P4/6

25. února 1977, Praha.

Ludvík Vaculík: Komu patří pomsta?

Onehdy večer přišel jsem domů a tam seděl u stolu náš syn voják, který konečně dostal dovolenou. Dále tam stolovali Jan a Madla. V levém rohu u okna seděl na bidle v kleci náš pták Filip. Vpravo u gauče působil televizní kanál. Cítil jsem, že jsem přerušil jakousi živou debatu.

„O čem se tu jedná?“ zeptal jsem se.

Chvíli bylo nápadné ticho, potom Madla řekla: „Právě jsme tě viděli v televizi s kládou na rameni. Já jsem ještě myslela, že máš trenýrky, až kluci mě upozornili, žes tam měl jenom takový čtvereček.“

„Neměl. To je sprostá fotomontáž,“ řekl jsem.

„A zrovna jsme mluvili o tom,“ řekl syn voják, „že ten čtvereček byl moc nízko, takže byl skoro zbytečný.“ A oba, i s Janem, se rozesmáli.

To se mě dotklo. Celé se mě to dotklo, proto jsem řekl: „A jak to, že se tak bezostyšně, u stolu, bavíte o mých čtverečkách!“

Odešel jsem do pokoje, abych se už nevrátil. Tam jsem přemýšlel o pomstě. Počkám si na rohu Bartolomějské, a až ten panský pacholek půjde z „práce“, dám mu strašnou facku. Ne, to bych ztratil převahu nevinného. Krom toho ve fackách oni jsou lepší, mají na to výuční list. Napíšu teda ďábelský fejeton na téma „stydká krajina režimu“. Také ne; ve fejetonech nepíšu o režimu, nýbrž o životě. Postěžuju si tedy znovu generálnímu prokurátorovi. Ale má to smysl? Může-li se dít, co se děje, znamená to přeci, že generální prokurátor buď táhne s nimi, nebo má míň svobody než já.

A tak jsem jenom šlapal koberec a tu a tam zaklel. Z kuchyně prozníval halas. Vtrhl jsem tam, skočil ke kanálu a vypnul jej.

„To nemůžete!“ zvolal jsem velice silně. „Když mluvíte, nemůžete mít ještě puštěnou televizi! Protože to vás Martinovský špatně slyší!“

Tak to byla pro tu chvíli celá moje pomsta. Všichni ztichli, jenom pták Filip řekl z klece slabě: „Flip, flip!“ A naklonil udiveně hlavičku.

Jinak já jsem, když mě zrovna něco nerozčílí, proti pomstám. Pro náležitou odpověď jsem, to ano. Důstojnou, klidnou. Nebo také prudkou, ale důstojnou. Též klidná a jízlivá odpověď se mi líbí, to jest například taková, jakou mi dal dr. Fremund z generální prokuratury, když jsem mu položil písemně otázku: „Mám chodit po Praze a fackovat v redakcích mrzáčky, nebo se mě zastanete?“ Odpověď zněla: „Pokud se domáháte informace k vašemu zamýšlenému postupu, obraťte se na kteroukoliv advokátní poradnu…“ To se mi líbí, protože v tom se, jestli se nemýlím, projevuje stopa humoru.

Naproti tomu nedůstojná a vzteklá řeč nemá autoritu, ani když se opírá o nejvyšší autority. Příkladem toho je dopis, jehož pisatel stojí na stanovisku státních orgánů a organizací:

„Kreténe!“ oslovuje mě neznámý soudruh. „Ty pacholku fousatej, ty debile, ty hovado, tobě se tady asi vede špatně sajrajte, že by si se chtěl mít bez práce ještě lépe?“ ptá se jako nějaký děkan. A jako silný předseda ROH, který si přitom plete Berounku s Kohoutem, ptá se mě dál: „Kde si nakradl peníze na chatu na Sázavě?“ Souhlasně s Krajskou správou pasů a víz mě vybízí: „Šilháš po západě? Tak si tam táhni, hnuse.“ Dobrá informace o tom, kdo u nás má vedoucí roli, zní z jeho slov: „Nepíše se rok 1968 a to co jste si dovolili tenkrát už si nemůžete dovolit ty ani tvých 239 kamarádů vy holoto a ksindle.“ Dopis zakončuje z pověření lidu: „Třes se před hněvem lidu ty syčáku.“

Dopis je u mne k nahlédnutí. Dostal jsem takové dva. Ten druhý jsem rozškubal po přečtení prvních slov. Důstojně kritický dopis mi poslala jedna stará paní z Karlína. Rukopisem i pravopisem daleko převyšujícím rukopis i pravopis dnešních vysokoškoláků vylíčila mi svůj život služky a přímo mně určila jenom dvě věty, že když se mi na Západě líbí víc, měl bych tam opravdu jít. Pokusil jsem se vysvětlit omyl: netoužím po Západě, nýbrž po tom, aby se mi víc líbilo tady.

Instinktivní dopis příznivého tónu dostal jsem od nějakého Františka Dvořáka z Prahy. Vlastně je to kopie toho, co poslal četce: „Máme důkazy, že L. V. je dobrý člověk. (S prominutím! – pozn. L. V.) Jeden z důkazů je váš článek, který přikládám. Za dlouhá léta jsme poznali, že jestliže někomu nepříčetně spíláte, pak je to…“ pan Dvořák opakuje svůj velmi příznivý soud o mně, čímž ve mně vzbudil těžký pocit viny a zdeptal mě ovšem teprve on. Jedna paní z Ústí n. L. mě nazývá nejmilejším ze „ztroskotanců a samozvanců“, píše, že jsem ji zklamal, ale že už se z toho vzpamatovává. A místo jménem podpisuje se jako „Vaše čtenářka, matka a tudíž posr.“.

Duchovní útěchu, krásnou k breku, poslal mi Jan Šimsa, ale dopisy drahých spolupachatelů nebudu tu citovat. Je na těch dopisech, napadá mi to až teď, zarážející jedno: jak došli k tomu, že oni mají utěšovat mne, a ne já je po tom všem…?

Jinak moje pošta teď za moc nestojí: samé předvolání, zamítání, odnímání. – Páni!

Nerad bych to zakřikl, ale případ pokáceného stromu je možná na dobré cestě. Na naši zahradu přišel normální hajný, prohlédl kmen a napsal, co viděl: Jedle DGL před lety v koruně zlomená, kmen zachvácen hnilobou. Zbývá tedy, aby náš Jan donesl posudek na úřad. Když jsme o tom při večeři u stolu jednali, písemně ovšem, syn voják se nahlas podivil:

„Co to má znamenat? Proč nemluvíme?“

„Nemůžeme,“ odpověděl Jan a písemně dodal: „Protože Martinovský by mohl toho hajného začít vyšetřovat.“

„Cože?“ podivil se syn voják nahlas. „To se to, zatím co jsem na vojně, tak zhoršilo?“

„Ano,“ napsala Madla.

„Ale to ani nejsme jako doma,“ řekl voják nepolepšitelně nahlas.

„My nejsme doma, my jsme v Martinovského kotci,“ řekl jsem také hlasitě.

„To on se o naši rodinu pořád tak zajímá?“

Všichni, včetně Madly, museli jsme se jen usmát. Jan řekl tlumeně, tak aby to Martinovský ještě mohl zachytit:

„Ten by správně měl mít v našem domě dole píchačku.“

Spadli jsme pod stůl, Madla nás zvala nahoru k večeři a směrem ke stropu řekla: „Nono, nebuďte na něho tak zlí!“

Protože Madla nechce, abychom pana Martinovského nenáviděli. Jednak si myslí, že ti, co ho vedou, jsou mnohem horší, což je zas neštěstí pro něj, a dále je přesvědčena, že špatné činy obsahují trest už v sobě a je jen otázkou času, kdy se to projeví.

A to bude asi pravda, říkám tady zas už jen písemně, tiše a nerad.

Zdroj

• Československý fejeton/fejtón 1976–1977. Pro přátele dal opsat Ludvík Vaculík. Samizdat, s. 387–393.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	25
Měsíc	2
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false