D386

1987, 31. březen, Praha. – Dopis poslancům Federálního shromáždění s žádostí, aby se zabývali problematikou vojenské základní služby na základě podnětu Jana Svobody, jehož otevřený dopis je přílohou dopisu. (Dokument č. 27/87)

Vážení poslanci a poslankyně,

seznámili jsme se s obsahem otevřeného dopisu, který Vám dne 3. 3. 1987 zaslal Jan Svoboda z Prahy.^{E1Ve složce je u dokumentu uložen i originál dopisu J. Svobody, opatřený razítkem podatelny Federálního shromáždění: došlo 5. 3. 1987, čj. 970/87/–33/5.} Dopis se týká povinné základní vojenské služby. Rozbor problémů souvisejících s vojenskou povinností v ČSSR i návrhy v tomto dopise obsažené považuje Charta 77 za velmi cenné. Jejich aktuálnost potvrzuje i okolnost, že v poměrně krátké době podepsalo několik desítek dalších lidí petici podporující návrhy Jana Svobody a že se k této petici stále připojují další.^{E2Dopis Charty 77 a Jana Svobody podpořilo 109 občanů, kteří zaslali Federálnímu shromáždění dne 24. března 1987 dopis (fotokopie v téže složce): „Vážené poslankyně, vážení poslanci, seznámili jsme se s dopisem Jana Svobody ze dne 3. 3. 1987, Vám adresovaným, jímž se vyjadřuje ke službě v ozbrojených silách. S jeho obsahem zásadně souhlasíme. Problémy nastíněné v tomto dopise se týkají každého z nás, a proto Vás prosíme, abyste podnětu Jana Svobody věnovali zvláštní pozornost. Tomáš Adámek, Dalibor Antalík, Jana Barešová, Ota Bednářová, Václav Benda, Jana Bochníčková, Daniela Brodská, Petr Brodský, Pavel Buday, Hana Čapková, Ondřej Dlab, Martin Dolejš, Radek Doležal, Stanislav Drábek, Jitka Drahokoupilová, Jan Dus (1966), Michael Dus, Anna Dusová (1935), Anna Dusová (1960), Jan Dvořák, Jiří Galuška, Jiří Gruntorád, Anna Hánová, Jan Hlaváč, Anna Hlaváčová, Marta Hlaváčová, Pavla Hlaváčová, Marcel Hloušek, Zdeněk Holeček, Markéta Horneková, Jan Hrudka, Josef Ištván, Soňa Jakoubková, Jan Jun, Josef Jura, Magdalena Kellerová, Jaroslav Kolčava, Petr Kraus, Luboš Kressa, Ivan Lamper, Dana Lamperová, Ferdinand Leslovský, Vladimír Linhart, Mirka Litomiská, Jan Litomiský (1958), Martin Litomiský, Jan Lukáš, Jarmila Macků, Jan Machala (1965), Lada Maliňáková, Václav Malý, Lenka Marečková-Müllerová, Jiří Martínek, Michal Matzenauer, Eliška Meissnerová, Vladimír Mlynář, Dana Němcová, David Němec, Ondřej Němec, Jiří Novotný, Pavel Novotný, Martin Palouš, Radim Palouš, Petr Payne, Miloš Pellar, Irena Pellarová, Heda Petrásková, Daniel Pfann, Miroslav Pfann, Filip Písařovic, Magdalena Písařovicová, Petr Pivoňka, Michal Plzák, Pavel Rolmačka, Jan Růžička, Petr Schwarz, Jiří Sirotek, Rudolf Skuček, Petr Sláma, Jana Sternová, Jana Svatošová, Alice Svobodová, Anna Šabatová, Michal Šimek, Jiří Šimsa, Martin Šimsa, Martin Škaroupka, Zdeněk Šorm, Zvonimír Šorm, Ruth Šormová, ing. Milan Šťastný, Ivan Trnka, Martin Trusina, Eva Trusinová, Jana Trusinová, Petr Uhl, Lucie Váchová, Václav Vašíček, Martin Věchet, Barbara Veselá, Tomáš Vočka, Pavla Vodová, Jana Vodseďálková, Martin Voráč, Zdeňka Vyoralová, Jiří Weinfurter, Martin Zikmund, Vojtěch Zikmund V Praze, 24. 3. 1987 za správnost: Ruth Šormová [vlastnoruční podpis] Dejvická 25, Praha 6} I když jsme se o této iniciativě dověděli až dodatečně, je pro nás důkazem, jak palčivá je problematika vojenské služby zejména pro naše mladé spoluobčany. Upozorňovali jsme na to již v loňském roce v dokumentu Prostor pro mladou generaci.

Žádáme proto, aby se Federální shromáždění podněty obsaženými v dopise Jana Svobody se vší vážností zabývalo. Pokud by alespoň některé z nich byly kladně přijaty a legislativně využity, přispělo by to k upevnění jak vnitřního, tak mezinárodního míru. Zároveň navrhujeme, aby o otázkách povinné vojenské služby a o morální situaci v naší armádě byla zahájena široká a otevřená diskuse v celé naší společnosti i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.

Charta 77 vydává dopis Jana Svobody jako přílohu tohoto dokumentu.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77
Za správnost: Jan Litomiský

Federální shromáždění Československé socialistické republiky
Vinohradská 1, Praha 1

V Praze dne 3. 3. 1987

Vážené poslankyně, vážení poslanci,

obracím se na Vás ve věci, o níž se veřejně mnoho nehovoří, která patří do oblasti pro kritiku jakoby „nedotknutelné“, která se však citelně dotýká každého mladého muže, jenž je občanem ČSSR, a popřípadě i jeho rodiny; chci upozornit na problémy spojené s výkonem vojenské služby, tedy s povinností, která pro občana vyplývá z článku 39, odst. 2 naší platné Ústavy.

V hlavní zprávě na 17. sjezdu KSČ bylo upozorněno na to, že Ústava, která dnes platí, vznikla již před pětadvaceti lety, a Federálnímu shromáždění ČSSR byl stanoven úkol vypracovat návrh ústavy nové, která by lépe odpovídala současnému stavu rozvoje naší společnosti. Domnívám se, že tuto skutečnost je třeba vzít vážně i při posuzování 2. odstavce článku 39, v němž je zakotvena povinnost služby v ozbrojených silách. Bezpodmínečnost tohoto požadavku, tak jak je dalšími právními předpisy specifikován a v praxi prováděn, se nejeví odpovídající době, kdy uplynulo více než 40 let od podepsání Charty OSN, téměř 40 let od vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv, více než 10 let od podepsání Závěrečného aktu helsinské konference, v době, kdy ve Vídni probíhá konference zástupců jeho signatářských zemí, a vposledu neodpovídá ani době, kdy od skončení posledního válečného konfliktu v Evropě uplynulo již 42 let a kdy možnost vyvolání konfliktu nového se jeví nanejvýš absurdní. Aplikace tohoto Ústavou zakotveného požadavku se nejeví odpovídající ani sociálnímu a společenskému stupni rozvoje, ať už v naší zemi, či v měřítku celosvětovém (máme-li na mysli rozvinuté země, k nimž se ČSSR počítá). Tyto skutečnosti chci konkrétněji rozebrat z několika hledisek.

1. V Ústavě jsou zakotvena práva i povinnosti občanů Československé socialistické republiky. Tato práva i tyto povinnosti jsou od sebe neoddělitelné a neměly by se pokud možno ani navzájem vylučovat. Tam, kde by na sebe narážet mohly, je třeba zkoumat míru závažnosti a závaznosti skutečnosti, v níž k tomuto střetu dochází, a rozhodnout se upřednostnit právo či povinnost. Jedním bodem, kde k tomu dochází, je právě všeobecná povinnost vykonávat službu v ozbrojených silách. Tato povinnost se může střetávat se svobodou vyznání, která je zaručena článkem 32, se svobodou svědomí a přesvědčení, o níž se sice přímo v Ústavě nemluví (!), jež je však nepřímo zaručena již zmíněným článkem 32 a lze ji předpokládat i v pozadí článku 28, zaručujícího svobodu projevu (bez práva na svobodný názor podle vlastního svobodného přesvědčení by tento článek neměl smysl). Pokud jde o střet povinnosti služby v ozbrojených silách a náboženského přesvědčení, je tento konflikt řešen odstavcem 2 článku 32 ve prospěch služby v ozbrojených silách.

Ze skutečnosti, již jsem nastínil, vysvítá závažný problém. Je třeba, ba je přímo povinností kompetentních osob a orgánů dbát o to, aby byla dodržována ústavně zaručená práva, která neodporují žádné povinnosti, jež by je mohla omezit, a aby ta práva, která omezena jsou, byla poskytována v míře, v níž k tomuto omezení ještě nedochází. V tomto ohledu je skutečná praxe služby v ozbrojených silách velmi často v rozporu s některými ústavně zaručenými právy: se svobodou projevu (článek 28), se svobodou vyznání (článek 32) a s právem volebním (článek 3). V tomto bodě se chci zmínit pouze o právu volebním. Jsou případy, že občané, kteří měli v úmyslu během výkonu základní vojenské služby využít svého volebního práva jiným způsobem, než si to představovali jejich nadřízení, byli od svého úmyslu odrazováni pohrůžkami znevýhodňujícího přeřazení či přeložení o několik set kilometrů od rodiny. Že jsou tyto případy velmi řídké, je nesporné. Nesvědčí to však bohužel o výjimečné reakci nadřízených na tento občanský postoj vojáka, ale o atmosféře strachu a politického násilí, která je v Československé lidové armádě převládající a která již předem orientuje vojáky k postojům, jež jsou požadovány, v drtivé většině však jsou zaujímány apaticky, bez opravdové občanské odpovědnosti.

2. Povinnost vykonávat službu v ozbrojených silách staví do složitých vnitřních i vnějších konfliktů zvláště občany věřící. Užití násilí je problematické pro věřící prakticky všech církví i náboženských společností. Tím se pro ně stává problematickou i služba v ČSLA, neboť jejím smyslem je právě osvojit si dovednost užívat násilí, byť za účelem obrany vlasti. Druhý konflikt nastává v souvislosti s požadavkem složit vojenskou přísahu. V dějinách církví se objevovaly a i dnes existují skupiny, které zásadně odmítají složit jakoukoli přísahu. Tento postoj má hluboký základ, který do jisté míry pociťuje i ten, kdo problematiku nevidí tak radikálně vyhrocenou. Věřící člověk pociťuje svoji odpovědnost na prvním místě vůči Bohu, jehož vyznává a podle jehož vůle také má a musí jednat. Odevzdat rozhodování o svém životě do rukou jiného člověka či instituce je velmi povážlivé, byť by to bylo za nejvznešenějšími účely, neboť není stoprocentních záruk, že poslušnost, k níž se člověk zaváže, nebude zneužita.

Radikálně vyostřený konflikt je také tam, kde občanovi jeho víra brání v každém případě zbraně a násilí nejen užít, ale také se k jejich užití připravovat. Pro takového občana není jiné uplatnění než neúměrně dlouhá práce v dolech. V případě, že občan tuto alternativu volit nechce nebo nemůže (např. ze zdravotních důvodů), nezbývá než přímý konflikt s trestním zákonem a hrozba až pětiletého vězení (doba stejně tak neúměrně dlouhá), což navíc není ani alternativním řešením!

Do konfliktů, o nichž jsem se výše zmínil, se však může dostati i občan nevěřící pro své přesvědčení světonázorové, politické (které nemusí ještě být protisocialistické) či z důvodů jiných. Právo užít násilí a příprava k tomu se mohou jevit pochybné, ba i nepřípustné nejen věřícímu, ale i např. humanistovi. Pochybnost nad bezpodmínečným slibem věrnosti může mít i ten, kdo prostě bere vážně odpovědnost za své vlastní jednání.

Omezení svobody vyznání a přesvědčení, které jsem rozebral, je dosud zákonně podloženo. Tato občanská práva jsou však omezována i v té míře, v níž by formálně platit mohla a měla. Po věřících je často požadováno, aby během služby v ozbrojených silách tajili svoji víru před ostatními, není jim umožněno účastnit se bohoslužeb, světit církevní svátky apod. Nutnost tajit své přesvědčení se týká obdobně i nevěřících. Vyslovit nekonformní názor nebo otevřenou kritiku je prakticky vyloučeno.

Pokud jde o zabezpečení práv člověka na svobodu informací, projevu a náboženského přesvědčení odpovídá skutečná praxe v ČSLA spíše situaci výjimečného stavu než době míru, v níž by tato práva platit měla, obzvláště pak na konci 20. století v zemi, jež se chce řadit k vysoce rozvinutým zemím světa. Tato praxe má ovšem tragické důsledky pro celou naši společnost. Mladý člověk, který v období podstatném pro formování své osobnosti zažívá naprostou zbytečnost a bezmocnost (ba přímo nežádoucnost) jakékoli osobní odpovědnosti a iniciativy, se pak často vřazuje do „normálního“ života jako jedinec rezignovaný a apatický, bez zájmu osobně se angažovat ve společensky prospěšné věci a často i bez zájmu o tvůrčí přístup k práci v zaměstnání.

3. V tomto bodě se chci zmínit o sociálním zabezpečení vojáků a jejich rodin. Někdy se stává (netroufám si odhadovat četnost těchto případů), že občan má již v době povolání k nástupu základní vojenské služby rodinu. Pro tyto občany existují zvýhodnění a úlevy, které jsou velmi malé, nejisté a právně nezaručené, i když naše Ústava hovoří jinak: „…Rodinám s více dětmi poskytuje stát zvláštní úlevy a podporu.“ (Článek 26) Přestože úloha rodiny ve státě je nesporná a význam její úplnosti pro harmonický rozvoj dítěte je vědecky prokázaný, nejsou občané pečující o rodiny z povinnosti vykonávat službu v ozbrojených silách v době míru ani vyvázáni, ani jim nejsou poskytovány podstatné úlevy (jako například zkrácení základní vojenské služby na dobu podstatně kratší, umístění do útvaru v místě bydliště – pokud tam je, pravidelné umožňování návštěv rodiny apod.); a také jejich rodinám není zaručena životní úroveň, která by se alespoň blížila úrovni, v níž rodina žila před nástupem občana do ozbrojených sil. Voják se naopak stává pro svou rodinu jen dalším finančním zatížením, neboť kapesné, které vojáci v současné době dostávají, může sotva postačit i tomu nejskromnějšímu člověku. Existuje sice možnost tzv. náhradní vojenské služby, která trvá pět měsíců, a nebo možnost náhradního pracovního zařazení v potřebných odvětvích národního hospodářství na 19 měsíců s následnou službou v ozbrojených silách trvající rovněž pět měsíců. Tyto úlevy nejsou však zdaleka poskytovány všem žadatelům a nejsou navíc ani právně zaručeny, nehledě na to, že v případě druhém je sporné mluvit o úlevě a v obou případech při zařazování k pětiměsíční základní vojenské službě není zase na druhé straně poskytováno tzv. teritoriální zařazení (tj. zařazení ve stejném kraji podle místa bydliště), které je nyní jinak poskytováno prakticky všem žadatelům.

V těchto souvislostech je třeba se zmínit ještě o jedné věci – o osobním volnu vojáků. Zákoník práce zaručuje např. každému občanu právo na volno trvající nepřetržitě alespoň 32 hodin týdně. V nedávné době jsem s potěšením přijal zprávu o prodloužení minimální dovolené na tři týdny. Proč nejsou podobná práva zaručena i občanům konajícím službu v ozbrojených silách?!

4. K povinnosti vykonávat službu v ozbrojených silách se drtivá většina mladých lidí staví s odporem. Jednoduše by se dalo usoudit, že mladí lidé nechtějí obětovat své soukromí zájmu společnosti. To je často pravda, ale i příčiny tohoto jevu by bylo na místě zkoumat. Zde se tímto problémem zabývat nechci, ale chtěl bych poukázat na jeden významný aspekt, který hraje podstatnou roli ve formování vztahu mladých lidí vůči aplikování branné povinnosti v době míru. Povinnost vykonávat základní vojenskou službu i smysl ČSLA se dnes jeví mladému člověku ve světle dost pochybném. Na jedné straně to může být způsobeno tím, že mladí lidé, kteří neprožili válku, nebezpečí vzniku války nové a nutnost obranyschopnosti podceňují, na druhé straně však mají tyto pochybnosti kořeny hlubší: v kumulaci zbraní hromadného ničení. Tváří v tvář těmto zbraním se naše konvenčně vyzbrojená armáda jeví v podstatě bezmocná a ani možnost vzniku válečného konfliktu v Evropě, který by nepřerostl ve válku jadernou, se nezdá pravděpodobnou v době, kdy proti sobě stojí dva moderně vyzbrojené (ba přímo přezbrojené) kolosy NATO a Varšavská smlouva (USA a SSSR). Tyto úvahy nejsou jistě fundované, neboť informace vojenského charakteru jsou přísně utajovány, ale vycházejí spíše z prosté úvahy občana naší malé země, který světovému dění může více méně jenom přihlížet.

Ostatně i školní výchova nás vedla k tomu, že nesmyslnost válek, zabíjení, přezbrojení armád a násilí nejlépe odhaluje pohled z pozice prostého lidského života a každodenní činorodé práce. Lidské touze po životě v míru se příčí nejen válka, válečné ohrožení, ale i dvouletá hra na válečný stav.

Vážené poslankyně, vážení poslanci,

žádám Vás, abyste jako volení zástupci lidu, a tedy i těch lidí, jejichž problémy jsem se Vám pokusil naznačit, učinili kroky a opatření, které by v co možná nejbližší době vedly ke změnám v praktickém uplatňování všeobecné branné povinnosti. Jedná se zejména o tyto změny:

1. Všeobecné zkrácení povinné služby v ozbrojených silách. Prodloužit dovolenou vojáků a zaručit jim v mnohem větší míře možnost navštěvovat rodiny, příbuzné a blízké osoby. Zvýšit počet vycházek a osobního volna. Zvýšit kapesné vojáků alespoň do té míry, aby pokrylo průměrnou spotřebu vojáka (včetně cestovních výloh v době volna apod.).
2. Dbát o to, aby vojákům bylo dovoleno svobodně využívat svých občanských práv, zejména pokud jde o svobodu náboženství, přesvědčení a projevu se všemi důsledky, které mají tato práva přinášet, jako je možnost otevřené diskuse o otázkách společenských, vnitroarmádních i politických, a umožnění věřícím občanům účastnit se života své církve.
3. Úplné vyvázání z povinnosti služby v ozbrojených silách pro ty, kteří pečují o děti, pokud o to požádají. Nebo alespoň těch občanů, kteří pečují o více dětí, a těm, kteří pečují o jedno dítě pak zaručit zkrácenou (např. pětiměsíční) službu, pokud možno v místě bydliště, se zajištěním pravidelného volna pro navštěvování rodiny. Manželkám vojáků, kteří o vyvázání z povinnosti služby v ozbrojených silách nepožádají, a manželkám pečujícím o jedno dítě zajistit životní úroveň, jako by měla jejich rodina, kdyby občan nebyl k této službě povolán. Zařazení v místě bydliště pro ženaté.
4. Uzákonit možnost vyvázání z povinnosti služby v ozbrojených silách pro občany, kterým víra a svědomí brání tuto službu vykonávat. S příslušnými resorty je pak možno projednat možnosti jejich náhradního uplatnění v průmyslu, ve stavebnictví (např. zapojení těchto lidí do bytové výstavby by mohlo být velmi užitečné), ve zdravotnictví či v jiných potřebných oblastech života společnosti. S příslušnými orgány pak projednat možnosti jejich zapojení do obrany země mimo přímou vojenskou sféru: např. vytvořením čet určených k odstraňování trosek budov a vyprošťování postižených osob po náletech v týlu, zařazením mezi týlové zdravotníky apod.
5. Užitečné by také bylo ve větší míře využívat vojska v případě živelných pohrom, zimních kalamit apod., a také pro pomoc národnímu hospodářství v nárazových potřebách (při žních apod.). Zapojení do těchto bezesporu užitečných a smysluplných činností je určitě důsažnější prověrkou připravenosti občanů k nasazení sebe sama za vlast, než je střelba do terče či vojenské cvičení, o ekonomickém přínosu ani nemluvě.

Vážené poslankyně, vážení poslanci,

domnívám se, že prosazení změn, které jsem nastínil, by mělo pozitivní přínos pro ovzduší v armádě, pro celkové politické klima a mělo by i pozitivní dopad v oblasti mezinárodně politické.

Jsem přesvědčen, že všechny tyto změny by vedly k tomu, že by služba v ozbrojených silách přestala být přítěží, ale mohla by se stát vskutku čestnou povinností. Zajištění občanských práv vojáků, jakož i rozšíření jejich osobního volna, by vedlo ke snížení napětí mezi vojáky a veliteli i ke snížení napětí mezi vojáky navzájem. Společnost se může zdravě a harmonicky rozvíjet pouze v demokratické diskusi všech jejích složek a totéž nutně platí v době míru i o armádě. Její síla netkví v hierarchickém vynucování stejných názorů, ale v tvořivém sjednocení různých lidí k témuž cíli – k obraně vlasti. Uměle navozené extrémní podmínky (odloučení, nesvoboda) nemohou zaručit schopnost člověka snést obdobné podmínky ve chvíli, kdy to bude třeba. Je zkušeností, že člověk ve chvíli potřebné dokáže nasadit sebe sama i bez předběžné průpravy. Naopak v době, kdy objektivní nutnost takových opatření není, vedou tyto podmínky k duševním poruchám, depresím, cynismu, lhostejnosti a vlastní nezodpovědnosti. Napjatá atmosféra se vybíjí vzájemným ponižováním a násilím.

Zavedení takových změn by pro náš stát znamenalo i zlepšení mezinárodního kreditu, bylo by významným krokem vpřed na cestě míru a odzbrojení i příkladem pro země, které se podobným změnám brání.

Využívaje svého práva, které mi zaručuje článek 28 naší Ústavy, považuji tento dopis za otevřený, neboť se domnívám, že diskuse o tomto problému je nutná; vždyť pravé vlastenectví nemůže zachránit žádná sebelepší právně zakotvená formulace o čestné povaze této povinnosti, ale toliko ozdravění přístupu k věci samé – a k tomu bez otevřené diskuse nikdy dojít nemůže. Pevně věřím, že v tomto smyslu bude pozitivně přijat i podnět, který Vám zasílám.

S úctou Jan Svoboda [vlastnoruční podpis]

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, fotokopie s vlastnoručním podpisem Jana Litomiského.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 5, s. 9–13.

Komentáře

• J. Bednář k otevřenému dopisu Federálnímu shromáždění ÚSD, sb. FMV–CH 77, RFE. RO 54/87-9
• O dopise J. Svobody Federálnímu shromáždění (BBC). Tamtéž, RO 56/87-9.

E1.

Ve složce je u dokumentu uložen i originál dopisu J. Svobody, opatřený razítkem podatelny Federálního shromáždění: došlo 5. 3. 1987, čj. 970/87/–33/5.

E2.

Dopis Charty 77 a Jana Svobody podpořilo 109 občanů, kteří zaslali Federálnímu shromáždění dne 24. března 1987 dopis (fotokopie v téže složce): „Vážené poslankyně, vážení poslanci, seznámili jsme se s dopisem Jana Svobody ze dne 3. 3. 1987, Vám adresovaným, jímž se vyjadřuje ke službě v ozbrojených silách. S jeho obsahem zásadně souhlasíme. Problémy nastíněné v tomto dopise se týkají každého z nás, a proto Vás prosíme, abyste podnětu Jana Svobody věnovali zvláštní pozornost. Tomáš Adámek, Dalibor Antalík, Jana Barešová, Ota Bednářová, Václav Benda, Jana Bochníčková, Daniela Brodská, Petr Brodský, Pavel Buday, Hana Čapková, Ondřej Dlab, Martin Dolejš, Radek Doležal, Stanislav Drábek, Jitka Drahokoupilová, Jan Dus (1966), Michael Dus, Anna Dusová (1935), Anna Dusová (1960), Jan Dvořák, Jiří Galuška, Jiří Gruntorád, Anna Hánová, Jan Hlaváč, Anna Hlaváčová, Marta Hlaváčová, Pavla Hlaváčová, Marcel Hloušek, Zdeněk Holeček, Markéta Horneková, Jan Hrudka, Josef Ištván, Soňa Jakoubková, Jan Jun, Josef Jura, Magdalena Kellerová, Jaroslav Kolčava, Petr Kraus, Luboš Kressa, Ivan Lamper, Dana Lamperová, Ferdinand Leslovský, Vladimír Linhart, Mirka Litomiská, Jan Litomiský (1958), Martin Litomiský, Jan Lukáš, Jarmila Macků, Jan Machala (1965), Lada Maliňáková, Václav Malý, Lenka Marečková-Müllerová, Jiří Martínek, Michal Matzenauer, Eliška Meissnerová, Vladimír Mlynář, Dana Němcová, David Němec, Ondřej Němec, Jiří Novotný, Pavel Novotný, Martin Palouš, Radim Palouš, Petr Payne, Miloš Pellar, Irena Pellarová, Heda Petrásková, Daniel Pfann, Miroslav Pfann, Filip Písařovic, Magdalena Písařovicová, Petr Pivoňka, Michal Plzák, Pavel Rolmačka, Jan Růžička, Petr Schwarz, Jiří Sirotek, Rudolf Skuček, Petr Sláma, Jana Sternová, Jana Svatošová, Alice Svobodová, Anna Šabatová, Michal Šimek, Jiří Šimsa, Martin Šimsa, Martin Škaroupka, Zdeněk Šorm, Zvonimír Šorm, Ruth Šormová, ing. Milan Šťastný, Ivan Trnka, Martin Trusina, Eva Trusinová, Jana Trusinová, Petr Uhl, Lucie Váchová, Václav Vašíček, Martin Věchet, Barbara Veselá, Tomáš Vočka, Pavla Vodová, Jana Vodseďálková, Martin Voráč, Zdeňka Vyoralová, Jiří Weinfurter, Martin Zikmund, Vojtěch Zikmund V Praze, 24. 3. 1987 za správnost: Ruth Šormová [vlastnoruční podpis] Dejvická 25, Praha 6

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	31
Měsíc	3
Rok	1987
Zpracovaný	false
OCR	false