow) to Mr. Callaghan. 9 September 1975. Documents on British Policy Overseas. Series III, Volume II. The Conference on Security and Cooperation in Europe, 1972-75. London: The Stationery Office, 1997, s. 474-479.
2.Signoval své karikatury jako „Plantu“. Za identifikaci jeho plného jména vděčím Dereku Patonovi.
3.Až v únoru 2007 zpřístupnilo americké ministerstvo zahraničí washingtonskému National Security Archive (NSA) 85 došlých a odeslaných depeší velvyslanectví USA v Praze z ledna a února 1977, které se tak či onak vztahovaly k Chartě 77. Nevládní organizace NSA poskytla Československému dokumentačnímu středisku v Praze kopie celého souboru.
4.V Politickém archivu mínisterstva zahraničních věcí v Berlíně jsem dostal ke studiu dva svazky spisů pražského velvyslanectví číslo 13699 a 13700 (Politisches Archiv des Auswärtigen Amtes, Auslandsvertretungen, Botschaft der Bundesrepublik Deutschland Prag, dále citováno jako PA AA s číslem svazku). Jsou to spisy vztahující se obecně k Chartě 77 a k disentu v ČSSR (Betreff: Innenpolitik, hier: Charta 77/Dissidenten allgemein; spisové zařazení Pol. 320/10); svazek 13699 za období prosinec 1976 – 1978, svazek 13700 za období od září 1977 do září 1979. Kromě toho dva svazky spisů té části československé agendy referátu 214 bonnského ministerstva, která má spisové označení 320.10 – 320.50 TSE: svazek 132783 s originály došlé a kopiemi odeslané pošty od prosince 1976 do konce roku 1978 (Betreff: Charta 77; 320.10 TSE) a 132784 se spisy z let 1977-78 (Charta 77 - Einzelfälle A-Z; Emigranten; Eurokommunisten; Pressestimmen; Führende Persönlichkeiten, spisové označení 320.10 – 320.50 TSE); dále citováno PA AA s číslem svazku.
5.PA AA, 13700.
6.PAAA, 13699. Dálnopis DB č. 868.
7.Ověřeno v korespondenci s P. Kohoutem a W. Rungem z ledna a února 2007.
8.„Noch lässt sich die Tragweite dieser neuen Initiative nicht abschätzen. Bemerkenswert ist aber, dass die Kritiker des Regimes zum ersten Mal die Phase isolierter, von Einzelpersonen oder Freundeskreisen (wie dem Kreis um Pavel Kohout, Vaclav Havel und Ivan Klima) getragener Proteste überwunden und zu einer gemeinsamen Plattform gefunden haben, die bis zu den Kirchen reicht, obwohl deren offizielle Vertreter sie allenfalls insgeheim bejahen können. Hier ist ein Kristallisationspunkt für die innerstaatliche Opposition im Entstehen, auch wenn seine Initiatoren dies – aus verständlichen Gründen - in Abrede stellen. Ob sie zu einem bedeutenderen Faktor in der cs. Innenpolitik werden kann, als es die bisherigen Einzelgruppen waren, deren Machtlosigkeit in so merkwürdigem Kontrast zu den nervösen Reaktionen des Polizei- und Justizapparats stand, wird sich erst zeigen müssen. Derzeit deutet wenig darauf hin, dass das Regime eine Bürgerinitiative tolerieren, geschweige denn als Dialogpartner akzeptieren wird. Geräuschvolle Repressionsmassnahmen kämen freilich im Jahr der Belgrader Folgekonferenz dem Prestigebedürfnis der CSSR wenig gelegen.“ Tamtéž. (V citovaných německy psaných předlohách se psalo „ss“ i tam, kde by podle tehdejšího i nynějšího pravopisu patřilo „b“.)
9.Tamtéž, Ber. Nr. 0006/77.
10.Tamtéž, dálnopis DB č. 16, 8. 1. 1977, 12 hod. (Erste Reaktion des Partei- und Staatsapparts auf die „Charta 77“.)
11.Tamtéž, dálnopis DB č. 55 z 22. 1. 1977.
12.Tamtéž, dálnopis DB č. 67 z 28. 1. 1977, citissime.
13.Doslova: „…nach Periode erstaunlicher Richtungslosigkeit“.
14.„Jede Äusserung im Ausland hat Einfluss auf den Prozess der internen und blockinternen Meinungsbildung und muss daher m. E. genau abgewogen werden. Schweigen würde dem System Oberwasser geben und die Position der Initianten noch weiter schwächen, eine scharfe Verurteilung hingegen würde Gegenwehr des Systems hervorrufen und die Position der Initianten noch mehr erschweren. Eine massvolle und trotzdem deutliche Äusserung der EG-Staaten hingegen kann Stärkung des Regimes verhindern, gesteigerte Gegenwehr erübrigen und besonders bei Hinweis auf VN-Menschenrechtskonventionen (und hilfsweise Helsinki/Belgrad) Lage der Initianten erleichtern. Könnte sich EG-Äusserung, natürlich ohne ausdrückliche Bezugnahme, teilweise des Wortlauts der Kritik eurokommunistischer Parteien bedienen, dann würde es dem Regime besonders schwer gemacht, sie in das Schema vom antisozialistischen imperialistischen Klassenfeind einzuordnen und zu seiner repressiven Tagesordnung überzugehen.“ Tamtéž, DB č. 76, 4. 2. 1977, citissime.
15.Ber. Nr. 243/77, 14. 2. 1977. PA AA 13699.
16.„Den Autoren der ‚Charta‘ geht es, zumindest in ihrer Argumentation, nicht um eine Reform des sozialistischen Systems von innen heraus, sondern um die Festlegung der gegenwärtigen Führung auf den Inhalt von Dokumenten und Konventionen, die sie selbst unterschrieben hat.“
17.PA AA, 132783.
18.„…der Normalisierungsprozess bleibt unterbrochen, wenn auch nur unter der Oberfläche.“
19.PA AA, 13699, písemnosti, které bonnské ministerstvo postoupilo velvyslanectví jako fotokopie přípisem ze 7. 7. 1977.
20.PA AA, 13700.
21.Rozbor připravil referát 202 ve spolupráci s referáty 210, 212 a 214. Průvodní dopis je datován 31. 1. 1977. PA AA, 13699.
22.Z dosud nezpřístupněných písemností Archivu ministerstva zahraničních věcí v Paříži (Archive du ministère des affaires étrangères, AMAE) mi byly ke studiu předloženy spisy označené TCH.2-14 (Charte 77), pomocně rozdělené do několika skupin: Télegrammes et Depêches, Réactions étrangères et en Tchécoslovaquie, Les Neuf et la Charte, Presse, Anniversaire de la Charte 77 et suites a d.
23.Télégramme No. 16–19.
24.V redakčním článku „Čí je to zájem?“ se sice ještě nehovořilo verbis expressis o Chartě 77, avšak jeho tendence byla zřejmá. V článku bylo v zárodečné podobě obsaženo vše, co se pak stalo základem argumentace režimního propagandistického tažení proti Chartě.
25.Télégramme No. 35–47.
26.Bulletin particulier de renseignment, no. 4/CER/C/DR, Paris, le 9 février 1977. Přílohy k čtyřstránkové informaci obsahovaly Prohlášení Charty 77 z 1. ledna, seznam signatářů považovaných za významné a přehled solidárních zahraničních reakcí na podporu Charty (příloha C) ze strany západní diplomacie, komunistických stran Francie, Itálie a Španělska, jakož i mezinárodních organizací nebo podpůrných komitétů. V této příloze byla zaznamenána také informace o projevu solidarity ze strany polského Výboru na obranu dělníků (KOR), datovaném 1. února 1977 a o dopisu třiceti maďarských spisovatelů, adresovaném Chartě 77.
27.Ambassade de France en Tchécoslovaquie, no. 342/EU. Prague, le 11 avril 1978.