Charta 77 – světlá stránka našich nedávných dějin

Vilém Prečan

Článek napsaný v lednu 2002 pro Lidové noviny. Byl otištěn pod redakčním názvem „Na Chartu 77 nelze pohlížet skrze brýle dnešních zájmů“ v anketě LN 12. ledna 2002.

Minulost vždy byla a zůstává součástí politických zápasů současníků; zejména pak o výročích poskytují nedávné události příležitost vyřídit si politické a mnohdy i osobní účty, nebo si také kompenzovat neuspokojené ambice či napravit si sebevědomí poraněné nepřiznaným vlastním selháním; obviňování a začasté nevybíravé lži a pomluvy se halí do kostýmů rádoby historických faktů a argumentů. Do vnímání minulosti se tak promítá i všechna bída naší současnosti; jako by pak už nezbývalo nic, čeho by si z minulosti bylo možné vážit. Nebezpečí upadnout pod kola současných zájmů hrozí i Chartě 77, jedné ze světlých stránek naší nedávné minulosti. Proto bych rád jako historik současnosti i jako pamětník, který měl příležitost vnímat Chartu 77 sice z druhé strany hranic, nicméně zblízka jako málokdo, připomenul několik skutečností, jakkoli se mohou zdát banální. Se všemi riziky zkratky, v článku pro noviny nezbytné.

Prohlášení, jímž Charta vešla do života, datované 1. ledna 1977, na prahu roku, v němž měla bělehradská konference zkoumat plnění závazků stvrzených v helsinském Závěrečném aktu z roku 1975, nebylo v žádném případě peticí, jak se do omrzení tvrdí. Jeho signatáři v něm nic nežádali. Připomenuli a na řadě případů z různých oblastí života v zemi dokumentovali, že svobody a práva zaručené v mezinárodních paktech o občanských a lidských právech, jakož i o právech hospodářských, sociálních a kulturních, zůstávají v Československu jen na papíře. Postavili tedy tehdejší politickou a státní moc na pranýř za to, že neplní závazky, vyplývající z podpisu těchto paktů.

Signatáři Prohlášení Charty 77 oznamovali dále svůj záměr a vůli jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských práv ve vlastní zemi a ve světě. Přihlašovali se k spoluodpovědnosti za obecné poměry a vyznali se z víry ve smysl občanské angažovanosti, z vůle a z potřeby hledat nový a účinnější smysl tohoto aktivního občanství. Byla to tedy kritika poměrů, vyhlášení záměrů, příslib či závazek učiněný nikoli anonymně, nýbrž stvrzený vlastním podpisem. To všechno krátce poté, co byla země svázána do kozelce reálného socialismu, kdy se neblýskalo na časy sebemenší liberalizace poměrů a nebylo vidět žádné světýlko na konci tunelu.

Prohlášení výslovně říkalo, že Charta 77 – volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které nemá stanovy ani organizaci či členství a je reprezentováno pouze třemi mluvčími – nechce vytyčovat vlastní program společenských či politických reforem či změn. Nicméně její ideová orientace, trvání na principu všeobecné platnosti nezadatelných lidských a občanských práv a svobod, byla sama o sobě radikální výzvou režimu, který svou existenci založil na potlačení těchto práv a svobod a nemohl je respektovat, aniž by popřel sebe sama. Myšlenka aktivního občanství byla v přímém protikladu k ideologii a praxi režimu, který byl vybudován na všemocnosti státu a jedné strany.

Prohlášení samo o sobě, stejně jako jeho zveřejnění se jmény jeho signatářů, bylo bezpochyby činem hodný obdivu a úcty a tehdejší svobodný svět tak Prohlášení přijal. Velikost či historický význam Charty nelze ovšem poměřovat jen oním prvotním dokumentem a intencemi jeho signatářů, ale následujícími deseti lety drobné průzkumné, kultivační, pedagogické práce. Svou autoritu si Charta 77 získala tím, že nepodlehla ani prvotnímu náporu perzekuce, difamací a pomluv, kdy naopak v prvních dvou měsících jejího působení počet těch, kteří se k ní jmenovitě a veřejně přihlásili, vzrostl z původních 242 signatářů na 617 (k 9. březnu 1977), ani pozdějšímu tlaku, kdy byli opakovaně vězněni mnozí z jejích mluvčích i další chartisté či v rámci takzvané asanace terorem státní bezpečností vytlačováni do emigrace zejména její mladší signatáři. Chartisté se nevzdali, nedali se odstrašit, neodložili své záměry "na lepší časy".

Texty Charty 77, obecně zvané dokumenty, jichž bylo uveřejněno do začátku roku 1987 více než tři sta, prosvětlovaly všechny sféry života v Československu; byly to jediné necenzurované a na režimní mašinerii nezávislé informace o stavu země a životě jejích občanů. Těmito kritickými analýzami pomáhala Charta 77 vytvářet podmínky také k účinnému tlaku západních vlád na země sovětského bloku při následných schůzkách Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, a dávala tak spolu s občanskými iniciativami z dalších zemí helsinskému procesu nový, důležitý rozměr. Tím i dalšími zahraničními aktivitami se Charta 77 stala nepřehlédnutelným činitelem v mezinárodních vztazích.

Charta 77 pomohla vrátit Československo na politickou mapu Evropy jako zemi, kde se lidé hlasitě zasazují o svá práva a svobodu a jsou odhodlání přinášet v tomto zápase i oběti. Především díky Chartě zazníval z Československa hlas, s nímž bylo možné se solidarizovat a čerpat z něho naději na lepší budoucnost i této země. (A na který mohli být exulanti hrdí jako na hlas toho "lepšího" Československa na rozdíl od prolhané vlády, která byla tehdy hanbou Evropy.)

Úsilí Charty a z jejího středu vzešlého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných naplnilo přesvědčení filozofa Jana Patočky, jednoho z první trojice mluvčích, že se Chartou zrodila spontánní solidarita se všemi, kdo trpí bezprávím, že se už nad žádnou nespravedlností a diskriminací nezavře voda.

A tak se stalo vynoření Charty 77 na politickém obzoru rozhodujícím předělem ve vývoji Československa po porážce reformního hnutí z roku 1968. Nejpozději v polovině osmdesátých let bylo zřejmé, že nová orientace, jejíž vstup do života zaznamenal takřka prorocky ještě před svou smrtí v polovině března 1977 Jan Patočka, se stala – také díky drobné a neúnavné práci Charty ─ reálnou perspektivou všeobecné občanské emancipace.

Charta 77 programově nemobilizovala žádné stoupence, nikoho nežádala, aby rozšířil nebo veřejně podporoval její společenství, byla rozhodnuta působit jen svým příkladem. Teprve ve Slovu ke spoluobčanům z ledna 1987 po prvé přímo oslovila občany země: vyzvala je, aby se "vzpamatovali do své svobody" a upozornila na všechny konkrétní možnosti, jak dosáhnout změny společenského a politického klimatu jako hlavní cesty "k lepšímu společenskému a hospodářskému systému". V novém ovzduší začínající Gorbačovovy éry, které pronikalo i do československého reálně politického skanzenu, vznikaly po příkladu Charty 77 i za její podpory či s autoritou jmen známých chartistů další občanské iniciativy; v roce 1988 jich už byla celá řada a vzájemně spolupracovaly. Z prostředí Charty 77 vzešel projekt nezávislých Lidových novin, samizdatového měsíčníku, který se stal v letech 1988 a 1989 nejrozšířenějším domácím zdrojem nezávislých informací o dění v zemí i ve světě. Mezi chartisty, z jejich podnětu anebo i pod jejich vedením se zrodily dvě výrazně politické iniciativy let 1988 a 1989. Bylo to svou podstatou opoziční Hnutí za občanskou svobodu, které vstoupilo do života v říjnu 1988 manifestem Demokracii pro všechny; už svým názvem vyjadřoval základní programový trend doby, platný i pro Československo: nikoli obnova, přestavba či obroda socialismu, ale směřování k demokracii jako systému založenému na duchovní, politické i hospodářské pluralitě a vzájemné toleranci. Manifest byl výzvou ke společnosti, aby vstoupila do politiky, protože dosavadní moc nebyla ochotna zříci se totalitního způsobu vlády, a výslovně popíral legitimitu takzvané vedoucí úlohy komunistické strany. Druhou výrazně politickou inciativou, na níž se chartisté podíleli, byla podpisová akce spojená s peticí Několik vět z června 1989, jež požadovala propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování, svobodu pro činnost nezávislých občanských iniciativ, občanských hnutí, nezávislých odborů a dalších organizací, svobodu slova a diskusí o minulosti, respektování požadavků věřících občanů.

Tak jako před tím, ani v této nové situaci Charta 77 neuplatňovala nárok na nějaké vedoucí postavení v disentu a opozici, protože se ─ podle vlastních slov ─ nikdy nepovažovala za jedinou naději pro československou společnost. Spolupracovala a navazovala spojenectví s lidmi nově vstupujícími do antitotalitního hnutí bez jakéhokoli nadřazování "zasloužilých" ze "staré" opozice. A stejně tak tomu bylo v okamžiku akutní krize režimu po 17. listopadu 1989, když se paralelně ustavily v Praze a Bratislavě dvě reprezentace veřejnosti a formující se občanské společnosti  ─ Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Osobnosti, které prošly školou disentu, zejména Charty 77, ženy a muži pocházející z jejího prostředí, z disentu Chartou inspirovaného nebo s ní spolupracujícího, postavili se do čela demokratického převratu společně s těmi, kdo vstoupili do politického života až nyní, a přivedli jej k vítězství.

Jedním z faktorů, možná dokonce rozhodujícím, proč po pádu komunistického režimu nedošlo k vítězné repríze Pražského jara, ale k revoluční demokratické transformaci, byla sázka na lidská a občanská práva, na nedělitelnost lidské svobody a na princip aktivního občanství. To byl základ nové orientace, s níž vstoupila Charta 77 do života a která posléze vyústila do programu demokratické revoluce. Alternativa Alexander Dubček, nebo Václav Havel, nebyla otázkou osobní a prestižní, ale zásadní. Volba Václava Havla, spoluzakladatele Charty 77 a jednoho z jejích prvních mluvčích, za prezidenta, byla tehdy pro občany doma i pro svět důkazem o tom, že demokratický převrat v Československu je nezvratitelný. Symbolizovala také skutečnost, že disent, protikomunistický odpor, byl uznán za jeden ze základních kamenů obnovené československé, a tedy také české demokracie. (Zůstává jím dodnes, tak jako je součástí ústavy českého státu Listina práv a svobod.)

Charta 77 prosazující aktivní občanství byla na počátku jen nadějí, zábleskem v temnotách zlé doby. Dnešní nadějí, jež je tím nejdůležitějším odkazem Charty, je občanská společnost: společnost občanů, kteří se berou za věc obce, cítí spoluodpovědnost za ni, za poměry i za svět a podle toho se snaží jednat a žít. I za cenu, která se za občanské postoje začasté platí.

Lidové noviny, 12. ledna 2002.