Deset tezí o Chartě

Václav Havel

Text byl koncipován jako bilanční dokument k 7. výročí vzniku Charty na přelomu listopadu a prosince 1983. Tehdy nebyl použit k zamýšlenému účelu a autor si nepřál, aby byl zveřejněn jiným způsobem. Na požádání vydavatelů třísvazkové edice Dokumenty Charty 77 z roku 2007 dal Václav Havel souhlas k tomu, aby byl text uveřejněn v úvodu edice. Vydavatelé vycházeli z toho, že Havlův skvěle napsaný a velmi srozumitelný výklad o podstatě Charty a jejím smyslu, o jejím historickém zakotvení a dobovém kontextu má velkou výpovědní a informativní hodnotu a nepřímo odpovídá na otázku, proč lze vynoření Charty 77 označit za dějinný mezník na cestě k překonání komunistického systému v Československu. Text nebyl zahrnut do Spisů vydaných nakladatelstvím Torst v roce 1999.

(1)

Dnes před sedmi lety vstoupila do života Charta 77. Stalo se už zvykem, že každoročně touto dobou připomíná sobě i veřejnosti své cíle, uvažuje o problémech, s nimiž je její působení spojeno, a rekapituluje svou práci. Nejde o pouhý výroční rituál, ale o úkol, který trvale roste na významu; mimo jiné i proto, že každým rokem dospívají další mladí lidé, kteří vznik Charty nepamatují a mají o ní často různé zkreslené představy. I letos se proto chceme stručně zamyslet o tom, čím Charta 77 je, čeho dosáhla a čeho nikoliv, co lze od ní očekávat, i o některých kritických názorech, s nimiž se její práce setkává.

(2)

Úvodní prohlášení Charty 77 bylo vydáno 1. ledna 1977 a podepsalo ho 241 československých občanů. Uvítali v něm ratifikaci mezinárodních paktů o lidských právech Federálním shromážděním ČSSR, upozornili na různé oblasti společenského života, v nichž je současná mocenská praxe v rozporu s ustanoveními i duchem těchto paktu, a vyhlásili svůj úmysl soustavně se touto tematikou zabývat, to znamená upozorňovat státní orgány i veřejnost na tyto rozpory a žádat jejich řešení. Nešlo tedy, jak patrno, o jednorázový manifest, ale o začátek trvalé práce. Charta 77, která tímto prohlášením zároveň oznámila svůj vznik, byla definována jako neformální společenství občanů, kteří se rozhodli jednotlivě i společně se této práci věnovat nebo ji podporovat. Sama sebe tedy vymezila Charta 77 jako jakýsi stimul k této práci, příležitost k ní či prostředí pro ni. V úvodním prohlášení bylo zdůrazněno, že Charta 77 není politickou organizací a že jí nejde o nějaké mocenské nebo systémové změny. Jejím cílem je kriticky zkoumat, jak jsou v naší zemi dodržovány zákony a Ústava a upozorňovat otevřeně na různé krizové jevy, nespravedlnosti a nepořádky.

Státní moc, jak známo, odmítla Chartu 77 uznat za legitimní a smysluplnou složku společenského života, odmítla s ní jednat a učinila ji naopak terčem mohutné propagandistické kampaně založené na tvrzení, že jde o nepřátelskou a podvratnou organizaci, inspirovanou ze zahraničí a motivovanou veskrze nízkými pohnutkami. I když tato kampaň záhy skončila (sdělovací prostředky se už dlouho tváří, jako by Charta 77 vůbec neexistovala), státní moc si dodnes tento zásadně odmítavý vztah k Chartě 77 zachovala. Práce Charty 77 nebo její signování nebyly sice nikdy otevřené přiznaným důvodem k trestnímu stíhání, nicméně de facto mnoho jejích signatářů bylo nebo je za své angažmá v ní nebo za práci v jejím duchu trestně stíháno a souzeno. Mimoto byla a dodnes je většina jejích signatářů vystavena pestré škále nejrozmanitějších mimosoudních postihů, od ztráty zaměstnání přes pronásledování jejich dětí a příbuzných až po trvalé policejní sledování (v jedné době byli někteří její signatáři dokonce i objekty teroristických útoků).

Tato reakce státní moci na její vznik a působení nebyla pro Chartu 77 překvapením; nikdo z jejích signatářů nechoval pravděpodobně iluzi, že Charta 77 bude přijata s pochopením. Pakliže se ji přesto rozhodli ustavit, její vznik veřejně oznámit a trvale v ní pracovat, bylo to z přesvědčení, že i za těchto okolností má smysl znovu a znovu veřejně říkat pravdu, protože nahlas řečená pravda je vždycky k obecnému užitku, byť tento užitek není bezprostředně zřejmý z okamžité a adekvátní reakce státní moci, a že udržovat – přes všechny obtíže – kontinuitu občanské důstojnosti, občanského sebevědomí a svobodně přijaté a projevené odpovědnosti za osud společnosti je správné a užitečné za všech okolností, bez ohledu na to, zda vůbec a jak zdlouhavým a komplikovaným způsobem takové počínání vyvolá nějaké konkrétní a viditelné změny poměrů k lepšímu.

Proto se Charta 77 nenechala tvrdou reakcí státní moci odradit a od okamžiku svého vzniku dodnes se snaží nejlépe, jak je schopna, své předsevzaté poslání plnit. Vydala už mnoho desítek dokumentů, od obsáhlých dokumentů „tematických", zaměřených na různé oblasti života (jako je například právní řád a jeho aplikace, stav ekonomiky, ekologická situace, problematika školství a výzkumu, postavení etnických menšin, stav duchovních, náboženských a kulturních svobod atd. atd.), až po bezpočet příležitostných sdělení, protestů, žádostí a stanovisek. Možná ještě důležitější než její dokumenty podepsané jejími mluvčími je skutečnost, že svým vznikem a svým souvislým, vytrvalýma nebojácným úsilím rozšířila prostor pro nejrozmanitější další a s ní už bezprostředně nesouvisející nezávislé aktivity a iniciativy, především kulturní, které by pravděpodobně bez její existence buď vůbec nevznikly, nebo se aspoň takovým způsobem nerozvinuly.

Chartu 77 podepsalo k dnešnímu dni [1205] československých občanů; ve funkcích jejích tří mluvčích, kteří podepisují její dokumenty a zastupují ji před úřady a veřejností, se vystřídalo [19] jejích signatářů. V jejím prostředí vzniklo – jak bylo od začátku v jejích intencích – několik menších seskupení, orientovaných na různé dílčí úkoly. Nejznámějším a nejtrvaleji pracujícím z nich je Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který působí od roku 1978 dodnes a vydal už [349.] sdělení, a to přesto, že sám byl svého času předmětem trestního stíhání a mnoho jeho členů bylo či dosud je za práci v něm ve vězení. Od roku 1978 dodnes vydává každý měsíc nezávislá redakční skupina z řad jejích signatářů strojopisné periodikum Informace o Chartě 77, publikující nejen všechny její dokumenty, ale i četné další texty tak či onak s jejím životem související.

Navzdory mnohaletému pronásledování i hrubosti a vulgaritě publicistických útoků proti ní si Charta 77 uchovala vždy ve svých textech věcný, klidný, důstojný a slušný tón a její práce demokratický a lidský duch. Anonymní, byrokratické a odosobněné moci tím byla vytvořena alternativa, která už jen tím, že existuje, zlepšuje obecnou situaci a dává lidem naději, byť by tato naděje spočívala jen ve vědomí, že ještě všichni nepodlehli odlidšťujícímu tlaku byrokratizující se moci.

Charta 77 se od okamžiku svého vzniku dodnes těší velké pozornosti, solidaritě a podpoře veřejného mínění v zahraničí, ať už je projevují podobně zaměřená hnutí na Východě i na Západě, tisk nebo různí vládní činitelé, politické strany, odborové organizace, zájmové skupiny a iniciativy včetně mírových organizací, církevní hodnostáři či bezpočet známých i neznámých jednotlivců v různých zemích světa. O Chartě 77, její ideji i vkladu do obecného společenského vědomí bylo už napsáno mnoho odborných studií i několik knih; od jejího vzniku působí Mezinárodní výbor na její podporu se sídlem v Paříži, sdružující mnoho světově známých umělců z různých zemí, i Nadace Charty 77 se sídlem ve Stockholmu, shromažďující příspěvky různých organizací i jednotlivců na její podporu.

I když je tedy Charta 77 stále chápána československými úřady jako nepřátelská síla a jako s takovou je s ní jednáno, nelze popřít, že v obecném povědomí – domácím i mezinárodním – má už své pevné a pozitivně ceněné postavení.

To všechno samozřejmě neznamená, že její práce nemá trvalé vnitřní problémy, že je vždycky dobrá a že se nesetkává s kritikou. Právě tomu bychom tu chtěli především věnovat pozornost.

(3)

I když to Charta 77 (nepřekračujíc striktně věcný ráz svých dokumentů) sama o sobě nikde přímo neříká, je zřejmé, že svým skutečným vnitřním smyslem přesahuje – jak ve svých úvahách hluboce rozpoznal a svým osobním postojem dosvědčil jeden z jejích prvních mluvčích, významný český filozof profesor Jan Patočka – jevový rámec své konkrétní práce, resp. že touto prací vyjevuje cosi víc, než co tvoří její faktickou náplň.

Mnohé lidi, jejichž jediným horizontem je praktická každodenní zjevnost, zaráží a odrazuje na Chartě 77 nepoměr mezi velkými obětmi, které musí její signatáři přinášet, a malým faktickým efektem jejich počínání. Právě tento nepoměr je ovšem tím, co ukazuje k vnitřnímu smyslu postoje Chartou 77 reprezentovaného: není to totiž postoj účelový, ale zásadní, a proto neměří své možnosti bezprostředně zjevným efektem. Jak Patočka vícekrát zdůraznil, jde v podstatě o postoj mravní, jehož šance na konkrétní společenský efekt je právě jen taková – tj. tak neurčita, perspektivní a zároveň hlubinná –, jaká může být u postoje mravního, rostoucího ze svědomí a nikoli z kalkulu. Podepsáním Charty 77 nebo napsáním nějakého jejího dokumentu nikdo nic bezprostředně nezíská a nikdo nic bezprostředně nezlepší; bezprostředně tím člověk získá nejvýš jediné: osvobodivý pocit, že se přiznal sám k sobě, že opět za sebe veřejně ručí, že vystoupil z obecné schizofrenie a neparticipuje na vynuceném mlčení k průkazně nemorálním jevům. Tím však, že člověk – byť jediný a zcela neznámý – toto získá, získá zároveň něco i společnost jako celek: i ona se skrze něj vlastně osvobozuje, i ona vykračuje jeho činem ze své rezignace, apatie a schizofrenie, i ona tím sama sobě vrací něco ze své ztrácející se důstojnosti, že takovýto společenský zisk nelze ihned registrovat v podobě nějaké institucionálně vyhlášené změny, je ovšem zřejmé; existuje jen kdesi v těžko zmapovatelné oblasti, které se říká atmosféra života. To ovšem signatáře Charty 77 nemůže odradit právě proto, že zdrojem jejich počínání je jejich vlastní lidská odpovědnost, jejich vlastní svědomí, které jim je důležitější než ohled na to, jak mnoho jich je a jak vážně jsou politickou mocí bráni.

Měřítkem správnosti tu tedy není adaptace na dané společenské mechanismy nebo těmito mechanismy vynucené modely chování, ani různé takticko-politické či prognostické spekulace, tedy nic neosobního, ideologického a spekulativně instrumentálního, ale jen a jen vlastní, ničím necenzurovaná, osobní a osobně zaručovaná zkušenost světa a jen vlastní osobně prožitá a přijata odpovědnost za jeho stav.

Nikoli přesto, ale právě proto, že je tímto postojem rehabilitován opět konkrétní člověk a jeho přímá osobní zkušenost, získává tento postoj novou a hlubší univerzalitu: tím, že oslovuje stejně osobní zkušenost ostatních jako to jediné, co je skutečné univerzální a všem společné, oslovuje vlastně celou společnost a vrací do centra společenského života opět konkrétního člověka jako míru politiky, zákona i systému, jemuž mají politika, zákon a systém sloužit a nikoli ho zotročovat.

Zdůrazňuje-li Charta 77 často, že není politickou organizací, nehlásí se k žádné politické ideologii ani programu a nejde jí o změnu vlády nebo systému, nečiní tak z důvodů taktických, ale proto, že její cíl je skutečně podstatně jiný, totiž podstatně hlubší a dalekosáhlejší: jde jí o rehabilitaci člověka – s jeho nezprostředkovanou zkušeností světa, osobním svědomím a osobní odpovědností – jako skutečného tvůrce dějin. Toto poslání ovšem, revidujíc samu roli systému ve vztahu k člověku, radikálně přesahuje rámec pouhých mocenských či systémových změn, tj. rámec eventuální výměny jedné ideologie za druhou či jednoho uspořádání za jiné. Je ze své podstaty vlastně trvalou kritikou jakéhokoli systému, neboť každý – i ten sebelepší – systém má, nepodrobován trvale právě takovéto kritice, tendenci sám sebe povýšit nad člověka. Důsledně vzato, měla by tedy Charta 77 důvod k existenci za jakýchkoli poměrů. Snad jen s tím rozdílem, že v jiných poměrech by její práce nemusela být spojena s tolika překážkami a vyloučena tak jednoznačně z přímého dialogu s mocí.

Domníváme se, že toto všechno tu bylo na místě říct hlavně proto, že to snad usnadní reflexi některých námitek na adresu Charty 77 občas vznášených.

(4)

V poměrech charakterizovaných mocenským vynucováním absolutní, absolutně jednotné a zcela bezvýhradné podpory všeho, co státní moc tvrdí a dělá, a obecným zmanipulováním všeho, co by mělo sloužit jako nástroj skutečného veřejného mínění, se jeví a musí jevit každý nezávislý projev či hlas jako politikum par excellence. Není proto divu, že Charta 77, ačkoli nesleduje žádný konkrétní politický program a nechová politické ambice, byla od začátku státní mocí chápána a prezentována jako vystoupení povýtce politické a že takto musela být také okamžitě vtělena do oficiálního ideologického schématu (jako „agentura imperialismu"). Dík energičnosti kampaně proti ní rozpoutané ovlivnilo toto pojetí bohužel vztah mnohých občanů k ní. A to hlavně ve dvojím směru: zatímco jedni, kteří rovněž považují za nejdůležitější angažovat se především občansky, tedy za ideologicky nezdeformovanou spravedlnost, svobodu a důstojnost, se chybně domnívají, že Charta 77 je přeci jen příliš politicky vymezená a determinovaná, a zdráhají se proto k ní přihlásit, jiní naopak – ovlivněni toutéž interpretací – jsou prací Charty 77 trvale zklamáni, nenalézajíce v ní to, co si od ní slibovali: totiž přímou politickou konfrontaci, resp. jasný alternativní politický program a cílevědomý boj za mocenskou a systémovou změnu. Chybné chápání Charty 77 vyvolává tedy u jedněch obavy z její domnělé političnosti a nechuť přijít v jejím prostředí o vlastní politickou nezávislost, u druhých naopak falešné naděje do této domnělé političnosti vkládané a ovšem trvalé zklamání z toho, že Charta 77 není tím, za co ji měli.

Pokud je Charta 77 kritizována z těchto dvou protilehlých stran, jde v obou případech, jak patrno, o nedorozumění způsobené nepřesným pochopením toho, čím je: hnutím za lidská práva, v němž se jeho účastníci neangažují jako stoupenci té či oné politické koncepce, ale prostě jako lidé, kterým není lhostejný osud jejich země i světa a kteří se rozhodli, vedeni touhou po vlastní mravní integritě, říkat o něm nahlas pravdu.

Otevírajíc prostor svobodné diskusi, suplujíc v jistém ohledu veřejné mínění a angažujíc se za právo člověka svobodně myslet a projevovat se, otevírá Charta 77 samozřejmě i prostor politické reflexi, analýzám a koncepční práci, prostě svobodnému politickému životu. Otevírá-li ovšem tento prostor, neznamená to, že ho sama chce nebo může vyplnit. Její signatáři podepsali a podepisují pouze její úvodní prohlášení a tam jsou její cíle jasně ohraničeny. Jakkoli je překročit by znamenalo svévolně mnohých podpisů využít pro něco, čemu nebyly určeny.

(5)

Spíš než oficiálním tvrzením, že Charta 77 je (nepovolenou) organizací, exploatovaným hlavně na rovině různých policejních varování, je další nedorozumění, o němž se tu chceme zmínit, způsobováno asi prostým nezvykem: mnozí lidé už zřejmě natolik přivykli tradičnímu typu centrálně řízené, disciplinované a byrokraticky spravované organizace, že prostě dost dobře nechápou fenomén „ne-formálního společenství", Chartou 77 u nás po delší době opět vyvolaný v život, a bezděčně předpokládají u Charty 77 všechny náležitosti toho typu organizace, na jaký jsou zvyklí.

I takový pohled je ovšem založen na nedorozumění.

Na Chartě 77 je cenné mimo jiné to, že se nikomu neuzavírá a nikoho a priori nevylučuje; tato její radikální otevřenost je ostatně úkazem v moderních československých dějinách novým a důležitým. Signatáři Charty 77 jsou lidé nejrůznějších názorů, vyznání, politických orientací, životopisů i profesí; nikdo v ní nemá větší práva než kdokoliv jiný, a tím méně má kdokoliv právo kohokoli z ní vylučovat.

Podepsat Chartu 77 může tedy kterýkoli československý občan: její signatáře nikdo nekádruje a nikdo k tomu nemá ani právo. Signatář ji nepodepisuje ani ostatním signatářům, ani jejím mluvčím, ani československým úřadům, ale jen a jen sám sobě a svému svědomí. A jen na něm je, jak tento svůj čin – totiž podpis – pochopí, jaké úkoly si z něj odvodí a jak vážně je přijme. Nikdo signatáře Charty 77 nekontroluje; nikdo jim neukládá žádné povinnosti ani jim nepředpisuje, jak mají žít; nejsou podřízeni jakékoliv disciplíně. Mají jen ty povinnosti a tu disciplínu, jež sami přijmou a sami si uloží.

To ovšem také znamená, že Charta 77 – jako celek reprezentovaný svými mluvčími – za žádného signatáře apriori neručí nebo nenese za něho apriori odpovědnost; pokud na sebe nějakou odpovědnost v tomto směru přijme, pak jen tehdy a takovou, kdy a jakou se z těch či oněch důvodů rozhodne převzít. Už proto by tedy bylo absurdní identifikovat jakýkoli čin kteréhokoli jejího signatáře s Chartou 77 jako takovou, činit ji za tento čin odpovědnou nebo ji tímto činem měřit. Signatáři Charty, tj. jsou zcela svobodní a svéprávní lidé, kteří se svobodně rozhodli Chartu 77 podepsat a kteří tímto podpisem nic ze své svobody neztratili. Jak si kdo z nich počíná, jaký závazek či úkol ze svého podpisu odvozuje a nakolik je či není práv tomu smyslu Charty 77, který vyplývá z jejího úvodního prohlášení a který byl v jejím vystoupení a práci obecně pocítěn, je vždy výhradně věcí svědomí toho kterého signatáře a jedině on je za to také odpovědný.

V širším slova smyslu lze Chartu 77 chápat samozřejmě jako mnohé: je určitým typem občanského postoje a určitým typem občanské odpovědnosti; je určitou lidskou pospolitosti, v níž se časem samovolně vytvořily jisté způsoby počínání, soužití i práce; kdo chce, může ji chápat nejen jako trvalý apel na státní moc a zrcadlo její praxe, ale i jako určitou výzvu spoluobčanům nebo aspoň naději pro ně. Charta 77, byt jakkoli pronásledována, je dnes už, jak jsme se ostatně už zmínili, osobitou součástí veřejného života naší země a má své zvláštní a nezastupitelné místo jak v kontextu mezinárodním, tak historickém.

V užším a striktně věcném slova smyslu není však Charta 77 ničím jiným a níčím víc než svým úvodním prohlášením, podepsaným všemi jejími signatáři, a svými dokumenty podepsanými jejími mluvčími. Jen za to je Charta 77 jako taková a jako celek přímo odpovědná, jen kritika těchto textů může být legitimní kritikou Charty 77. Nakolik kdo z jejích signatářů přijímá odpovědnost i za vše ostatní, co s ní tak či onak souvisí, a nakolik kritiku tímto směrem vedenou přijímá také jako legitimní kritiku Charty 77 a tak či onak se s ní vyrovnává, je opět – přísně vzato – jen a jen věcí svobodného rozhodnutí jednoho každého. Na čemž nic nemění fakt, že většina signatářů i tuto odpovědnost ve větší či menší míře na sebe bere (což je samozřejmě velmi dobré).

V této souvislosti je snad na místě zmínit se ještě o jedné věci: Chartu 77 nemůže nikdo nikdy rozpustit nebo zrušit: jelikož není organizací, ale jen rozhodnutím určitého množství rovnoprávných jedinců, žádný z nich ani jakákoliv jejich většina nemohou přimět jiného, aby své rozhodnutí zrušil, pokud ovšem sám nechce. Jednotliví signatáři mohou přirozeně odvolat své podpisy, dokud však jeden jediný signatář svůj podpis neodvolá, Charta 77 existuje dál, a pokud by podpis odvolali všichni, bude existovat prostě jako princip dotvrzovaný přinejmenším podpisy těch, kteří už zemřeli, aniž svůj podpis odvolali, a který může proměnit kdykoli kdokoli opět v živoucí skutečnost tím, že se ji rozhodne podepsat.

Charta 77 nemá tedy žádné „členy", ale jen signatáře; „nevstupuje" se do ní ani zní „nevystupuje", ale pouze je podpisována; podepsat ji může kdokoliv; každý ručí sám za své (a jen za své) signatářství a za to, jak se ho sám rozhodl naplňovat či nenaplňovat; Charta 77 nemá jinou disciplínu než tu, kterou každý signatář sám sobě uloží; jako celek je přímo odpovědná jen za ty dokumenty, které podepsali jejím jménem její mluvčí.

To všechno tu zdůrazňujeme proto, že mnohé dohady, spory a námitky, které občas působení Charty 77 provázejí, pramení pouze z nepochopení těchto věcí.

(6) 

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá i postavení těch signatářů Charty 77, kteří se vystěhovali z ČSSR. Právo opustit svou zemi a vrátit se do ní je jedním ze základních lidských práv a mají ho pochopitelně i signatáři Charty 77. Pokud možnosti vystěhovat se někteří využijí – ať už ze svobodného rozhodnutí nebo pod nátlakem –, záleží pak už jen na nich, jaké důsledky ze svého podpisu v nové situaci vyvodí a jakým způsobem ve změněných podmínkách naplní či nenaplní ten úkol, který do svého podpisu vložili. Zasazovat se za dodržování lidských práv v Československu i ve světě, jak je v úvodním prohlášení úkol Charty 77 formulován, se lze samozřejmě kdekoliv.

(7) 

Charta 77 není mírovým hnutím v tom smyslu, jak se tomu pojmu běžně rozumí na Západě, totiž jakousi „jednoúčelovou" iniciativou. Není jím nejen proto, že vznikla na jiném základě a s jinak vymezeným posláním, ale i proto, že usilovat pouze o mír, to znamená o jakýkoliv mír a o mír za jakoukoliv cenu, je v jejím prostředí obecně považováno za nedostatečné, ne-li přímo scestné. Nejen z důvodů principiálních, ale i praktických: historie nás poučuje, že takto založené úsilí k žádnému trvalejšímu míru beztak nevede. Je to pochopitelné: tak jako válka není nahodilým jevem, vzniklým bez hlubších důvodů, není něčím takovým ani mír: nelze k němu dospět jen tím, že o něj – jako o cosi „o sobě" – usilujeme, ale jedině tak, že usilujeme o to, aby byly k němu vytvořeny předpoklady, respektive aby byly odstraněny důvody k válce. Krize míru v dnešním světě není tedy něčím izolovaným a sebou samým daným, ale je projevem krize hlubší a obsáhlejší. Signatáři Charty 77 si nejen přejí mír tak jako všichni ostatní, ale jsou připraveni se o něj i veřejně zasazovat, byť by to bylo pro ně jakkoli riskantní. Nikoli však jako věc „o sobě", vytrženou z kontextu svých příčin a souvislostí, ale v rámci svého širšího úsilí o svobodnější, spravedlivější a humánnější svět, o svět, v němž se měřítkem hodnot stane opět zájem člověka a nikoli zájem té či oné odlidštěné moci, a který jedině může skutečný a trvalý mír zaručovat. Jeli ohrožení míru následkem stavu dnešního světa, pak skutečným angažmá za mír je to, jež usiluje o celkovou nápravu tohoto světa, tedy o odstranění příčin a nikoli pouze následků. (Takový postup by pravé příčiny jen zatemňoval a krizi tím ještě víc prohluboval.)

V duchu tohoto pojetí se Charta 77 v posledních letech k problematice míru ne-jednou vyjadřovala a v jeho duchu navázala i dialog s různými mírovými hnutími na Západě, jimž své názory tlumočila a u nichž se vesměs setkala se souhlasem nebo aspoň s porozuměním.

Přesto byl tento směr práce Charty 77 předmětem různých diskusí. Nejčastější výhradou, která se přitom objevovala, byla výčitka, že kontaktem s těmi či oněmi partnery ze zahraničí se Charta 77 tak či onak politicky zařazuje, nebo dokonce – v očích jiných – kompromituje.

Takový hlas opět prozrazuje nedobré porozumění samotné ideji Charty 77.

Kdyby Charta 77 byla politickou stranou, musela by pravděpodobně bedlivě a s diplomatickou obezřetnosti zvažovat, s kterými politickými silami jak intenzivní vztahy bude udržovat, aby si nezadala u svých voličů či spojenců. Charta 77 však nemá, jak jsme už zdůraznili, žádné vlastní politické ambice či zájmy, ale vyrůstá především z mravního principu a jako taková nejen že může, ale nemá-li se sama sobě zpronevěřit, přímo musí být svobodná od všech účelových ohledů. Tedy ze samé její podstaty vyplývá, že je otevřena dialogu s kýmkoliv, a že tak, jako nekádruje své signatáře, nemůže ani kádrovat ty, kdo s ní chtějí vést dialog, a z taktických důvodů některé z tohoto dialogu a priori vylučovat. Lepší svět je společným úkolem všech lidí, všech se budoucnost světa týká a nikomu nelze právo na diskusi o této budoucnosti předem upírat jen proto, že by mohl mít jiné názory nebo že by jeho účast mohla ohrozit sympatie nebo účast někoho jiného. Takto sektářsky instrumentální vztah k lidem a k různým veřejným iniciativám je Chartě 77 bytostně cizí. Domníváme se, že pravda není pro signatáře Charty 77 fetišem, který je třeba chránit před cizím pohledem, ale životním postojem, který nejen nemá důvod sám sebe skrývat, ale směřuje naopak k oslovení druhého a ke komunikaci. K tomuto postoji patří i otevřenost pro názor jiného, schopnost vlastní názor před kýmkoliv hájit anebo ho naopak změnit v případě, že ho někdo přesvědčivě vyvrátí. Dialogu se vyhýbá jen ten, pro něhož pravda není živoucí orientací, ale jen věcí, kterou je třeba úzkostlivě chránit před kontaktem s každým, kdo není jejím spolumajitelem, aby ji náhodou nepošpinil. Takový strach o svou pravdu Charta 77 opravdu mít nemusí. Ostatně jsme si jisti, že v okamžiku, kdy bychom si začli vybírat své partnery z hlediska jejich významu, ztratili bychom tím podporu všech: ta je totiž založena právě na úctě k nepředpojatosti, otevřenosti a odvaze za všech okolností svou pravdu dosvědčovat, jimiž se vystupování Charty 77 dosud vyznačovalo.

(8) 

Čas od času se Charta 77 setkává s názorem, že je východiskem pouze skupinovým a nikoli obecným, protože nenabízí společnosti nějaký obecně přijatelný a zároveň průkazně produktivní model chování: způsob její práce prý vyvolává následky, které je schopna jen nepatrná část společnosti nést; její postoj vyrůstá ze situace lidí, kteří už nemají co ztratit, je tudíž nepřenosný na ty, kteří ještě co ztratit mají, a nepřihlíží tedy dostatečně k reálnému postavení a možnostem většiny obyvatel; je to postoj svou otevřenou kritičností, která může za daných podmínek vést jen ke konfrontaci, spíš sebeničivý než konstruktivní; je maximalistický, a proto nutně exkluzivní, přijatelný jen pro určitou skupinu odtrženou od společnosti a dál se z ní vyřazující, do sebe se proto uzavírající a posléze se jen sebou samou zabývající; je to konečně postoj údajně příliš intelektualistický, protože přisuzuje duchovním svobodám větší váhu, než jakou mají v očích většiny populace. Jako perspektivnější alternativa k postoji Charty 77 bývá v této souvislosti zmiňována méně nápadná, méně riskantní, a proto obecněji přijatelná „drobná práce" nikoli vně existujících struktur, ale naopak v jejich rámci.

Není v možnostech tohoto dokumentu se takovouto kritikou důkladněji zabývat: předpokládalo by to podrobný rozbor konkrétních textů a není pravděpodobné, že by bylo možné zaujmout k nim vždy takové stanovisko, u něhož by byla aspoň minimální naděje, že je budou sdílet všichni nebo aspoň většina signatářů Charty 77, což by u takto živého tématu, pokud by se jím měl zabývat dokument podepsaný mluvčími, muselo být podmínkou.

Nezbývá nám tudíž než pouze konstatovat existenci takto vedené kritiky a vyzvat signatáře k diskusi o ní. Na tomto místě se cítíme oprávněni pouze k jedné poznámce: neexistuje jediný text Charty 77, který by ospravedlňoval podezření, že ten občanský postoj, který Charta 77 ztělesňuje, a ten způsob veřejného působení, který volí, považuje sama za jediný správný a možný, nebo že kohokoli odsuzuje zato, že se rozhodl pro jiné životní řešení. Pravý opak je pravdou: ze všech dokumentů Charty 77 lze vycítit, že jejím prvním zájmem je obecný prospěch společnosti bez ohledu na to, kdo a jakým způsobem se o něj zaslouží, a nikoli tedy prospěch vlastní. Charta 77 hraje sice nepochybně ve společnosti svou zvláštní, katalytickou a stimulující roli; aniž o to usiluje, nutí mnohé, aby se s ní tak či onak konfrontovali nebo aby ji aspoň cítili v zádech jako snad mezní a snad nepřijatelnou, ale přesto a právě proto provokující alternativu. Tuto roli však hraje a může hrát jen na pestrém a složitě stratifikovaném panoramatu společenského života své doby, v němž paralelně působí nejrozmanitější tendence a uplatňují se nejrůznější životní postoje. A tak, jako se dnes už stává téměř nemyslitelné, že by v naší společnosti neexistovalo nic jako Charta 77, bylo by stejně nemyslitelné a v mnoha případech vyloženě neprospěšné, kdyby naopak všichni, jimž není osud společnosti lhostejný, Chartu 77 podepsali a nadále působili jen způsobem za této situace pro ně možným. Charta 77 chápe sebe samu jen jako jednu z alternativ, která má smysl pouze v kontextu všeho ostatního, co tu je, a uvědomuje si dobře, že právě pluralitní struktura tohoto kontextu dává nejpravděpodobnější naději na obecné zlepšení poměrů.

Jinými slovy: Charta 77 nestála stoupencům „drobné práce" nikdy v cestě, naopak je připravena udělat vše, co je v jejích možnostech, aby jim pomohla v jejich snažení. První krok v tomto směru už ostatně udělala: kdyby neotevřela svým působením prostor nezávislé společenské diskusi a nedala samou svou existencí k takové diskusi impulz, stěží si lze představit, že by z kritické reflexe postoje, který představuje, vzešla a byla nově formulována i koncepce „drobné práce". Kdokoli má také příležitost kdykoli tuto koncepci proměnit v řetěz tvůrčích činů a Charta 77 bude rozhodně první, kdo se z nich bude radovat.

(9)

Pravděpodobně nejčastější a také asi nejoprávněnější kritika, s níž se Charta 77 setkává, je ta, která jí vytýká, že nepracuje lépe, že nevyužívá všech sil a možností, které má, že v její práci je mnoho nahodilosti, chaosu i únavy, že není prostě tím, čím by mohla být.

Nemělo by smysl, abychom tu rekapitulovali na způsob oficiálních referátů všechny takzvané objektivní i subjektivní příčiny, které tento stav způsobují. Víme sami nejlépe, co všechno by – teoreticky vzato – mohla Charta 77 dělat a nedělá a co všechno by mohla dělat lépe, než dělá.

K takovéto kritice zde můžeme dodat jen to, že signatáři Charty 77 nejsou ani nadlidé, ani světci, ani nějaký vybraný sbor hrdinů. Jsou takoví, jací jsou; nikdo je nevybíral, nikdo na ně nedohlíží a nikdo jim nic nepřikazuje; nikdo nemá možnost, právo či úmysl je nutit, aby snášeli ještě víc policejního a úředního šikanování, než kolik ho snášejí, a aby ho snášeli ještě neohroženěji; aby se ještě méně báli, že budou zavřeni a ještě víc volného času po zaměstnání domovníků, topičů a hlídačů věnovali práci, z níž jim pocházejí jen další rizika.

Chartu 77 podepsali pouze ti, kdo ji chtěli podepsat, a Charta 77 je taková, jací jsou oni. Jsou to normální lidé, kteří znají strach a potřebují odpočinek, kteří se trápí týmiž životními starostmi jako všichni ostatní, a mnohdy pochopitelné horšími; jejich síly mají své meze a jejich nervy nejsou z lepšího materiálu než nervy kohokoliv jiného.

Svým způsobem je tedy Charta 77 obrazem možností této společnosti v této době. Lze to říct i tak, že národ má takovou Chartu, jakou je v dané chvíli schopen vyprodukovat.

že zůstává Charta 77 svým předsevzetím mnohé dlužna, je jasné. Pravda ale také je, že tomuto předsevzetí by musel kdokoli a za jakékoli situace zůstávat něco dlužen. Jde totiž o úkol, který je trvale smysluplný a aktuální především proto, že vlastně nikdy nemůže být beze zbytku splněn. Aspoň dotud, dokud lidé zůstanou lidmi, a ve světě se tudíž bude vyskytovat bezpráví, ponižování a bída.

(10)

Závěrem nám nezbývá než ujistit veřejnost, že Charta 77 bude i nadále nejlépe jak bude schopna působit v tom duchu, v němž působila po celých sedm let své dosavadní existence: nebude vyhledávat samoúčelnou konfrontaci se státní mocí, ani tuto moc provokovat, ale bude střízlivým a věcným způsobem zkoumat různé oblasti společenského života z hlediska toho, jak v nich jsou společenskou mocí respektovány přirozené zájmy člověka a jeho nezadatelná práva; bude se zabývat stavem zákonnosti i stavem občanských svobod; bude klidně a bez nervozity pokračovat ve své práci v naději, že tato práce a to pojetí občanské hrdosti, které vyjadřuje, se dříve nebo později začnou zhodnocovat v podobě zjistitelného obecného prospěchu.

CÍSAŘOVSKÁ, Blanka – PREČAN, Vilém (eds.): Charta 77: dokumenty 1977–1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, sv. 1., s. XVII–XXV.