Patnáct měsíců existence Charty

Vilém Prečan

Tento text napsal V. Prečan v březnu a dubnu 1978 pro publikaci amerického Kongresu The Right to Know, the Right to Act. Documents of Helsinki Dissent from the Soviet Union and Eastern Europe, která vyšla ve Washingtonu v květnu 1978. Prečanův článek zde byl otištěn pod názvem An Introduction to Charter ´77 (s. 6–11). V knize V kradeném čase (1994) vyšla česky poprvé.

Za patnáct měsíců existence Charty 77 bylo vynaloženo velmi mnoho úsilí při hledání adekvátní charakteristiky, co vlastně Charta 77 je a co není, i čím chce být a čím být nechce. Při obraně vlastních cílů proti státním orgánům, které chtěly Chartu 77 jednoduše zlikvidovat tím, že ji postaví mimo zákon, v diskusi s názory v zahraničí, které ji mylně označovaly za opozici nebo za organizaci disidentů a její důraz na legalitu chápaly jako legalistickou kamufláž, i v diskusi ve vlastních řadách (v létě 1977 a znovu v březnu 1978), kdy šlo a stále ještě jde o to, jakými formami má a může Charta realizovat své cíle, v řadě dokumentů Charty, v mnoha článcích a komentářích byla tato otázka probrána ze všech stran. Přesto však hovořit a psát o Chartě 77 znamená mířit na pohybující se cíl.

V Prohlášení, jímž vešla 1. ledna 1977 do života, označila Charta 77 sebe samu jako „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry i různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt Helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN“. Mluvčí Charty 77 prof. J. Hájek hovoří o „společenství zájmu, které vyšlo ze snahy zkoumat, zda se zákony a nařízení, k nimž se stát zavazuje, uplatňují v praxi“ a zdůrazňuje, že „podstatou Charty je výzva k plnému aktivnímu občanství“. Jiný mluvčí Charty 77, dr. L. Hejdánek, vyzvedl, že „hlavním cílem Charty 77 je vrhnout ostré světlo na situaci společnosti, ve které žijeme“. A prof. Jan Patočka, s jehož jménem je nezapomenutelně spojen vznik Charty i první kroky její existence a který podstatně přispěl k tomu, že Chartě 77 byla už při zrodu nesmazatelně vtisknuta pečeť morálního kategorického imperativu, uzavřel svou poslední esej právem nazvanou jeho politickým testamentem) slovy: „...od Charty možno očekávat, že v náš život vstoupí nová ideová orientace, [...] orientace na základní lidská práva, na morální element v životě politickém i soukromém: Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoli."1J. Patočka, Co můžeme očekávat od Charty 77? Srv. např. Charta 77, 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Uspořádal Vilém Prečan. Bratislava–Scheinfeld: ČSDS a Archa, 1990, s. 42.

Význam a dosah vzniku Charty 77 a trvalého charakteru její aktivity lze pochopit a docenit jen na pozadí situace, v jaké se ocitla československá společnost po osmi letech tzv. konsolidace (tj. restaurace totalitní diktatury sovětského typu), následující po sovětské invazi v srpnu 1968. Lze hovořit o společnosti ochromené porážkou pokusu o zásadní demokratickou reformu společenského a politického systému. O společnosti, které byl vnucen a která si dala ještě jednou vnutit totalitarismus, ve které sice většina obyvatelstva vnitřně nesouhlasí s politikou úzké vládnoucí vrstvy a stojí v protikladu k ní, avšak navenek zvolila pasivní přizpůsobení, naplněna pocitem rezignace, bezvýchodnosti, nevírou v možnost jakékoli změny (leda k horšímu), přesvědčením, že jakýkoli projev nesouhlasu nemá smysl a měl by za následek jen existenční, policejní nebo jinou formu perzekuce. Také vládnoucí vrstva se stala zajatcem režimu, který po porážce Pražského jara nastolila. Zašla při obnovování totalitního režimu tak daleko, zdiskreditovala podstatu systému natolik a je v očích obyvatelstva tak zkompromitovaná, že se neodvažuje oslabit tlak a manipulaci, aby nepřivedla pracně vybudovanou konstrukci konsolidace ke zhroucení.

Za této situace, zvláště po velké policejní akci v lednu 1972 a poté následující sérii politických procesů, byla aktivní část opozice (nebo přesněji: disentu) omezena jen na uzoučkou vrstvu lidí, kteří většinou jednotlivě nebo v menších skupinách vyjadřovali různými způsoby ad hoc (většinou v zahraničí publikovanými protesty a prohlášeními) kritiku nebo nesouhlas s politickým establishmentem. Tato vrstva „disidentů“ (na rozdíl od situace v SSSR ovšem vyjadřovala mínění většiny nespokojeného obyvatelstva) se rekrutovala převážně z intelektuálů a některých politiků, kteří se nevzdali obhajoby reformního programu z roku 1968. V roce 1975 sice takových protestních vystoupení přibylo, poté co byl v dubnu 1975 v zahraničí publikován Dubčekův dopis Federálnímu shromáždění,2Viz pozn. 1 k článku Gustáv Husák prezidentem ČSSR. došlo k sérii veřejných vystoupení (zas ovšem publikovaných výhradně v zahraničí), režim se jimi však necítil natolik ohrožen, aby se jimi veřejně zabýval. Po konferenci v Helsinkách napsalo několik jednotlivců či menších skupin – šlo víceméně o týž okruh lidí – dopisy státním orgánům, v nichž žádali realizaci zásad Závěrečného aktu v životě země; spíše však převládalo zklamání, že mezinárodní uvolnění s sebou automaticky nepřinášelo očekávané vnitropolitické uvolnění či liberalizaci.

Osamělé a ojedinělé „hlasy“, jednotlivé stížnosti a proklamace „poražených“ nebyly s to vyvolat účinný tlak na režim ani neposkytovaly základnu pro širší společenskou aktivitu; zůstávaly omezené na určitý okruh „prominentních disidentů“, až na výjimky bývalých komunistů, kteří neměli spojení s kruhy politicky a světonázorově jinak orientovanými ani s mládeží.

Obrat přinesla druhá polovina roku 1976. V souvislosti s obranou čtrnácti mladých lidí, členů hudebních skupin „underground culture“, postavených na výstrahu veškeré nekonformně orientované mládeži před soud jen proto, že svými skladbami vyjadřovali existenciální odpor k pokrytecké morálce, k životní uniformitě a ke konzumnímu způsobu života, došlo k řadě spontánních solidárních akcí. V jejich průběhu se sblížili lidé několika věkových generací, různých politických názorů i náboženského vyznání. Nejpodstatnější byla však asi okolnost, že zdánlivě nešlo o velkou politickou věc, ale o obranu prostého lidského práva skupiny mladých lidí hrát a zpívat po svém a hledat svá vlastní životní východiska.

Právě v akcích na obranu „zpěváčků“ (tak je nazval Jan Patočka) byl nalezen společný jmenovatel pro další společné kroky, a to v obraně zcela elementárních práv člověka. Spolu s tím byla objevena vůle k životní pravdivosti i síla a hřejivý pocit lidské solidarity. Ukázalo se, že lidí, kteří jsou odhodláni nemlčet k bezpráví, je více, než se tušilo, jenže to dosud o sobě nevěděli. Že tato část občanů ztratila trpělivost, víru v zázrak, který se nedostavoval, i strach z následků; že už nechce čekat na to, že se něco změní zásahem shora nebo vlivem mezinárodních okolností. Dlouhá léta po porážce přinášela nyní ovoce v podobě poznání, že svoboda a lidská práva jsou neoddělitelné, že na ně nelze pasivně čekat jako na dar státu; že jen to právo je skutečné, na které se vznáší nárok.

Dostavilo se poznání, které Jan Patočka později formuloval takto: „...žádná poddajnost zatím nevedla k zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Čím větší strach a servilnost, tím více si mocní troufali, troufají a budou troufat. Není žádný prostředek, jak zmenšit jejich tlak, než jsou-li znejistěni, vidí-li, že nespravedlnost a diskriminace nejsou zapomínány, že se nad tím vším voda nezavírá.“3Viz pozn. 1, s. 39.

Dalo by se to vyjádřit také jinak. V řadách těch, kteří se nemohli smířit s danou situací, dozrálo odhodlání k činu, k systematické veřejné kritice stavu společnosti. Mnozí instinktivně a jiní racionálně pochopili, že za dané situace obhajoba lidských a občanských práv, jejich zdůraznění a pokus o jejich kultivaci je problém všech problémů, který se dotýká každého občana bez rozdílu. Výsledkem společného solidárního hnutí v srpnu a září 1976 nebyly jen drobné úspěchy, které byly v oněch akcích skutečně dosaženy, ale především osvobozující poznání, že oprava společnosti musí začít u lidí samých, že výkon lidských a občanských práv v zemi závisí především na vůli lidí být občany se všemi riziky, které takový postoj přináší.

A v tomto momentu sociálně psychologického přelomu a zrodu první masovější solidarity s pronásledovanými od roku 1969 naskytla se via facti legitimizující, tj. legální programová základna. V listopadu 1976 byly ve Sbírce zákonů uveřejněny – třebaže ve vší tichosti – oba mezinárodní pakty o občanských a lidských právech a formálně se tak staly součástí československého právního řádu.

Rozpor mezi jejich zněním, mezi závazkem, který stát jejich ratifikací přijal, a praxí státních, policejních, soudních a dalších orgánů, tj. každodenností občanského života, byl flagrantní a na první pohled zřejmý. Ale právě tento rozpor byl jakoby výzvou: ukázat, jak se věci mají, vrhnout ostré světlo na stav společnosti, poukázat na tento rozpor. Nezůstat však jen při tom, nabídnout své síly k nápravě, stát za tímto odhodláním, nejen formulací jednoho protestu, ale natrvalo. Proměnit v život zásadu, že nejen státní a politická moc, ale „každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů“ (Prohlášení Charty 77).

Tak se zrodila Charta 77.

***

Teoreticky by se mohlo na první pohled zdát, že problém občanských a lidských práv je v totalitním režimu založeném na monopolu moci komunistické strany neřešitelný. Tento systém totiž opravdu spočívá na tom, že neuznává občana jako politický subjekt; právní řád, ústava i jednotlivé zákony, jejich výklad i praxe státních, hospodářských a dalších orgánů a institucí jsou podřízeny základnímu zájmu – udržení moci totalitní diktatury. K tomu se navíc v Československu přidružuje mimořádná strnulost režimu, způsobená tím, že konsolidace neodstranila žádnou z příčin, pro něž se režim ocitl ve vnitřní krizi koncem 60. let. Bylo tedy v logice věci, že politický režim reagoval na občanskou iniciativu Charty 77, na její kritiku a na její umírněný program aktivního občanství a obhajoby lidských a občanských práv takřka nepříčetně; byl a je totiž touto kritikou a aktivitou zasažen na nejcitlivějším místě.

Politický režim ovšem nemohl vstoupit do věcné diskuse a polemiky s Chartou 77; nemůže vyvrátit Chartou hájený princip práv občana, k nimž není zapotřebí souhlasu nebo dovolení státu, protože jsou jeho nezadatelným právem jako lidské bytosti; nemůže popřít tvrzení Charty, že jde o práva, která se československý stát zavázal respektovat jako závazné minimum platné v této zemi. A nemohl si ani dovolit zveřejnit Prohlášení Charty 77, protože podle slov československého ministra vnitra je napsána tak rafinovaně, že by devadesát procent obyvatelstva nepochopilo, v čem je její nebezpečí, a nebýt zastrašovací kampaně, podepsaly by ji, stále podle slov ministra vnitra, jeden až dva miliony občanů.

A tak zvolil politický režim v propagandistické kampani proti Chartě 77 argumentaci ideologickou, právě takovou, jakou se Charta 77 odmítá ze zásady zabývat, protože její přístup k otázce lidských a občanských práv je zcela odlišný, a nejméně ze všeho ideologický. Ale právě tento její postoj má za následek, že se politický režim ocitá na nejisté půdě, fakticky v defenzivě. Může sice načas zesílit represi, na kritiku nerespektování občanských a lidských práv odpovědět jejich dalším porušováním; může se pokoušet lidi existenčně zničit, zastrašit, policejním terorem občanskou iniciativu izolovat, rozbít, znemožnit její aktivitu. Ale pokud trvá vůle Charty 77 pokračovat v aktivitě – navzdory rizikům a obětem, pokud „lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to také trpět“4Tamtéž, s. 42., i pokud proces mezinárodního uvolnění trvá aspoň v současných formách – zůstává zápas mezi Chartou 77 a mocí alespoň nerozhodný.

Patnáct měsíců existence Charty 77 je důkazem o tom, že i v podmínkách totalitní diktatury je občanská iniciativa možná. Charta 77 systematicky provádí to, co mínil Patočka pedagogickým působením, výchovou k občanství. Poukazuje obecně i v jednotlivých případech na porušování práv člověka ve všech sférách politického, veřejného, sociálního, hospodářského, kulturního a náboženského života. Zveřejňuje a pranýřuje existenční a policejní či soudní perzekuci za přesvědčení, za účast v občanské iniciativě. Hledá účinné formy, jak solidaritou ve svých řadách, apelem na veřejnost, na vedoucí státní činitele a orgány i na mezinárodní veřejnost hájit a bránit oběti pronásledování.

Charta 77 však nechce ustrnout jen na kritice poměrů. Pokračuje v soustavném a věcném rozboru československého zákonodárství a praxe výkonných orgánů všeho druhu z hlediska uznávaných a platných norem práv člověka; předkládá parlamentu a vládě návrhy na zlepšení daného stavu. Tím, že se tyto návrhy dostávají do rukou veřejnosti, nepřímo koná velkou osvětovou, objasňovací práci.

V souvislosti s Chartou 77 došlo k rozvoji paralelního informačního systému, v němž jsou formou takzvaného samizdatu rozšiřovány dokumenty, sdělení a prohlášení Charty, jakož i desítky dalších textů, komentářů a právních expertíz napsaných jejími signatáři. Tímto způsobem jsou zveřejňovány zprávy o nezákonném postupu policie, o existenční perzekuci, o průběhu politických soudních procesů.

Charta 77 dala přímo anebo nepřímo podnět k hledání dalších forem občanské iniciativy, které jdou za její rámec a rozvíjejí se mimo ni, v nichž jde o kultivaci občanských postojů, zlepšování každodenního života, vytváření prostoru pro svobodný, nezávislý duchovní a intelektuální život, o problémy ekologické, o vytváření náhradních „samoobslužných“ institucí (soukromé vzdělávací kroužky pro mladé lidi, kteří nebyli připuštěni ke studiu, literární časopisy psané na stroji, svépomocné vydávání literárních děl zakázaných autorů apod.).

Už svým prvním vystoupením a dále tím, že nepodlehla prvnímu náporu represe, ale naopak rozšířila své řady z původních 240 na 930 signatářů, změnila Charta 77 ovzduší v celé zemi. Po léta žila většina obyvatelstva v řetězové reakci strachu. Chartou 77 byla vyvolána v život řetězová reakce občanské odvahy a aktivity. (O této změně podal vynikající svědectví jeden z prvních mluvčích Charty Václav Havel, který byl zatčen už 14. ledna 1977 a propuštěn až 20. května: „Čtyři měsíce jsem žil v naprosté izolaci, takže jsem měl po návratu možnost velmi ostrého srovnání situace, do které jsem přišel, se situací před vznikem Charty. Musím říci, že jsem nevycházel z úžasu, co věcí se za tu dobu proměnilo. [...] Jako by se ve společnosti začalo probouzet svědomí, jako by praskal ledový příkrov lhostejnosti, kterou se lidé dosud obrňovali, jako by se v nich opět probouzelo vědomí, že v životě jsou cennější věci než jenom hmotné statky.“5Z rozhovoru V. Havla otištěného v časopise Index on Censorship, roč. 7, č. 1, leden–únor 1978. Citováno podle znění zveřejněného v knize textů Václava Havla O lidskou identitu. Uspořádali Vilém Prečan a Alexander Tomský. 3. vyd. Praha: Rozmluvy, 1990, s. 254.

Charta 77 je sice ve své nejhlubší podstatě politická, ale nikoli ve smyslu technicky politickém. Sdružuje katolíky, protestanty a ateisty, bývalé komunisty, stoupence eurokomunismu i mladší trockisty, lidi všech sociálních skupin – intelektuály i dělníky (tvoří asi třetinu signatářů) – i věkových generací (velmi mnoho mladých lidí, kteří dospěli až v 70. letech a tvoří možná polovinu chartistů). Je nesena principem morálním, hnací silou její aktivity je apel na svědomí a na občanskou povinnost pečovat v každodenním životě o svobodu svou i ostatních, hájit práva druhých občanů stejnou měrou jako práva vlastní.

Svou existencí rozrušila koneckonců Charta 77 totalitu systému; stala se vlastní strukturou, která je jen negativně závislá na struktuře mocenské. Je společenstvím občanů, kteří jsou rozhodnuti žít svobodně i v těch nejméně svobodných podmínkách, dlouhodobě, neúnavně a vynalézavě hledat možnosti pro rozšiřování hranic občanské svobody v totalitním systému.

Tím se stává Charta 77 jednou z možných a snad i nadějných cest k pozvolnému a dlouhodobému překonávání totalitní diktatury v Československu. Jde tu o zárodek demokratické struktury jako prvku budoucí občanské společnosti, zárodek občanské emancipace. Tak se vynořuje společenský fenomén, který chyběl při pokusech o reformu totalitních systémů východní Evropy v 50. a 60. letech. Vždyť československá společnost kapitulovala po srpnu 1968 pod tlakem vnějších a vnitřních totalizačních sil tak rychle a dala si bez odporu vnutit svěrací kazajku konsolidace také proto, že se v průběhu předcházejícího „obrodného procesu“ nevytvořily nové demokratické struktury.

Není sporu o tom, že tímto způsobem lze uvažovat o současnosti a budoucnosti jen za existence a trvání mezinárodního uvolnění. Občanské iniciativy a hnutí za práva člověka v těch formách, jako je například Charta 77, mohly vzniknout teprve po podepsání Závěrečného aktu konference v Helsinkách a s nimi souvisejících nebo na ně navazujících dokumentů. Teprve ony poskytly těmto občanským iniciativám a hnutím základnu pro legální činnost; východoevropské režimy se ji snaží popírat nebo zpochybňovat, nicméně lze s nimi o tuto legalitu a platnost těchto závazků uvnitř jednotlivých zemí i na mezinárodním poli diskutovat, polemizovat a svádět zápas.

Proces mezinárodního uvolnění a hnutí za občanská a lidská práva v jednotlivých zemích Východu se ovšem vzájemně podmiňují. V praxi se potvrdila platnost principu, že mír a svoboda jsou neoddělitelné. Bez rozšíření hranic svobody může zůstat proces uvolnění jen dlouhodobým příměřím dvou po zuby ozbrojených bloků. Charta 77 si je internacionální stránky svého úsilí vědoma, jak se to ostatně projevilo v řadě jejích dokumentů publikovaných v souvislosti se schůzkou v Bělehradě i v prohlášeních a komentářích jejích mluvčích a dalších signatářů (zejména J. Patočky, J. Hájka a L. Hejdánka).

PREČAN, Vilém: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973–1993. Uspořádal Milan Drápala. Brno: Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s. 182–189.

Odkazy

1.J. Patočka, Co můžeme očekávat od Charty 77? Srv. např. Charta 77, 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Uspořádal Vilém Prečan. Bratislava–Scheinfeld: ČSDS a Archa, 1990, s. 42.
2.Viz pozn. 1 k článku Gustáv Husák prezidentem ČSSR.
3.Viz pozn. 1, s. 39.
4.Tamtéž, s. 42.
5.Z rozhovoru V. Havla otištěného v časopise Index on Censorship, roč. 7, č. 1, leden–únor 1978. Citováno podle znění zveřejněného v knize textů Václava Havla O lidskou identitu. Uspořádali Vilém Prečan a Alexander Tomský. 3. vyd. Praha: Rozmluvy, 1990, s. 254.