D373

1987, 2. březen, Praha. – Dopis prezidentu republiky, předsedovi vlády ČSSR a Federálnímu shromáždění, žádající uvedení československého právního řádu do souladu s mezinárodními pakty o lidských a občanských právech. (Dokument č. 14/87)

K přestavbě právního řádu

Hospodářská a s ní související sociální přestavba, o níž se v naší zemi v poslední době tolik hovoří a jež je vynucena neuspokojivým vývojem čs. společnosti, je nemyslitelná bez uvolnění celkového sociálního klimatu, bez důsledného rozšiřování demokracie a občanských svobod.

Plná realizace těchto svobod, občanských a lidských práv však nezbytně vyžaduje jejich právní zajištění.

Je nesmyslné, aby na jedné straně byli lidé vyzýváni k otevřenosti a kritice, k tvořivému a odvážnému rozhodování, a aby jim na druhé straně hrozila taková zákonná ustanovení, která jakoukoli zásadnější kritiku trestně postihují. Domníváme se, že současný právní řád v mnoha směrech odvážné občanské počínání a podstatnou kritiku záporných společenských jevů nejenom brzdí, ale vážným způsobem znemožňuje.

Charta 77 již v některých dřívějších dokumentech upozorňovala na velmi závažné rozpory mezi normami čs. právního řádu a ustanoveními Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly v roce 1975 ratifikovány, pro ČSSR vstoupily v platnost dne 23. 3. 1976 a včleněny byly do čs. právního řádu vyhlášením ve vyhlášce č. 120/1976 Sb. S přijetím uvedených mezinárodních paktů byl spojen závazek, že čs. stát podnikne potřebné kroky k tomu, aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření, která jsou nutná k tomu, aby byla uplatněna práva uznaná v paktech. To se však až dosud nestalo. V protikladu k obsahu a smyslu paktů stojí celá řada ustanovení čs. trestního práva, mezi nimi zejména ustanovení § 98 trestního zákona o podvracení republiky, § 100 trestního zákona o pobuřování, § 112 trestního zákona o poškozování zájmů republiky v cizině a § 178 trestního zákona o maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Záměrně široké znění těchto ustanovení umožňuje odsoudit občana za jakákoliv kritická stanoviska a postoje k dané dílčí nebo celkové společenské situaci k dlouhodobým nepodmíněným trestům odnětí svobody. Navíc je tu ustanovení § 109 trestního zákona o opuštění republiky, za něž bylo odsouzeno mnoho čs. občanů k dlouhým trestům odnětí svobody a jež naprosto odporuje Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech. Toto ustanovení by mělo být z trestního zákona zcela vypuštěno. Podle našeho mínění by se mohlo jednat v nejhorším případě o správní přestupek.

Na zmíněný rozpor v čs. právním řádu a široký výklad neblaze proslulých ustanovení §§ 98, 100, 112 a 178 trestního zákona již doplatil a stále ještě doplácí tvrdým postihem veliký počet kriticky smýšlejících občanů. Zvláště alarmující je skutečnost, že podle zmíněných ustanovení trestního zákona byli a jsou i nadále stíháni a odsuzováni obhájci občanských a lidských práv, stoupenci důsledného dodržování helsinských dohod, kteří považovali a považují za svoji občanskou povinnost své názory na věci veřejné nejen zastávat, ale i šířit. Vesměs jde o vpravdě angažované občany, hluboce oddané myšlenkám svobody, sociální spravedlnosti a míru. Jejich činnost je vedena snahou o ozdravění společnosti a dodržování zákonnosti, v žádném případě není protispolečenská nebo protizákonná. Postih takovýchto občanů umožňuje například již záměrně vágní formulace „z nepřátelství k socialistickému a společenskému zřízení“, která umožňuje uplatnění kontroverzních i svévolných výkladů v rozhodování státních orgánů.

Proto se mohlo stát, že i oprávněná kritika nedostatků a chyb, jak ji v dobré víře zasílal státním orgánům evangelický farář Jan Dus z Neratovic, je posuzována jako trestný čin podle ustanovení § 98 trestního zákona Také půjčování samizdatové literatury (včetně vlastních básní) dalším osobám, vyslovování vlastního kritického názoru na poměry ve státě vedlo k odsouzení Heřmana Chromého z Mělníka pro trestný čin dle § 98 trestního zákona Sepsání textu o poměrech v nápravně výchovných ústavech Minkovice a Valdice s úmyslem seznámit s ním širší veřejnost se stalo důvodem k odsouzení Jiřího Wolfa z Jindřichova Hradce pro trestný čin dle § 98 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, a to ve III. nápravně výchovné skupině. Za korespondenci s přítelem v zahraničí, v níž se kriticky vyjadřoval k ekologické situaci v ČSSR, byl odsouzen ing. Pavel Křivka z Pardubic pro trestný čin dle § 98 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Za pokus odeslat příteli do zahraničí část literárního deníku z roku 1984, nazvaného Orwellův rok, byl odsouzen pro trestný čin dle § 98 trestního zákona jihočeský dřevorubec Jaroslav Švestka k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. I nezveřejněným literárním dílem lze tedy podvracet republiku. Podobný osud potkal i Eduarda Vacka z Teplic, který za rozmnožování undergroundových časopisů VoknoPako byl odsouzen pro trestný čin výtržnictví dle § 202 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Za rozšiřování náboženské literatury je stíhán za přípravu k trestnému činu podle § 98 trestního zákona František Adamík z Přerova. Jeho záslužná činnost, spočívající ve svépomocném doplňování chybějící náboženské literatury, je tedy kvalifikována jako protiprávní. Zvláště otřesný je případ Petra Pospíchala z Brna, který je stíhán pro trestný čin dle § 98 trestního zákona za šíření samizdatových písemností, kontakty s polskou Solidaritou a pokus navázat styk s Ivanem Medkem, zahraničním členem VONS. Hrozí mu trest odnětí svobody v rozpětí 3 až 10 let. Přitom ve svých 27 letech byl v minulosti již dvakrát z politických důvodů vězněn.

Všechny uvedené, ale i další příklady svědčí o naléhavé potřebě toho, aby ČSSR splnila své závazky vyplývající z článku 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Je nejvyšší čas skoncovat se stavem, kdy na jedné straně má občan mezinárodními pakty zaručena základní práva, na druhé straně však současně řádná realizace těchto práv bývá trestně postihována.

Jinak totiž vybízení čs. občanů k zásadní kritice negativních společenských jevů, k němuž dochází z nejvyšších vládních a stranických míst, je velmi ošidné. Vezmou-li za daného stavu někteří občané takové výzvy vážně, vystavují se nebezpečí trestního stíhání pro shora uvedené trestné činy.

Situace je paradoxní i v jiném smyslu. Zatímco v Polské lidové republice a v Sovětském svazu bylo v uplynulém období propuštěno z vězení a pracovních táborů veliké množství politických vězňů, v Československu jsou ti občané, kteří byli odsouzeni za uskutečňování svých občanských a politických práv, dosud ve vězení a další jsou trestně stíháni.

Proto se ve smyslu petičního práva obracíme na československé státní orgány s touto iniciativou. Žádáme:

  1. aby čs. stát splnil své závazky vyplývající z článku 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tj. aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření, jež jsou nutná k tomu, aby byla uplatněna práva uznaná v Paktu;
  2. zřídit konečně Ústavní soud ČSSR a ústavní soudy obou republik, za tím účelem vydat zákon Federálního shromáždění podle článku 100 ústavního zákona o československé federaci č. 143/1968 Sb., aby Ústavní soud mohl plnit své funkce dle článků citovaného ústavního zákona, zvláště podle článku 90 (jenž stanoví pozastavování účinnosti obecně závazných právních norem, které jsou v rozporu s normami vyšší právní síly) a podle článku 92 (týkajícího se rozhodování o ochraně ústavou zaručených práv a svobod);
  3. zřídit zvláštní komisi právníků, která by přezkoumávala legalitu postupu orgánů činných v trestním řízení u všech případů souzených podle hlavy I trestního zákona, přinejmenším však u těch případů, na něž by byla komise zvlášť upozorněna. Závěry komise by byly s příslušnými návrhy postupovány k vyřízení Ministerstvu spravedlnosti nebo Generální prokuratuře (podání stížnosti pro porušení zákona), případně prezidentu republiky (k udělení amnestie).E1V ČSDS, sb. Charta 77 je uložen původní koncept dokumentu, v němž je rukou Jiřího Hájka připsán návrh 4. bodu, který nebyl do definitivní podoby textu zařazen: „Dávám v úvahu žádat (či navrhnout)… 4. aby vláda ČSSR učinila prohlášení podle článku 41 Paktu o občanských a politických právech v tom smyslu, že uznává kompetenci Výboru pro lidská práva zřízeného podle článku 28 paktu přijímat a projednávat sdělení jiného státu-účastníka paktu týkající se dodržování příslušných závazků z Paktu československými úřady, jakož i přistoupila k opčnímu protokolu k tomuto paktu, uznávajícího kompetenci Výboru přijímat a projednávat sdělení tohoto druhu od čs. občanů. Takový krok by byl rovněž v souladu s madridským dokumentem (Principy odst. 15).“ Dokument byl přijat až v třetí verzi, kterou zpracovali P. Uhl, Z. Jičínský, L. Šilhánová a J. Průša. Na dokument reagoval Michael Dymáček článkem v Informacích o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 4, s. 13–15 o praxi trestních orgánů v konfrontaci s právními normami mezinárodních paktů. Komentář k dokumentu i k článku M. Dymáčka napsal Petr Uhl tamtéž, s. 15–17.

Znovu zdůrazňujeme: jakákoli hospodářská a společenská přestavba je nemyslitelná bez důsledné realizace občanských práv a bez jejího zajištění. Samotná přestavba hospodářského mechanismu se stane dalším pouze byrokratickým aktem, nebude-li provázena uvolňováním společenského klimatu a rozšiřováním občanských a lidských svobod.

Jsme přesvědčeni, že kdyby se přistoupilo k realizaci námi navrhovaných opatření, mohlo by to být jedním z významných signálů skutečné demokratizace, kterou většina našich občanů v dobré naději očekává.

ing. Jan Litomiský, dr. Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77
dr. Ladislav Lis, místopředseda Mezinárodní federace pro lidská práva, člen VONS

Zdroj
E1.V ČSDS, sb. Charta 77 je uložen původní koncept dokumentu, v němž je rukou Jiřího Hájka připsán návrh 4. bodu, který nebyl do definitivní podoby textu zařazen: „Dávám v úvahu žádat (či navrhnout)…
4. aby vláda ČSSR učinila prohlášení podle článku 41 Paktu o občanských a politických právech v tom smyslu, že uznává kompetenci Výboru pro lidská práva zřízeného podle článku 28 paktu přijímat a projednávat sdělení jiného státu-účastníka paktu týkající se dodržování příslušných závazků z Paktu československými úřady, jakož i přistoupila k opčnímu protokolu k tomuto paktu, uznávajícího kompetenci Výboru přijímat a projednávat sdělení tohoto druhu od čs. občanů. Takový krok by byl rovněž v souladu s madridským dokumentem (Principy odst. 15).“
Dokument byl přijat až v třetí verzi, kterou zpracovali P. Uhl, Z. Jičínský, L. Šilhánová a J. Průša.
Na dokument reagoval Michael Dymáček článkem v Informacích o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 4, s. 13–15 o praxi trestních orgánů v konfrontaci s právními normami mezinárodních paktů. Komentář k dokumentu i k článku M. Dymáčka napsal Petr Uhl tamtéž, s. 15–17.
E2.U dokumentu jsou uloženy také průvodní dopisy s obálkami adresovanými prezidentu republiky, Federálnímu shromáždění a předsedovi vlády ČSSR, datované 2. 3. 1987: „Pane prezidente [předsedo vlády a d.], posíláme Vám své stanovisko. Dr. Libuše Šilhánová, CSc. (v. r.)“.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Rok1987
Zpracovanýtrue
OCRfalse