K 10. výročí velkého ÚSTR

Petr Zídek,
historik a redaktor Lidových novin

Následující komentář byl publikován v Orientaci Lidových novin 29. července 2017. Redakci LN děkujeme za poskytnutí.

Před deseti lety vznikl Ústav pro studium totalitních režimů. Co nám dal a vzal?

Daňové poplatníky přišel ÚSTR za deset let své existence na více než miliardu korun, pokud bychom to počítali i s Archivem bezpečnostních složek (ABS), který je jeho součástí, pak ještě o 750 milionů více. Adekvátní protihodnotu však česká společnost nezískala.

Zdeněk Hazdra je usměvavý mladý muž s předčasnou pleší, který si příliš nepotrpí na formality. Ve své nevelké a poněkud strohé „provizorní“ kanceláři přijímá návštěvy v rozhalence. Provizorní proto, že sídlo ústavu na pražském Žižkově prochází náročnou rekonstrukcí, která by ho měla zbavit azbestu. Ústav pro studium totalitních režimů, který Zdeněk Hazdra vede, tak do příštího roku obývá pronajaté prostory v kancelářském komplexu na Hadovce.

Navzdory tomu, že před pár měsíci oslavil teprve čtyřiatřicáté narozeniny, toho Hazdra již hodně zažil. Z pěti ředitelů, kteří od roku 2007 ústav vedli, drží rekord v délce své mise. Ve funkci je od 1. května 2014, tedy tři roky a tři měsíce, což se žádnému z jeho předchůdců nepoštěstilo. Na otázku, co považuje za svůj největší úspěch, široce odpovídá, že se mu podařilo realizovat všechny body programu, s nímž šel do výběrového řízení: vytvořil novou organizační strukturu ústavu a archivu a nové mechanismy hodnocení vědecké práce, které umožňují operativně hodnotit probíhající projekty. Dále s kolegy napsal koncepce vědecké a vzdělávací činnosti, které otevřely ústav spolupráci s jinými vědeckými institucemi. Mezi nejvýznamnějšími výstupy ÚSTR pak jmenuje knížku o obětech okupace v Československu od srpna do prosince 1968 nebo publikaci o lidech usmrcených v letech 1948–1989 na státních hranicích. Za důležitý považuje také projekt mapující personální obsazení federálního ministerstva vnitra nebo monografii Jiřího Urbana Kolektivizace venkova v horním Polabí.

Pokud bychom se podívali na celkovou produkci ÚSTR od jeho vzniku, jistě bychom našli i další záslužné počiny, které oslovily odborníky v soudobých dějinách nebo zainteresované laiky. Dobrou pověst mají také projekty pro učitele, které vytváří oddělení vzdělávání. Ale vydal ústav někdy nějakou „velkou“ monografii, která by znamenala přelom v dosavadním bádání nebo významně oslovila společnost? – Žádná taková práce na jeho půdě bohužel nevznikla. ÚSTR tak selhává v tom, k čemu byl zřízen. Zákon říká, že by měl zkoumat a nestranně hodnotit především činnost bezpečnostních orgánů a komunistické strany v období „komunistické totalitní moci“. Za deset let však nevyprodukoval žádné dějiny Státní bezpečnosti nebo komunistické strany. Zdeněk Hazdra slibuje první část třídílných dějin StB koncem tohoto či počátkem příštího roku, stejně jako slovníky představitelů StB a KSČ. V této blízké budoucnosti však již nemusí být ředitelem a v ústavu mohou pracovat úplně jiní historici na jiných projektech. 

Historii ÚSTR, která začala 1. srpna 2007, kdy vstoupil v platnost zákon č.181/2007 Sb., nelemují převratné historické práce, ale skandály spojené s nevybíravými boji o to, kdo bude v ústavu určovat tón. Jde totiž o instituci, kterou fakticky řídí sedmičlenná rada, volená senátory z návrhů prezidenta, Poslanecké sněmovny a občanských sdružení zabývajících se historií. Změny v převažující politické orientaci Senátu se tak se zpožděním promítají i do složení rady a do osoby ředitele.

Ústav si vylobbovala skupina historiků v čele s Pavlem Žáčkem, úzce osobně napojená na politiky tehdy vládní Občanské demokratické strany (sám Žáček za tuto partaj později neúspěšně kandidoval do Senátu). Již po necelém roce fungování opustila po sérii osobních a profesních sporů své „dítě“ skupina historiků zakladatelů. V roce 2010 byl Žáček po několika skandálech odvolán radou, která na jeho místo dosadila Jiřího Pernese. Ten však neustál kampaň proti své osobě, v níž byl viněn z plagiátorství (později se nepotvrdilo) a kolaborace s minulým režimem v podobě absolvování Večerní univerzity marxismu-leninismu. Ve funkci vydržel jen šest týdnů. Několik měsíců pak ústav řídil Pernesův náměstek (a současný ředitel) Zdeněk Hazdra, až v srpnu 2010 stanul v čele dnešní ministr kultury za lidovou stranu Daniel Herman. Ten pak do vlivných funkcí znovu jmenoval Pavla Žáčka a jemu blízké.

V dalších dvou letech došlo k politické proměně rady. Sympatizantům ODS vypršely mandáty nebo se – jako dnešní předseda strany Petr Fiala – místa museli vzdát pro neslučitelnost s jinou veřejnou funkcí. Na jejich místa byli zvoleni lidé napojení na sociální demokracii (Lukáš Jelínek, Jan Bureš) či Zelené (Michal Uhl). Daniel Herman byl pak v dubnu 2013 obměněnou radou odvolán (oficiálně pro špatnou komunikaci a nezvládnutou digitalizaci) a na jeho místo provizorně instalována Pavla Foglová. Tu pak o rok později vystřídal právě Zdeněk Hazdra.

Je jasné, že v ústavu, v němž se v tomto tempu střídají ředitelé a spolu s nimi i značná část pracovníků, může těžko fungovat jakákoliv dlouhodobá koncepční činnost, tím méně vědecké zkoumání. Zatímco „pravicové“ vedení ÚSTR od Žáčka po Hermana spojovalo poznání minulosti s politickým aktivismem (za všechny excesy vzpomeňme Žáčkovy naprosto nevěrohodné doklady, podle nichž bratři Mašínové chystali atentát na Klementa Gottwalda), dnešní „levicové“ vedení chce ústav „depolitizovat“ a zvědečtit. To se mu i daří, nesporným kladem Hazdrova ředitelování je zapsání ÚSTR do seznamu výzkumných institucí, což umožňuje nejen žádat o vědecké granty, ale také spolupracovat s běžnými historickými ústavy.

V kontextu českého historického výzkumu je ÚSTR mamutí institucí. Spolu s Archivem bezpečnostních složek má větší rozpočet než Historický ústav, Ústav pro soudobé dějiny a Masarykův ústav a Archiv akademie věd dohromady (171 oproti 153 milionům Kč) a zaměstnává o sto lidí více (274 oproti 171 v akademických ústavech). Na rozdíl od akademických ústavů má ÚSTR jistotu svého financování v podobě vlastní rozpočtové kapitoly, jejíž krácení by asi bylo politicky obtížnější než prosazování úsporných škrtů v Akademii věd nebo Grantové agentuře. Mohlo by tak jít o „lídra“ na pomyslném trhu výzkumu o soudobých dějinách.