Minulost a dědictví Charty 77

Vilém Prečan

Dne 10. ledna 1997 se uskutečnil na Pražském hradě společenský večer při příležitosti 20. výročí vzniku Charty 77. V. Prečan přispěl s následujícím projevem.

Dovolte, abych se v čase, který mám k dispozici, dotkl dvou otázek: Jaké místo a význam měla Charta 77 v domácím a mezinárodním kontextu od svého vzniku do pádu komunismu a co z ní či po ní zůstalo jako odkaz či dědictví pro současnost a budoucnost. Dvacet let je málo na to, aby bylo možné posoudit události jak bez zaujetí, tak bez ohledů na kohokoli a na cokoli; v souvislosti s Chartou se zabýváme historií, od níž máme ve skutečnosti odstup ještě daleko menší. Namnoze jde dokonce o to, čím žijeme a co cítíme jako smysl své existence dnes, čemu právě teď přitakáváme a čemu naopak odporujeme.

Platí zcela obecně, že současníci nazírají minulost, již prožili, právě prostřednictvím svého jedinečného, osobního prožitku: v takové vzpomínce bývají zakleta jejich někdejší očekávání, jež byla buď naplněna, anebo zklamána, vlastní selhání, nebo naopak pocit, že ve zkoušce života obstáli. Do způsobu, jímž člověk obhlíží prožitou minulost, se promítá celá jeho osobnost, způsob, jak přistupuje k životu, k lidem i k sobě samému. Výsledný obraz prožité minulosti však formuje také současnost: problémy, jimiž žijeme, a ambice, jež námi zmítají, zejména nejsou-li reflektovány.

V případě Charty jako by všechno, co platí o prožité minulosti obecně, bylo mnohem intenzivnější a znásobené. Připomínka Charty ještě stále nenechává chladným nikoho z těch, kdo s ní přišli tak či onak do styku. Škála reakcí ─ od vřelých sympatií až k příkrému odmítnutí ─ je mimořádně rozevřená v obou směrech a v každé z těchto reakcí se obnažuje cosi osobního, až intimního, co vypovídá více o člověku, který reaguje, než o Chartě samé. Proč tomu tak je? Snad proto, že podpis Prohlášení Charty a za ním následující úděl chartisty znamenal v souvislostech doby mimořádné osobní nasazení a ručení, že byl svého druhu existenciálním vyznáním a přiznáním se k určitým základním hodnotám. Snad proto, že s Chartou je spojena palčivá vzpomínka na vlastní ponížení těch, kdo se dali donutit k podpisu na prohlášení proti Chartě. Snad proto, že mnozí z těch, kteří se cítili Chartou osloveni, ale nenašli dost sil připojit se k ní, dodnes nemohou chartistům odpustit, že je takto ─ víme, že nechtěně ─ vystavili konfrontaci s vlastním svědomím; naslouchajíce pomluvám o chartistech, utvrzovali se v tom, že jednali správně, když se s Chartou nezapletli. Leckteré reakce jsou snad proto tak odmítavé, že chvály, jíž se Chartě v popřevratové euforii dostalo, bylo podle některých lidí z později vzniklých nezávislých skupin nezaslouženě mnoho, zatímco jim se ocenění, jež očekávali, nedostalo. Ještě jeden důvod padá na váhu: mnozí lidé touží mít to, čeho si chtějí vážit, božsky dokonalé, a zklamaně se odvracejí, když skutečnost je jiná než ideál, když lidské dílo nese všechny znaky lidské nedokonalosti a když se ti, od nichž to očekávají, nechovají jako andělé.

Zjistil jsem, že ani mne nenechává tato historie lhostejným, také já mám „svou“ Chartu. A když se mi dostalo cti hovořit na tomto shromáždění, chci o ní hovořit právě takto. Nejsem s to zaujmout ani pozici jakéhosi pomyslného středu mezi protichůdnými názory a hledisky, ani nezúčastněně referovat, k čemu dospěli ti či oni svědkové nebo autoři. Jakkoli se snažím jako kritický historik zůstat věrný pravidlům a etice své profese, nemohu vyskočit ze své kůže současníka, kterého Charta 77 před dvaceti lety oslovila, jehož život poznamenala, jemuž byla v exilu tím Československem, na které mohl být hrdý, a jemuž představovala lidi, s nimiž se cítil svázán poutem společné odpovědnosti vůči čemusi, co nás přesahuje.

***

Charta 77 dostala své jméno tak, že na počátku byla základní listinou, tj. chartou, jejíž přídomek „77“ poukazoval k její zakotvenosti v československých poměrech na prahu roku 1977. Byla produktem doby, v níž vznikla a působila, a dílem lidí, kteří se rozhodli reagovat na tyto poměry podpisem Prohlášení Charty 77 a na něj navazující činností. Bezpochyby byla reakcí na zmrtvění, jež vyznačovalo situaci v Československu po porážce pokusu o reformu společenského a politického systému, široce sdíleného československou veřejností, byla výrazem hledání východiska z této nehybnosti, z politické a morální krize společnosti, ze slepé uličky reálného socialismu. Jan Patočka, jeden z trojice prvních mluvčích Charty, který jí při jejím zrodu a prvních krocích vtiskl nesmazatelnou pečeť kategorického morálního imperativu, vyslovil v poslední své eseji, jež se stala jeho politickým testamentem, následující přesvědčení: „...od Charty možno očekávat, že v náš život vstoupí nová ideová orientace (...) orientace na základní lidská práva, na morální element v životě politickém i soukromém: Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoli.“

Vynoření Charty 77 na politickém horizontu československého dění vyznačilo základní předěl ve vývoji země v období po porážce reformního hnutí z roku 1968. Bylo zábleskem, v jehož světle se ozřejmilo, že dějiny nikdy nekončí a zůstávají stále otevřené. Ona nová ideová orientace, princip nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti lidských a občanských práv, který si dala Charta do štítu, byla ve své podstatě radikální výzvou komunistickému totalitnímu režimu. Chartou započala, přicházejíc na „holubičích nožkách“, epocha politiky směřující k obnově občanské společnosti, demokracie a právního řádu, založeného na bezvýhradném uznání lidských a občanských práv.

Charta je svědectvím o ceně osobního rozhodnutí ─ signatáři Prohlášení se přece stávali chartisty především kvůli vlastní lidské integritě, říkali své „ne“ a své „ano“, protože nemohli mlčet k oficiální lži. Charta je tedy historií činu, který se zrodil z pohnutek povýtce morálních a který se posléze stal činem politickým, neboť byl živen vůlí nečekat, až se poměry změní, ale dělat teď a zde, co káže svědomí, hledat v terénu života nové možnosti sebevyjádření, rozšiřovat hranice možného.

Byla také společným prožitkem a úsilím těch, kdo se podpisem oné základní listiny zavazovali zasazovat se jednotlivě i společně o respektování občanských a lidských práv ve vlastní zemi i ve světě, vědomi si své spoluodpovědnosti za obecné poměry a přesvědčeni, že občanská angažovanost má smysl a přispěje k tomu, aby v Československu mohli všichni občané pracovat a žít jako svobodní lidé.

Charta se stala společenstvím lidí, z nichž každý si zachovával svou lidskou, politickou, světonázorovou integritu, svou svébytnost a morální zodpovědnost. Každý z chartistů si do tohoto společenství přinášel svou osobnostní a názorovou výbavu, svou představu o tom, čím Charta má nebo může být. To, že po celou dobu své existence Charta nepřestávala hledat svou vlastní identitu, opakovaně se tázala po svém smyslu, v často trýznivých debatách hledala, jak naplnit svůj závazek, bylo dáno nejen vnějšími okolnostmi, v nichž žila, ale právě také růzností představ každého z jejích signatářů o smyslu Charty a cestách k jeho naplnění. Byla však i neustálým hledáním a nacházením konsenzu o společné cestě a potvrzováním vzájemné solidarity; bez ochoty ke konsenzu a bez solidarity by nepřežila ani první rok své existence.

***

V životě Charty 77 zaujímaly mimořádné místo texty, které zveřejňovali její mluvčí a které byly obecně známé jako její dokumenty. Tato monitorující činnost Charty 77 osvětlovala a prosvětlovala prakticky všechny sféry života v Československu ─ sociální (mj. hospodářské zákonodárství a situaci odborů), ekonomickou a kulturní, justici, školství, stav životního prostředí, zdravotnictví, vězeňství, praxi úřadů omezující svobodné cestování občanů do ciziny, formy a metody diskriminace občanů v zaměstnání a v povolání, postavení menšin a církví, situaci na poli náboženských práv; v tomto výčtu by se dalo pokračovat. Dotýkala se jednotlivých případů, na něž chtěla obrátit pozornost, anebo celých úseků života či zájmů společnosti; byly to často jediné necenzurované, na režimní mašinerii nezávislé informace o stavu země. Takto Charta 77 zmapovala také celé československé zákonodárství z hlediska obou mezinárodních paktů o lidských, občanských, hospodářských a sociálních právech; detailně dokumentovala, které československé zákony odporují mezinárodním závazkům ČSSR, a předkládala návrhy na řešení.

Ač ve svém základním přístupu nepolitická, vyslovila se Charta už v prvních deseti letech své existence ve svých dokumentech k mnoha eminentně politickým otázkám: počínaje rokem 1978 uveřejňovala takřka každoročně stanovisko k vojenské intervenci roku 1968 s požadavkem odvolat sovětská vojska z Československa a později i s dalšími politickými požadavky; opakovaně se zabývala situací v Polsku a uveřejnila nejedno otevřené a statečné prohlášení, jako například „Ruce pryč od Polska!“ z prosince 1980.

***

Hlas Charty 77, podepřený autoritou stovek jejích signatářů, pomáhal vracet Československo na politickou mapu Evropy jako zemi, kde lidé otevřeně požadují respektování svých lidských a občanských práv a jsou odhodláni je hájit i za cenu obětí. Toto poselství světu bylo provázeno důkazy o tom, že československá vláda neplní své závazky plynoucí z ratifikace mezinárodních paktů a z podpisu Závěrečného aktu v Helsinkách.

Kritickými analýzami stavu lidských a občanských práv v Československu a protesty proti jejich porušování pomáhala Charta 77 vytvářet podmínky k účinnému tlaku západních vlád na země sovětského bloku při následných schůzkách Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, které se konaly v Bělehradě, v Madridu a ve Vídni. Spolu se sesterskými iniciativami z řady zemí, sdruženými v Mezinárodní helsinské federaci za lidská práva, dávala helsinskému procesu nový, důležitý rozměr.

Postupem času Charta 77 navázala spojení se svými přirozenými partnery v Polsku, Maďarsku, v Sovětském svazu a NDR a podílela se na vytváření mezinárodní sítě spolupráce a solidarity obránců lidských a občanských práv v zemích sovětského bloku; spolupráce Charty s polským Výborem společenské sebeobrany a později se Solidaritou otevřela novou kapitolu československo-polských a česko-polských vztahů.

Pozoruhodnou aktivitu vyvinula Charta 77 v diskusích a stycích s různými nevládními organizacemi a skupinami obránců míru v zemích Západu, včetně německé strany Zelených, a svou argumentací o nedělitelnosti míru vnitřního a vnějšího, o spojitosti občanských a lidských práv s otázkami míru a války ovlivnila stanoviska zahraničních mírových iniciativ. A vždy se hlásila svým podílem k solidaritě s pronásledovanými v jiných zemích kdekoli ve světě.

Charta se zapojila do dialogu a diskuse o všech závažných otázkách doby a vnesla svůj svébytný příspěvek k hledání východisek z krize soudobého světa a lidství. Dbala o to, aby na významných mezinárodních fórech vedle hlasu představitelů československého režimu zazníval ještě hlas jiný, neskrývající pravdu o poměrech v zemi za ideologickou frazeologií. Tak se stala v průběhu času významným činitelem v mezinárodních vztazích: mluvčí Charty a další její představitelé byli respektovanými partnery v rozhovorech s vysoce postavenými oficiálními zahraničními návštěvníky Prahy.

***

Charta 77 prošla několikerou vnitřní krizí a byla nejednou ohrožena zánikem, zejména pod dvěma údery perzekuce ze strany režimu: byla mimořádně oslabena v roce 1979, po zatčení deseti předních chartistů ─ členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a po procesu s pěti z nich, včetně dvou mluvčích Charty, a pak znovu o dva roky později, kdy se československý režim obával vlivu polské Solidarity a brutálně vytlačoval do emigrace nejaktivnější, zejména mladší signatáře.

Od roku 1982 se Charta naopak vnitřně postupně konsolidovala a začalo být zřejmé, že je tak pevně zakořeněná, že ji žádná další perzekuce nezničí. Mezníkem v jejím zrání se stala takzvaná generační debata uvnitř Charty uzavřená na začátku ledna 1987 dopisem mluvčích signatářům a Slovem ke spoluobčanům, které bylo výzvou k důslednému občanskému postoji v každodenním životě. Po deseti letech kultivační a průzkumné činnosti získala Charta v začínající Gorbačovově éře nový dech.

***

Charta byla neustálý průzkum československé reality v mnoha směrech, včetně možností a hranic občanství nezávislého na komunistickém státu, i testování, jaké jsou vyhlídky země do budoucnosti. Nezakotvenost Charty na Slovensku vyvolávala neodbytné otázky o rozdílnosti českého a slovenského národního prostředí.

Charta 77 byla také to, co za léta své existence podnítila, i co se z ní posléze vyčlenilo či od ní oddělilo a zůstávalo s ní tu v pevnější, tu ve volnější symbióze. Bezpochyby na prvním místě to byl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, ustavený v dubnu 1978, který svou prací naplňoval Patočkovo očekávání, že nespravedlnost a diskriminace nebudou zapomínány a že se nad nimi nezavře voda. Charta dala silný impulz k rozvoji samovydavatelské činnosti: z praktické potřeby vzájemné komunikace, obrany před perzekuční a nactiutrhačnou kampaní režimu a informování širší veřejnosti o svých cílech a záměrech vytvořili chartisté spontánně vlastní náhradní informační systém. Z něj pak vzešly samizdatové Informace o Chartě 77, které vycházely po dvanáct let počínaje lednem 1978.

Charta poskytla přímou podporu řadě nezávislých aktivit; důsledně totiž zveřejňovala zásahy československé policie a justice proti nim a současně pro tyto aktivity získávala mezinárodní solidaritu a pomoc. A zejména v prvních letech své existence, kdy se úsilí mocenských aparátů koncentrovalo k cíli Chartu rozložit a ochromit, stala se jakýmsi ochranným deštníkem pro všechno, co režim předtím stíhal: tím, že se stala hlavním terčem pronásledování, mohly se v jejím stínu rozvíjet aktivity občanů, režimem nyní trpěné jako menší zlo, než mu působila Charta.

Společenství Charty vytvářelo prostor pro nezávislý duchovní a politický život, mezi jiným pro diskuse o řadě aktuálních otázek týkajících se mezinárodní politiky i Československa, minulosti i současnosti. Mnohé z nich iniciovala a zveřejnila jejich výsledky nebo zaštítila svou autoritou skupinová stanoviska či prohlášení vzešlá z těchto debat: připomeňme například Pražskou výzvu z března 1985, známé stanovisko skupiny signatářů k aktuálním otázkám míru a bezpečnosti v Evropě.

Z prostředí Charty 77 vzešel projekt nezávislých Lidových novin, samizdatového měsíčníku, který se stal v letech 1988 a 1989 nejrozšířenějším domácím zdrojem nezávislých informací o dění v Československu a ve světě. Zde, mezi chartisty, respektive ve spolupráci s nimi vznikly také dvě z nejvýznamnějších, výrazně politických nezávislých iniciativ let 1988 a 1989: Hnutí za občanskou svobodu, jež se ohlásilo manifestem Demokracii pro všechny v říjnu 1988, a provolání Několik vět, které od zveřejnění na konci června 1989 podepsalo do poloviny listopadu 1989 čtyřicet tisíc občanů.

V té době Charta 77 už dva roky nebyla jedinou zformovanou občanskou iniciativou, jediným viditelným ohniskem či zárodkem občanské společnosti, emancipující se od mocenských aparátů, jak tomu bylo do léta 1987. Byl jich už celý vějíř a vzájemně spolupracovaly. Velké náboženské poutě a podpisová akce za náboženské svobody změnily podobu zdejší katolické církve. Byl na světě i program demokratického pluralismu v podobě zmíněného manifestu Demokracii pro všechny, země zažila v průběhu dvanácti měsíců od léta 1988 několik spontánních pouličních demonstrací; široká petiční akce Několik vět zasahovala i lidi z takzvaných oficiálních struktur.

***

Akční rádius Charty a možnosti jejího působení a vlivu byly znásobovány domácím zázemím obětavých spolupracovníků. Nešlo jen o opisování a rozšiřování textů Charty, k čemuž byly zapotřebí také určité technické a materiální prostředky; velká část dokumentů Charty by vůbec nemohla vzniknout bez součinnosti kvalifikovaných odborníků a bez konkrétních poznatků z praxe různých složek státního aparátu. Chartisté a jejich rodiny by také těžko zvládali následky po léta trvající perzekuce, kdyby neměli materiální a morální podporu a pomoc svého okolí. (Tato kapitola historie Charty čeká ještě na důkladné zpracování.)

Důležitá v tomto směru byla pomoc a spolupráce organizovaná v zahraničí. Byla mnohostranná: zprostředkování a šíření informací oběma směry, humanitární pomoc, organizace solidárních akcí s pronásledovanými, pašování knih, časopisů, rozmnožovací techniky. Byly do ní zapojeny mezinárodní organizace různého zaměření, jako například Amnesty International, kněží a laici křesťanských církví, významné osobnosti kultury a vědy řady zemí. Již v polovině ledna 1977 byl v Paříži založen Mezinárodní výbor na obranu Charty 77 v Československu, o rok později vznikla Nadace Charty 77 ve Stockholmu, v Rakousku pracoval Výbor solidarity s Československem, v několika zemích Fond Jana Husa, v Holandsku vycházel časopis Informace o Chartě 77, významnou podporu poskytoval pravidelně Open Society Fund a další zahraniční nadace. Velkou úlohu při šíření informací o Chartě a její činnosti sehrály rozhlasové stanice vysílající do Československa, zejména Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, BBC.

Samostatnou kapitolou je spolupráce skupin a osobností českého a slovenského demokratického exilu s Chartou; sehrály významnou úlohu zprostředkovací, komunikační, informační a podpůrnou. Důležité místo zaujímala exilová nakladatelství, jež zachovávala literární a kulturní dědictví a publikovala také samizdatová díla, a exilová periodika, mezi nimi Listy, které soustavně sledovaly činnost Charty a pravidelně o ní referovaly.

***

S historií Charty 77 je nerozlučně spojena otázka, kterou si opakovaně sami chartisté znovu a znovu kladli a která se vrací jako ozvěna z řad jejích dnešních kritiků: jaká byla odezva Charty ve společnosti, jaký byl její vliv, jaké reálné, hmatatelné a spočitatelné výsledky úsilí chartistů mělo. Tyto otázky nebude asi nikdy možné uspokojivě zodpovědět. Jednak proto, že patří do kategorie společenských fenoménů, jejichž analýza je mimořádně složitá: řetěz příčin a následků obsahuje tolik faktorů, že jakákoli určitá odpověď je vyloučena nebo je alespoň sporná. Navíc jsou všechny tehdejší prameny pocházející z činnosti vládnoucí strany a na ní závislých aparátů tak či onak nespolehlivé; a výpovědi uzavřené společnosti o sobě samé jsou kusé a útržkovité. A tak jsme do značné míry odkázáni na výroky vycházející z individuálních prožitků malého okruhu zainteresovaných svědků.

Některé kritické hlasy vytýkající Chartě, že se zabývala otázkami, které byly mimo zájem většiny obyvatelstva, sugerují odpověď, jako by se sama uzavírala do vnitřního ghetta a jako by jiný přístup, jiný program, zaměřený snad blíže k údajným každodenním zájmům lidí, měl šanci získat více stoupenců a vyvolat rozsáhlejší hnutí. Žel v roce 1977 ani po řadu let následujících se nikdo v Československu o nic podobného nepokusil. Charta v tom nikomu nebránila, nebyla nikomu konkurentem ani soupeřem, ale spíše porodní bábou, která pomáhala na svět té či oné skupině disentu, anebo jí svou autoritou získávala respekt. Přímý důkaz o schůdnosti jiné cesty nikdo nepodal. Naopak, když se pak mnohem později, v době mnohem výhodnější pro artikulaci občanské nespokojenosti, pokusily některé skupiny přiblížit jiným programem například zájmům „obyčejného spotřebitele“, masový příliv stoupenců nezaznamenaly.

Ti, jimž nedá spát sama o sobě legitimní otázka, proč v Československu nebyly spontánní dělnické bouře, stávky jako v Polsku a hnutí obdobné polské Solidaritě, a kteří příčinu, vlastně viníka vidí v disentu a v obsahu jeho aktivit, zapomínají, že spíše než o opozici a disent šlo o československé poměry, o československou společnost. Stojíme před otázkou, jak velký byl potenciál její nespokojenosti a jak byla jako celek, respektive její jednotlivé vrstvy, mezi nimi tovární dělníci, schopna tuto nespokojenost vyjádřit v akcích či aktivitách, jež by vyjadřovaly vůli dosáhnout systémových změn. Lze to říci také jinak: československý disent vycházel ze stavu československé společnosti a nemohl jít za hranice jejích možností.

Ještě v polovině listopadu 1989 se málokdo v Československu odvážil předvídat, kdy a zda vůbec společenský pohyb zasáhne širší vrstvy obyvatelstva tak, aby se v zemi vytvořila obdobná přelomová situace jako v Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice. Daleko více bylo skeptiků ─ starších i mladých, v disentu i mimo něj ─, kteří tvrdili: Češi a Slováci se nepohnou nikdy.

Když se však po 17. listopadu 1989 pohnuli ─ dodnes nemáme spolehlivou analýzu ani vyčerpávající epické vylíčení, jak se to stalo ─ reagoval disent pohotově. Nicméně, komunistický režim v Československu se nezhroutil v důsledku činnosti Charty 77 ani ostatních složek disentu, a vůbec už nebyl poražen v konfrontaci na život a na smrt; spíše abdikoval v okamžiku, kdy ztratil zahraniční podporu a když se od něho otevřeně distancovala většina obyvatelstva na masových veřejných mítincích. Ale osobnosti, které prošly školou Charty, ženy a muži pocházející z jejího prostředí nebo z disentu Chartou inspirovaného a s ní spolupracujícího stanuli v okamžiku akutní krize režimu v čele demokratické revoluce a dovedli ji do konce. A hlavním zdrojem intelektuálních a politických předpokladů této revoluce bylo nepochybně prostředí Charty 77. V ní byl ─ řečeno s Václavem Havlem ─ prakořen a prazáklad toho, co bylo pojmenováno sametovou revolucí.

***

Co se stalo s Chartou po listopadu 1989? Všichni, kdo do té doby představovali její viditelnou a známou tvář a byli vybaveni potřebnou zkušeností a morálně-politickou autoritou, našli okamžité uplatnění: pomáhali zformovat novou mocenskou a státněpolitickou reprezentaci a struktury transformujícího se společenského systému, spoluurčovali směr této transformace, zaujali místa ve vládách a parlamentech, mezi nově jmenovanými rektory univerzit, mezi těmi, kdo přebudovávali masové sdělovací prostředky na nástroje svobody slova a utváření svobodného veřejného mínění, zakládali nakladatelství a noviny. Jeden z první trojice mluvčích Charty se stal prezidentem republiky a symbolem kontinuity nových poměrů s demokratickými tradicemi předválečného Československa.

Situace byla zásadně odlišná než historický kontext, v němž Charta vznikla a skoro třináct let pracovala. Také odpovědnost jejích signatářů byla nyní jiná než ve chvíli, kdy podepisovali Prohlášení Charty 77: tentokrát budovali demokratický stát. Když se pak stala skutečností politická pluralita a začaly soupeřit nově zformované politické programy, stali se začasté z včerejších spojenců v Chartě 77 političtí protivníci. Tím, jak se hodnoty a ideály, za něž Charta bojovala, stávaly skutečností, ona sama pozbývala smysl ─ a závazek, který její signatáře spojoval, patřil stále více minulosti. Umírání Charty, trvající tři roky, byl proces přirozený, třebaže pro mnohé ze zúčastněných bolestný.

Svou původní podobu však Charta postupně ztrácela již před listopadem, protože mnoho jejích protagonistů působilo v jiných nezávislých společenstvích orientovaných stále více politicky, především v Hnutí za občanskou svobodu. A zcela ustoupila do pozadí, jakmile se vytvořilo Občanské fórum a Veřejnost proti násilí a chartisté se ocitli ve víru velké politiky.

O jedno se však přece jen ještě dokázali postarat: už v lednu 1991 přijal federální parlament Listinu základních práv a svobod, ústavní zákon nadřazený tehdejší, ještě z minulosti platné ústavě. Tato Listina se pak stala nedílnou součástí Ústavy České republiky. Kdo by se byl v lednu 1977 odvážil předpovědi, že za pouhých čtrnáct let dojde k takovému dějinnému převratu!

***

Výročí, jež si dnes připomínáme, je tedy především příležitostí k radosti. Charta 77 patří k těm šťastnějším okamžikům naší nedávné minulosti, na které lze vzpomínat s hrdostí. Dějiny daly úsilí chartistů a těm, kdo se s nimi identifikovali, za pravdu v míře, v jaké se lidé obvykle historické satisfakce nedožijí. Historie s dobrým koncem. Anebo přece jen ne tak docela?

Ani jedno, ani druhé, je to historie stále ještě otevřená jako celé lidské dějiny. Letošní výročí by se mělo stát příležitostí, abychom si připomněli, že dnešní současníci, mezi něž patří i včerejší chartisté, zůstávají Chartě cosi dlužni. Je to trojí dluh a začnu tou položkou nejmenší.

Týká se třináctileté historie Charty, která je zatím sotva nahrubo naskicovaná, a dobových úvah, jež byly napsány v souvislosti s Chartou a zůstávají z valné části stranou pozornosti. Málo toho víme o většině signatářů, o jejich osudech s Chartou, za politického převratu a v polistopadové době, o tom, jak dnes žijí, jak se dívají na svou chartovní minulost, co si myslí o svém někdejším angažování a za co se zasazují dnes.

Druhou dlužnou položkou je péče o dodržování Listiny základních práv a svobod a o stav lidských práv v zemi. Jak je postaráno o přezkoumání, že všechny zákony jsou vskutku v souladu s Listinou? Učinil tak někdo a je za to někdo zodpovědný? Jaká je citlivost české společnosti k bezvýjimečnému dodržování lidských práv, jejich nezcizitelnosti a nezadatelnosti? Kdo tu hájí práva menšin? Kdo v tomto směru vychovává mládež, kdo napravuje pokřivené myšlení a cítění generací starších? Opravdu to všechno v praxi musí spočívat výlučně na bedrech Českého helsinského výboru nebo několika dalších nestátních sdružení a nadací, fungujících bez podpory státu a bez dostatečného zajištění? Nepotřebuje společnost vydat v tomto směru sama ze sebe něco víc?

Třetí dluh, ten největší, se týká toho nejpodstatnějšího z odkazu a dědictví Charty 77. Charta připomínala hodnoty, bez nichž se neobejdeme ani dnes, kdy rozlišovat mezi dobrem a zlem není tak snadné jako dříve a kdy konformismus, přizpůsobování, oportunismus se nezdají být tak zavrženíhodné. Její ideový odkaz nepřestává poukazovat na význam činu motivovaného mravně, na otevřenost lidského osudu a dějin; na nezbytnost aktivního občanství, na nenahraditelnost lidí, kteří cítí odpovědnost k obci a snaží se žít v souladu s hlasem svého svědomí, kteří stojí za tím, co uznávají a vyznávají a ručí za svou pravdu bez ohledu na následky; lidí, pro něž morálka není cosi účelového, ale něco, co cítí nad sebou, k čemu se vztahují a čím se poměřují. Charta připomíná, že ani vyvzdorovaná svoboda není zajištěna navždy a závisí na připravenosti občanů hájit ji a rozšiřovat.

***

Disent sedmdesátých a osmdesátých let, jehož byla Charta součástí a po deset let nejviditelnějším bodem, rozšířil českou politickou tradici o novou dimenzi, obohatil její genetický kód. Odkaz Charty 77 je velkou nadějí pro českou politickou kulturu budoucnosti. Ta naděje se jmenuje občanská společnost: nevytvářejí ji anonymní dějinné síly, nýbrž lidé ochotní vzít na sebe břemeno a zodpovědnost občanství. Takoví lidé se našli v Čechách v nejhorších dobách nesvobody a útlaku, jak o tom svědčí historie Charty 77. Podaří-li se uchovat při životě toto její dědictví tak, že nezůstane zakleto ve velkých slovech pronášených při svátečních příležitostech, ale promítne-li se jednak do norem chování v každodenním veřejném životě, jednak do neustávajícího objevného hledačství, jak si poradit s problémy dnešního krizového světa, je o budoucnost naší naděje postaráno.

Není ztraceno nic, co lidé nepovažují za ztracené, čas ohlédnutí se může stát časem poučených návratů. Možná toto výročí přišlo právě včas, aby všem připomnělo, že odkazu Charty 77 cosi dluží.

PREČAN, Vilém: Minulost a dědictví Charty 77. Projev na společenském večeru k 20. výročí vzniku Charty 77. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1997, s. 2–15.