Kultivační a průzkumný význam Charty 77

Vilém Prečan

Tuto úvahu autor dokončil v březnu 1981. Původně byla určena do sborníku k sedmdesátým narozeninám H. G. Skillinga, který připravovala torontská univerzita. Do této publikace ji autor nakonec nezařadil, ale poskytl její text P. Tigridovi, jenž připravoval k vydání sborník ze třetího setkání československého exilu, věnovaného hnutí Charty 77, které se konalo v bavorském Frankenu v dubnu 1979. V knize Vývoj Charty (s. 9–29), kterou vydalo v Kolíně nad Rýnem v roce 1981 nakladatelství Index, tak tato úvaha nahradila příspěvek, s nímž autor vystoupil na uvedeném frankenském semináři a který se stal mezitím méně aktuální. Text úvahy mimo to přetiskl pod názvem Chartii pjať let ruský exilový časopis Problemy vostočnoj Jevropy (1982, č. 3–4).

Otázku, co je Charta 77, je možné zodpovědět zdánlivě jednoduše, pouhým odkazem na její Prohlášení z 1. ledna 1977, jímž vstoupila do života a představila se světu, vyložila své záměry a zdůvodnila smysl své existence. Charta dodnes trvá na závazné platnosti této deklarace jako svého základního, konstitutivního dokumentu. Sebe samu v ní charakterizuje jako „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry i různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi (Československu) i ve světě – těch práv, která člověku přiznávají [...] mezinárodní pakty (o lidských a občanských právech), Závěrečný akt Helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu a duchovnímu útlaku a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN“. Rozčleňme tuto vlastní charakteristiku na jednotlivé části a poukažme na fakt, že v průběhu uplynulých čtyř let asi 1060 československých občanů svým podpisem veřejně převzalo závazek pracovat v duchu zásad, na nichž je Charta založena; je to asi 0,01 procenta z celkového počtu voličů v Československu. Obojí dohromady je jedna z možných definic.

Avšak v okamžiku, kdy se pokusíme charakterizovat, popsat a analyzovat, z čeho Charta 77 vzešla a povstala, čím vším se za čtyři léta svého působení stala, co všechno se v Chartě, v souvislosti s ní a jejím prostřednictvím vyjevilo a stalo zřejmým, co se z Charty – jí obohaceno a oplodněno – vyčlenilo a od ní oddělilo, zjistíme, že stojíme před společenským fenoménem mimořádně komplexním.

Prostřednictvím Charty jsme konfrontováni se všemi sférami československé reality sedmdesátých let v kontextu vnitřním i mezinárodním, a nevyhneme se neustálému tázání po tom, jaké jsou vyhlídky této země do budoucna. Současně však narazíme na fakt, že v Chartě se neodzrcadlují jen všechny problémy současného Československa, ale že se musíme obrátit i do minulosti. Narazíme na otázky kontinuity a diskontinuity ve vývoji země za uplynulých čtyřicet let od Mnichova 1938; při bližším ohledání dojdeme pak často – ať chceme nebo nechceme – až na sám práh moderních českých a slovenských dějin. Neboť se stalo zřejmým, že spoluutvářejícím faktorem Charty je také kontinuita s politickými, duchovními a civilizačními trendy, které formovaly český svět uplynulých sto padesát let. Zabývajíce se Chartou získáváme plastický obraz české společnosti a české politiky v současnosti a v minulosti, jejích velkých dnů, ale také porážek, proher a vlastních selhání. Přistihujeme se při tom – jako teď já sám sebe –, že bezděky začínáme hovořit jen o české společnosti, a znovu a znovu jsme donucováni zaměřovat svou pozornost i na společnost slovenskou. Neboť nezakotvenost Charty ve slovenském prostředí klade naléhavé otázky o rozdílnosti oněch dvou rovin, dvou národních prostředí jednoho státu.

Průzkumné dílo Charty

Charta 77 dovádí k nezbytnosti zabývat se problémem, které základní rysy to vlastně charakterizují současnou etapu totalitních systémů sovětského typu a co ji tak výrazně odlišuje – navzdory nezměněné podstatě těchto systémů – od doby klasického stalinismu a po něm následující fáze revizionistických a reformních pokusů o nalezení východiska ze slepé uličky, do níž se totalitarismus, neschopen seberegulace, opětovně vrací. Neboť Charta je produktem právě této etapy po porážce a ztroskotání pokusů o strukturální reformu, jež vycházely ze systému samotného a z jeho ideologie, etapy, která sebe samu označila jako „reálný socialismus“. Tento pojem, který měl zdůraznit, jak se režim sám distancuje od hledání nebo projektování nějakého „vylepšeného“ či „reformovaného“ modelu sovětského socialismu, se stal symbolem pro nehybnost a zmrtvění, uzavřenost, bezvýchodnost a všeobecnou krizi systému, který rezignoval na pokusy o dlouhodobější výhled či projekt budoucnosti.1Bez nároku na úplnost a přesnost v pořadí vyjmenuji ty rysy, jež považuji za nejdůležitější pro charakteristiku reálně socialistické fáze totalitního systému sovětského typu, která se začala definitivně formovat koncem šedesátých let. Podle mého názoru jsou to zejména: 1. Změny v povaze ideologie. Zcela do pozadí ustupují prvky utopické projekce budoucnosti, vize nové společnosti a nového člověka; převažuje funkce ideologie jako souboru adaptačních pravidel chování a jednání, zajišťujících totální podřízení občana státu; 2. Změny ve funkci a metodách teroru a represe. Nyní už nejde o masovou fyzickou likvidaci „třídních nepřátel“, nýbrž o udržení mocenského statusu quo a o co nejúčinnější kontrolu nad společností za použití minima a co nejmírnějších prostředků násilí; důraz spočívá na „sebepacifikaci“ eventuálních protivníků režimu a na preventivním použití takových prostředků, aby masová odvetná opatření nebyla vůbec nutná; 3. Systém zajišťuje svou stabilitu nikoli „mobilizací mas“, ale podporou politické apatie, letargie, demoralizace, sociální korupce a privatizace života obyvatelstva; 4. Rozvoj konzumních rysů společnosti umožňuje, aby se zájem jednotlivce na udržení hmotné úrovně a pouhá hrozba ztráty zaměstnání staly nástrojem vynucování poslušnosti, zabezpečení politické loajality a vnější adaptace občana podle potřeb moci; 5. Totalitní diktatury sovětského typu usilují o zamaskování své podstaty. Oficiálně deklarují rovnost občanských práv pro všechny a v tomto smyslu přijímají závazky i na mezinárodním poli; 6. Je možná existence „disidentů“, autonomních občanských i kulturních aktivit, oáz a enkláv protitotalitní praxe, aniž by hrozila okamžitá fyzická likvidace těm, kdo zvolí tento způsob existence.

Charta je reakcí na tuto nehybnost a zmrtvění, pokusem překonat je; a je nepohyblivostí režimu znovu a znovu poznamenávána.

Charta 77 nás dovádí k novému zamyšlení nad tím, co je opozice a disent v etapě reálného socialismu, a k hledání onoho časového momentu, kdy se – v každé zemi jinak a jindy – ze širokého spektra kritických, opozičních, disidentských a nonkonformních sil vynořuje jako určující a sjednocující prvek hnutí za občanská a lidská práva. Prostřednictvím Charty poznáváme základní principy a stránky tohoto hnutí. Jsou to: Nedělitelnost svobody; všeobecná platnost, nezcizitelnost lidských a občanských práv a jejich neodvozenost od státu; emancipace občana vůči totalitní moci; aktivní občanství založené na přesvědčení, že oprava společnosti, změna poměrů musí začít u lidí samých a že také každý občan je spoluzodpovědný za poměry; důraz na legalitu občanských aktivit, která v sobě zahrnuje také zápas o zákonnost bezvýjimečnou a opravdovou, odvozenou ze všeobecné platnosti lidských práv; nedělitelnost a neohraničenost solidarity s každým, kdo je ve svých právech ukracován nebo kdo usiluje o jejich realizaci na uvedených zásadách.

V Československu byl okamžikem onoho zrodu hnutí za občanská a lidská práva až rok 1976, jeho druhá polovina. Vyjmenované zásady jsou až pozdější abstrakcí a zevšeobecněním. Počínaje létem 1976 byly nejprve životním prožitkem a pocitem těch desítek lidí různých politických názorů, náboženské víry, různých profesí a různého věku, kteří se zúčastňovali na solidárních akcích ve prospěch uvězněných příslušníků dvou skupin tzv. českého hudebního undergroundu. Nešlo o velkou politiku – „jen“ o obranu elementárního práva skupiny mladých lidí zpívat po svém a hledat svá vlastní životní východiska a hodnoty.

Bylo to první větší solidární hnutí s pronásledovanými od roku 1969. Výsledky předchozího období zotavování se z porážky, politické a lidské zrání, marné čekání na zázrak nové liberalizace, na změnu poměrů vlivem mezinárodních okolností (détente), touha po životní pravdivosti podle příkazů vlastního svědomí, vůle „nežít ve lži“ – z toho všeho se v ovzduší lidské solidarity s pronásledovanými zrodilo odhodlání spojit síly dosud atomizovaných skupin a jednotlivců k trvalejší spolupráci. Společná programová základna byla nalezena – v podobě obrany lidských a občanských práv. A náhoda jí poskytla zcela legální a legitimní rámec. V říjnu 1976 byly ve sbírce zákonů ČSSR zveřejněny Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, předtím ratifikované československým parlamentem.

Právě na tyto dva pakty a na fakt jejich ratifikace, z něhož se odvozovala i právní závaznost obou paktů v Československu, se odvolával a z nich vycházel text pozdějšího Prohlášení Charty 77. Návrh textu byl projednán a schválen v prosinci 1976 na schůzkách zástupců těch skupin, které se sblížily v letní a podzimní kampani solidarity s mladými hudebníky – při sbírání podpisů na petice za jejich osvobození, v soudních budovách a síních, kde probíhaly procesy. Posléze bylo dohodnuto, že text Prohlášení, datovaný 1. ledna 1977, bude na začátku ledna 1977 odevzdán parlamentu spolu s podpisovými archy těch, kdož s Prohlášením vysloví souhlas a svým podpisem potvrdí závazek podílet se v budoucnu – jednotlivě i společně – na aktivitě Charty 77. Jmenovitě byl dohodnut okruh osob, které budou v době mezi Vánocemi 1976 a Novým rokem 1977 navštíveny sběrateli podpisů a požádány o podpis Prohlášení.

Představy organizátorů Charty 77 o plánech na nejbližší období po zveřejnění Prohlášení byly skromné. Měli v úmyslu především utvořit několik pracovních skupin, které by do započetí následné schůzky helsinské konference v Bělehradě (podzim 1977) vypracovaly kritickou analýzu porušování lidských a občanských práv v Československu. Plánované dokumenty tohoto druhu se měly týkat především práva na vzdělání, práva na práci, svobody vyznání, svobody slova a svobody kulturní a umělecké tvorby. Uvažovalo se o dalších pracovních skupinách, které by na několika zvlášť křiklavých případech demonstrovaly porušování norem ratifikovaných mezinárodních konvencí.

Také organizační přípravy nebyly velké – Charta 77 nebyla zamýšlena jako organizace (a také se jí nikdy nestala). Neformální, osobní styky a kontakty měly zůstat základem pro styk a komunikaci mezi třemi mluvčími, reprezentujícími Chartu navenek, a mezi signatáři v různých místech a oblastech země, jakož i mezi signatáři a aktivisty pracovních skupin. Bylo dohodnuto, jak udržet pracovní komunikaci uvnitř Charty, kdyby policie znemožnila styky dosavadní, vytvořené před vyhlášením Charty.

Bylo to všechno? Nikoli, snad nejdůležitějším momentem příprav k činu byla vůle vytvořit základ pro trvalou aktivitu. Ale právě k tomuto bodu se soustřeďovalo nejvíce otázek, dohadů, pochybností, obav i nadějí. Jak bude reagovat režim? A co udělají „ostatní“? Kdo další se připojí k Prohlášení Charty svým podpisem? Jaké jsou šance na probuzení obyvatelstva z apatie? Jak bude vypadat „všední den“ Charty? Bude vůbec možný, anebo zůstane jen při jedné „hvězdné hodině“?

Dnes už víme mnoho z toho, co nevěděl hlouček statečných před čtyřmi lety. Otázky se rozplétaly postupně: některé odpovědi se dostavily takřka vzápětí poté, co Prohlášení Charty vešlo ve známost, další na jaře 1977, jiné až v průběhu roku 1979; ani dnes nevíme zcela všechno. Všechno taky bylo a je jiné než původní představy, počínaje faktem, že se nepodařilo Prohlášení Charty 77 spolu s podpisovými archy prvních 241 signatářů pokojně doručit parlamentu; Charta byla symbolicky zatčena ještě před vstupem do života. Policie přepadla 6. ledna 1977 automobil, v němž tři spisovatelé odváželi text Prohlášení s podpisy do budovy Federálního shromáždění v Praze; text zabavila a doručovatele vzala přechodně do vazby. Přesto si Charta 77 vytvořila podmínky k dlouhodobé existenci, stala se zatím nejdůležitějším mezníkem v životě země od roku 1969 a vrátila Československo na politickou mapu Evropy.

Čin Charty se zrodil jako vyústění toho, co bylo před Chartou, jako produkt daného okamžiku; obsahoval určitou počáteční energii a intenci. Avšak náboj skrytý v myšlence Charty, její výzva, v ní vyjevená konfrontace proklamovaných práv člověka s jejich realitou v reálně socialistickém Československu byly tak silné, že doslova každý, kdo se s nimi setkal, cítil se jimi osloven, a proto se musel s Chartou vyrovnat. Charta byla na počátku také exploze vyvolaná Chartou. Počáteční čin se vymkl sám sobě, kromě prvotní dynamiky určené vůlí jeho inspirátorů se dostal do silokřivek celé společnosti. Charta se stala subjektem historického procesu, křivka její cesty je spojnicí průsečíků mnoha vůlí a zájmů, osciluje mezi „mocí mocných“ a „mocí bezmocných“.

A jejím prostřednictvím se via facti postupně už čtyři léta dovídáme to, co by bez Charty byl jen dohad, co bychom bez ní nevěděli a o čem jsme byli před Chartou „potmě a v nejistotách, v mlhách“ (Patočka). Charta se stala činitelem nepřetržitě vykonávaného průzkumu v mnoha směrech, zejména pak:

  • o možnostech a hranicích občanských aktivit v současném Československu;
  • o prostředcích nátlaku a represe ze strany totalitního režimu a o jejich použitelnosti;
  • o možnostech vyvolat v zemi rozsáhlý politický pohyb působením nezávislých aktivit spjatých s hnutím za občanská a lidská práva;
  • o možnostech Charty přispět k nalezení klíče ke změně totalitního systému;
  • o šancích vzbudit v současném Československu účinnou a široce sdílenou solidaritu s občany, kteří jsou pronásledováni za názory nebo činnost, jež nejsou v souladu se zájmy vládnoucí moci;
  • o možnostech a hranicích účinnosti mezinárodní solidarity a pomoci;
  • o možnostech dialogu mezi občanskými iniciativami a vládou a o šancích ovlivnit postup mocenských orgánů;
  • o političnosti a nepolitičnosti v činnosti hnutí za lidská práva;
  • o možnostech a podmínkách udržení soudržnosti a konsensu různorodých složek Charty;
  • o spektru forem a metod občanských aktivit, o jejich účinnosti a životnosti;
  • o možnostech komunikace uvnitř společenství Charty;
  • o možnostech, účelnosti a hranicích institucionalizace občanských aktivit v současném Československu;
  • o vztahu mezi Chartou a autonomními kulturními, politickými a jinými občanskými aktivitami, které Chartě předcházely, resp. jí byly inspirovány, ovlivněny nebo se z ní vydělily.

Charta a represe proti Chartě

Dodnes se lze setkat s tvrzením, že Chartě 77 při jejím startu v lednu 1977 pomohl především režim sám; kdyby prý se Charty zbytečně nepolekal a nespustil proti ní tak hlučnou kampaň, nikdy by prý nezískala tak velkou publicitu a nestala se tak významnou událostí. Nevíme a nikdy se nedovíme, jak by se byla vyvíjela Charta, kdyby první úder proti ní nebyl právě takový, jaký byl. Připomeňme však známý výrok československého ministra vnitra, podle něhož prý právě ona počáteční kampaň proti Chartě zabránila tomu, aby se k Prohlášení přihlásily jeden až dva miliony občanů. A ještě něco: další etapy vývoje Charty by byly nevysvětlitelné, kdybychom je měli vysvětlovat jen z údajného setrvačného pohybu, spoluurčeného prvotním vnějším impulsem.

Historie čtyř let Charty je ovšem také historií represe vůči Chartě, historií přímých úderů, preventivních opatření, provokačních výmyslů a podvrhů, soudních procesů proti „prominentům“ hnutí i jeho nejmladší generaci, a také proti těm, kdo s Chartou sympatizovali a tím či oním způsobem podporovali její snahy. V jistém smyslu lze říci, že aktivita Charty byla v každém momentu její existence limitována především represí moci proti Chartě.

Režim si byl vědom křehkosti konsolidační konstrukce a cítil, že sociální klid poloviny sedmdesátých let nespočívá na konsensu mezi ním a většinou obyvatelstva, ale na pasivním přizpůsobení, podmíněném jednak strachem, jednak mentalitou bezvýchodnosti. Moc sama se stala zajatcem „obnoveného pořádku“, který nastolila, neodvažovala se k žádným změnám, uložila si půst i v obvyklých mocenských střetnutích ve špičce vládnoucí hierarchie, jen aby náznakem jakékoli změny nevyvolala naději na politický pohyb. Naproti tomu akce solidarity z druhé poloviny roku 1976 byly jistě interpretovány jako symptomy faktu, že se aspoň malá část společnosti začíná zotavovat z porážky, z následků čistek a všeobecné únavy a rezignace.

V takové situaci byla sice hlučná „všenárodní“ kampaň proti Chartě do jisté míry dvojsečnou zbraní, protože uvedla existenci Charty ve známost daleko rychleji, než by to byla schopna učinit ona sama vlastními prostředky (třebaže se režim nikdy neodvážil uveřejnit Prohlášení Charty). Z hlediska stability režimu byla však právě taková kampaň, časově správně termínovaná, naprosto nezbytná. Režim si uvědomil nebezpečí politické destabilizace spočívající v tom, že by – obrazně řečeno – dosavadní řetězová reakce strachu mohla být vystřídána řetězovou reakcí občanské odvahy. Po několikadenní přípravě vynaložil v průběhu dvou měsíců počínaje 12. lednem 1977 všechno úsilí na to, aby demonstroval, jak vysoká cena se platí za neochotu „žít ve lži“, za vůli a rozhodnutí žít jako občan podle příkazu svědomí, za aktivitu v duchu paktů o lidských a občanských právech.

Hlavním cílem bylo zabránit rozšíření „nákazy“, izolovat Chartu, zastrašit, anebo vynuceným souhlasem s rezolucemi proti Chartě demoralizovat a kompromitovat co nejvíce lidí, kteří by jinak mohli podlehnout pokušení a k Chartě se přihlásit. To se také podařilo: za prvních devět týdnů existence Charty vzrostl sice počet signatářů jejího Prohlášení na 600, což samo o sobě byl zázrak, společenství Charty však zůstalo nepatrnou menšinou.2Růst počtu signatářů Prohlášení Charty 77 (chartistů) zaznamenal tuto dynamiku: první seznam s datem 1. ledna 1977 měl 241 jmen, z nichž jedna osoba svůj podpis odvolala. O měsíc později uveřejnili mluvčí seznam 207 nových signatářů, do 9. března jich pak přibylo dalších 170 a do 13. června 1977 ještě 133. V průběhu necelého půlroku se tedy k myšlence Charty veřejně přihlásilo 750 občanů.  Poté zveřejňovali mluvčí seznamy nových signatářů Prohlášení zhruba každých 6 měsíců; takto bylo publikováno celkem 6 seznamů, poslední z nich v červnu 1980. Od června 1977 do června 1980 zveřejnili mluvčí jména 315 signatářů, z nichž jeden svůj podpis později odvolal. Ke konci roku 1980 je tedy celkem asi 1065 signatářů Prohlášení Charty. Z nich se jistá část (okolo 100 osob) vystěhovala do zahraničí, eventuálně byla k vystěhování donucena, anebo se z jiného důvodu zdržuje na Západě.

Toto první střetnutí mezi mocí a Chartou skončilo nerozhodným výsledkem. Charta nebyla zlikvidována, uhájila svou existenci, schopnost akce a hledání forem aktivity, jistou možnost početního růstu, a také – jak mělo vyjít najevo ve druhém a třetím roce jejího působení – dost velkou zásobu energie a schopnost regenerace, jakož i jisté zázemí v různých vrstvách obyvatelstva. Charta sice doposud zůstala pouhým ostrůvkem občanské aktivity v moři adaptované většiny, avšak na druhé straně se nerozpadla a nenechala zpacifikovat.

Tento stav lze vysvětlit dvěma základními důvody. Zaprvé připraveností té vrstvy lidí, kteří dříve či později proklamovali svou příslušnost ke společenství Charty, přinášet pro své přesvědčení oběti, snášet příkoří. Jejich síly byly na počátku bezesporu znásobeny pocitem vítězství nad vlastním strachem a pochybnostmi, okouzlením z činu samotného i z jeho výjimečnosti. Zbraně, k nimž režim sáhl, aby Chartu umlčel, daly chartistům bezpochyby pocit morálního vítězství a převahy; byly důkazem a potvrzením pravdivosti kritiky, kterou vůči režimu vznášeli.

Druhým činitelem byla okolnost, že registr prostředků použitelných k likvidaci a umlčení Charty nebyl neomezený. Totalitní moc nemůže lidská a občanská práva občanům přiznat v praxi každodenního života, protože tím by popřela sebe samu; nemůže však proti hnutí za lidská a občanská práva vystoupit s otevřeným hledím. Musí se ideologicky maskovat a nejrůznějším způsobem manévrovat. Represe se představuje jako uplatňování „socialistické zákonnosti“ vůči „narušovatelům zákona“. Ani Václav Benda, ani Jiří Dienstbier nebyli v roce 1979 obžalováni za to, že byli mluvčí Charty, ale za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, jež byla interpretována jako „podvracení republiky“. Moc dala vždy přednost tomu, jestliže se ten, koho považuje za protivníka – signatář Charty, prominentní „disident“, do nemilosti upadlý spisovatel – sám pacifikuje, například odchodem do emigrace. (Václav Havel měl ještě v září 1979 možnost „volby“: buď přímo z vězení, kde čekal na soud, odejít do USA, anebo být odsouzen; soud mu vyměřil trest čtyř a půl roku vězení.)

Některé případy represe pravda překvapily, například skutečnost, že čtyři aktivisté nezávislé kultury byli odsouzeni právě v čase konání bělehradské následné schůzky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Státní bezpečnost se neostýchala sáhnout k teroristickým akcím proti jednotlivcům, k přepadům, fyzickému násilí; ovšem vždy beze svědků nebo v zamaskování. Avšak režim zatím nikdy neuskutečnil takový policejní zásah, jímž by vyřadil z činnosti několik stovek aktivistů Charty, a tím Chartu na delší dobu zcela ochromil.

Říkám-li, že možnosti Charty a dalších občanských iniciativ jsou limitovány nátlakem a perzekucí ze strany režimu, neznamená to, že dynamika vývoje Charty byla určována pouze tlakem a útlakem. Režim byl rozhodnut udržet co nejvyšší cenu za občanskou aktivitu, přeměnit společenství Charty v ghetto Charty. Ale v praxi se ukázalo, že zbylo dost prostoru pro hledání a vynalézavost těch, kteří byli připraveni vzít na sebe riziko této vysoké ceny. Vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v dubnu 1978 a jeho nepřetržitá činnost až dodnes, stejně jako pravidelné vydávání Informací o Chartě 77 (od ledna 1978) je toho příkladem.

Část aktivistů Charty začala ovšem velmi brzy považovat okolnost, že Charta zůstala nepatrnou menšinou, za subjektivně zaviněné selhání Charty jako celku. V důsledku toho se od podzimu 1977 množily mezi chartisty sebekritické hlasy, jež pak vyústily v hledání východiska z toho, co bylo označováno jako „ghettoizace“ Charty. V časovém rozmezí od jara 1978 do konce jara 1979 se uvnitř Charty prosadil pokus navázat kontakt s veřejností. Začala se přednostně zaměřovat na problémy dotýkající se zájmů širokých vrstev obyvatelstva (cestování do zahraničí, problémy uspokojování každodenních potřeb, životní podmínky důchodců, ekologické otázky apod.). Stanoviska k těmto problémům nebyla už předkládána jako hotové „dokumenty“, ale jako kontroverzní návrhy, jež měly vyvolat širší diskusi o dané problematice. Konečně pak se Charta nechtěla napříště se svými stanovisky a návrhy obracet jen na oficiální státní orgány, ale měla v úmyslu oslovovat jimi celou veřejnost.

Tento pokus o vykročení směrem k veřejnosti definitivně ohlášený v říjnu 1978 byl doprovázen výraznou snahou o aktivizaci a stmelení Charty jako celku, o navázání a prohloubení kontaktů mezi skupinami chartistů v centru a v jednotlivých oblastech země.

Ofenziva „pozitivního přístupu“ skončila, podobně jako předtím slibně se rozvíjející spolupráce mezi Chartou a polským Výborem společenské sebeobrany – KOR, zásahem Státní bezpečnosti a justice. Perzekuční úder z konce května 1979 přerval slibně se rozvíjející „ofenzivu“ ještě dříve, než bylo možné ověřit, zda vůbec bylo reálné počítat s tím, že by vzpomenutým způsobem mohla Charta rozšířit svůj vliv a dát podnět k společenskému hnutí větších rozměrů.

Ale právě tento perzekuční zásah, formálně vedený proti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), ale ve skutečnosti však zacílený proti Chartě jako celku, znovu potvrdil, že režim není s to Chartu použitelnými prostředky zničit a že i rozsáhlejší střetnutí vedená z pozic „socialistické zákonnosti“ jsou pro totalitní moc zbraní dvojsečnou. Zatčení skupiny členů VONS vyvolalo vlnu solidarity v celé Chartě, objevila se řada nových jmen mladších signatářů, byla vyzkoušena celá škála legálních forem, jak dosáhnout propuštění zatčených na svobodu.

Zatýkání a pozdější soudní proces probudily také rozsáhlou solidaritu mezinárodní veřejnosti. Tehdy se ukázalo, jak velkou autoritu má Charta v zahraničí a jak velkého uznání mimo Československo si vydobyl VONS, který byl formálně na Chartě nezávislý, ale vycházel z jejích principů i z jejího prostředí (všichni členové VONS byli a jsou signatáři Charty). Úder proti VONS byl mimo jiné také otevřeným přiznáním, co vadí dnešním mocným a jejich policejnímu aparátu nejvíce: že se každý případ perzekuce stává veřejným, že se mu strhává maska „socialistické zákonnosti“, že nelze bez hluku a anonymně provozovat praxi „úderů v temnotách“.

Zápas skončil opět nerozhodně. Charta si uchovala svou akceschopnost a její aktivita v roce 1980 představovala ve všech podstatných směrech kontinuitu s předcházejícími třemi lety, byť přece jen v omezené míře, bez pokusů o nové dynamické kroky, pod heslem „důsledného minimalismu“ (Rejchrt) a zpočátku také se zřetelnou, třebaže nepřímou kritikou přílišné političnosti v období do konce jara 1979. Režim nepostavil Chartu soudním výrokem mimo zákon a částečně ustoupil; Dana Němcová byla odsouzena jen k podmíněnému trestu a čtyři ze zatčených byli před Vánocemi 1979 bez soudu propuštěni.

Bylo by však směšné hovořit o vítězství Charty; už proto, že režim si nedal vyrvat kořist celou. K vysokým trestům ztráty svobody byli odsouzeni právě lidé, kteří jako výrazné osobnosti představovali – byť každý jiným způsobem – mimořádnou hodnotu pro Chartu jako celek. Bez Václava Havla, Václava Bendy, Jiřího Dienstbiera, Otty Bednářové a Petra Uhla byla Charta v mnoha směrech citelně slabší; podobně jako ji předtím oslabily odchody do emigrace, úmrtí nebo uvěznění (např. Jaroslava Šabaty). Úspěchem režimu byla i další skutečnost: třebaže československá veřejnost byla zahraničními rozhlasovými stanicemi informována o říjnovém procesu s aktivisty VONS i o jeho ohlasu na Západě a vlně mezinárodní solidarity snad ještě lépe než o kterékoli jiné události související s Chartou, v Československu samotném zůstaly solidární akce omezeny na společenství Charty a na prostředí, z něhož se zhruba každého půl roku rekrutovalo 40–50 nových signatářů Charty.

Vklad Charty pro budoucnost

Podařilo se Chartě za čtyři roky její existence přispět k nalezení východiska z marasmu a znehybnění reálného socialismu v Československu? Přispěla k nalezení odpovědi na jednu z hlavních otázek soudobého světa, totiž jaké jsou možnosti a cesty k překonání totalitních systémů sovětského typu?

Takto formulované otázky je možné odmítnout jako formálně nelegitimní poukazem na konstitutivní Prohlášení Charty z 1. ledna 1977, v němž se jasně říká, že Charta „nechce vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem nebo změn“ a že „není základnou k opoziční politické činnosti“. Toto stanovisko najdeme v různých obměnách v celé řadě dalších dokumentů Charty až do současnosti. Tím však otázku neodklidíme se stolu. Charta přece mohla přispět k hledání klíče ke změně systému, aniž to bylo jejím záměrem, aniž si to vytýčila ve svém programu. Odpovím oklikou.

Vztah mezi političností a nepolitičností Charty je jedním z nejrozpornějších problémů její existence. Princip nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti lidských a občanských práv, jakož i úsilí o jejich uvedení do života, jež si dala Charta do štítu, je nejradikálnějším popřením podstaty totalitního režimu, nejradikálnější výzvou systému. Pojmenování stavu věcí v zemi pravým jménem, jak to Charta učinila, veřejné odmítnutí ideologické idealizace totalitní reality a totalitní praxe je radikální negací rituálu zdání a lži, bez něhož systém ztrácí vnitřní soudržnost. Obojí je politikum prvního řádu.

Ve sféře lidských a občanských práv, ve sféře veřejných věcí současného života v Československu není otázky, jež by se nedotýkala zájmu systému jako celku a jež by neměla svou brizantní stránku politickou. Avšak Charta posunuje řešení otázek eminentně politických do oblasti mravní. Její nepolitičnost sui generis spočívá v tom, že odmítá být „technicky politická“; neukazuje jinou cestu k naplnění svého poslání než morální apel na občanskou spoluodpovědnost, na povinnost lidské solidarity; apeluje na vládu, aby dodržovala své vlastní zákony, a nabízí jí dialog; vykonává dlouhodobou práci „pedagogickou“ (Patočka).

Tento důraz na morální základ lidské existence vyrůstá z Chartou reflektovaného obecného stavu společnosti, morálně zpustošené dlouhodobým trváním totalitního režimu; morální obroda je podmínkou a předpokladem demokratické obrody politické. Charta je také způsobem životní realizace lidí, kteří už nemohou – a tedy nechtějí – čekat, až „se“ poměry změní, kteří už nemohou a nechtějí žít ve lži, kteří chtějí žít jako lidé v pravdě „tady a teď“, tedy v době, kdy se nerýsuje žádná možnost rychlé změny poměrů, žádné politické řešení a vysvobození.

A konečně, expozicí univerzálnosti lidských práv a principu aktivního občanství, důrazem na morální princip v životě jedince i celé společnosti, na lidskou solidaritu a nedělitelnost svobody oživila Charta ideál, který se stal varovným mementem naší doby. Vytyčila tím rámec a měřítko, jímž se bude poměřovat i každý budoucí politický program, politická síla a systém v zemi. (A zejména v tom spočívá trvalý odkaz Charty a její význam časový i nadčasový, jak to ještě stačil připomenout nezapomenutelným způsobem Jan Patočka a jak to po něm v řadě textů vyložil Ladislav Hejdánek.)

Onen rozpor mezi řečenou političností a nepolitičností Charty, pokus řešit politický problém ne-politickými prostředky je ovšem také jedním z momentů, který limituje šance Charty stát se činitelem vedoucím k společenskému pohybu většího rozsahu. Morální výzva „nežít ve lži“, východisko existenciální revoluce a zrodu občana, neodpovídá na otázky, co mají dělat ti, kteří by následky onoho rozhodnutí „žít v pravdě“ neunesli, pro které je taková morální motivace ke společenské aktivitě (ještě) příliš abstraktní a exkluzivní, není zakotvena v konkrétnosti jejich každodenního života natolik, aby je pobídla k jinému jednání. Poznání pravdy, vědomí toho, co by „se mělo“, bylo zatím vždy v dějinách podnětem k masovému pohybu pouze tehdy, jestliže – jsouc zprostředkováno v konkrétním politickém programu – poskytovalo jakous takous šanci úspěchu; jestliže obsahovalo nebo se zdálo obsahovat naději na realizaci. Většina začala vždy jednat a žít jinak než dosud, až když nebylo lze žít a jednat dosavadním způsobem.

Charta vznikla v období absence konkrétních politických programů, v období absence vyhlídek do budoucna, aspoň v zemi samotné. Pluralita politického a světonázorového spektra Charty neznamenala – a neznamená ani dnes – pluralitu ucelených politických směrů (natož potom pluralitu zárodků politických stran). Spíše šlo o výraz neukončeného a dosud trvajícího hledání hodnotové orientace. V tomto hledání se promítla celistvost životní a politické zkušenosti nejméně čtyř generací žijících ve společnosti, která v uplynulých čtyřiceti letech prošla několika vlnami diskontinuitního procesu. Měnily se mocenské struktury, likvidovaly se a obnovovaly dřívější instituce, měnily se vlastnické poměry a sociální struktura obyvatelstva; avšak žádná z oněch vln netrvala tak dlouho, aby stačila vymýtit civilizační, kulturní a politické dědictví předchozího vývoje. Každá z těchto generací, formovaná základním společným generačním prožitkem (Mnichov, válka, Únor 1948, krize zrozená stalinismem a šedesátá léta), byla zároveň rozdělena odlišným osudem svých příslušníků; základním dělicím klíčem bylo rozpolcení na „vítěze“ a „poražené“, „mocné“ a „bezmocné“, i když mezi oběma póly byly ještě další vrstvy. (A role se posouvaly: bezmocní zůstávali bezmocnými, anebo se do této role už narodili; ale z někdejších vítězů se o generaci později stali poražení.)

V procesu hledání hodnotové orientace byly integrovány také výsledky a pozůstatky repluralizace společnosti, k níž došlo v 60. letech, poznání odvozené z porážky Pražského jara, jeho nadějí a společenského vzepětí, další zkušenosti z období konsolidace, a nakonec to, co do prostředí Charty vnesli ideologiemi nepoznamenaní mladí lidé.

V Chartě je obsažena také takováto pluralita a různorodost Charty. V každém okamžiku její existence v ní současně spolupůsobily skupiny tendující k formulování politických programů i lidé hledající alternativní formy lidské existence mimo jakýkoli establishment, a dále ti, kteří spatřovali splnění své občanské povinnosti a spoluodpovědnosti především v tom, jestliže alespoň ve volném čase budou vykonávat své povolání, z něhož byli režimem exkomunikováni. Hovoří se o skupinách, ale při bližším zkoumání zjistíme, že mezi příslušníky téže údajné skupiny existuje celá škála názorových a hodnotových odstínů.

Odlišnost skupinových a individuálních stanovisek, zkušeností a pohledů na svět měla celou řadu implikací. Projevovala se v podpoře určitých forem a metod práce Charty, často však také v pokusech vtisknout Chartě jako celku určitý ráz. Jednou to byla myšlenka politického hnutí, které by prostřednictvím tlaku zdola donutilo mocenské struktury k změně způsobu vlády; podruhé koncepce alternativního, antikonzumního, uzavřeného společenství; jindy zase taktika postupu založená na přesvědčení, že smysl má pouze taková aktivita, která se orientuje podle pohybu v mocenské sféře a vyhýbá se přímé konfrontaci s ní.

Občas měla některá z uvedených tendencí určující vliv na charakter kratší nebo delší etapy vývoje Charty. Nejčastěji však nacházíme v Chartě vše pohromadě: i hledání politického východiska z krize systému reálného socialismu, i neochotu zabývat se touto věcí – jako Chartě nepříslušející (u jedněch), neaktuální a předčasné (u druhých), nebo zcela irelevantní (například u mladých z undergroundu). Podobně je v Chartě vždy současně přítomen jak zcela konkrétní, adresný protest proti bezpráví, tak filozofická meditace a historická reflexe, „neúplatné hledání pravdy“, i to, co samo sebe nazývá „hledáním východiska z patologie nenávisti, jež se stala nástrojem politické moci“ (Zvěřina).

Velikost Charty je v tom, že je prosta prestižního myšlení, že nechce být vším (přesto se na okamžik stala průsečíkem všeho), že dokonce proklamovala nedůležitost okolnosti, zda ten, kdo se s ní vnitřně ztotožňuje, podepsal Prohlášení, či nikoli. Chartu nelze v žádné etapě její cesty obvinit ze sektářství. A její mravní základ a důraz na bezvýjimečnou legalitu ji ochraňuje před degenerací, jíž se v minulosti nebo v jiných částech světa neubránily ty menšiny, které chtěly spasit lidstvo, a skončily v nenávisti a terorismu.

Režim se snažil Chartu uzavřít do bran ghetta, ale nevnutil jí mentalitu jeho obyvatel. Pro Chartu se stalo samozřejmým, že se od ní oddělovaly a osamostatňovaly (nebo jen autonomizovaly) skupiny a iniciativy, pro které byl z nějakého důvodu rámec Charty příliš úzký, nebo naopak příliš široký, jež se zabývaly činností, pro kterou by se v Chartě nenašel obecný konsensus anebo jež Chartu činila příliš zranitelnou ze strany moci. Stalo se přirozeným, že Charta volala na poplach na obranu autonomních občanských aktivit, jež se realizovaly zcela mimo její rámec (diskuse o ožehavých problémech minulosti, vydávání náboženské literatury skupinou katolických aktivistů). Znovu a znovu se zříkala činnosti ve sféře politické jako smysl Charty přesahující (prohlášení mluvčích z 1. února 1980), ale současně proklamovala nedělitelnou solidaritu s těmi občany, kteří „legálně hledají politická východiska ze současné situace československé společnosti“ (tamtéž).

K pluralitě a různorodosti Charty, k její proměnlivosti, dané proměnlivostí situace i složek Charty, legitimně a neodmyslitelně patřily diskuse a polemiky uvnitř Charty. Nešlo o střetávání politických programů a filosofických směrů. Byly spíše výrazem onoho tápavého hledání hodnotové orientace v bezradném světě; sublimovaly do nich rozdíly životní zkušenosti, temperamentu a životních postojů lidí hledajících odpověď na otázku, co má smysl udělat „tady a teď“; byla v nich obsažena také ve vlnách se vracející úzkost, ba i zoufalství, že tíha tradice a panujících poměrů je nad síly současných Sisyfů. Základním rysem diskusí a polemik nebyla tolerance, té se všichni v Chartě teprve učili. Na prvním místě stála snaha obnovovat konsensus v tom, jaké konkrétní cíle a formy aktivity jsou možné na základě společenství Charty, a stejně tak si ujasňovat, co už s ní není totožné – například „druhý politický život“, třebaže se objevil jako důsledek její existence.

Navzdory rozrůzňování, krystalizaci vyhraněnějších politických skupin (např. nezávislých socialistů), přes spory a polemiky, které někdy překročily hranice tolerance, navzdory občasnému podezřívání (např. vůči skupině tzv. eurokomunistů) byl zatím vždy konsensus nalezen; Charta se nerozpadla na jednotlivé skupiny a proudy žijící mimo sebe, jako tomu bylo v době „před Chartou“. Občas k tomu přispěl režim sám; nejeden perzekuční úder pomohl překonat následky nepříjemné kontroverze uvnitř Charty a nová vlna solidarity zacelila hrozivé trhliny. Nejsilnějším faktorem obnovování konsensu však byla bezpochyby snaha nepromarnit přednosti získané sblížením dříve atomizovaného úsilí.

Přesto nepochybuji o tom, že Charta 77 v té podobě, jak ji známe za uplynulá čtyři léta, je společenství přechodné a že ztratí svou nynější integrační funkci, jakmile – někdy v budoucnu – v zemi dojde k významnějšímu společenskému pohybu na širší politické nebo společenské základně.

Tím se konečně vracím k otázce položené na začátku tohoto oddílu. Zdá se být mimo pochybnost, že navzdory všemu, čím Charta obohatila československou skutečnost a naše poznání, jsme po čtyřech letech její existence chudší o jednu iluzi: že by z ní mohl vzejít podnět k společenskému pohybu většího dosahu. Soudím, že od Charty 77 nevede přímá cesta k překonání totalitního režimu, přímá cesta ve smyslu jakéhosi „buněčného dělení“ Charty do zárodků demokratických struktur, jež by se staly počátkem „nové občanské společnosti“, jak se psalo v euforii roku 1977 a 1978 (a jak jsem o tom uvažoval podnícen myšlenkami domácích autorů také já sám).

Cituji Václava Havla, jeho Moc bezmocných, protože výstižněji to už nelze říci: „... nikdo zatím nemůže přesně vědět, co vystoupení Charty 77, její existence a její práce vyvolávají ve 'skryté sféře' a jakým způsobem se v ní zhodnocuje pokus Charty rekonstituovat v Československu opět občanské sebevědomí. Tím méně je možno předvídat, zda, kdy a jakým způsobem se tento vklad někdy promítne do nějakých faktických politických proměn.“3Citováno podle znění publikovaného v knize textů Václava Havla z let 1969–1979 O lidskou identitu. Uspořádali a k vydání připravili V. Prečan a A. Tomský. 3. vyd. Praha: Rozmluvy, 1990, s. 77. (Pozn. autora z prosince 1993.) Píšu tyto řádky více jak dva roky později než Havel svou studii a dovolím si menší míru pochybnosti a určitější tvrzení. Soudím, že Charta a jí podnícené nebo obohacené autonomní aktivity vykonaly a vykonávají z hlediska budoucích politických změn velkou přípravnou a rekultivační práci.

Jak mnoho této práce bylo vykonáno, to se ukáže a zhodnotí až v okamžiku akutní krize systému, kdy se mocenská struktura sama otevře změnám, anebo bude postavena před nutnost s těmito změnami se vyrovnat. Podnět ke změnám přijde odjinud než z hnutí za lidská a občanská práva; nebudou tedy výsledkem bezprostředního vlivu a působení Charty, VONS, nezávislého písemnictví všeho druhu. Avšak kvalita těchto změn v budoucnu bude spoluurčována výsledky přípravné práce v onom období znehybnění a zmrtvění, zdánlivého vakua, ve skutečnosti v období vyplněném záchovným, regeneračním a rekultivačním úsilím. Bude spoluurčována výsledky hledání těch, kteří nerezignovali včera a dnes, kdo odmítali pro neslučitelnost se svým svědomím nebo z jiných důvodů žít ve lži, kdo šli cestou svého občanského práva a povinnosti. Třebaže se to většině současníků zdálo být jen nebezpečné počínání hrstky pošetilců.

Připomínám si slova, která napsal koncem roku 1980 jeden z nejbystřejších analytiků československé současnosti Milan Šimečka v samizdatovém eseji Československé Polsko, polské Československo: „Celé generace vzdělanců ve východní Evropě zmařily své životy ve službách mocenských elit, popřely pochybnosti a znásilnily podstatu vzdělání. Dobrovolně či v kleštích existenciální volby, v ideologickém poblouznění či v přetvářce odmítly výzvu rozumu. Menšina trvala na svém, ale ani ona nebyla ušetřena úzkosti z toho, že trvání na elementárních pravdách evropské vzdělanostní tradice je zbytečné, protože naráží jenom na netečnost. Polské léto setřelo pochybnosti i úzkost, protože zhodnotilo takové postoje dějinným pohybem. Potvrdilo se přesvědčení, že když nic jiného, je povinností intelektuála aspoň popsat situaci v sociálním společenství, ve kterém žije. Ukázalo se, že není beznadějné čekat na to, až sociální společenství takové analýzy použije.“4Srv. například Svědectví, roč. XVI, č. 63, 1981, s. 440. Šimečkův esej zde vyšel zkráceně pod titulkem Dračí setba totální odpovědnosti. Šimečka sám, ač si je vědom všech slabin a exkluzivity existenciální revoluce, je rozhodnut žít jako „normální člověk i v té nejnenormálnější době“. To, co napsal o menšině mezi vzdělanci, lze vztáhnout mutatis mutandis na celé spektrum aktivní menšiny, protože ať už intelektuální nebo nějaká jiná aktivita této menšiny přispívá k analýze sociálního společenství a k hledání cest ze znehybnění.

Nechci v žádném případě srovnávat situaci v Polsku a v Československu, je rozdílná nejen historickým pozadím a tradicí, ale i situací a atmosférou, za nichž obě země vstupovaly – každá jinak – do sedmdesátých let. Stejně tak nemyslím, že dějinný pohyb polského léta 1980 zaplašil už všechny pochybnosti Poláků samotných; tím méně pak úzkosti a pochybnosti těch, kdo se táží po budoucnosti v Československu.

Úzkost a pochybnosti zůstávají. Bylo by jich však více, kdyby nebylo oněch čtyř let Charty a toho všeho ostatního, co dnes existuje jako její trvalý vklad do budoucnosti. Maně si připomínám věty, jimiž jsem uzavíral před deseti týdny vánoční pozdrav svým přátelům v Československu: Ať je kdokoli jiného názoru, já sám jsem přesvědčen, že se za ty čtyři roky udělalo velice mnoho. Kdo to nevidí, je buď strašlivě unaven, a odtud zoufalý, anebo nemá záchytný bod, z něhož by byl s to obhlédnout vykonané dílo a posoudit rozdíl mezi dneškem a včerejškem před čtyřmi lety. Udělalo se mnoho velkého a ještě více drobné práce. Je vyčištěno spáleniště, zorán úhor, je zaseto. Je přemostěna propast, která se nás zdála oddělovat od jakékoli smysluplné budoucnosti. Jistěže bude budoucnost vypadat zcela jinak než naše představy o ní; konec bude jiný, než s čím se vyšlo na cestu. A budoucnost budou vytvářet také jiní lidé než ti, kteří doslova svými těly stavěli onen pomyslný most. Ale příští čas bude mít z čeho vzejít.

PREČAN, Vilém: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973–1993. Uspořádal Milan Drápala. Brno: Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s. 206–222.

Odkazy

1.Bez nároku na úplnost a přesnost v pořadí vyjmenuji ty rysy, jež považuji za nejdůležitější pro charakteristiku reálně socialistické fáze totalitního systému sovětského typu, která se začala definitivně formovat koncem šedesátých let. Podle mého názoru jsou to zejména: 1. Změny v povaze ideologie. Zcela do pozadí ustupují prvky utopické projekce budoucnosti, vize nové společnosti a nového člověka; převažuje funkce ideologie jako souboru adaptačních pravidel chování a jednání, zajišťujících totální podřízení občana státu; 2. Změny ve funkci a metodách teroru a represe. Nyní už nejde o masovou fyzickou likvidaci „třídních nepřátel“, nýbrž o udržení mocenského statusu quo a o co nejúčinnější kontrolu nad společností za použití minima a co nejmírnějších prostředků násilí; důraz spočívá na „sebepacifikaci“ eventuálních protivníků režimu a na preventivním použití takových prostředků, aby masová odvetná opatření nebyla vůbec nutná; 3. Systém zajišťuje svou stabilitu nikoli „mobilizací mas“, ale podporou politické apatie, letargie, demoralizace, sociální korupce a privatizace života obyvatelstva; 4. Rozvoj konzumních rysů společnosti umožňuje, aby se zájem jednotlivce na udržení hmotné úrovně a pouhá hrozba ztráty zaměstnání staly nástrojem vynucování poslušnosti, zabezpečení politické loajality a vnější adaptace občana podle potřeb moci; 5. Totalitní diktatury sovětského typu usilují o zamaskování své podstaty. Oficiálně deklarují rovnost občanských práv pro všechny a v tomto smyslu přijímají závazky i na mezinárodním poli; 6. Je možná existence „disidentů“, autonomních občanských i kulturních aktivit, oáz a enkláv protitotalitní praxe, aniž by hrozila okamžitá fyzická likvidace těm, kdo zvolí tento způsob existence.
2.Růst počtu signatářů Prohlášení Charty 77 (chartistů) zaznamenal tuto dynamiku: první seznam s datem 1. ledna 1977 měl 241 jmen, z nichž jedna osoba svůj podpis odvolala. O měsíc později uveřejnili mluvčí seznam 207 nových signatářů, do 9. března jich pak přibylo dalších 170 a do 13. června 1977 ještě 133. V průběhu necelého půlroku se tedy k myšlence Charty veřejně přihlásilo 750 občanů.  Poté zveřejňovali mluvčí seznamy nových signatářů Prohlášení zhruba každých 6 měsíců; takto bylo publikováno celkem 6 seznamů, poslední z nich v červnu 1980. Od června 1977 do června 1980 zveřejnili mluvčí jména 315 signatářů, z nichž jeden svůj podpis později odvolal. Ke konci roku 1980 je tedy celkem asi 1065 signatářů Prohlášení Charty. Z nich se jistá část (okolo 100 osob) vystěhovala do zahraničí, eventuálně byla k vystěhování donucena, anebo se z jiného důvodu zdržuje na Západě.
3.Citováno podle znění publikovaného v knize textů Václava Havla z let 1969–1979 O lidskou identitu. Uspořádali a k vydání připravili V. Prečan a A. Tomský. 3. vyd. Praha: Rozmluvy, 1990, s. 77. (Pozn. autora z prosince 1993.)
4.Srv. například Svědectví, roč. XVI, č. 63, 1981, s. 440. Šimečkův esej zde vyšel zkráceně pod titulkem Dračí setba totální odpovědnosti.