Charta 77, pražská kavárna

Petr Zídek,
redaktor Lidových novin

Následující komentář vyšel 15. března 2017 v Lidových novinách, zde jej uvádíme se souhlasem redakce.

V sobotní příloze LN Orientace publikoval historik a politolog Ondřej Matějka dlouhý článek nazvaný Na Chartu bychom se dnes nezmohli (LN 11. 3.), v němž dává Chartu 77 za vzor dnešní občanské společnosti. Charta podle něj spojila lidi, kteří ještě pár let před tím stáli na opačné straně barikády, což by současní aktivisté nedokázali, protože dnes „diskutujeme v malých skupinkách, jež spolu jaksi dopředu souzní“. S ostatními nevedeme dialog, ale vymezujeme se proti nim. Matějka polemizuje s tvrzením, že Chartu stmeloval jen tehdejší společný nepřítel, a tvrdí, že i dnešní občanská společnost jej má: je jím třeba „lhostejnost velké části společnosti“ či „šíření bezostyšného lhaní a záměrného překrucování skutečnosti“.

Myslím, že Ondřej Matějka se mýlí jak ve své interpretaci Charty 77, tak v analýze naší současnosti. Podrobný sociologický rozbor všech jejích signatářů nám zatím schází, ale když se podíváme na skupinu 242 osob, které podepsaly její prohlášení jako první v prosinci 1976, dojdeme k závěru, že šlo o vysoce elitní skupinu. Nejčastěji uváděné povolání je historik či historik umění (34 osob), následované spisovatelem (19) a politikem (18). Dělníků zde najdeme jen 12, z čehož ještě minimálně tři čtvrtiny byly dělníky z politických důvodů, oproti 11 filozofům.

Mezi prvními signatáři Charty 77 byli jen čtyři političtí vězni z 50. let (Karel Pecka, Růžena Vacková, Josef Zvěřina a Jiří Kolář), oproti sedmi bývalým kádrovým příslušníkům StB (maskovaným charakteristikou „bývalý státní zaměstnanec“). Ani v budoucnu mezi příznivci Charty mnoho perzekvovaných z 50. let nepřibylo, přestože šlo v rámci celé populace o statisticky významnou skupinu čítající několik set tisíc lidí.

Také charakteristika 35 mluvčích Charty v letech 1977–1989, z nichž 30 žilo v Praze a 15 bylo bývalými členy KSČ, naznačuje, že tato opoziční iniciativa se sociologicky dost podobala imaginární „pražské kavárně“. Sociolog Ivo Možný již v roce 1991 velmi přesně napsal, že z pohledu většiny společnosti tvořili chartisté zvláštní druh panských rodin, jež měly privilegia a zdroje, o jakých se ostatním ani nesnilo. To byl také hlavní důvod, proč se Chartě nepodařilo získat širší podporu.

Ondřej Matějka ve svém článku píše, že „chartisté dokázali režim k dialogu přimět“. Rád bych se o tom dozvěděl nějaké podrobnosti, protože takto formulováno to vypadá jako z nějaké paralelní historické reality. Podle všeho, co o Chartě víme, s ní komunistický režim odmítl jednat do konce svých dnů a k dialogu s opozicí jej přiměly až masové demonstrace v listopadu 1989.

Proč bychom dnes potřebovali nějakou stmelující občanskou iniciativu? Oproti Ondřejem Matějkou vyjmenovaným „nepřátelům občanské společnosti“ se dá uvést mnoho úplně jiných. Ve svobodné společnosti prostě každý považuje za „zlo“ něco jiného a podle toho se sdružuje s lidmi stejného přesvědčení. Něco takového jako Charta mohlo vzniknout jen v diktatuře, v níž všechno zlo vyvěralo z jednoho zdroje. A dnešní „účinný dialog s mocí“, po němž volá Matějka? Ten se vede pravidelně a říká se mu volby.