P10/1

[1977, léto, Brno.]E1Podle autorova sdělení byl text napsán v červnu a dán do oběhu na začátku července 1977. – Úvaha Jaroslava Šabaty o Chartě 77 a jejím postavení jako součásti veřejnosti s návrhy na formy a organizace práce Charty, předložená k diskusi dosažitelnému okruhu signatářů.E2Týž autor, jehož dopis „Swenovi“ z léta 1977 je zařazen do přílohy 6 (P6/2), informoval dopisem z 10. srpna 1977 adresáta v zahraničí : „Vnitropolitická událost číslo jedna, která k vám v originální podobě nedolehne, spočívá v tom, že se personálně i ideově zformovala uvnitř Charty nekapitulantská skupina, která má i technické prostředky (myslím spojení, adresy), aby zorganizovala o svých názorech a návrzích diskusi téměř mezi všemi signatáři. Termínem ‚nekapitulantská‘ nechci tvrdit, že existuje kapitulantská, ale řekněme s minimálním zájmem na rozvoji programu Charty. Věcně se teď děje toto: Je vypracováván text Co s Chartou?, který je dán k diskusi asi padesáti nejaktivnějším signatářům. Do konce srpna se shromáždí připomínky a předloží nový soubor materiálů k diskusi asi 90 procentům signatářů, aby vyjádřili zásadní souhlas, nesouhlas, nezájem. Soubor se bude skládat z upraveného textu Co s Chartou?, návrhu textu Sdělení Charty, které by obsahovalo všechny podstatné změny a vyjádření souhlasu signatářů, nějaká důvodová zpráva o technických záležitostech a pár otázek sociologického charakteru. V polovině října by Sdělení vyšlo veřejně a mělo by znamenat ‚druhý dech Charty‘. Možná pak veřejně vyjde i text Co s Chartou? Mohl bych jej poslat, ale držím disciplinu – zákaz opisování – tak Tě budu informovat o obsahu. (Jinak tyto informace zřejmě nikdo venku nedostane, neboť okruhy, které mají nejvíc spojení, nepatří k těm iniciativním.)“ Dopis pokračuje obsáhlým referátem o obsahu jednotlivých částí Šabatova textu. – Letní diskuse byla uzavřena sdělením Charty 77 z 21. září 1977 – viz D20.

Co s Chartou?

Snaha odpovědět na otázku, co bude s Chartou 77, se vnucuje už dávno. Objevila se už v době, kdy byla bělehradská konference ještě velkou metou. Tenkrát zápasila Charta o své bytí a nebytí a pesimisté věřili, že nepřežije.

To všechno je teď za námi. Charta potlačena nebyla. Žije a obrazně řečeno nabírá druhý dech. Od bělehradské konference, jíž vděčí i za své symbolické jméno, se už definitivně odpoutala. I to dokazuje její životaschopnost. Zároveň se však stává stále naléhavější otázka, co s Chartou, neboť Charta sice druhý dech nabírá, ale ještě jej zcela nenabrala.

Abychom však mohli odpovědět na otázku, co s Chartou, musíme napřed zodpovědět otázku, co Charta je.

1. Co je Charta

Podle některých zahraničních pozorovatelů je Charta dosud nejzralejší projev hnutí na obranu lidských práv ve východní Evropě. Nejsem si zcela jist, že je tomu tak. V každém případě je však Charta něco nového v československém politickém životě.

Dosud vystupovali jednotliví nespokojenci – disidenti – jak se stalo zvykem říkat. Anebo dočasná seskupení signatářů protestů a prohlášení, která neměla trvalý rámec své činnosti a ani význačnější politické zázemí. Chartou vstoupilo do našeho života solidární těleso, které má obojí. Charta se tak stala symbolem pro veřejné a zásadní vystupování za lidská a občanská práva.

V tomto smyslu je jistě Charta úspěch. Jeho zdroj se pak vidí v tom, že Charta je legální občanská iniciativa. To je jistě význačná okolnost. Charta vykročila z bludného kruhu falešné alternativy, podle níž nemá politicky nespokojený a přitom bezmocný občan na vybranou: buď se smíří s více či méně nedůstojným kompromisem, nebo zvolí cestu hazardní konspirace. Charta je výrazem přesvědčení, že se člověk může chovat důstojně za každých okolností; a že záleží jen na něm, aby se tak choval; že každý má a může mluvit pravdu, jestli mu na ní záleží; že se nemá nechat zastrašit a že je to možné, protože na jeho straně stojí právo.

Touto snahou o obnovu „vyšší mravní základny všeho politického“ (J. Patočka) vnáší Charta do společnosti novou ideovou orientaci. Charta přitom nevytyčuje vlastní programy politických a společenských změn, není základnou opoziční politické činnosti v běžném smyslu, nesoutěží o moc, nechce nahradit současnou vládu vládou svou, neběží jí vůbec o žádný akt v užším smyslu politický (stranický nebo mocenský) a respektuje dané zřízení jako „základnu rámce“ svého úsilí o dodržování Paktů o lidských právech. Jejím cílem je jen a jen „pěstění zákonnosti bezvýjimečné a veřejně kontrolované“ (J. Patočka).

Přísně legální ráz Charty není však zdaleka totožný s omezeným legalismem: nezáleží v opatrném přizpůsobování se právním a politickým poměrům. Naopak: Charta svou legální činností odhaluje jejich zdánlivou zákonnost. Prokazuje, že praxe, která se prezentuje jako socialistická zákonnost, je hluboce rozporná a do skutečné socialistické zákonnosti má daleko. Vyjevuje a zdůrazňuje tak zásadní význam veřejné kontroly pro rozvoj zákonnosti, jakož i význam bezpodmínečné zákonnosti pro socialistickou orientaci společnosti.

Pseudozákonnost, kterou Charta napadá, je utvářena zvláště třemi významnými skutečnostmi:

  1. Především tím, že platné zákony i ústavní zásady se interpretují účelově nebo zcela falešně; za příklad mohou sloužit procesy s představiteli socialistické opozice z první poloviny sedmdesátých let, souzenými podle zákona o podvracení republiky (ostatně v souvislosti s Chartou se rovněž vynořila hrozba použití tohoto paragrafu).
  2. Dále tím, že v praxi úřadů se prosazují tendence, které odporují liteře i duchu zákonů přímo a spolu s nesprávnou interpretací zákonů vytváří jakýsi „nepsaný zákon“ byrokratické praxe, která „kašle na formality“, protože si to žádá „třídní přístup“ či jiné důvody, které jsou ve skutečnosti projevem křiklavého právního nihilismu.
  3. Konečně tím, že právní řád (například pracovní právo a četné zákony vymezující občanská práva) obsahuje normy, které přímo nebo nepřímo odporují normám vyššího řádu (ústavním normám nebo normám Paktů o lidských právech apod.). Tato vnitřní rozpornost dalekosáhle oslabuje způsobilost celého právního řádu.

Charta 77 svou kritikou porušování lidských a občanských práv zaujala k celé problematice zákonnosti radikální postoj a zároveň vytyčila konstruktivní a komplexní alternativu: překonat špatnou zákonnost tím, že zákony se budou dodržovat, jejich litera i duch se nebudou překrucovat, právní řád republiky se bude zdokonalovat.

Tato zásadní právní iniciativa Charty má ovšem hluboký a nový politický smysl. Nastoluje požadavek pravé zákonnosti, jejímž smyslem a účelem je ochrana všech práv každého člověka; tento požadavek stojí nad jakýmkoli specifickým zájmem a nad jakýmkoli politickým partikularismem, který je výrazem zájmu vpravdě obecného.

Tato radikální právně politická iniciativa Charty je nejvlastnějším zdrojem jejího úspěchu. Zároveň je ale příčinou konfliktu s politickou a státní mocí, která v souladu s pseudozákonností upírá iniciativě Charty její legální ráz. Jenom v případě, předpokládáme-li, že legální občanská iniciativa Charty je v podstatě politickou iniciativou, a že jako taková musela nevyhnutelně vyvolat konflikt, pochopíme, co Charta ve svém nejhlubším významu je.

Z tohoto předpokladu vyplývá totiž zásadní praktický závěr: Charta 77 musí svou právně politickou iniciativu nepřetržitě rozvíjet, nechce-li postupně podlehnout tlaku, jehož cílem je postavit ji „mimo zákon“.

Tento závěr je aktuální především proto, že uvnitř Charty existují tendence považovat její poslání za víceméně skončené. V podstatně mírnější podobě se tato svého druhu úniková tendence projevuje v názoru, že morálně politického účinku už Charta dosáhla a nyní je na pořadu dne hájit to, čeho se dosáhlo.

Psychologicky se tato tendence pojí s pocitem úlevy, že Charta šťastně přečkala bouři, která se na ni snesla, i s jistou únavou a vyčerpáním, jež se dostavují po každém velkém napětí, což lze pochopit. Stejně jako obavy, že další rozhodnější kroky by mohly ohrozit to, čeho se namáhavě dosáhlo. Takové obavy přicházejí po každém úspěchu a projevují se při každém radikálnějším jednání. Některé z jejich podob se objevily ostatně i v první době existence Charty: tlumočily je hlasy, podle nichž Charta byla předčasná, ne-li vůbec nevhodná, a že její výsledek bude záporný; že nebudou možné ani ty projevy nesouhlasu, které byly možné v době, jež Chartu 77 předcházela…

Tyto starosti nechceme jednoduše přehlížet. Nebylo by odpovědné ztrácet se zřetele nebezpečí represe. Nesouhlas však musí vyvolat tendence, které se podrobují její logice.

Represe totiž svou logiku má. Je dána jejím účelem: pacifikovat protivníka, a to jakýmikoli prostředky. Ale ve volbě prostředků je každá moc omezena nejrůznějšími okolnostmi. Není třeba, abychom je v této souvislosti dopodrobna rozebírali. Podstatné je, že v zájmu jakékoli represe je, aby se protivník pokud možno pacifikoval sám; a k tomu je ovšem všemožně a všelijak přistrkován, ne-li nucen. Společným jmenovatelem všech těchto způsobů je snaha přimět protivníka k tomu, aby se cítil vinen. Tedy aby se na věci díval nikoli svýma očima, ale očima „zákona“; aby přijal předpoklad, že jeho snahy jsou protizákonné.

Tak je tomu i v našem případě. K tomu směřuje i známé prohlášení Generální prokuratury z počátku února a mnohá jiná.

Tomuto tlaku nesmí Charta 77 ustoupit ani o píď. Naopak. Každý nátlak se musí stát východiskem nové iniciativy, která prokáže, že nikoli Charta, ale její protivníci se prohřešují proti zákonu. Čím jasněji bude Charta svým postojem stvrzovat, že vystoupila právem a že se neslučuje s jejím posláním, aby ustupovala bezpráví, tím odpovědněji a zraleji bude jednat.

2. O dialogu

Nejdůležitější oporou legální orientace Charty je její úsilí o všestrannou a veřejnou výměnu názorů – o konstruktivní dialog. Takový dialog představuje základní princip jejího praktického programu; je cestou ke sjednocení všech, jimž jde o bezpodmínečnou a veřejně kontrolovanou zákonnost. Nikdo není a nemůže být z něho vylučován.

Proto také Charta 77 nevytyčuje vlastní politické programy reforem či změn, ale chce – jak se praví v Prohlášení – „vést v oblasti svého působení (tj. v celé sféře otázek lidských a občanských práv) konstruktivní dialog s politickou a státní mocí“.

Nepřátelský postoj politické a státní moci k Chartě způsobuje, že se namnoze zdá sporný sám princip dialogu. Tento přístup je však založen na příliš zjednodušeném chápání konfliktu s mocí a politického života vůbec. Při poněkud rozvinutější politické představivosti není možno čekat, že „rozjetý rychlík“ monologu vládnoucí strany se zastaví na místě a ve stejném okamžiku se začne pohybovat opačným směrem.

Avšak základní omyl tkví v tom, že se dialog chápe pod zorným úhlem onoho úzkého pojetí politiky, které je Chartě 77 cizí; jako by stačilo, aby si představitelé Charty a vlády sedli ke kulatému stolu a problémy se začaly rozuzlovat; snad ne přímo jako mávnutím kouzelného proutku, ale přece jen tak trochu kouzelně.

Tato představa je odvozená z běžných stranických či diplomatických jednání. Avšak skutečný vnitropolitický dialog je myslitelný jen jako přechod k nejširší veřejné výměně názorů mezi všemi, kdo se chtějí vyjádřit. Je to složitý společenský proces, který nutně zahrnuje celou veřejnost; není žádnou kabinetní záležitostí. Jiná koncepce nemůže před kritickým myšlením obstát. Z toho pak vyplývá základní závěr: dialogovou orientaci neopouštět, ale promyslet ji ve všech souvislostech, a to v souladu se zásadou, že adresátem nabídky k dialogu je celá veřejnost.

Přiznejme však, že skepsi vůči politice dialogu mohl způsobit jeden prvek praktického programu Charty. Spočívá v nabídce působit jako prostředník v případných konfliktech, které může vyvolat bezpráví. Lze si ovšem představit roli prostředníka, který by v případném konfliktu usiloval o kompromisní vyrovnání ve prospěch obecného zájmu, který Charta hájí, a nikoli ve prospěch bezpráví. To však není role, v níž by měla a mohla vystupovat Charta sama, pokud máme na mysli konflikt, který vznikl mezi ní a mocí a který se bude ještě dlouho vyvíjet, než se zcela vyřeší. A to proto, že jde o zásadní politický konflikt a nikoli o dílčí konflikty, které mohou být vyvolány jednotlivými činy jednotlivých úředních orgánů. Svým kritickým vystoupením se Charta postavila nejen proti jednotlivým případům bezpráví, ale za bezpodmínečné dodržování zákonnosti vůbec. V tomto zásadním sporu nemůže být proto Charta třetí stranou. To není její chyba, ale přednost. Tak je to správné a jinak to ani nemůže být.

Avšak z této zásadní pozice Charty nevyplývá, že by se po prostředníkovi či prostřednících neměla ohlížet. K dialogu totiž nemohou všechny složky společnosti dospět stejným způsobem a stejně rychle. Vývoj k němu bude nutně složitý a nerovnoměrný. Jiný si těžko představíme.

Je mnoho lidí, kteří s Chartou nesouhlasí. Důvody pro tento nesouhlas netřeba v této souvislosti rozvádět. Podstatné je, že velká většina z nich se stavem věcí veřejných nesouhlasí mnohem hlouběji. Značné množství takových je i ve vládnoucí straně, v organizacích Národní fronty, v církvích, ve vědeckých společnostech apod. Oficiální politiku zatím určují síly dialogu nepřátelské. Ale tyto síly nemají a nemohou mít historickou převahu. Jejich převaha je totiž historicky podmíněna a tedy přechodná.

Klamné zdání, že tyto síly mají historickou převahu, je výsledkem ideologie bezmocnosti, která ignoruje význam a váhu veřejnosti, lidových mas a všech antibyrokratických sil. Ve skutečnosti vůbec neplatí, že všichni ti, kdo se dnes ještě cítí bezmocní, se budou takovými cítit i zítra a pozítří, jednou provždy. A z tohoto zorného úhlu vzato zrod Charty není ostatně nic jiného než předzvěst krize této ideologie.

Jak se bude tato krize rozvíjet a prohlubovat, bude se objevovat stále více přívrženců dialogu, a tudíž stále větší počet „prostředníků“, kteří budou působit na další jedince, skupiny a vrstvy. Záleží na Chartě, aby rozpoznala, co má dělat, aby celý tento proces neustále zrychlovala.

Pozici Charty v tomto procesu určuje nadále zásada, že Charta je přirozenou součástí veřejnosti. Je tou její částí, která odvrhla ideologii bezmocnosti a přestala mlčet. Ale nad nikoho se nevyvyšuje a neosobuje si roli „mravní autority nebo svědomí společnosti“ (J. Patočka). Vstupuje do dialogu bez jakékoli předpojatosti a bez nároku na všeobsáhlou pravdu. Dialog sám je ostatně založen na tom, že „monopol na pravdu“ nemá mít a nemůže mít nikdo. Jde o to, aby jakékoli snahy o monopolizování pravdy se překonaly.

Z toho vyplývá i vztah k politické a státní moci. Nikde nestojí psáno, že všechny její složky jsou osudově stigmatizovány neschopností chovat se jako veřejná moc. Odmítne-li totiž neživotnou představu monolitní jednoty vládnoucí strany, pak je zřejmé, že se v jejím rámci mohou rodit původní i méně původní iniciativy založené na pochopení historické nutnosti působit ve prospěch dialogu „shora“. A to se konečně týká všech oficiálních či polooficiálních míst.

Charta by neměla tuto skutečnost ztrácet se zřetele a tím méně by se měla vůči ní chovat pasivně, nebo se před ní dokonce uzavírat. Z toho neplyne, že by si měla dělat iluze o možnostech, které se v tomto směru nabízejí, nebo o jejich povaze. Stále je nutno pamatovat na to, že takovýto zvláštní prvek všeobecného přechodu k dialogu může mít progresivní význam jen tenkrát, bude-li pozitivně přispívat k základnímu a původnímu úsilí o konstruktivní dialog v celé společnosti, nikoli naopak. Případný dialog s politickou a státní mocí nesmí brzdit pokrok na cestě k bezpodmínečné a veřejně kontrolované zákonnosti. Musí sloužit bezvýhradně tomuto cíli […].E3Zbytek řádky nečitelný.

3. Co konkrétně

Největší nedostatek Charty 77 je v tom, že si dosud neujasnila formy práce. Konstruktivní dialog – praví se v Prohlášení – povede Charta zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv. Dále se pak mluví o zpracování obecnějších dokumentů, které by přispívaly k prohloubení těchto práv. Takové dokumenty však představují téměř jedinou anebo naprosto převažující činnost Charty. Rozpaky vládnou v otázce, co s konkrétními případy. Lze se dokonce domnívat, že skutečná činnost Charty, jakkoli imponující, obsahuje tendenci k revizi svého praktického programu. To by samo o sobě nemuselo být špatné, protože Prohlášení přirozeně není dogma. V daném případě je to však ke škodě věci. Opomíjení konkrétních případů se omlouvá tím, že Charta není organizací, že nemá organizačně zajištěné členství ani orgány. Ale je možné k cílům, které Charta vytyčuje, se alespoň přiblížit, aniž bychom ji organizačně ustavovali.

Charta je společenstvím, které si vytklo určité poslání a přijalo vůči veřejnosti jisté závazky. Částečně je ovšem plní. Prohlášení předpokládá např. připravovat dokumentaci konkrétních případů porušování lidských a občanských práv. V tom směru se např. zpracovávají cenné situační zprávy. Ale věc je tak zásadní povahy, že by bylo užitečné uvážit vydávání periodického dokumentu Charty, a to okruhem signatářů, kteří by byli pověřeni mluvčími Charty.

Ale ani toto zlepšení komunikace uvnitř Charty i Charty s veřejností neřeší hlavní otázku: jak spojit do jednoho proudu volné a neformální společenství, které představuje téměř tisícovka veřejných i neveřejných signatářů a další tisíce těch, kdo patří k Chartě, protože „souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporují ji“ (Prohlášení). Přesněji, kteří souhlasí s myšlenkou Charty a zúčastnili by se její práce daleko soustavněji a podporovali by ji daleko soustředěněji, kdyby věděli jak.

Prohlášení se zmiňuje o mluvčích, kteří plnomocně zastupují Chartu jak před státními a jinými orgány, tak před naší a světovou veřejností. To se vskutku děje, pokud máme na mysli jediného mluvčího, kterého nyní Charta má. Zároveň se také vymezuje vztah mezi mluvčími a signatáři: mluvčí by měli mít v signatářích „své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost“.

Zde narážíme na vážnou překážku. O spolupráci tisíců lidí s mluvčím lze mluvit jen v přeneseném smyslu. Jde však o to, aby se ke spolupráci skutečně dospělo. Tomu brání vzdálenost mezi mluvčím a širokou obcí Charty. Nezbývá proto než uvažovat o mostu, který by ji překlenul – o zvláštním okruhu signatářů, kteří by spolupracovali s mluvčím bezprostředně a s nimiž by zároveň spolupracovali všichni (nebo alespoň většina signatářů). Tak by se vytvořily podmínky pro řešení konkrétních případů a dílčích úkolů.

Tento okruh signatářů – zvláštních zástupců Charty 77 – by se měl krýt s přirozenými představiteli nejrůznějších neformálních seskupení, jež na půdě Charty existují. Jejich poslání by nebylo totožné s posláním mluvčích a ovšem ani s posláním signatářů. Zástupci by měli především funkci integrační. Usilovali by o to, aby

  1. signatáři měli lepší možnost naplnit závazek, který svým podpisem přijali,
  2. počet signatářů a spolupracovníků Charty 77 by stále rostl,
  3. s jednotlivými případy porušování lidských a občanských práv by se seznámily veřejnost, úřady a organizace v okruhu působnosti zástupců Charty.

Počet signatářů-zástupců by nebylo třeba přesně určovat. Postupně by jich mohlo být několik desítek. Pro začátek dejme tomu zhruba dvacet. Další by mohli být určováni na základě nejrůznějších spontánních návrhů signatářů, lokálně, profesionálně či jinak spojených neformálními svazky. Signatáře-zástupce by registrovali mluvčí a zároveň by je vyhlašovali ve zvláštních sděleních.

Úloha mluvčího by ustavením zástupců Charty získala novou dimenzi. To vede k úvaze změnit dnešní stav, kdy existuje jen jeden jediný mluvčí. Nabízí se návrat k původnímu stavu, kdy Charta měla tři mluvčí. Mluví pro to i potřeba i možnost zvýšit jejich akceschopnost, oslabit tlak, který se příliš soustřeďuje na jednu osobu, obnovit stav, který by odpovídal pluralitní struktuře Charty 77 a v neposlední řadě i psychologické důvody: to, že se Charta mlčky vzdala původně vyhlášeného záměru obnovit v případě potřeby tři mluvčí, vyvolává dojem, že se už nikdo této funkce nechce ujmout pro rizika, která jsou s ní spojena nebo prostě proto, že se nechtějí dráždit úřady. V obou případech se ustupuje okolnostem.

Základní smysl návrhu na ustavení zástupců Charty 77 záleží v tom, aby se nepoměrně šířeji rozvinulo její spojení s veřejností. To, že se Charta stala tak výrazným symbolem, není jen její zásluhou, ale především zásluhou jejích protivníků. Význam tohoto faktu se plně nechápe, přestože je často připomínán.

Cílem kampaně proti Chartě 77 samozřejmě nebylo dělat jí reklamu, ale zastrašit veřejnost. Odpovědná místa jistě věděla, proč postupovala právě takto. A to i za cenu velmi nepříjemných vedlejších účinků. Nyní je aktuální udělat opět všechno pro to, aby se na Chartu zapomnělo. Pro Chartu z toho vyplývá usilovat o pravý opak. Usilovat o to, aby se na ni nezapomnělo. Původní představa o spojení Charty s veřejností, především prostřednictvím mluvčích, této potřebě nevyhovuje. Tato představa by však neměla být mechanicky nahrazena jinou podobou téhož přístupu. Dosud zajišťovali spojení Charty s veřejností mluvčí, nyní budou tutéž funkci plnit mluvčí a zástupci Charty 77.

Otázku bychom měli posoudit komplexněji, s cílem, aby Charta působila jako celek, aby jako celek rozvíjela občanskou aktivitu všemi směry, které se ve sféře její působnosti nabízejí.

Občanskou aktivitou máme na mysli především volné a spontánně vznikající, nikým neřízené soustavy signatářů i nesignatářů, realizující zákonná práva určitého druhu. Je možno např. vytvářet neformální soustavy vyššího vzdělávání pro diskriminované mladé lidi, ale i pro studenty, kteří by chtěli vědět víc, než mohou získat na oficiálních učilištích; je možno iniciativně působit k tomu, aby se lidé hlouběji zajímali o otázky životního prostředí; naléhavě se pociťuje potřeba zkoumat právní praxi s okruhem lidí z příslušných pracovišť; neexistuje téměř oblast společenského života, kde by se taková potřeba nevyskytovala.

Mimořádné postavení mají otázky sociálních a hospodářských práv, práva na spravedlivou odměnu a dalších práv, o nichž pojednává dokument Charty č. 7. Zvlášť důležité v této souvislosti je, jak spojovat a zabezpečovat sociální i politická práva v rámci jednotného proudu občanské aktivity. Pro ty stovky signatářů dělníků, signatářů, kteří jako dělníci pracují, ale i pro mladé a další se nabízí ustavení nezávislé odborové organizace.

Na závěr poznámku o mezinárodní aktivitě Charty 77; je to nepropracovaný, nejasný směr aktivity. Její význam je však zásadní a přemýšlet o ní je nanejvýš aktuální. Na tomto poli je pak úloha mluvčích nezastupitelná. Především oni by měli vytvářet podmínky pro spolupráci s organizacemi, skupinami i jednotlivci, kteří se angažují v boji za lidská práva. To se týká politických stran, významných mezinárodních organizací (odborů, právníků), církví, Amnesty International atd. V celém tomto souboru otázek má klíčové místo Evropa a v Evropě pak východní země. Charta by pak měla mít na mysli perspektivu co nejtěsnější spolupráce s obhájci lidských práv v sousedních zemích.

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, fotokopie.
E1.Podle autorova sdělení byl text napsán v červnu a dán do oběhu na začátku července 1977.
E2.Týž autor, jehož dopis „Swenovi“ z léta 1977 je zařazen do přílohy 6 (P6/2), informoval dopisem z 10. srpna 1977 adresáta v zahraničí : „Vnitropolitická událost číslo jedna, která k vám v originální podobě nedolehne, spočívá v tom, že se personálně i ideově zformovala uvnitř Charty nekapitulantská skupina, která má i technické prostředky (myslím spojení, adresy), aby zorganizovala o svých názorech a návrzích diskusi téměř mezi všemi signatáři. Termínem ‚nekapitulantská‘ nechci tvrdit, že existuje kapitulantská, ale řekněme s minimálním zájmem na rozvoji programu Charty. Věcně se teď děje toto: Je vypracováván text Co s Chartou?, který je dán k diskusi asi padesáti nejaktivnějším signatářům. Do konce srpna se shromáždí připomínky a předloží nový soubor materiálů k diskusi asi 90 procentům signatářů, aby vyjádřili zásadní souhlas, nesouhlas, nezájem. Soubor se bude skládat z upraveného textu Co s Chartou?, návrhu textu Sdělení Charty, které by obsahovalo všechny podstatné změny a vyjádření souhlasu signatářů, nějaká důvodová zpráva o technických záležitostech a pár otázek sociologického charakteru. V polovině října by Sdělení vyšlo veřejně a mělo by znamenat ‚druhý dech Charty‘. Možná pak veřejně vyjde i text Co s Chartou? Mohl bych jej poslat, ale držím disciplinu – zákaz opisování – tak Tě budu informovat o obsahu. (Jinak tyto informace zřejmě nikdo venku nedostane, neboť okruhy, které mají nejvíc spojení, nepatří k těm iniciativním.)“ Dopis pokračuje obsáhlým referátem o obsahu jednotlivých částí Šabatova textu. – Letní diskuse byla uzavřena sdělením Charty 77 z 21. září 1977 – viz D20.
E3.Zbytek řádky nečitelný.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Měsíc6
Rok1977
Zpracovanýtrue
OCRfalse