O smyslu Charty 77

Václav Havel

V červenci 1986 napsal V. Havel tento text pro anglickou publikaci připravovanou exilovým Československým střediskem nezávislé literatury k 10. výročí vzniku Charty 77. Česky vyšla poprvé v Listech (roč. 16, č. 4, srpen 1987, s. 52–57).

Nad Chartou 77 se od jejího vzniku dodnes vznáší jedna základní otázka: má její riskantní práce nějaký reálný společenský efekt? Čili: má Charta vůbec smysl?

Myslím, že desetileté výročí jejího vzniku je přirozenou výzvou k novému zamyšlení o této otázce. Snad takové zamyšlení může být užitečné i přesto, že bude spíš rekapitulovat už řečené než objevovat něco nového. Jinak tomu ale být nemůže: patří totiž k povaze Charty, že si sama tuto otázku trvale klade a se vší vážností zkoumá.

Všechno, co bylo veřejně usvědčeno ze své tupé nelidskosti a o čem bylo svatosvatě přísaháno, že se to už nikdy nevrátí, začalo se po intervenci Varšavského paktu rychle vracet a bez rozpaků obnovovat – a lidé si toutéž rychlostí odvykali čemukoli se divit. Vysílena svým předchozím vzedmutím a zklamána jeho výsledkem upadla československá společnost záhy do hluboké letargie; tváří v tvář rekonstituci totalitního systému rezignovala většina lidí na možnost ovlivnit věci obecné, přestala se o ně zajímat a stáhla se do soukromí; zmizela víra, že jakékoli skutečné občanské či veřejné angažování má nějaký smysl. Aby o tom nikdo nepochyboval, byli ti nejméně poddajní ztrestáni tvrdými soudními rozsudky. Společnost se atomizovala; nezávislé myšlení a tvorba se uchýlily do zákopů privátna; různé horizontální společenské vazby, vytvářející prostor autentického veřejného života, byly zpřetrhány; v zemi se rozhostilo pusté ticho totalitně konzumní bezdějinnosti. Cítíce se být politikou podvedeni, odvrátili se lidé od ní jako od celku. Zprotivily se jim i všechny ideologie, protože až příliš dobře mohli denně na vlastní kůži zakoušet, jak bídná skutečnost se může skrývat za jejich vznešenými floskulemi. Solidarita, donedávna tak silná, vyprchala; všechno prorostlo sobectvím; všude zavládl strach. Lidé mlčky přijali schizofrenní řešení životní rovnice, které jim bylo nabídnuto: navenek začali předstírat loajalitu a uvnitř přestali věřit čemukoliv.

Nebyla to jenom krize politická. Byla to krize mravní.

Otázka po smyslu Charty je víc než pochopitelná: dialog, který Charta nabídla společenské moci, tato moc nepřijala, odmítla s Chartou jednat a jejími návrhy se zabývat, prohlásila ji za sbor „zkrachovanců“ a předala ji do rukou policie. Ale ani společnost se s ní nijak viditelně neidentifikovala: počet signatářů téměř neroste; žádná významnější sociální skupina se za Chartu jednoznačně nepostavila; neexistují žádné veřejné projevy sympatií k ní; spíš se zdá, že se jí lidé straní, bojí se s ní mít něco společného, ba že se o ni ani nezajímají. Jaké konkrétní úspěchy vlastně tedy Charta zaznamenala? Co se dík její práci vlastně změnilo k lepšímu? Neprohrála de facto svou věc?

Myslím, že na otázku po skutečném společenském smyslu Charty nelze správně odpovědět, aniž by byla předtím pochopena podstata situace, do níž Charta vstoupila, a podstata Charty samé, totiž to, čím vlastně je, oč jí samé jde, z čeho vznikla a co chtěla do obecné situace vnést.

Bez této přípravy by se hodnocení jejího smyslu mohlo podobat měření bez měřítka nebo měřítkem nepříslušným. Vzdálenost nelze měřit na kilogramy a váhu v metrech.

Zdůrazňovat mravní rozměr vlastního počínání je vždycky trochu nebezpečné: člověk se pak může snadno jevit jako domýšlivec nebo aspoň jako někdo, kdo nebyl obdařen dostatkem pokory a studu. Terén, na němž je nutno především smysl Charty hledat, nemůže však být bohužel správně vymezen, nebude-li – byť jen v zájmu pravdy a s chladnou věcností – objasněn právě mravní základ jejího působení. Nezbývá mi tedy než riskovat nebezpečí, že se budu jevit jako domýšlivec.

Charta 77 nevznikla z touhy postavit proti jednomu politickému či ideologickému programu program jiný; nechtěla se stát politickou silou konkurující té, která vládne; nevystupuje jako lepší alternativa těch, kdož jsou u moci. Mezi jejími signatáři jsou sice také bývalí politici, mnozí z nich se dokonce politicky projevují, někteří by možná byli schopni v tom nepravděpodobném případě, že by jim k tomu běh událostí dal příležitost, participovat na politické moci. To ale nemění nic na tom, že Charta jako taková – aspoň co do svého vnitřního východiska – není pokusem o politické řešení krize. Lecjakému pozorovateli přicházejícímu z otevřené společnosti nebo ze společnosti méně demoralizované byl by takový pokus možná srozumitelnější. V případě Charty by byl ale výrazem beznadějného neporozumění situaci obecné i vlastní.

Jediným logickým a smysluplným východiskem občana z mravní krize společnosti je totiž východisko mravní.

Nejsem zdaleka první a asi také ne poslední, kdo Chartu interpretuje jako pokus o takovéto východisko. Hned v jejích počátcích ji tak nazíral už Jan Patočka. S jeho pohledem souzněla nebo z něho přímo vycházela i většina pozdějších reflexí a sebereflexí Charty.

Podstatu postoje Chartou ztělesňovaného pochopíme nejlépe na pozadí klimatu, z něhož Charta bezprostředně vyrostla.

V půli sedmdesátých let se začaly objevovat – arciže zatím jen v prostředí jakýchsi „signifikantních menšin“ – známky společenského probouzení: mnozí lidé se začínali vzpamatovávat z předchozího historického šoku; mnozí se začali konečně zbavovat svých reliktních iluzí a myslet vskutku svobodně; mnozí už byli tak říkajíc „unaveni ze své únavy“ a začínali si uvědomovat, že nelze pořád jen čekat na to, až někdo jiný (shora? zvenčí?) zlepší poměry; mnozí už byli otráveni rolí věčně pasivních objektů dějin a pocítili potřebu stát se opět v určité míře jejich subjektem; mnozí se už dusili v zatuchlém ovzduší svého společenského úkrytu a pocítili znovu svou spoluodpovědnost za osud celku. Do uvědomělého věku vstupovali mladí lidé, kteří už nebyli traumatizováni zážitkem sovětské okupace. Různá dosud navzájem izolovaná a jaksi dovnitř sebe samých orientovaná skupenství zatoužila vykročit ven, za svůj dosavadní horizont, tedy do života veřejného. Probouzel se opět pocit solidarity a rostlo vědomí nedělitelnosti svobody: lidé si začli uvědomovat, že útok na svobodu jednoho je útokem na svobodu všech, a dokud bude společnost rozdělena svou lhostejností a jedni budou mlčky přihlížet k perzekuci druhých, nevymaní se z obecné manipulace nikdo.

V roce 1976 byli uvězněni členové a spolupracovníci rockové skupiny The Plastic People of the Universe. Moc tím nezaútočila na své politické protivníky jako počátkem sedmdesátých let, ale přímo na sám život, totiž na jeho vůli svobodně, po svém, svéprávně a autenticky se projevit. Nebezpečnost tohoto útoku byla rychle a obecně nahlédnuta a solidární kampaň, která tehdy vznikla, byla jasným zrcadlem proměny, o níž mluvím, a materiálním důkazem všech jejích rysů od vůle různých seskupení překročit svůj vlastní stín až po prohlubující se vědomí nedělitelnosti svobody. Pohyb oněch „signifikantních menšin“, který tehdy nastal, nevznikl z ničeho a náhle, ale byl jen logickou odpovědí probouzejícího se společenského vědomí na tento akt státní moci. Solidarizací s postiženými se ovšem probouzení jen dál urychlilo: bariéry byly překonány a rychle se rodila atmosféra širší pospolitosti.

Toto dění bezprostředně vyústilo do vystoupení Charty 77, v níž se spojili velmi různí lidé a velmi různé skupiny, aby v ní určitým způsobem fixovali a do podoby reálného společenského faktu proměnili vědomí vzájemné solidárnosti a své odpovědnosti za věci obecné.

Charta byla prvním důležitějším společenským vystoupením v Husákově éře. Spojili se v ní spisovatelé i bývalí politici, komunisté i nekomunisté, katolíci i protestanti, intelektuálové i dělníci, univerzitní profesoři i nekonformní mládež. Nespojili se na bázi politické, ale z důvodů niternějších. Spíš lidských než politických. Jejich společná pohnutka byla především mravní.

Bylo to přirozené a jen takto se to mohlo stát. Nebyl to výsledek chladnokrevné spekulace, opřené o politologickou analýzu situace. Tak mravní postoje nevznikají. Jejich podhoubím je spíš svědomí než rozum. Charta nevznikla z logické úvahy, ale z vnitřní logiky věcí, tj. z logiky situace i logiky lidské reakce na ni. Byla autentickou odpovědí občana na stav obecné demoralizace. Vznikla z touhy vzepřít se znemravňujícímu tlaku doby; odmítnout vnucovanou schizofrenii; překročit horizont osobních zájmů a osobního strachu; vystoupit ze zákopů soukromí a přihlásit se o účast na věcech veřejných; nechválit nadále šaty nahého krále, ale říkat naopak pravdu; chovat se zkrátka v souladu s vlastním svědomím a docela prostě se lidsky napřímit. Byl to pokus ponižovaného vztyčit hlavu, umlčovaného promluvit, obelhávaného vzbouřit se proti lži, manipulovaného vyprostit se z manipulace. Byl to pokus člověka naplnit práva, která mu přísluší, přihlásit se k odpovědnosti, která je mu upírána, nalézt opět svou lidskou důstojnost a integritu a obnovit tím úctu k sobě samému.

Dodnes mám v živé paměti projevy radostné úlevy, povznášejícího pocitu sebepotvrzení, ba až osvobodivé euforie, s nimiž mnozí signatáři kdysi Chartu podepisovali. Jako by z nich náhle cosi tíživého spadlo, jakýsi krunýř, v němž se museli tak dlouho tísnit, jako by přímo ožili vědomím, že skončil čas ponížení a přetvářky.

Takové projevy nejsou jen okrajovými psychologickými nahodilostmi. Ilustrujíce, čím pro mnohé Charta je, vypovídají o pravé – totiž mravní – podstatě postoje, který představuje.

Co se tím vlastně v takovéto souvislosti myslí, říká-li se o něčem, že to má mravní podstatu či mravní původ?

V zásadě to znamená, že danou věc neděláme z pohnutek takzvaně „účelových“, tedy z jistoty, že má šanci na brzký, bezprostředně zjevný, verifikovatelný (a tedy víceméně vnější) úspěch, ale prostě proto, že ji považujeme za dobrou. Mravní motiv nás nutí dělat dobré věci jako takové, kvůli nim samým a ze zásady. Je opřen o jinou jistotu než pohnutka „účelová“: o naše bytostné přesvědčení, že dobré věci mají vždycky smysl. A zároveň samozřejmě o naši naději, že se tento smysl dříve nebo později – svým specifickým způsobem – projeví a potvrdí. Jsme si přitom plně vědomi rizika, že se to také stát nemusí; toto vědomí nás však není s to od našeho úmyslu odvrátit. Vnitřní jistota o smyslu takové věci je tedy jistotou, že má smysl riskovat i její eventuální neúspěch. Jinými slovy: mravní pohnutka nás nutí dělat určité věci bez ohledu na to, kdy, jak a zda vůbec povedou k úspěchu, tedy bez záruky, že se nám nějak – jakkoliv – vyplatí či zúročí.

Chartisté nejsou bloudi, a nemysleli si tedy, že vláda s nimi začne okamžitě jednat a společnost se k nim ihned přidá a že se poměry v naší zemi začnou po jejím vystoupení rázem a viditelně měnit k lepšímu. Každý naopak počítal s tím, že ho sankce neminou.

Přesto svůj krok udělali. Udělali ho proto, že ho považovali za správný, a ve víře, že správnou věc má smysl udělat vždy a vždy existuje naděje, že dobrý vnitřní pocit z jejího udělání bude jednou doplněn i radostí z nějakého jejího vnějšího zhodnocení, byť jakkoli pozdního, nepřímého a nenápadného. Udělali to s vědomím, že existují věci, které stojí za to, aby pro ně člověk trpěl – abych citoval dnes už slavnou Patočkovu větu.

Chce-li pozorovatel Charty zkoumat její smysl přiměřeným způsobem, tj. na pozadí toho, oč jí samé jde, musí se ptát: je Charta skutečně aktem mravního napřímení? Odpoví-li si kladně, může teprve pátrat po jejím společenském smyslu. Musí po něm ovšem pátrat tam, kde ho jedině může nalézt: v oblasti politického dosahu postoje mravního. Tedy na daleko subtilnějším terénu, než na kterém netrpělivé oko politického pozorovatele obvykle hledá politický efekt činů politických.

Zkusme jít touto cestou.

Je Charta 77 skutečně aktem mravního napřímení?

Zkoumáme-li konkrétní práci Charty, to znamená především její dokumenty, záhy zjišťujeme, co je jejich nejcharakterističtějším rysem: že se tu hlásí o slovo člověk jakožto občan v plném a dobrém smyslu toho slova. Lze říct, že Charta je projevem probouzejícího se občanského vědomí, svědomí a sebevědomí. Občan se tu hlásí ke svým právům, jak jsou teoreticky deklarována a praxí potlačována, a tato svá práva naplňuje. Přestal se chovat jako poddaný a vzpamatoval se do své svobody.

Možná se to zdá být málo. Možná by leckdos raději viděl a snad i lépe chápal, kdyby Charta rovnou předkládala vlastní politický program.

Taková možnost je samozřejmě otevřena, kdokoli kdykoli se jí může chopit, Charta mu v tom nejen nebude bránit, ale naopak ho v jeho právu na takový krok podpoří. Její vlastní cíl je však jiný. Zdánlivě skromnější, v určitém ohledu však hlubší.

Politické programy mohou totiž vznikat, žít a zanikat, získávat i ztrácet podporu a reálně ovlivňovat situaci jen na půdě obnoveného občanství, tedy přesně na té půdě, kterou Charta vytváří. Vymýšlet, artikulovat a prosazovat nové politické programy nemůže poddajné stádo, ale jen svobodní a svéprávní občané; bez občanů není politiky. Dům je třeba stavět od základů, nikoli od střechy. Obnova občanství není odvar politiky, ale naopak její předpoklad.

Ale nejen to: zatímco politika se mění, naléhavost občanství jako předpokladu každé politiky trvá. Je to nárok nekončící, nevyčerpatelný, vždy aktuální a nedovršitelný: vyžaduje totiž odvahu, vůli k pravdě, svědomí, vnitřní svobodu a odpovědnost za věc celku. A kdy je možno prohlásit, že člověk míru těchto hodnot naplnil?

Lze říct v duchu úvah Ladislava Hejdánka, že cíle politiky jsou konečné a cíle Charty nekonečné. Jsou nekonečné, protože jsou mravní.

Anebo není snad občanské napřímení jen tvarem, důsledkem a projevem napřímení mravního? Lze si ho vůbec představit bez mravní motivace? Vždyť být občanem v tom silném a závazném smyslu, v jakém ten nárok chápe Charta, znamená být bytostně otevřen větší odpovědnosti, než jaká se ještě vyplácí!

Myslím, že snadno prokazatelné každodenní úsilí Charty o radikální obnovu občanství už samo o sobě dostatečně potvrzuje, že podstata postoje, který Charta k veřejným věcem zaujímá, je skutečně mravní.

Charta 77 nemá v programu svržení vlády nebo destrukci existujícího společenského systému. Proto není také útokem proti danému právnímu řádu. Pokouší se obnovit občanství naopak tím, že žádá, aby zákony skutečně platily a byly dodržovány; že upozorňuje na jejich svévolnou mocenskou interpretaci; že chce, aby práva nebyla jen na papíře, ale aby byla respektována a naplňována i ve skutečnosti. Pokud nějaký zákon považuje za špatný, dožaduje se zákonnými prostředky jeho zákonné změny. Z toho vyrůstá i její vztah ke společenské moci: své dokumenty vytrvale adresuje a zasílá státním orgánům bez ohledu na jejich odmítavý postoj k ní a na to, že její dokumenty nejsou (oficiálně) projednávány.

Tohle počínání může snadno sklízet výhrady: nač jim deset let něco psát, když na to deset let neodpovídají? Není to jednání bezúčelné, a tudíž nesmyslné? Nestvrzuje se tím vlastně jen moc těch, kteří nedbají mínění občanů, a neposiluje se tím iluze jejich legitimity? Nepodporuje se tím dojem, že klíč k jakémukoli zlepšení leží „nahoře“, v rukách mocných, a že ti „dole“ nemohou nic? Není v tom prvek jakési pokrytecké hry na demokracii v poměrech veskrze totalitních? Netváříme se, jako bychom si mysleli, že „oni“ něco zlepší, zlepšit chtějí a na naše mínění dají, ačkoli dobře víme, že si dělají, co chtějí, a že mimo síly na ně nic neplatí?

Z politického nebo politicko-pragmatického hlediska se to tak může nepochybně jevit. V perspektivě založené na vůli porozumět politickému efektu jednání mravního se to tak nejeví: jestliže z hlediska dne a okamžitého účelu se tu zdá být stvrzována moc a legitimita vládců, z hlediska dějinné budoucnosti a zásad, které platí pořád, je tu stvrzováno naopak občanské vědomí. Vláda se změní, právní řád se změní, ba i společenský systém se může změnit. Co však platí stále a nikdy neztrácí svou naléhavou aktuálnost, je princip, že občan – zásadně – má přijímat spoluodpovědnost za osud celku a v jejím duchu si počínat: znovu a znovu, bez ohledu na momentální protivenství (i když způsobem přiměřeným povaze doby), říkat nahlas pravdu; seznamovat s ní ostatní i moc; žádat od moci, aby této pravdy dbala; a tím vším otevírat – ať už v tom kterém okamžiku s úspěchem menším či větším – prostor veřejné demokratické diskuse a zpřítomňovat, připomínat a posilovat princip společenské účasti na správě věcí veřejných a práva všech občanů na tuto účast.

Úkolem Charty není posuzovat osoby vládců, ale nastavovat zrcadlo poměrům a naplňovat tím základní a všechny osoby přežívající právo občana.

Tedy opět: proti konečnosti politické otázky, zda právě této vládě má cenu něco psát a posílat, stojí nekonečnost mravní zásady, že naše společné věci musí být opravdu našimi společnými věcmi. Čili: chovat se jako svobodní občané, vědomí si svého práva i své povinnosti „mluvit do toho“, má vždy znovu a pořád a donekonečna a ze zásady smysl. Bez ohledu na to, jakou rychlostí a zda vůbec se v tom kterém okamžiku vkrádá tento model chování do obecné mysli.

Nemohu tu a nejsem ani odborně způsobilý hodnotit věcný obsah stovek dokumentů, které Charta 77 za deset let své existence vydala. Vím však, že i když se jí možná nepodařilo vždy dobře vystihnout problém, jímž se zabývala (bylo by proti přírodě, kdyby se nikdy nemýlila), jedno zůstává nesporné: ve svých dokumentech byla vždy vedena dobrou vůlí podat pravdivý obraz daného tématu.

I ten nejlepší politik musí občas přizpůsobovat – byť jakkoli málo a jakkoli bezděčně – svou interpretaci společenských jevů určité mocenské perspektivě, vyplývající z určitého mocenského zájmu. Charta naopak, dík tomu, že její cíl není politickomocenský, může svobodně usilovat o pravdu vskutku nepředpojatou. Tedy o pravdu, která se neohlíží na to, v čí prospěch či neprospěch vyznívá.

Pravda celá a úplná patří, jak známo, do říše nedosažitelného. Je-li Charta přesto rozhodnuta jít veskrze nepraktickou a netaktickou cestou hledání nepředpojaté pravdy, pak to je opět jen projev její mravní orientace a bytostné nekonečnosti cílů z této orientace vyplývajících: je-li hledání pravdy zásadně správné, a má-li tedy ze zásady smysl, pak ho nelze ze zásady žádnými časnými ohledy omezovat.

I tohle vyvolává občas rozpaky: leckdos se domnívá, že kdybychom byli tu a tam k nějaké politické síle či autoritě loajálnější, mohlo by být naše působení politicky efektivnější. Je to možné. Jenomže takovou loajalitou by se Charta zpronevěřovala sobě samé. Nelze zaujímat určitý postoj a zároveň odmítat jeho přirozené důsledky.

Zmínil jsem se už o tom, že Charta vznikala mimo jiné z vědomí nedělitelnosti svobody a práva.

Tento princip je přirozeným předpokladem, součástí i důsledkem každé obnovy občanství: nelze být občanem (aspoň v demokratickém a silném významu toho pojmu) a zároveň jiným v tom zabraňovat; v úsilí naplnit své vlastní právo na občanství je bytostně přítomen respekt k témuž právu pro ostatní; je-li jediný člověk tohoto práva zbaven, je okleštěno všem. To znamená, že občané si jsou – jako občané, tj. před zákonem, společností i mocí – principiálně rovni; nikdo nemá z titulu svého přesvědčení, víry, původu, pohlaví, sociální či zájmové příslušnosti a podobných atributů apriorně větší nebo menší práva a povinnosti než kdokoliv jiný. Jak je kdo naplní či jak se jim zpronevěří, jak tedy na tuto rovnost šancí odpoví, záleží už především na něm.

Z této zásady vyrůstá také pluralita Charty jako její vnitřní princip i obecný ideál (respektive jako obecný ideál promítnutý i „dovnitř“). Má-li v ní někdo v tu kterou chvíli slyšitelnější hlas než někdo jiný, pak pouze dík povaze své konkrétní práce a svého osobního nasazení, a nikoli dík tomu, že přísluší k té či oné duchovně nebo politicky nebo jinak vyhraněné skupině. Jeho autorita je tedy podmíněná a tak říkajíc „propůjčená“, nevyplývá z žádného jiného výběrového principu.

Charta není koalice. Nepodobá se například poválečné Národní frontě, která byla de facto mocenským souručenstvím některých, vylučujícím z politiky apriorně jiné. Charta není společenství uzavřené, ale otevřené. Podepsat ji může kdokoliv a je pouze na něm, jak dostojí závazku, který podpisem na sebe vzal.

Tato radikální otevřenost, rovnost a ovšem tolerance, z které vyrůstají a kterou prohlubují, představují fenomén v československých moderních dějinách ojedinělý. Z okamžitého hlediska se nemusí nijak důsažněji zhodnocovat. Jeho mravní, a tudíž i potenciálně politický význam tím ale umenšen není: i když reálně omezen rámcem daného společenství, zpřítomňuje obecný ideál, a vyzařuje tudíž daleko za své hranice, aby se posléze ukládal do společenského vědomí a paměti jako svého druhu precedens: je to příklad, výzva a zkušenost, u nichž zatím nelze odhadnout, jak na ně budoucnost odpoví. Poprvé tu vlastně bylo – byť jen na malém modelu – demonstrováno, že i v našich podmínkách je možná důsledně demokratická spolupráce všech. A i kdyby zítra Charta 77 přestala existovat, nebude asi možné tuto zkušenost z obecné paměti vytěsnit.

Jak patrno, ani tento přínos Charty nelze změřit běžnými politickými měřítky. To ale neznamená, že neexistuje.

Politik přesvědčuje občany o správnosti své koncepce, získává je, nabádá a přesvědčuje, slibuje jim to či ono, zahrnuje je návody a výzvami, ba někdy i příkazy a hrozbami, shromažďuje je a organizuje, žádá o hlasy, podporu, důvěru a věrnost.

Nic z toho Charta nedělá, ba ani nové signatáře neshání. Podepsat ji sice může kdokoliv a kdykoliv, nábor ale není podnikán nikdy a nikde. Charta nikoho k ničemu nenutí, nenabádá ani nevyzývá. Nepokouší se poučovat. Za nikoho jiného nevystupuje. A nikomu nezazlívá, že ji nepodporuje.

Pokud je přesto výzvou k ostatním, pak pouze výzvou nepřímou. To, co dělá, dělá sama za sebe a na své vlastní riziko, svým příkladem nejvýš připomíná, co dělat lze. Totiž že i v těch nejtěžších podmínkách se můžeme chovat jako občané, hlásit se o svá práva a zkoušet je naplňovat. Že i tam, kde vládne institucionalizovaná lež, může občan říkat pravdu. Že svou spoluodpovědnost za osud celku může přijmout každý a bez pokynu shora. Že zkrátka každý můžeme začít sám u sebe a ihned.

Opravdu: ctižádostí Charty není vykázat se co největším počtem stoupenců, seřadit je v nějaký šik, opřít o jejich množství svou autoritu a pak je někam vést.

Zahraniční novináři mi občas říkají, že Charta přece nemůže mít valný společenský význam, když je chartistů tak málo. Připomíná mi to slavnou Stalinovu otázku, kolik má papež divizí. Nemíním nás pochopitelně srovnávat s Vatikánem, chci jen zdůraznit, že eventuální síla Charty – podobně jako i ostatních analogických hnutí v sovětském bloku – je v něčem jiném než v množství.

Ctižádostí Charty je jednat podle vlastního svědomí a přesvědčení a naznačit tím ostatním, že i oni takovou možnost mají. Připomenout jim jejich vlastní důstojnost. Připomenout jim pravdu.

Charta se nedomnívá, že její způsob práce je jediný možný a nejlepší a že by ji všichni měli napodobovat. Je věcí každého, jak její nepřímý apel přijme, pokud ho vůbec přijme, jak si ho vyloží a jakým způsobem nebo k čemu se jím ve své vlastní situaci bude eventuálně inspirovat. Vše dobré, co udělá kdokoliv pro společnost, bude dobré i pro Chartu. Nejde jí totiž o sebe, ale o věc obecnou. Její věcí je věc všech.

Už proto není správné její význam posuzovat podle toho, jak se jí jako takové vede nebo jakou má „pozici“. Rozhodující je, jakou „pozici“ získají ve společnosti zásady, v jejichž duchu se ona sama snaží působit.

Snad je z toho všeho patrné, kde je asi třeba především význam desetiletého působení Charty 77 hledat: v těžko zmapovatelné oblasti společenského vědomí a podvědomí, v oněch skrytých pohybech obecné mysli a obecného mravního cítění, které si mnohdy ve shonu každodenního života a bez možnosti nějakého ostrého srovnání s předchozími poměry neuvědomujeme. A ovšem i v některých viditelných stopách těchto neviditelných pohybů.

Totalitní poměry noří celou tuto oblast do zvláštního příšeří. Právě proto je ji však dobré zkoumat.

Každá moc je mocí nad někým, a byť by byla sebetotálnější, nikdy není tvořena jen sama sebou jako něčím, co se vznáší kdesi mimo tento svět, ale vždycky do jisté míry i těmi, nad nimiž je. Mezi mocí a společností probíhá tisíce složitých interakcí a je uzavíráno bezpočet tajných dohod; odehrává se tu komplikované drama vzájemných tlaků a ústupků. V tom typu totalitního systému, v němž žijeme, má toto dění svůj zvláštní ráz a zesílený význam: jde totiž o systém, který není založen jenom nebo hlavně na přímých mocenských nástrojích, a který tedy zdaleka není jen nějakou sice bezuzdnou, ale zato celkem prohlédnutelnou nadvládou jedněch nad druhými. Naopak: k určité míře poslušné účasti na výkonu totalitní moci jsou vlastně přinuceni všichni, dík čemuž je odpovědnost této moci vysoce zanonymizována. Každý je částí své bytosti ujařmeným poddaným, bojícím se těch nad sebou, a každý je zároveň jinou částí sebe sama vystrašeným ujařmovatelem těch pod sebou. Totalita tak strhává do svých spirál celou společnost nikoli pouze jako svou oběť, ale i jako svého tvůrce; každý se navenek na běhu totalitní mašinerie v té či oné míře podílí a každý se zároveň proti ní v té či oné míře vnitřně bouří. Hranice mezi mocí a bezmocí prochází každým člověkem. Každý je zároveň vězněm i vězeňským strážcem.

Je to situace veskrze dvojsečná. A pro totalitní moc samu velmi nebezpečná. Posiluje sice její všudypřítomnost, zároveň však – paradoxně – posiluje všudypřítomnost toho, co chce tato moc potlačit: svébytných intencí života, otevřených pravdě a toužících po svobodě. Tyto intence jsou sice skryty, regulovány a cenzurovány, nicméně vědí o sobě a už tím, že se reflektují jako bezmoc, ohrožují moc. Tím, že byla tak bezbřeze rozšířena sféra identifikace s mocí, byla neobyčejně rozšířena i sféra identifikace s bezmocí. Zrušením integrálních poddaných byli zrušeni i integrální vládcové. Ovládaní jsou rozleptáni mocí a vládci bezmocí. Konkrétněji řečeno: nikdy nepodporovalo částí svých každodenních výkonů centrální moc tolik obyvatel – a nikdy jich zároveň nebylo skrytě tolik proti ní. Každý dělá, co má dělat, ale každý si přitom myslí své. Tato schizofrenie štěpí vedví i mnohé z největších držitelů moci.

Skutečné intence života, byť tak všestranně spoutány, prorůstají tedy zevnitř a tiše celou mocenskou strukturu a svým tichým všudypřítomným tlakem poznamenávají její tvář. Moc se přizpůsobuje společnosti, protože společnost – jsouc do ní tak obsáhle zapletena – ji přizpůsobuje nenápadně sobě. Velice zvolna a mnohdy dost problematicky vyvlastňuje tak posléze společnost moci kus její moci. Už proto je mimořádně důležité, co se děje pod jejím apatickým povrchem.

Ale nejen proto: nerealizovaný potenciál lidské a společenské svébytnosti, a tedy i potenciál obecné nespokojenosti se za této situace nehromadí už jen někde ve sklepeních, kde může být jeho případný výbuch snadno potlačen, ale všude, tedy ve všech patrech domu. Nejistota o formách, průběhu a účincích eventuální exploze tím pochopitelně jen dál roste.

Jak vidět, bylo by velkou chybou podceňovat neviditelné dění v duši společnosti a zcela zvláštní politický význam, který v něm za jistých okolností nabývají (v poměrech, které de facto zrušily politiku) jevy a činy mravní nebo vůbec existenciální (čili „předpolitické“).

Vraťme se však k Chartě 77.

Jsem pevně přesvědčen – a tisíceré větší i drobné zkušenosti obecné i osobní mne v tom znovu a znovu utvrzují –, že vstup Charty do vědomí společnosti je nepoměrně hlubší a významnější, než by se dalo vyvozovat z toho, kolik lidí ji podepisuje nebo za ni demonstruje.

Především: ačkoli se ji státní moc už tolikrát nejrůznějšími způsoby pokoušela pohřbít, Charta stále existuje – a existuje tak silně, že dnes se ji už nikdo pohřbít vážněji nepokouší. Jinými slovy: moc si na Chartu musela zvyknout. Tím spíš si na ni ovšem zvykla společnost. Údajná banda zkrachovanců si tedy za cenu spousty absolvovaných protivenství vydobyla své právo na existenci. Dnes je Charta pevnou složkou společenského života v naší zemi, těžko už od něho odmyslitelnou, – a to navzdory svému prapodivnému postavení státem tolerovaného společenství státem deklarovaných nepřátel. Nebylo by to možné bez tichého respektu, který má u společnosti, veřejné podpory, které se těší v zahraničí, a k tomu (ale nejen k tomu) přihlížejícího přísně skrývaného respektu státní moci.

Existence bez obsahu a identity by ovšem ještě mnoho neznamenala, pokud by byla vůbec možná.

Identitu Charty v obecném povědomí zakládají podle mého názoru hlavně dvě věci:

1) Charta mluví pravdu. To ví dnes u nás každý, bez ohledu na to, jaký význam tomu přisuzuje. Ví to obyvatelstvo, ví se to v zahraničí a ví to vláda. Vláda navíc ví, že to ví obyvatelstvo a zahraničí, což ji nutí tu a tam nějak jednat. Dokumenty Charty znají občané sice většinou jen z vysílání zahraničního rozhlasu, ale i to dnes stačí: jeho poslech je natolik rozšířen, že může základní povědomost o Chartě dávat.

Charta je dnes – poté, jaký postoj k ní moc zaujala – východiskem krajním a těžko obecně přijatelným a následovatelným. Právě proto však tvoří – aniž o to programově usiluje a aniž to je vždy vědomě vnímáno – jakýsi mravní horizont, na jehož pozadí se lze tak či onak (třebas i zcela kontrastně!) vymezovat; je jakýmsi mezním úběžníkem, k němuž se lze z každého místa vztahovat, aniž by bylo nutné s ním splynout. Tím obnovuje určitý souřadnicový systém, vytváří měřítka, nabízí pevný bod, od něhož lze odměřovat různá postavení. (Mnohokrát jsem se setkal s tím, že lidé, kteří se v té či oné míře přizpůsobují moci, zdůrazňují, že nebýt Charty, přizpůsobili by se jí daleko víc.) Lidé cítí Chartu tak říkajíc v zádech. Pro mnohé je navíc zdrojem uklidňující jistoty, že kdyby se dostali do konfliktu se svévolí moci a všechno selhalo, zůstává tu instance, u níž naleznou zastání. Představa, že byly doby, kdy Charta neexistovala, vyvolává dnes pocit vakua a totální relativity všech občanských hodnot.

Existují samozřejmě četné už docela faktické výsledky tohoto působení, od občasných pokusů vlády řešit – jakoby náhodou – problémy, na které předtím Charta upozornila, přes nebývalý rozvoj nezávislé kultury, kterému Charta otevřela prostor a který svým tělem hájí, přes nejrůznější drobné příznaky společenské emancipace v rámci existujících struktur až po obavy státní moci z mezinárodní kritiky, která ji může postihnout za bezpráví a nepořádky Chartou zveřejněné (jako určitý nástroj nezávislé kontroly moci Charta tedy přeci jen funguje).

Tyto věcné úspěchy nepřeceňuji a zmínil jsem se o nich jen jako o oněch „viditelných stopách“, které potvrzují existenci „neviditelných pohybů“ v tajných cévách dobové senzibility. Tedy toho, oč především běží.

Těžko bude kdy přesně zjistitelné, jaké všechny procesy v těchto sférách Charta svým katalytickým působením vyvolala či urychlila a k čemu všemu vedly. Neurčitostí těchto svých výsledků se ovšem trápit nemusí: jak je snad zřejmé ze všeho, co tu bylo řečeno, svůj smysl neodečítá ze seznamu svých ověřených úspěchů. Kdyby byla na něm závislá, asi by už neexistovala.

První půle sedmdesátých let, tato doba obecné letargie a šedivé pustoty, kdy se zdálo, že celé zemi už je všechno jedno, se vyznačovala zvláštní bezdějinností: střídající se dny a léta si byly podobné jako vejce vejci; biologický čas jako by běžel, ale čas společenský stál; nic jako by se nedělo samo od sebe a samo za sebe: dělo se jen to, co bylo předvídatelně naplánováno, – a to byla jen atrapa dění.

Pocit, že se dějiny zastavily, míváme tehdy, kdy zmizí přirozená pluralita relativně samostatných subjektů společenského rozhodování, a tím i těžko předem prohlédnutelná hra jejich vzájemných vztahů. To znamená tehdy, kdy se centralistické moci podaří sebe samu udělat jediným subjektem všeho rozhodování. V takových situacích mizí základní předpoklad dějinnosti: otevřený konec.

Charta 77 byla prvním samostatným společenským subjektem vedle centrální moci, který se tu po letech objevil. Okamžikem jejího vystoupení se opět rozběhla hra živoucích vztahů – mezi státem a Chartou, společností a Chartou, státem a společností.

Tělo, které se zdálo být mrtvé, projevilo najednou známky života.

Dějiny se vracely mezi nás.

Konec se opět otevřel.

Možná ho znovu někdo násilně uzavře. Možná všechno nadějeplné, co se objevilo, opět někdo udusí a příslib dějin opět vypudí z této země. Možná se snažení Charty 77 v nic smysluplného nepromění. Možná i to málo, co se už stalo, vymizí; možná se i ty skryté pohyby, které Charta urychlila, opět zpomalí. Možná o nás bude za čas vědět jen několik zájemců o historické kuriozity. A možná se zapomene vůbec.

Nevěřím tomu moc, ale ani takovou možnost nemohu vyloučit.

Nejpodivnější na tom je, že i kdyby se to skutečně stalo, neodcházeli bychom z tohoto strastiplného světa s pocitem, že jsme dělali úplně zbytečné věci.

HAVEL, Václav: Spisy. Praha: Torst, 1999, s. 664–686.
Dostupné online: https://archive.vaclavhavel-library.org