Charta 77, její vztah k otázkám míru a války a k soudobým mírovým hnutím

Vilém Prečan

První náčrt tohoto textu přednesl V. Prečan jako referát 26. listopadu 1983 v severobavorském Frankenu na sympoziu, které uspořádala laická katolická organizace Opus bonum. Publikován byl ve sborníku vybraných materiálů z tohoto stejnojmenného sympozia Mír, mírové hnutí, křesťanská etika, který sestavil Milan Schulz a vydalo Opus bonum v Mnichově v roce 1984 (s. 75–100). Ještě předtím jej otiskly Listy (roč. XIV, č. 2, duben 1984, s. 14–22). Text se publikuje v nezměněné podobě, pouze s drobnými redakčními úpravami a bez podtitulu Dokumentární přehled a interpretační glosy.

I. Úvodem

Charta 77 není mírovým hnutím ve vlastním slova smyslu, ani se za takové nepovažuje,1Srv. dokument Charty 77 č. 9/83 z 30. 4. 1983, dopis sekretariátu II. evropské konference za Evropu bez atomových zbraní v Západním Berlíně konané ve dnech 9. až 14. května 1983 (dále berlínská konference). vyjadřovat se k otázkám míru chápe nicméně jako „svůj legitimní úkol“2Dokument č. 20/83 z 15. června 1983, poselství Světovému shromáždění za mír a život, proti jaderné válce v Praze. Publikován mimo jiné v knize Charta 77, 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Uspořádal V. Prečan. Bratislava, Scheinfeld–Schwarzenberg: Archa a Čs. středisko nezávislé literatury 1990, s. 239–243. (Pozn. autora z prosince 1993.). To vyplývá ze skutečnosti, že se „angažuje za hodnoty a cíle, které podle mezinárodněprávních a politických dokumentů, podepsaných i nejvyššími představiteli našeho státu, tvoří základní komponenty míru, soužití a spolupráce mezi národy“;3Dokument č. 19/83 z 30. 5. 1983, dopis přípravnému výboru Světového shromáždění za mír a život... jinak řečeno, vyplývá to z jejího pojetí lidských práv a souvislosti mezi respektováním lidských práv a mírem mezi národy a státy.

Ve svém konstitutivním Prohlášení z 1. ledna 1977 dovolávala se Charta 77 Všeobecné deklarace lidských práv, mezinárodních paktů o lidských a občanských právech, Závěrečného aktu z Helsinek, jakož i dalších mezinárodních dokumentů „proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útlaku“. Ve výzvách, dopisech a prohlášeních adresovaných různým mezinárodním fórům koncem sedmdesátých let, a zejména v roce 1980 (např. při zahájení následné schůzky v Madridu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě)4Srv. dopis mluvčích Charty 77 prezidentu Husákovi ze 17. 9. 1980. plédovala Charta 77 pro politiku mírového soužití, za uvolňování napětí ve vztazích mezi státy, za snížení zbrojení (aniž viděla možnost vyjadřovat se ke konkrétním opatřením na tomto poli), zdůrazňujíc současně nedílnost, vzájemnou souvislost a vzájemnou podmíněnost všech principů Závěrečného aktu.

V uplynulých dvou letech – od listopadu 1981 do léta 1983 – Charta 77 vyložila svá stanoviska k daným otázkám v řadě textů podrobně a systematicky. Definovala také svůj postoj k mezinárodním mírovým aktivitám všeho druhu a navázala dialog s představiteli a zástupci různých takzvaných nezávislých mírových hnutí. Při formulaci svých stanovisek a zmíněném dialogu věnovala velkou pozornost především tomu, aby poukázala na vlastní – československé – specifické zkušenosti v dané sféře.

V uvedeném dvouletí zveřejnila Charta 77 následující texty věnované problematice míru a mírového hnutí, jež byly jako „dokumenty Charty 77“ podepsány jejími mluvčími a představovaly tedy tak či onak prodiskutovanou společnou platformu všech názorových směrů uvnitř Charty 77:

V dané souvislosti jsou dále důležité tyto texty:

a) Dopis mírovému hnutí v Německé demokratické republice11Dokument č. 18/82 z 21. dubna 1982. a komuniké „Jak došlo k některým událostem během Světového shromáždění za mír a život, proti jaderné válce v Praze 1983“,12Dokument č. 24/83 z 30. června 1983. jež obsahuje první výsledky dialogu Charty 77 s některými zahraničními takzvanými nezávislými mírovými hnutími.

b) Některé dokumenty Charty 77 adresované čs. oficiálním činitelům nebo orgánům, obsahující konkrétní návrhy, jak by mohlo Československo přispět k bezpečnosti a spolupráci v Evropě, resp. jak posílit v mezinárodním měřítku důvěryhodnost údajně mírové politiky čs. vlády. V tomto ohledu poukazuji zejména na následující texty:

V první polovině listopadu 1983 zveřejnila pak Charta navíc k předcházejícím, výše uvedeným textům dvě další prohlášení. Je to krátký dopis adresovaný západoevropským mírovým hnutím s informacemi o perzekuční akci proti signatářům Charty 77 a výhrůžkách na její adresu v souvislosti s rozhodnutím o rozmístění sovětských raket na československém území.16Dokument č. 38/83 z listopadu 1983. Druhý, daleko obsáhlejší text je koncipován jako dopis prezidentu republiky, předsedovi vlády ČSSR, předsedovi Federálního shromáždění a generálnímu prokurátorovi ČSSR.17Dokument č. 39/83 ze 14. listopadu 1983. Charta 77 se v něm vyjadřuje k výsledkům madridské schůzky zakončené v září 1983 a předkládá jmenovité návrhy, jakými opatřeními by se měla v Československu realizovat ustanovení Výsledného dokumentu z Madridu, k němuž se čs. vláda veřejně přihlásila.

II. Hlavní aspekty postoje Charty 77 k míru a mírovým hnutím

Všechny úvodem vyjmenované texty po mém soudu vykazují velkou obsahovou koherenci, souvislost a spojitost. Každý z nich podle daných okolností – adresát; situace, za níž byl koncipován; příležitost, pro kterou je určen – 2 akcentuje sice určitou stránku věci, není však mezi nimi rozporu: žádný z textů, jež jsou předmětem našeho rozboru, ani jen částečně nepopírá tvrzení obsažená v některém z ostatních. Vycházejíce z téhož základního pojetí lidských práv tvoří, jak se domnívám, jeden celek a ve své celistvosti by také měly být zkoumány. Rozčlenění následujícího výkladu do několika pododdílů nechť je proto chápáno pouze jako pomůcka k lepšímu porozumění problému. Proto také hovořím jen o výkladových aspektech, lze také mluvit o úhlech pohledu.

Ze všech možných forem výkladu zvolil jsem tu, jež je převážně založena na citaci autentických textů, mimo jiné proto, že dosud není k dispozici publikovaný soubor těchto materiálů; musí být shledávány po časopisech, některé pak nebyly dosud tiskem zveřejněny vůbec.

Aspekt první: Charta 77 a mír – ano, či ne?

Svou v zásadě kladnou odpověď na takto položenou otázku odvozuje Charta 77 z toho, že právo na život a svobodu od strachu z války patří do kodexu základních lidských práv.18Srv. např. v dokumentu č. 13/82 z 29. března 1982: „...bez mírové koexistence je jedno ze základních lidských práv – právo na život – ohroženo.“ Viz pozn. 5.

Právo na život však Charta 77 nenadřazuje nad ostatní práva a svobody. V jejím pojetí „existují hodnoty, za něž se lidský život obětuje“. A dále: „...teprve v souvislosti se všemi lidskými právy je mír tím, co není eventuálně jen momentální strategií mocných nebo naivním přáním těch, kteří se za každou cenu chtějí držet života bez ohledu na lidskou odpovědnost k hodnotám, jež život přesahují.“19Tamtéž. V jiném textu Charta tuto výhradu rozvádí a formuluje to, co lze nazvat kategorií „lidsky důstojného mírového života“ či lidsky důstojné existence. Zdůrazňujíc, že do jejího programu patří obhajoba jednoho z lidských práv – totiž na život – Charta říká: „Nikoli ovšem na jakýkoli život, ale (...) na život, v němž se respektují základní hodnoty lidsky důstojného bytí...“20Viz pozn. 6.

Charta 77 výslovně odmítla takový mír, který by byl „mírem koncentračních táborů“21V informativním přehledu Činnost Charty 77 v 1. pololetí 1982 z počátku července 1982, podepsaném všemi mluvčími., anebo mír za každou cenu: „...jakožto občané země, která koncem 30. let katastrofálně doplatila na snahu po míru za každou cenu, víme, že slovo mír není zdaleka jednoznačné. Může sloužit propagandistické rétorice, zakrývání velmocenské rozpínavosti, pohrdavé nadvládě nad lidmi a duchovnímu ujařmení, může se stát nálepkou pro spolčení mocných vůči bezmocným, může být též výrazem rezignace, vzdání se lidské důstojnosti a výrazem výprodeje všech lidských hodnot ve jménu sobecké sebezáchovy.“22Viz pozn. 14.

Aspekt druhý: Mír a lidská práva

Úhelným kamenem, úběžníkem, z něhož vychází a do něhož se promítá veškerá argumentace Charty týkající se míru a mírových hnutí, jejích vlastních postojů a jejího vztahu k těm hnutím, jež se jako mírová definují, jakož i k politice vlád, která se deklaruje jako mírová – ať na Východě či na Západě –, je teze o těsném svazku mezi mírem a lidskými právy. Zde se také přesněji vyjevuje, co se míní pod mírem důstojným člověka.

Charta nejprve vytýčila tezi o nedělitelnosti míru, čímž byla myšlena neoddělitelnost úsilí o mír od úsilí respektovat lidská práva. Poprvé byl tento pojem rozveden podrobněji už v prohlášení z listopadu 1981: „...považujeme úctu k lidským právům a občanským svobodám za nedílnou součást politiky uvolňování, stejně důležitou jako její aspekty vojenské, hospodářské a diplomatické, za součást tyto aspekty podmiňující i jimi podmíněnou.“ O několik měsíců později jiný text Charty interpretoval nedělitelnost míru takto: „Zabezpečit mír vyžaduje vyloučit násilí a hrozby násilím a zajistit respektování práva národů v mezinárodních vztazích stejně jako skoncovat s násilím a bezprávím uvnitř států,“ což znamená „zabezpečit respektování práv člověka a občana státní mocí v každé zemi, tj. lidské svobody a důstojnosti co do přesvědčení, víry, shromažďování, projevu apod.“23Viz pozn. 5.

Později se setkáváme s tezí o těsné souvislosti a vzájemné podmíněnosti míru vnějšího a míru vnitřního. V poselství adresovaném takzvanému Světovému shromáždění se pravilo: kde není vnitřního míru – mezi občanem a státem, tam není ani jistoty míru vnějšího. Tato myšlenka je v poselství široce rozvedena a vyúsťuje do konstatování: „...není míru bez svobody a že to, co se rozumí lidskými právy a co se rozumí mírem, jsou jen vzájemně se podmiňující parametry, aspekty či podmínky skutečně lidského života na zemi...“ A dále: „...jakýkoli pokus zachránit jedno na úkor druhého – tedy mír na úkor svobody – nezachrání nakonec ani jedno, ani druhé.“24Viz pozn. 2. Na zásadě o nedělitelnosti míru, resp. neoddělitelnosti míru vnějšího a vnitřního se nic nemění, z ní Charta 77 ani o coul neustupuje a na ní trvá. Ledaže ji rozšiřuje o aspekt ekologický a rozměr napětí mezi tzv. Severem a tzv. Jihem. V dopise Charty berlínské konferenci se říká, že zásada nedělitelnosti míru platí také v oněch dvou rovinách, neboť mír je ohrožován „nebezpečím ekologických katastrof, i rostoucím napětím mezi životní úrovní vyspělého 'Severu' a přetlakem bídy v zemích rozvojového 'Jihu'“.25Viz pozn. 1.

Jak těsnou souvislost spatřuje Charta mezi otázkami zachování míru a respektováním lidských práv, lze si ověřit v poselství z 15. června 1983:

„Často se zdůrazňuje souvislost mezi mírem a lidskými právy. Nedomníváme se, že tu jde jen o nějakou – těsnější či volnější – souvislost dvou různých a víceméně samostatných veličin, ale že tu jde (...) vlastně o věc jedinou, respektive o dvě dimenze téhož, jediného a nedělitelného problému: krize světa jako krize odpovědnosti mocných, vyrůstající z krize lidské odpovědnosti vůbec. Tato krize má ostatně i další neméně důležité dimenze, jako je například prohlubující se propast mezi bohatými a chudými částmi světa nebo pokračující devastace přírody, životního prostředí a všech hodnot, které v sobě ukrývá země... Vydělovat kteroukoli z těchto dimenzí z celku toho, čeho dimenzí je, znamená tudíž jen obelhávat sama sebe a předem své úsilí (...) odsuzovat k nezdaru.“26Viz pozn. 2. Stanovisko Charty 77 ke vztahu mezi úsilím o mír a o lidská práva bude dodatečně ozřejmeno, jestliže se zeptáme, v čem toto společenství vidí hlavní nebezpečí pro mír: „...největším nebezpečím pro vznik války je nerespektování důstojnosti a svobody druhého, zacházení s druhým nikoli jako s bližním (...), nýbrž jako s nepřítelem...“27Viz pozn. 6.

Anebo ještě jinými slovy, z jiného úhlu: „Boj proti válce je jedním z aspektů úsilí vymanit člověka z útlaku a manipulací anonymních sil a struktur moci. Je proto nerozlučně spojen s úsilím hájit a zabezpečit respektování lidských práv a důstojnosti každého člověka v každém společenském a státním zřízení.“28Viz pozn. 3.

Aspekt třetí: Charta 77 a konkrétní otázky zbrojení a odzbrojení

Charta 77 se nevyjadřuje ke konkrétním otázkám, které se týkají stavu zbrojení, různých aspektů odzbrojovacích návrhů apod.:

„Jako řadoví občané můžeme těžko posuzovat odborná, vojenská či vědeckotechnická stanoviska a argumenty, vznášené na podporu či k oslabení požadavků a projektů nových či dalších druhů zbraní a ničivých prostředků té či oné strany, ani s jistotou stanovit, ve kterém z těchto druhů má ta či ona strana převahu a kde je rovnováha sil.“29Viz pozn. 1. Vůbec nejkonkrétnějším výrokem v tomto ohledu je zřejmě následující formulace, vyslovená s odvoláním na „odborníky“ a „značnou část veřejného mínění“: „Můžeme však souhlasit se závěrem zprávy Palmeho komise, (...) že 'místo rovnováhy strachu' (...) je třeba v politice velmocí i všech států prosadit pojetí společné bezpečnosti, vyžadující a umožňující obrat ve směru i tempu zbrojení, ke snižování výzbroje a postupnému odzbrojení.“ Zdrženlivě se tu pak uzavírá: „Zdá se nám, že je nutno a možno v myšlení národů šířit a uplatňovat toto pojetí.“30Tamtéž.

V červnovém prohlášení letošního roku prohlásila Charta opětovně, že vítá mezinárodní jednání o snížení stavu zbraní a že se raduje z každého sebemenšího úspěchu na tomto poli, vyjádřila však přesvědčení, že tato jednání nemohou ještě sama o sobě vytvořit skutečný mír; jedině snad připravit jednu z příznivějších podmínek či příznivější ovzduší, v němž bude snazší o skutečný mír usilovat.31Viz pozn. 2. Tento postoj vyplývá po mém soudu z toho, že Charta 77 nevidí vojenské ohrožení jako hlavní nebezpečí pro mír, přesněji – vojenské ohrožení je pro ni jen jednou dimenzí tohoto nebezpečí. (V této souvislosti připomínám pasáž z dopisu holandské mírové organizaci: „...úsilí o mír cestou demonstrací, protestů a jiných aktivit pouze proti vojenskému ohrožení je úsilím o velmi problematický mír. Není pravého, důstojného, mírově pokojného života bez základních hodnot, k jejichž střežení je člověk (...) povoláván.“32Viz pozn. 6.

Neochota vstoupit do momentálních polemik o tom, co je a kde je rovnováha sil v současné výzbroji supervelmocí nebo vojenských bloků, neznamená, že Charta rezignuje na starost o tuto velkou sféru současných diskusí o míru a válce. Její podnět v tomto směru cílí k tomu, jak vytvořit předpoklady, aby jakákoli diskuse o těchto otázkách byla plodná, ba vůbec možná; je ovšem zaměřen ještě dál, k širšímu horizontu, než jsou jednací stoly odzbrojovacích konferencí. To je zřejmé z následující pasáže adresy zaslané takzvanému Světovému shromáždění v Praze:

„Navrhujeme proto závěrem tohoto dopisu vašemu shromáždění, aby do své rezoluce přijalo i výzvu všem vládám, aby svá jednání objektivně zpřístupnily všem lidem, to znamená, aby všechny strany zásadně, nezkresleně a v celém rozsahu informovaly obyvatele svých zemí nejen o svých vlastních návrzích, ale i o návrzích druhých stran; aby je seznamovaly nejen se svou vlastní argumentací a vlastními statistickými podklady, ale – v autentické a nezcenzurované podobě – i s argumentací a statistickými podklady svých partnerů. Stěží si lze představit skromnější ústupek vlád veřejnosti – a přitom by to byl možná čin významnější než leccos jiného; otevřel by postup všech vlád – v této tak důležité sféře jejich činnosti – plné kontrole světové veřejnosti. Splnění tohoto požadavku by tak bylo nejen ku prospěchu jednání samých, ale bylo by ještě i čímsi víc: důležitým krokem k veřejné kontrole dnes tak těžko kontrolovatelných společenských mocí. Jinými slovy: nešlo by jen o příspěvek k onomu příměří, o něž při odzbrojovacích jednáních jde, ale o přímé vykročení na cestu skutečného míru, toho míru, který je věcí všech, protože je všemi spolutvořen a všemi spoluzaručován; který není k jednostrannému prospěchu či na úkor kohokoliv a který proto otevírá svobodný život všem.“33Viz pozn. 1.

Aspekt čtvrtý: Charta a její kritéria pro hodnocení politiky vlád

Respekt k lidským právům jako dimenzi míru a důstojného života v míru je pro Chartu měřítkem, jímž posuzuje opravdovost mírové politiky vlád států, včetně vlády československé: „Těžko uvěřit v upřímnost mírového úsilí tam, kde jsou lidé pronásledováni za to, že se dožadují plnění závazků politiky uvolňování v oblasti lidských práv a základních svobod.“ (Prohlášení ze 16. listopadu 1981.) Nebo o rok později: „Nejvýrazněji a nejpůsobivěji prokáže skutečnou mírovou vůli vlád respektování práv i svobod vlastních občanů.“34Viz pozn. 14. Anebo v květnu 1983: „...úcta k právům a svobodám vlastních občanů [je] kritériem opravdovosti mírové politiky každé vlády, předpokladem důvěry i v mezinárodních vztazích...“35Viz pozn. 3.

Tato a podobná konstatování pak Charta nejednou rozvedla do podoby kritické argumentace na adresu těch režimů – v dané souvislosti se nabízejí na prvním místě režimy sovětského typu – které jsou zdrojem mezinárodního napětí nebo i válečného nebezpečí vzhledem k tomu, že moc v nich není kontrolována občany, či proto, že – řečeno jinými slovy – v nich není vnitřního míru mezi vládou a občanem: „Napětí mezi státy se může neutralizovat, nebude-li latentním zdrojem konfliktů napětí mezi vládnoucími a ovládanými, libovůle a nespolehlivost občansky nekontrolovatelné moci, která nerespektuje ani zákony, které sama vydává, a od níž se nelze tudíž nadít, že by dodržovala jakékoli dohody, natož mezinárodní.“36Viz pozn. 14.

Tato argumentace je rozpracována v úvodní pasáži dopisu Světovému shromáždění; vzhledem k rozsahu pasáže mohu jen shrnout – smysl je zhruba takový: Vláda, která potlačuje veřejné mínění a občanské svobody, orientuje se jen podle vlastních zájmů, je ze své podstaty expanzívní a dbá stále méně zájmů obecně lidských. Navíc má možnost manipulovat občany k čemukoli; má volné ruce v oblasti vojenských příprav, neboť není konfrontována s veřejným míněním a nemusí se nikomu zodpovídat. A protože potlačuje pravdu v okruhu své působnosti, nemůže budit důvěru jiných vlád.

Takovouto obecnou kritiku Charta 77 opakovaně konkretizovala formou požadavků a návrhů adresovaných československé vládě a jiným domácím oficiálním fórům; uvádělo se tu, jak by podle mínění Charty mohlo Československo přispět k obnovení důvěry mezi národy a k zvýšení důvěryhodnosti mírových úmyslů své vlády.

Zmíněné návrhy a požadavky se orientují dvěma směry:

  1. Porušování lidských práv v zemi včetně existenční, policejní a soudní perzekuce těch občanů, kteří se aktivně zasazují, aby byly v Československu realizovány závazky převzaté podpisem Závěrečného aktu a dalších mezinárodních dohod. K tomu se druží konkrétní návrhy, jak vtělit do československého zákonodárství ustanovení obou mezinárodních paktů o lidských a občanských právech, helsinského Závěrečného aktu a naposledy Výsledného dokumentu z Madridu.37Viz pozn. 17.
  2. Druhým námětem, který Charta předložila v srpnu 1982 a znovu v letošním roce, je požadavek „přezkoumat nutnost prodlužování dočasného pobytu sovětských vojsk na československém území“. Oba dopisy Charty – ze srpna 1982 i ze srpna 1983 – obsahují ostrou kritiku vojenského zásahu v roce 1968 a jeho následků, tzv. normalizace, pro vývoj v zemi. Současně poukazují na to, že ukončení pobytu sovětských vojsk na československém území, který byl svého času deklarován jako dočasný, by mělo obrovský význam nejen pro ozdravění života v Československu, ale také pro upevnění míru v Evropě. V souvislosti s tím je nepřímo kritizováno i oficiální mírové pokrytectví čs. vlády (ale nejen její), když se v dopise z letošního srpna říká (parafrázuji): Na zasedání poradního výboru Varšavské smlouvy v Praze a na Světovém shromáždění se ve výzvách ke světové veřejnosti zdůrazňovaly takové ušlechtilé zásady jako nepoužití vojenské síly ani hrozby takovou silou při řešení politických otázek a respektování práva každého národa svobodně se rozhodovat. „Věrohodnost těchto výzev nebyla dosud posílena tím, že by místa, odkud byly pronášeny, sama na ně dbala.“38Viz pozn. 15.

Nejnověji bylo pokrytectví československé oficiální mírové propagandy pranýřováno v souvislosti s tím, když Charta 77 zveřejnila informaci o výsleších většího počtu signatářů na začátku listopadu 1983 a s tím spojených výhrůžkách, že kritika rozmístění sovětských raket středního doletu na území státu bude trestně stíhána jako narušování obranyschopnosti země: „Takový postup Státní bezpečnosti je nejen v rozporu s československými zákony, ale staví do podivného světla postoj našich oficiálních míst k mírovému hnutí na Západě, jako by podpora, kterou jim poskytují, nebyla výrazem úcty k jejich občanskému postoji, nýbrž je využívala jako nástroje jen proto a potud, slouží-li k oslabení opačné strany.“39Viz pozn. 17. V témž textu Charta 77 připomenula: „...máme na paměti to, co bylo tak často opakováno v našich sdělovacích prostředcích v souvislosti s chystaným umístěním amerických raket v západní Evropě – že 'umístění těchto zbraní nezvyšuje bezpečnost zemí, na jejichž území jsou rozestavěny, nýbrž je naopak vydává nebezpečí atomového útoku či odvetného úderu...'“

Aspekt pátý: Charta 77 a soudobá mírová hnutí

Od svého prvního dokumentu věnovaného dané problematice, tj. od prohlášení ze 16. listopadu 1981, vyhlašovala Charta 77 svou solidaritu s těmi mírovými aktivitami, které sdílejí její stanovisko o nedělitelnosti míru a které jsou neseny řadovými občany (což znamená s aktivitami nezávislými na vládách, resp. vládami neinspirovanými a nedirigovanými). Myšlenka o potřebě aktivního úsilí „právě řadových občanů“ o lidské právo žít ve spravedlivém míru je zdůrazněna v adrese mírovému hnutí v Německé demokratické republice.40Viz pozn. 11.

V každém dopise či prohlášení na adresu té či oné mírové iniciativy, organizace, konference či shromáždění vyložila Charta 77 své pojetí míru, jak jsme se jím zabývali, a volila vždy takové formulace, z nichž je zřejmé mimo všechnu pochybnost, s jakými mírovými hnutími se solidarizuje. Nesetkáváme se sice s kritikou žádného z aktů či počinů té či oné mírové iniciativy; avšak z toho, jak Charta své partnery oslovuje a na co u nich apeluje, je zřejmé, kde jsou její sympatie a oč jí jde.

V dopise holandské Mezicírkevní mírové radě se píše: „Vám, kdo poctivě usilujete o důstojný mír na našem kontinentě a na světě vůbec, podáváme přes všechny státní hranice obě ruce a jsme vděčni za to, že věc lidských práv zahrnujete do svého usilování.“ A připomíná se tu: „Prosíme vás (...), abyste ke svému nynějšímu boji proti atomárnímu zbrojení připojili intenzívní úsilí za osvobození všech, kteří jsou vězněni či jinak pronásledováni za svůj postoj k lidským právům a k mírovým snahám a spolupráci v Evropě.“41Viz pozn. 6.

Na berlínskou konferenci v květnu 1983 se Charta obrátila těmito slovy: „Bylo by dobře, kdyby se všichni účastníci berlínské konference mohli sejít o měsíc později na Světovém shromáždění za mír a život v Praze a přičinit se o to, aby právě tam zaznělo pojetí nedělitelnosti míru v plné síle...“42Viz pozn. 1. Některé další výroky, použitelné v dané souvislosti, byly již citovány v předcházejícím výkladu: zde bych chtěl ještě obrátit pozornost k dvěma prohlášením, jež představitelé Charty 77 podepsali společně s některými zahraničními účastníky červnového takzvaného Světového shromáždění v Praze.

V prvním z nich se říká: „Zástupci CODENE [francouzský Výbor pro nukleární odzbrojení v Evropě] a Charty 77 se shodují v tom, že nebezpečí války nespočívá pouze ve zbraních a vojenských strategiích, ale také v nedůvěře mezi národy a v porušování základních práv člověka, jako práva vyjádřit svobodně své názory a svobodně se pohybovat (...). CODENE vyslovuje politování, že v době, kdy se koná Světové shromáždění v Praze, českoslovenští občané, kteří se zasazují o lidská práva a mírový dialog, zůstávají ve vězení...“43Viz pozn. 12.

V druhém prohlášení, v komuniké o schůzce zástupců Charty s delegáty několika zemí, konané 23. června 1983, charakterizovali účastníci schůzky výsledek rozhovorů takto: „Shodli se na tom, že jejich stanoviska jsou v mnohém příbuzná, že mír úzce souvisí s lidskými právy a že nejlepší zárukou vnějšího míru je svobodný dialog všech společenských sil uvnitř států i mezi státy.“44Tamtéž.

***

Při dvou příležitostech, v dopise do Holandska v srpnu 1982 a v souvislosti s takzvaným Světovým shromážděním v Praze v červnu 1983, zkoncipovala Charta 77 své pojetí významu nezávislých mírových hnutí v širší perspektivě globálních problémů soudobého lidstva. Formulace, jež tu budu citovat a o nichž bude řeč, nemusí nutně znamenat, že Charta takto vidí a pojímá každou mírovou iniciativu; soudím, že se tu uplatňuje jisté hledisko „pedagogické“, jde jistě také o pokus ovlivnit program těchto hnutí, aby od lokálních a dílčích cílů či jednostranného vidění směřovala k promýšlení hlubších souvislostí míru ve světě.

V textu ze srpna 1982 se říká:

„Podobně jako my a někteří další z mírových obránců, kteří nám nabízejí svou ruku, chcete rozvoj svého hnutí zakládat nikoli na oficiálních mocenských a politických strukturách, nýbrž na odpovědnosti prostých lidí, dosud stojících většinou na okraji politického dění, účastni nanejvýš prostředečně i tam, kde existuje systém skutečně svobodně volených zástupců. Tato renesance občanské odpovědnosti za věc obce, Evropana za věc Evropy a světa, svým významem výrazně převyšuje dokonce i boj proti aktuálnímu ohrožení, z něhož mírová hnutí vznikla, neboť probouzí podstatný rys lidství: místo požadování práva na život, na svobodu (...) vyzdvihuje se občanská povinnost brát se osobně za všechny tyto hodnoty, akcentuje se nezastupitelnost občana – jedince. Pouhá pasivní reklamace může se potom jevit jako projev konzumního života nebo dokonce zbabělého strachu o svou vlastní soukromou zajištěnost. Proto – a jen takto – je buditelské úsilí takových mírových hnutí krokem ven ze současného zmatení, z ohrožení a běd, krokem k budoucnosti v duchu té mravně závazné pozitivní tradice dějin evropských národů. Myšlenka takové mravní odpovědnosti každého člověka za celkový stav věcí, myšlenka, že každý je povolán k tomu, aby nebyl lhostejný ani k současným osudům druhého trpícího bližního, ani k osudům budoucího možného nespravedlivého utrpení, a že každý, kdo tuto svou odpovědnost necítí a ji nerealizuje, je spoluvinen za příkoří, bolest a útrapy jednotlivců či celého společenství, tato myšlenka je totožná s tím, oč usiluje i Charta 77.“45Viz pozn. 6.

Základní myšlenka o potřebě renesance mravní odpovědnosti člověka – občana, jež proniká celou citovanou pasáží, je ústředním motivem jednoho z oddílů dopisu Charty z června 1983; lze tu až nahmatat soustředěné úsilí dobrat se podstaty věci skryté pod povrchem politické každodennosti, pokud je to pravda možné v textu, který nemohl být z praktických důvodů koncipován jako obsáhlá filozofická úvaha.

„Nebude skutečného míru bez skutečné důvěry a nebude skutečné důvěry, dokud budou – i když zahaleny do vznešených slov – partikulární zájmy různých establishmentů hrát v politice větší roli než skutečný prospěch všech lidí, národů a celého světa. Tato základní a hluboká odpovědnost za lidstvo v planetárním měřítku – jako do politiky promítnutá odpovědnost za důstojný a svobodný život každého člověka – se však v myšlení států, vlád a především velmocí zřejmě neprosadí, dokud si to na nich tisíce a milióny obyčejných lidí dobré vůle nevynutí. To se však těžko stane, dokud se cosi radikálně nezmění v samotné struktuře soudobého lidství, totiž dokud nevystoupí dnešní člověk ze zajetí své orientace na své omezené, privátním horizontem obezděné, k obecnému dění lhostejné a tudíž veskrze problematické a nakonec i ve své omezenosti ohrožené individuální štěstí.
Chápeme soudobé mírové hnutí jako jeden z pokusů o takovouto hlubokou proměnu v orientaci dnešního lidství. Proto se přirozeně i my – jako ti, jimž rovněž není lhostejný osud lidské obce – otevíráme dialogu a spolupráci s ním, vítáme ho a cítíme se být s ním spojeni touž základní vůlí po lepším světě. Právě tato vůle nás ovšem zároveň nutí vždy znovu upozorňovat na různé hlubší aspekty problému míru, a to zvláště na ty, které si dík své specifické zkušenosti obzvlášť živě uvědomujeme.“46Viz pozn. 2.

Necitoval jsem obě pasáže tak zeširoka proto, že bych v nich snad shledával nový přístup Charty 77 k posuzování společenských jevů, anebo dokonce rozchod se stanovisky dosavadními. Jde mi spíše o to dokumentovat, že Charta i v otázkách míru a mírového hnutí vychází z kontinuity svého původního a základního filozofického konceptu, jehož se přidržuje, domýšlejíc a aplikujíc ho v nových konkrétních situacích. Ten pak dostala do vínku od Jana Patočky, anebo se na něm Patočka přinejmenším významně podílel. Mám na mysli patočkovské pojetí morálky a svrchovanosti mravního cítění a odtud odvozenou koncepci práv a povinností člověka jako jedince i jako občana – součásti obce. Toto pojetí nelze zdaleka lokalizovat do jediného Patočkova textu; k Patočkovu filozofickému odkazu patří ostatně rovnocenně s jeho texty i jeho spoluúčast na vzniku Charty 77 a jeho činnost jako jejího mluvčího, kdy jednal v duchu morálních zásad, jež uznával, a současně toto jednání filozoficky reflektoval. Nicméně lze přece jen toto pojetí v stručné, ale pregnantní podobě nalistovat v jeho stati z ledna 1977 Čím je a čím není Charta 77. Pro ozřejmění souvislostí připomenu odtud několik formulací. Stať začíná konstatováním, že dnešní lidstvo, rozervané ideologiemi, očekává toužebně a horečně řešení svých problémů od nových technických receptů; proti tomu Patočka ihned namítá, že pro rozvoj lidstva v souladu s možnostmi jeho technického rozumu je nezbytné bezpodmínečné uznání nedotknutelných morálních zásad: záchranu nelze čekat ani od technických prostředků, ani od sebevětších „akumulací moci“ v rukou státu. A dovozuje:

„Bez mravního základu (...) žádná sebelépe technicky vybavená společnost nemůže fungovat. Morálka však zde není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě k tomu, aby člověk byl člověkem. (...) ona to je, která vymezuje člověka.“ Z požadavku takovéto morálky, nikoli „úskočné a příležitostné“, nýbrž naprosté, pak Patočka vycházel, když formuloval následující tezi o nedotknutelnosti lidských práv: „Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že i státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co i pro ně je závazně posvátné (nedotknutelné), a že svými silami, jimiž tvoří a zajišťují právní normy, míní přispět k tomuto cíli.“ A dodává: „Totéž přesvědčení žije i v jednotlivcích a je základem pro plnění jejich povinností v životě soukromém, pracovním i veřejném. Jedině v souladu s ním existuje skutečná záruka toho, že lidé nejednají jen pro výhody nebo ze strachu, nýbrž svobodně, ochotně, zodpovědně.“47Citována je zde verze textu, která byla s datem 7. ledna 1977 rozšiřována v samizdatu a odtud se dostala do zahraničí. Vydavatelé Sebraných spisů Jana Patočky později místo tohoto textu zařadili do 2. svazku Spisů text O povinnosti bránit se proti bezpráví z 21. ledna 1977, který vznikl výraznou stylistickou úpravou úvahy ze 7. ledna, provedenou snad autorem. Tato pozdější verze byla publikována např. v knize Charta 77, 1977–1989, c. d., s. 31–34.

Toto pojetí morálky a jejího místa v soudobém světě v prostředí Charty zobecnělo, stalo se jejím způsobem nazírání, metodologickým přístupem k posuzování jevů současnosti i při rozhodování, jak na ně reagovat; jinak řečeno, stalo se prizmatem, jímž je nahlížen každý společenský jev. Jedním z důsledků toho je pak okolnost, že její postoje, nacházející výraz i ve formulacích jejích stanovisek, se liší od běžného – neosobního, účelového – přístupu politického, zejména pak takového, který vychází z tak či onak založeného ideologického vidění světa.

Nad citovanými pasážemi ze dvou textů Charty – abychom se k nim ještě vrátili – lze si klást otázku: Nejsou to stanoviska příliš abstraktní, neodsunuje taková argumentace palčivé problémy dne kamsi do nedohledna? Nerezignuje vlastně Charta na řešení otázek současnosti, jestliže například vyslovuje požadavek radikální změny v samotné struktuře dnešního lidství jako podmínky důstojného mírového života? Možná by námitky tohoto druhu byly oprávněné, kdyby zůstalo jen u podobných konstatování, jaká jsme citovali. Avšak Charta, neztrácejíc ze zřetele planetární rozměry a dlouhodobé perspektivy dané problematiky, vědoma si toho, „jak hrozně dlouhá je to ještě cesta“ – „než lidstvo vyjde z různých modalit válek a skoroválek“ (Patočka), vytrvale pokračuje v drobných krůčcích, jež považuje za smysluplné jako svůj osobitý a okolnostem odpovídající příspěvek k dosažení cíle, byť ten sám byl ještě v nedohlednu.

Brzy po pražském Světovém shromáždění, na jehož okraji vyvinula tak čilé styky se zástupci mnoha západních mírových hnutí a iniciativ, zformulovala Charta v odpovědi na pozvání k účasti na shromáždění francouzských mírových organizací svůj „akční program“ v úsilí o mír zcela nepateticky:

„Jako přesvědčení přívrženci myšlenky nedělitelnosti míru ve spravedlnosti a svobodě pokračujeme ve svém úsilí, abychom docílili respektování základních svobod a lidské důstojnosti státní mocí. V naší současné situaci považujeme toto úsilí za podstatný krok k vytváření předpokladů pro nezávislé a opravdové mírové hnutí i pro opravdové veřejné mínění, způsobilé být jedním z prvků účinné kontroly jakéhokoli ujednání mezi vládami států o mezinárodním uvolnění i o odzbrojení.“48Dokument č. 29/83 z 26. července 1983.

Počátkem listopadu, krátce poté, co bylo zveřejněno rozhodnutí umístit rakety s atomovými hlavicemi na území Československa, konstatovala Charta 77, že „ostrá konfrontace, jíž jsme v poslední době svědky v mezinárodních vztazích, maří naději probuzenou madridskými jednáními v celé šíři“; současně však veřejně prohlásila, že a jak „chce přispívat k překonání této znepokojivé situace“, totiž tím, že „je odhodlána nadále plnit úkoly, které si uložila při svém vzniku téměř před sedmi lety – obranu lidských práv“.49Viz pozn. 16.

III. Hodnotící a interpretační poznámky

Byla tu stále řeč jen o prohlášeních, dopisech a sděleních, tedy o textech. Ale tak tomu opravdu je, nic jiného hmatatelného není k dispozici. Jiné formy aktivity než ty, které vedou k vypracování písemných stanovisek (která jsou adresována domácím politickým institucím a reprezentacím, jakož i mezinárodním fórům či vůbec adresátům v zahraničí), jiné akce, jimiž by Charta 77 dodala důrazu svým písemnostem, nepřicházejí v úvahu vzhledem k obecným poměrům panujícím v zemi.

Vzpomeňme na osud jediné spontánní, malé mírové demonstrace na Václavském náměstí v Praze v červnu 1983: během patnácti minut byla zlikvidována policií. Mohla vzniknout jedině za mimořádných okolností daných takzvaným Světovým shromážděním, a nebýt toho, byla by určitě prezentována jinak než jako pouhá „pouliční výtržnost mladistvých opilců“ (oficiální verze) a její dozvuky by byly pro účastníky bezpochyby daleko horší než jediná noc strávená v policejním zadržení; stačí si připomenout, za co byli odsouzeni na mnoho let do vězení lidé jako Battěk, Uhl, Benda, Gruntorád, Jirous a desítky dalších známých osobností nezávislého československého myšlení, literatury a hnutí za lidská práva. Protestní pochody z města do města, shromáždění nebo stanování v prostorech, kde jsou soustředěny sovětské jednotky nebo kde jsou umisťována sovětská raketová zařízení, něco takového je nepředstavitelné v zemi, kde policie vyšetřuje účastníky pouhých náboženských procesí.

Organizování podpisových kampaní? Pokud by taková akce byla v prostředí Charty považována za účelnou a pokud by na ni Charta měla dost sil, byla by spíše vybočením z dosavadní praxe, kdy Charta svá stanoviska prezentovala jen jménem svých signatářů, nechtějíc nikoho manipulovat či nutit ke krokům, jež by považoval za příliš riskantní, a vědouc navíc, že v možnostech režimu je vynutit si souhlas většiny obyvatelstva s čímkoli, anebo proti čemukoli, také proti Chartě.

1. Smysl a význam

K čemu je vůbec dobré takové usilování o mír, jehož viditelnými a spočitatelnými výsledky jsou jen napsané texty? Tato otázka, domyšlená do konce a do všech souvislostí, by nás přivedla k nutnosti hovořit o smyslu existence takové občanské iniciativy, jako je Charta 77. Omezím se na několik poznámek, jež se však vyhnou hodnocení morálního dosahu a hlubinného společenského významu Charty 77.

a) Obecně vzato mají aktivity, jimiž se zabýváme, tentýž smysl a význam jako nezávislé myšlení v ostatních sférách společenského života. Jde o udržení kontinuity myšlení a uvažování jiného než režimního, sloužícího momentálním potřebám moci. Jde o to udržet při životě a podpořit existenci prostředí, z něhož by vycházely alternativní a přitom kvalifikované návrhy a podněty k řešení společenských problémů země.

Charta jako iniciátor, stimulátor a organizátor svobodné výměny názorů o všech otázkách týkajících se života společnosti je významným fórem na režimu nezávislého a režimem nemanipulovaného myšlení. A protože ve svém prostředí vypracovaná stanoviska, jež by jinak zůstala omezena na soukromí atomizovaných jedinců či malých skupin, zveřejňuje, tedy dává k dispozici veřejnosti, protože zveřejňuje informace, které reglementovaná režimní komunikační média všeho druhu potlačují, přispívá Charta k formování nemanipulovaného veřejného mínění (jež by se ovšem dalo zatím nazvat jen „skrytým“ veřejným míněním).

Tak je tedy uvažování o otázkách míru a války, formulování stanovisek a diskuse o nich příspěvkem Charty 77 k autentickému politickému životu země. Zvláštní význam textů, jež nesou označení „dokumenty Charty 77“, spočívá v jejich reprezentativnosti; to je dáno autoritou, kterou Charta doma i v zahraničí má. Věc má však také háček, který by bylo možno brát jako handicap: text podepsaný mluvčími Charty musí být přijatelný pro všechny názorové, generační, sociální proudy v Chartě, avšak organizování výměny názorů a diskuse, nezbytné pro dosahování konsensu o kontroverzních otázkách, naráží na hranice dané poměry v zemi, kde je omezována, ba i pronásledována každá aktivita, která nenese pečeť vládnoucího mocenského systému.

Avšak i zde nachází Charta řešení; totiž tak, že svým jménem předkládá k diskusi elaboráty vypracované odborníky či pracovními skupinami z vlastních řad. Jiným příkladem byla právě diskuse o otázkách míru a války: Charta prezentovala veřejnosti (jako přílohu své adresy určené plénu tzv. Světového shromáždění) sborník statí Charta 77 o míru, který kromě souborů jejích vlastních „dokumentů“ obsahoval řadu textů z pera jednotlivců, ať už signatářů Charty nebo jiných nezávislých autorů, aktivních v samizdatové scéně.

b) Smysl a význam veškeré této textové činnosti je také aktuálně politický. Skutečnost, že z Československa zaznívá ještě jiný hlas, jiné mínění než hlas oficiálních institucí a představitelů, orwellovský newspeak reglementovaných masmédií, je významným poselstvím světu: je to demonstrace vůle po svobodě a přihlášení se k zodpovědnosti svobodně smýšlejících lidí, kteří jsou ochotni převzít povinnosti, jež ze svobody vyplývají.

Texty Charty i jednotlivých „nezávislých“ autorů o otázkách míru a války jsou cennou informací pro ostatní svět, neboť se v nich zračí tak či onak reflektovaná specifická zkušenost jedné země nebo jedné části rozdělené Evropy. Účastníci mírových hnutí na Západě jsou konfrontováni s hledisky vycházejícími z jiné společenské reality a z jiné sociální zkušenosti. Tím je dán předpoklad pro diskusi, pro interakci, pro překonání lokální omezenosti, partikularity a jednostranného vidění tu i tam, na obou stranách.

2. Obtíže vzniku „dokumentů“ a úskalí jejich interpretace

Při rozboru textů Charty 77 je nutno mít na paměti okolnosti, za nichž tato stanoviska vznikají, přesněji obtíže, úskalí a rizika provázející jejich vznik a zveřejnění. Tyto okolnosti nemohou být rozhodujícím kritériem pro posuzování obsahu stanovisek, nelze je však ztrácet ze zřetele, protože mohou různou měrou ovlivnit jednotlivé formulace či textaci některých pasáží.

Na prvním místě mám na mysli obtíže všeho druhu při získávání objektivních informací o kterékoli otázce týkající se té či oné sféry společenského života v Československu a ve světě. Možná ještě větším problémem je pak vzájemná komunikace v nezávislých strukturách, počínaje schůzkou a diskusí většího počtu lidí, než je malá skupina přátel; vše, co se v demokratických zemích považuje za obvyklé podmínky pro koncipování textů určených k zveřejnění, tady zcela chybí nebo je defektní: v tomto ohledu pracuje Charta v podmínkách naprosto nenormálních.

Periodické ztráty písemností a podkladů utrpěné při opakovaných domovních prohlídkách, takže při koncipování nového textu k danému tématu začasté není po ruce soubor textů dřívějšího data; nedostatek volného času v podmínkách existenční perzekuce; nemožnost sejít se ve větším plénu či uspořádat paralelně diskuse v oblastních střediscích země; nemožnost využívat běžných civilizačních vymožeností, jako je telefon, spolehlivý poštovní styk, kopírovací technika; často nedostatek nejzákladnějšího technického aparátu a zařízení vůbec: možná právě odtud plynou občasné formální nedostatky dokumentů Charty, nevytříbenost či stylistická nepřesnost některých formulací.

Na celou činnost Charty 77, a tedy i na dikci jejích textů má bezpochyby jistý vliv uvědomění si rizik spojených se zveřejněním neoficiálních, na vládě nezávislých mínění, či vůbec informací, jež jsou považovány za nežádoucí. Zkušenosti uplynulých čtrnácti let ukazují, že v Československu nelze nikdy vyloučit možnost, že jakýkoli nezávislý tvůrčí projev – literární, umělecký, myšlenkový – a vůbec vlastní názor bude nějakým způsobem potrestán, jakmile byl vysloven, ztvárněn, zaznamenán, sdělen více než jedné osobě. Nelze odhadnout, kdy bude komu co tolerováno, a kdy naopak za totéž bude jiný stíhán a potrestán.

Těžko říci, jak by se Charta vyjadřovala, kdyby byly podmínky v Československu o něco liberálnější; o tom lze jen spekulovat. Nejsem však toho názoru, že jazyk Charty je „ezopovský“, nemyslím, že by volba výrazových prostředků jejích textů a způsob, jak exponuje problémy, jimiž se zabývá, byly závislé na vědomí uvedených rizik. Kdyby ta byla pro Chartu kritériem určujícím, byla by se musela vzdát záhy po svém vstupu do života, už v roce 1977.

To, co některé lidi zvyklé na silná slova irituje nebo co se jiným zdá jako opatrnictví, ve skutečnosti vyplývá ze samotné podstaty Charty. Třebaže to nikde přímo nevyslovila – Charta sama o sobě málokdy co sděluje, po roce 1978 vlastně už vůbec nic –, lze to odvodit z rozboru jejích textů za sedm let její existence: úmyslně zvolila a volí klidný, neprovokativní, neútočný, nepolemický a slušný, ideologického žargonu prostý způsob argumentace. To se ovšem opět dotýká samé podstaty Charty 77.

Snad bude jasnější, co mám na mysli, ocituji-li výrok jednoho ze signatářů Charty, pasáž ze známého interview Václava Havla z dubna 1983:

„I když mám přirozeně na mnoho věcí své vyhraněné názory, nehlásím se k žádné konkrétní ideologii, doktríně, nebo dokonce politické straně či sektě, nesloužím nikomu, a tím méně nějaké mocnosti, sloužím-li něčemu, tak jen svému svědomí. Nejsem komunista ani antikomunista a kritizuji-li svou vládu, pak nikoli proto, že je komunistická, ale proto, že je špatná. Kdyby tu byla vláda sociálně demokratická nebo křesťansko-sociální nebo jakákoli jiná a kdyby vládla špatně, kritizoval bych ji stejně jako tuto. Nejsem na straně žádného establishmentu a nejsem profesionálním bojovníkem proti nějakému jinému establishmentu, jsem prostě na straně pravdy proti lži, na straně smyslu proti nesmyslu, na straně spravedlnosti proti nespravedlnosti.“50Toto první interview po svém propuštění z vězení poskytl V. Havel 3. dubna a francouzský deník Le Monde jej uveřejnil 10. dubna. Česky byl rozhovor otištěn např. ve sborníku textů Václava Havla Do různých stran. Eseje a články z let 1983–1989. Uspořádal V. Prečan. Scheinfeld–Schwarzenberg, Čs. středisko nezávislé literatury 1989, s. 3–15; cit. pasáž s. 13. (Pozn. autora z prosince 1993.)

Myslím, že tato slova mohou sloužit jako dobré interpretační vodítko v mnohém, co se týká Charty 77. Domyslíme-li je do konce, pochopíme mnohé z toho, co se některým kritikům zdá být na Chartě bezzubé, málo bojovné či politicky neurčité.

Postskriptum z 15. ledna 1984

Považuji za účelné zveřejnit na tomto místě jako doplněk svého referátu obsáhlejší pasáž ze soukromého dopisu, v němž mi Václav Havel na počátku roku 1984 odpověděl na řadu mých dotazů týkajících se Charty 77. Pisatel dopisu souhlasil se zveřejněním, přál si však zdůraznit, že jde o jeho soukromý názor, o jeho vlastní interpretace postojů Charty 77 v otázce míru a dialogu Charty s různými mírovými hnutími na Západě. Následuje Havlův text.

„Charta 77 není mírovým hnutím v tom smyslu, jak se tomu pojmu běžně rozumí na Západě, totiž jakousi 'jednoúčelovou' iniciativou. Není jí nejen proto, že vznikla na jiném základě a s jinak vymezeným posláním, ale i proto, že usilovat pouze o mír, to znamená o jakýkoliv mír a o mír za jakoukoliv cenu, je v jejím prostředí obecně považováno za nedostatečné, ne-li přímo scestné. Nejen z důvodů principiálních, ale i praktických: historie nás poučuje, že takto založené úsilí k žádnému trvalejšímu míru beztak nevede. Je to pochopitelné: tak jako válka není nahodilým jevem, vzniklým bez hlubších důvodů, není něčím takovým ani mír: nelze k tomu dospět jen tím, že o něj – jako o cosi 'o sobě' – usilujeme, ale jedině tak, že usilujeme o to, aby byly k němu vytvořeny předpoklady, respektive aby byly odstraněny důvody k válce. Krize míru v dnešním světě není tedy něčím izolovaným a sebou samým daným, ale je projevem krize hlubší a obsáhlejší. Signatáři Charty 77 si nejen přejí mír tak jako všichni ostatní, ale jsou připraveni se o něj i veřejně zasazovat, byť by to bylo pro ně jakkoli riskantní. Nikoli však jako o věc 'o sobě', vytrženou z kontextu svých příčin a souvislostí, ale v rámci širšího úsilí o svobodnější, spravedlivější a humánnější svět, o svět, v němž se měřítkem hodnot stane opět zájem člověka, a nikoli zájem té či oné odlidštěné moci, a který jedině může skutečný a trvalý mír zajišťovat. Je-li ohrožení míru následkem stavu dnešního světa, pak skutečné angažmá za mír je to, jež usiluje o celkovou nápravu tohoto světa, tedy o odstranění příčin, a nikoli pouze následků. (...)
V duchu tohoto pojetí se Charta v posledních letech k problematice míru nejednou vyjadřovala a v jeho duchu navázala i dialog s různými mírovými hnutími na Západě, jimž své názory tlumočila a u nichž se vesměs setkala se souhlasem nebo aspoň s porozuměním.
Přesto byl tento směr práce Charty 77 předmětem různých diskusí. Nejčastější výhradou, která se při tom objevovala, byla výčitka, že kontaktem s těmi či oněmi partnery ze zahraničí se Charta 77 tak či onak politicky zařazuje nebo dokonce – v očích jiných – kompromituje. Takový hlas opět prozrazuje nedobré porozumění samotné ideji Charty 77.
Kdyby Charta 77 byla politickou stranou, musela by pravděpodobně bedlivě a s diplomatickou obezřetností zvažovat, s kterými politickými silami jak intenzivní vztahy bude udržovat, aby si nezadala u svých voličů či spojenců. Charta 77 však nemá žádné vlastní politické ambice či zájmy, ale vyrůstá především z mravního principu a jako taková nejen může, ale nemá-li se sama sobě zpronevěřit, přímo musí být svobodná od všech účelových ohledů. Tedy ze samé její podstaty vyplývá, že je otevřená dialogu s kýmkoliv a že tak, jako nekádruje své signatáře, nemůže ani kádrovat ty, kdo s ní chtějí vést dialog, a z taktických důvodů některé z tohoto dialogu a priori vylučovat. Lepší svět je společným úkolem všech lidí, všech se budoucnost světa týká a nikomu nelze právo na diskusi o této budoucnosti předem upírat jen proto, že by mohl mít jiné názory nebo že by jeho účast mohla ohrozit sympatie nebo účast někoho jiného. Takto sektářsky instrumentální vztah k lidem a k různým veřejným iniciativám je Chartě 77 bytostně cizí. Domnívám se, že pravda není pro signatáře Charty 77 fetišem, který je třeba chránit před cizím pohledem, ale životním postojem, který nejen nemá důvod sám sebe skrývat, ale směřuje naopak k oslovení toho druhého a ke komunikaci. K tomuto postoji patří i otevřenost pro názor jiného, schopnost vlastní názor před kýmkoliv hájit anebo ho naopak změnit v případě, že ho někdo přesvědčivě vyvrátí. Dialogu se vyhýbá jen ten, pro něhož pravda není živoucí orientací, ale jen věcí, kterou je třeba úzkostlivě chránit před kontaktem s každým, kdo není jejím spolumajitelem, aby ji náhodou nepošpinil. Takový strach o svou pravdu Charta 77 opravdu mít nemusí. Ostatně jsem si jist, že v okamžiku, když by si Charta 77 začala vybírat své partnery z hlediska jejich významu, ztratila by tím podporu všech: ta je totiž založena právě na úctě k nepředpojatosti, k otevřenosti a odvaze za všech okolností svou pravdu dosvědčovat, jimiž se vystupování Charty 77 dosud vyznačovalo.“

PREČAN, Vilém: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973–1993. Uspořádal Milan Drápala. Brno: Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s. 223–243.

Odkazy

1.Srv. dokument Charty 77 č. 9/83 z 30. 4. 1983, dopis sekretariátu II. evropské konference za Evropu bez atomových zbraní v Západním Berlíně konané ve dnech 9. až 14. května 1983 (dále berlínská konference).
2.Dokument č. 20/83 z 15. června 1983, poselství Světovému shromáždění za mír a život, proti jaderné válce v Praze. Publikován mimo jiné v knize Charta 77, 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Uspořádal V. Prečan. Bratislava, Scheinfeld–Schwarzenberg: Archa a Čs. středisko nezávislé literatury 1990, s. 239–243. (Pozn. autora z prosince 1993.)
3.Dokument č. 19/83 z 30. 5. 1983, dopis přípravnému výboru Světového shromáždění za mír a život...
4.Srv. dopis mluvčích Charty 77 prezidentu Husákovi ze 17. 9. 1980.
5.Dokument č. 13/82. – O nedělitelnosti míru. In: Charta 77, 1977–1989, c. d., s. 236 n.
6.Dokument č. 25/82.
7.Viz pozn. 1.
8.Viz pozn. 3.
9.Viz pozn. 2.
10.Dokument č. 29/83 z 26. července 1983.
11.Dokument č. 18/82 z 21. dubna 1982.
12.Dokument č. 24/83 z 30. června 1983.
13.Dokument č. 27/82 ze 16. srpna 1982.
14.Dokument č. 29/82 z 22. října 1982.
15.Dokument č. 30/83 z 15. srpna 1983.
16.Dokument č. 38/83 z listopadu 1983.
17.Dokument č. 39/83 ze 14. listopadu 1983.
18.Srv. např. v dokumentu č. 13/82 z 29. března 1982: „...bez mírové koexistence je jedno ze základních lidských práv – právo na život – ohroženo.“ Viz pozn. 5.
19.Tamtéž.
20.Viz pozn. 6.
21.V informativním přehledu Činnost Charty 77 v 1. pololetí 1982 z počátku července 1982, podepsaném všemi mluvčími.
22.Viz pozn. 14.
23.Viz pozn. 5.
24.Viz pozn. 2.
25.Viz pozn. 1.
26.Viz pozn. 2.
27.Viz pozn. 6.
28.Viz pozn. 3.
29.Viz pozn. 1.
30.Tamtéž.
31.Viz pozn. 2.
32.Viz pozn. 6.
33.Viz pozn. 1.
34.Viz pozn. 14.
35.Viz pozn. 3.
36.Viz pozn. 14.
37.Viz pozn. 17.
38.Viz pozn. 15.
39.Viz pozn. 17.
40.Viz pozn. 11.
41.Viz pozn. 6.
42.Viz pozn. 1.
43.Viz pozn. 12.
44.Tamtéž.
45.Viz pozn. 6.
46.Viz pozn. 2.
47.Citována je zde verze textu, která byla s datem 7. ledna 1977 rozšiřována v samizdatu a odtud se dostala do zahraničí. Vydavatelé Sebraných spisů Jana Patočky později místo tohoto textu zařadili do 2. svazku Spisů text O povinnosti bránit se proti bezpráví z 21. ledna 1977, který vznikl výraznou stylistickou úpravou úvahy ze 7. ledna, provedenou snad autorem. Tato pozdější verze byla publikována např. v knize Charta 77, 1977–1989, c. d., s. 31–34.
48.Dokument č. 29/83 z 26. července 1983.
49.Viz pozn. 16.
50.Toto první interview po svém propuštění z vězení poskytl V. Havel 3. dubna a francouzský deník Le Monde jej uveřejnil 10. dubna. Česky byl rozhovor otištěn např. ve sborníku textů Václava Havla Do různých stran. Eseje a články z let 1983–1989. Uspořádal V. Prečan. Scheinfeld–Schwarzenberg, Čs. středisko nezávislé literatury 1989, s. 3–15; cit. pasáž s. 13. (Pozn. autora z prosince 1993.)