D10

1977, 8. březen, Praha. – Analýza stavu hospodářských a sociálních práv v Československu. (Dokument č.7)^{E1Text dokumentu připravili Jaroslav Šabata a Jan Tesař podle dohody na poradě 3. ledna 1977 v bytě Václava Havla (viz přílohu P1). (Potvrzeno sdělením Jaroslava Šabaty v říjnu 2006.)}

Od vzniku Charty 77 se setkáváme s kritickými úvahami, které se týkají sociálních a hospodářských práv. Považujeme za účelné je shrnout v tomto dokumentu.

Oba pakty, na něž Charta navazuje,^{E2Míněny jsou Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.} jsou prodchnuty demokratickým ideálem svobodné lidské bytosti. V této souvislosti považujeme za správné zdůraznit, že ideál osvobození člověka od strachu a nouze měl a má svého nejradikálnějšího obhájce v mezinárodním dělnickém hnutí, které tato práva formulovalo v nejrozvinutější podobě. Socialistické hnutí si kladlo a klade za cíl vytvoření poměrů, v nichž pracující nebudou muset svou pracovní sílu prodávat. Pro tento cíl úplného osvobození práce nebyl však odsunut stranou prostý a vždy aktuální požadavek, aby člověk, jenž vstupuje na trh práce, mohl svou pracovní sílu prodávat za podmínek co nejpříznivějších: aby měl nejen právo na práci v úzkém slova smyslu, ale také na její svobodný výběr; aby za práci dostával mzdu zaručující slušnou životní úroveň rodiny; aby měl právo jednat o mzdě a pracovních podmínkách jako rovnoprávný partner; aby měl právo organizovat i uvnitř továrny nebo na jiném pracovišti boj za mzdové a jiné požadavky; aby měl právo zakládat odborové organizace s možností svobodné činnosti atd.

Všechny tyto požadavky jsou nyní uzákoněny v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (viz Sbírka zákonů ČSSR, č. 120/76 Sb.), který se stal součástí československého právního řádu.

Nás, signatáře Charty 77, občany s různými politickými názory, spojuje souhlas s ustanoveními tohoto paktu. Na základě úvah o nich jsme dospěli k závěru, že stav hospodářských a sociálních práv v Československu si vynucuje nepředpojaté zhodnocení, k němuž chceme dát tímto dokumentem podnět.

1. Jeden z nejdůležitějších článků paktu mluví o právu na práci, kterou si člověk „svobodně vybere nebo ji přijme“ (článek 6). Často se setkáváme s tvrzením, že v Československu toto právo již bylo uskutečněno a že na rozdíl od kapitalismu zde neexistuje nezaměstnanost. Je pravda, že českoslovenští pracující vytvořili hospodářské poměry, které odstranily zjevnou nezaměstnanost; pracující mají v tomto ohledu větší sociální jistotu než v jiných vyspělých zemích. Toho však bylo dosaženo za cenu, která k odstranění nezaměstnanosti nebyla nutná: skrytá nezaměstnanost, projevující se velkým množstvím zbytečných institucí a pracovních míst, která by mohla být při současné úrovni technologie a organizace práce dávno zrušena.
   Tento stav je zároveň doprovázen faktickou povinností být zaměstnán, omezením práva volit, rušit a měnit pracovní poměr a možností zákonného postihu občana, který v tomto ohledu nesplňuje přísné a stále se zostřující požadavky státu. Stát je prakticky monopolním zaměstnavatelem; sdružování pracujících v družstvech je stále více omezováno, družstva sama jsou stále více řízena státními orgány. Možnost svobodné volby práce je nedílnou součástí práva na práci; a právě tomuto znaku práva na práci vychází běžná praxe i Zákoník práce jen velmi málo vstříc. V posledních letech vykazují pracovní zákony a praxe dokonce tendenci ke zhoršování.
2. Mezinárodní pakt ustanovuje rovněž právo na spravedlivou odměnu za práci, která by stačila „na slušný život rodiny“ (článek 7). Takto chápané právo na spravedlivou odměnu je však v Československu téměř iluzorní, poněvadž mzda jednoho živitele jen zřídka zabezpečuje slušnou úroveň celé rodiny.
   Proto je také v Československu vysoká zaměstnanost žen, dokonce jedna z nejvyšších na světě. Avšak snad každý si je vědom, že to je z nouze ctnost. Většina žen nevstupuje do pracovního poměru z touhy po plnějším životě a nezávislosti, nýbrž pod hospodářským tlakem, z holé nezbytnosti, proto, že plat muže nezajišťuje slušný život rodiny. Takřka všeobecná zaměstnanost žen je proto v tomto ohledu vyšším stupněm jejich připoutání a nikoli výrazem jejich zrovnoprávnění.
   Ženy jsou diskriminovány, i pokud jde o pracovní zařazení a o mzdu. Porůznu publikované údaje z první poloviny 70. let prokazují, že ženy vydělávají v průměru asi o třetinu méně než muži. Odvětví, v nichž ženy tvoří většinu pracovníků, poskytují zpravidla podprůměrnou mzdu. Přitom rozhodnutí, zda dané pracovní místo má být obsazeno mužem, či ženou, je obvykle úřední záležitostí. Pracovní podmínky v sektorech, v nichž ženy hrají zvlášť velkou úlohu (lehký průmysl, obchod, zemědělství), mají daleko k uspokojivému stavu; právě zde je intenzita práce nezřídka na hranicích lidských možností.
   Sociální situaci žen zhoršuje i systematické opomíjení rozvoje a zejména neustálé zdražování služeb všeho druhu, které trvá prakticky po celou dobu existence současného společenského zřízení. Známé jsou chronické potíže se zásobováním trhu nejrůznějším spotřebním zbožím; sortiment nedostatkového zboží se sice mění, ale problém sám zůstává nezměněn.
   Oficiální ženská organizace na tyto skutečnosti nepoukazuje nebo tak činí vlažně; nepředkládá zákonodárné nebo výkonné moci žádný významnější podnět k zjednání nápravy. Místo toho soustřeďuje svou energii na přímé i nepřímé dokazování, že rovnoprávnost žen je už v Československu vyřešena, že rovná práva mužů a žen (článek 3) jsou prostě zajištěna. Vytvořit si jinou organizaci, která by zájmy a práva žen skutečně hájila, je však zákonnou úpravou spolčovacího práva znemožněno.
3. Diskriminace žen vůči mužům není však jediným projevem mzdové diskriminace. Tendence k diskriminaci celých skupin pracujících lze zaznamenat při odměňování mladých vůči starým, manuálních pracovníků vůči nemanuálním, ale rovněž při odměňování některých vysoce kvalifikovaných skupin vůči nekvalifikovaným, jakož i při hodnocení sektorů atd.
   Hromadným a široce demoralizujícím projevem diskriminace v odměňování je takzvané osobní pracovní hodnocení, které preferuje politickou angažovanost na úkor odborných schopností a vlastního pracovního výkonu. Není třeba dokazovat, že tato praxe odporuje mj. právu „na stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná kritéria než délka zaměstnání a schopnosti“ (článek 7). Uvedený rozpor je o to zjevnější, že kritéria takzvané politické angažovanosti jsou na hony vzdálena skutečným společenským potřebám.
   Drastické projevy má tato praxe ve sféře řízení práce v podobě kádrových nomenklatur a kádrových stropů, v podobě svévolného preferování jedněch (zvláště členů komunistické strany) a nespravedlivého poškozování druhých atd. Hospodářské řízení a odborné řízení vůbec je v důsledku tohoto mechanismu odměňování a výběru lidí součástí mocenskopolitických aparátů a jeho funkce je deformována: na první místo se neklade práce, ale potřeba chránit a zabezpečovat režim; kritéria hodnocení a odměňování řídících pracovníků dbají nejvíc na to, co pro skutečně optimální výběr a výkon není podstatné. Ostatně osud lidí, kteří byli nuceni opustit z politických důvodů svá místa a vykonávají nyní práci neodpovídající jejich kvalifikaci, je jen krajním projevem této všeobecné praxe.
4. Nejen zvyklosti odborového hnutí, ale i zákonné normy, které se týkají sdružování v odborech, jsou v rozporu s právem odborových organizací „na svobodnou činnost“ (článek 8), neboť nepřipouštějí „právo každého na zakládání odborových organizací“, a tím ani „právo přistupovat do odborových organizací podle vlastního výběru“ (článek 8, odst. a). V odborech nerozhodují především dělníci a řadoví zaměstnanci, ale hospodářské a jiné aparáty. Funkce, kterou hrály odbory po dlouhé desítky let při obraně životních zájmů pracujících, byla prakticky úplně vymazána. Dávno se už zapomnělo i na to, že v prvních letech po druhé světové válce existovaly vedle odborů jako orgány samotných pracujících závodní rady s rozsáhlými pravomocemi včetně výrobně řídící funkce a imponující aktivitou politickou a sociálně ekonomickou; zapomíná se i na to, že pokvětnové závodní rady měly pokračování svého druhu v radách pracujících v roce 1968.
   O vztahu dělníků k práci v oné době svědčí sociologický průzkum provedený v roce 1969
   

   	do srpna 1968	po srpnu 1968
   práce bavila mnohem víc než předtím	46,8	0,9
   po něco více	20,1	2,6
   beze změny	21,0	11,3
   o něco méně	4,9	14,2
   mnohem méně	3,1	68,1
   neví, nepamatuje se	4,2	2,8

   
   Odbory se nestarají o to, aby se široké vrstvy pracujících podílely na mzdové politice – ať už v měřítku místním, nebo celospolečenském. Připouštějí, aby se tato politika určovala shora; když se pracující brání snižování mezd (například při racionalizaci mzdové soustavy v letech 1973–1975), nestojí po jejich boku. Vstupují-li dělníci do stávky (při riziku perzekuce, která je v rozporu s právem na stávku, se to neděje často), zrazují je. Odbory neusilují ani o to, aby vláda stanovila existenční minimum, které by bylo každoročně upravováno a na jehož základě by byla stanovena minimální mzda.
   Odborové orgány disponují různými informacemi o stavu bezpečnosti práce a o životních podmínkách pracujících vůbec, mají k dispozici údaje o faktickém snižování reálných mezd skrytým i zjevným zdražováním a jsou často upozorňovány na nepořádky v hospodaření s byty; přesto však ve všech těchto směrech nevyvíjejí tlak na zásadní řešení. Místo aby sváděly boj o účast na jakémkoli zásadním ekonomickém rozhodování, vyklízejí pole a nesou tak spoluodpovědnost za rozhodování byrokratické.
   Odbory se zúčastňují moralizujících tažení za plné využití pracovní doby, ale skutečné mínění a zájem pracujících v této otázce nevyjadřují. Je pravda, a ví to každý, že co do svého využití je v Československu pracovní doba snad nejkratší na světě; v základní pracovní době se skutečně pracuje mnohem méně, než by se pracovat mohlo, často v tiché dohodě s nadřízeným. Ale zároveň se všeobecně ví i to, že započítá-li se přesčasová práce a práce o sobotách a nedělích, mají českoslovenští pracující jednu z nejdelších pracovních dob, alespoň v Evropě. Tento paradox není vůbec náhodný. Je důsledkem živelné snahy pracujících dospět k spravedlivé odměně cestou, která se jim v dané situaci – v podmínkách všeobecně nízké úrovně řízení a organizace práce – jeví nejschůdnější. Proto průměrný pracovník svou pracovní sílu šetří a neodvádí výkon, který by odvádět mohl. „Ušetřenou“ pracovní sílu uplatňuje v přesčasech, nebo ji prodává na černém trhu (zde ostatně působí silná poptávka po nejrůznějších službách). U většiny dělnických profesí je odměna za přesčasovou práci důležitou složkou mzdy.
   Odborová organizace k tomuto složitému národohospodářskému problému nezaujímá žádné produktivní stanovisko, ačkoliv se nabízí celá škála možností, jak za účasti všech členů posoudit skutečnou délku pracovní doby, možnosti jejího zkrácení alespoň na zákonnou dobu 42 a půl hodiny nebo i na nižší hranici, a to při zachování nynějších výdělků nebo dokonce při jejich zvýšení (v některých oborech).
   Očekávat ale od odborů, které se staly přívěskem hospodářského aparátu, aby se ujaly práva pracujících na spravedlivou odměnu a vyvinuly v tomto směru radikální iniciativu, by bylo zřejmě nerealistické. Toto zjištění by však nemělo být alibistickým argumentem pro každého, kdo má k věci nějaký vztah. Neboť každý „jednotlivec, mající povinnost k druhým a ke společenství, ke kterému přísluší, je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v tomto paktu“ (preambule Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech).
   Kritické poznámky určené odborům by bylo možno rozšířit o řadu dalších bodů. A každý by bylo možno rozvést více, než jsme to učinili my. Totéž se týká všech ostatních otázek, jichž jsme se dotkli. Týká se to i řady dalších problémů, které se v této oblasti společenského života nabízejí: práva na bezpečnou a nezávadnou práci, otázky dojíždění do práce a osobní dopravy vůbec, problémů zdravotnictví, práva výběru v kulturním životě a otázek reglementace kultury, problémů zhoršování životního prostředí a ochrany přírody atd. atp. Tyto reálné problémy lze řešit jen jejich zveřejněním a diskusí o nich. Jejich zamlčování a naopak přehnané vyzvedávání úspěchů jen prohlubuje nahromaděné rozpory a zhoršuje neutěšený stav. Proto bude i úkolem Charty 77 vypracovat kritické rozbory z oblasti sociálního, hospodářského a kulturního života a předložit je k celospolečenské diskusi.

V souvislosti s mnoha otázkami bychom mohli zaznamenat i mnoho pozitivních jevů, zvláště ve srovnání s minulostí. Podstata věci však není v míře kladů a záporů na poli hospodářských a sociálních práv, nýbrž v přístupu k nim. Považujeme za svou občanskou povinnost vyslovit nesouhlas s názorem, že pracující člověk má v naší zemi plnou sociální jistotu; nesouhlas s názorem, že všechna jeho práva jsou zajištěna a že zvláště uskutečněním práva na práci a některých dalších základních práv sociálních ztrácejí všechna ostatní práva – především politická práva a demokratické svobody – svůj význam.

Pravda, pracující už neprodává svou pracovní sílu na kapitalistickém trhu starého typu. Ale to neznamená, že všechna jeho práva jsou automaticky respektována. Garantem svých zájmů a práv může totiž být jen pracující lid sám. Je-li tato jeho úloha omezována, oklešťována nebo dokonce rušena tím, že se mu upírají občanská a politická práva, má to nevyhnutelně za následek negativní tendence v celém sociálně ekonomickém životě. Shodně s paktem o sociálních a hospodářských právech jsme přesvědčeni, že „ideálu svobodné lidské bytosti, osvobozené od strachu a nouze, je možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude moci každý požívat svých hospodářských, sociálních a kulturních práv, jakož i svých práv občanských a politických“ (preambule paktu).

Se stejnou naléhavostí bychom pak chtěli připomenout, že cílem a smyslem socialismu není prosté zajištění sociálních práv a jistot, nýbrž všestranný rozvoj člověka jako svobodné bytosti – osvobození člověka v nejhlubším a nejobsažnějším slova smyslu. K dosažení tohoto cíle je třeba vykonat ještě mnoho. To by platilo i v tom případě, kdybychom v Československu požívali sociálních a hospodářských práv nejen v míře mnohem vyšší, než je tomu dnes, ale dokonce i v míře, kterou nám zaručuje Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

prof. dr. Jan Patočka a prof. dr. Jiří Hájek
mluvčí Charty 77

Zdroj

• NA, f. ÚV KSČ – Gustáv Husák, neuspořádáno. – Strojopis, prvopis s vlastnoručním podpisem Jana Patočky.

Plné znění

• In: Charta 77. Dokumenty, prohlášení, sdělení, dopisy. Rok 1977. Samizdatový sborník, s. 36–45
• Listy, roč. 7 (1977), č. 3–4, s. 58–60
• Kniha Charty, Index 1977, s. 117–124
• Informační materiály č. 22/23 (červen 1977), s. 3–7
• Human Rights in Czechoslovakia. The documents of Charter 77 (1977–1982). Washington 1982. Sociální a hospodářská práva v Československu. In: Charta 77 1977–1989, s. 202–207.

Komentář

• ÚSD, sb. RFE, pol. blok R-430 (16. 3. 1977).

Pole