ÚSTR očima kolegů a konkurentů

Následující anketa byla publikována v Orientaci Lidových novin 29. července 2017. Redakci LN děkujeme za poskytnutí.

V souvislosti s 10. výročím vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů jsme požádali zástupce tří akademických historických ústavů, aby odpověděli na tyto otázky:

1. Co se ÚSTR za těch 10 let nejvíce povedlo a jaký jeho „výstup“ považujete za nejvýznamnější?
2. Změnil jste za těch 10 let nějak svůj názor na tuto instituci?
3. Spolupracuje Váš ústav nějak s ÚSTR?
4. Kde vidíte jeho největší nedostatky?

Jan Němeček,
statutární zástupce Historického ústavu AV

Zabývá se politickými dějinami 20. století, zejména 2. světovou válkou a protinacistickým odbojem.

1. Osobně oceňuji, že po řadě „bouřlivých“ let přichází stabilizace ústavu a že ve spolupráci s vysokoškolskými či akademickými institucemi rozvinul řadu inspirativních projektů. Předpokládám, že to změní i dosavadní fluktuaci v řadách pracovníků této instituce. Za jedinečnou formu prezentace, a to i na rozdíl od akademických historických ústavů, považuji YouTube kanál Ústavu pro studium totalitních režimů.

2. Dle mého názoru způsob založení ústavu podmínil následných hektických deset let, ve kterých se celkem logicky projevovaly tendence využívat jej k politickému boji, což se projevilo i při volbách a odvolávání jeho ředitelů. Ústav provázejí také stálé dohady nad zvolením/nezvolením členů jeho rady, závislé na politickém hlasování parlamentu. Oč transparentnější by bylo zařazení ÚSTR do zavedených systémů vysokoškolských či akademických, které jsou podrobovány srovnávacímu mezinárodnímu hodnocení, a nejsou tak pod politickými tlaky. Zmizely by tak i diskuse nad výsledky jeho práce.

3. Spolupráce s ÚSTR probíhá v různých oblastech. Je to vzájemná účast na konferencích a publikacích z nich vzešlých, důležitou položkou je vzájemná recenzní činnost pro periodika i publikace obou ústavů, také účast v redakčních kolegiích. Co se týká spolupráce s Archivem bezpečnostních složek, mohu říci, že je bezproblémová. Výzkumné profily obou institucí se však protínají jen částečně, když Historický ústav zpracovává období dějin od raného středověku až do 70 .let 20. století.

4. Základní a klíčový nedostatek ÚSTR vidím ve způsobu jeho vzniku zvláštním zákonem, a tedy de facto z politické vůle, což vážně zpochybnilo jeho objektivitu. Důsledky tohoto založení si ústav zřejmě ponese stále a v tom vidím i rizika pro budoucnost, protože zůstává závislý na stávající politické reprezentaci.

Luboš Velek,
ředitel Masarykova ústavu a Archivu AV

Zabývá se zejména politickou kulturou v českých zemích a habsburské monarchii v 19. a 20. století.

1. Neodvažuji se vybrat „nejvýznamnější počin“, protože tak dobře všechny výstupy ÚSTR neznám. Podrobněji jsem se seznámil například s publikacemi o československém agrarismu, které mi v mém vlastním bádání přišly vhod. Nedávno mě zaujala také databáze „Útvary federálního ministerstva vnitra 1969 – 1990“, za níž se skrývá obrovské množství práce a která se stane užitečnou pomůckou pro výzkum politicko-bezpečnostně-správních struktur v totalitním Československu. Dlouhodobě sleduji „vzdělávací“ aktivity ÚSTR, v jejichž rámci vznikají kvalitní a moderní didaktické pomůcky a metody, které se těší velkému pozitivnímu ohlasu učitelů i dalších uživatelů.

2. V diskusích před deseti a více lety jsem vítal myšlenku vytvoření nové platformy pro výzkum soudobých dějin. Současně jsem však nebyl přesvědčen o vhodnosti zvolené formy „výzkumného úřadu“. Přišla mi drahá, neefektivní, a navíc zpolitizovaná a také od počátku zatížená kamarádíčkováním a trafikantstvím. Tyto mé pochyby se potvrdily. ÚSTR se mezitím stal faktem a nemá cenu se k původním diskusím vracet. Určitě mě ale těší, že se mu daří překonávat období „dětských nemocí“ a zapojuje se plnohodnotně do sítě výzkumu soudobých dějin. Je také správné, že se v něm u nás začíná vytvářet konkurenční prostředí. Přirozená konkurence – doprovázená spoluprací – je totiž podmínkou úspěšného rozvoje jakéhokoli výzkumu.

3. V posledních dvou letech zkoušíme spolupracovat. Dříve to moc nešlo, a to ze dvou důvodů. Jednak kvůli vnitřní nestabilitě ÚSTR, kdy riziko jeho nepředvídatelných vnitřních zvratů ohrožovalo každou časovou investici nutnou k přípravě společných projektů. Druhý důvod představoval fakt, že ÚSTR řadu let nebyl na seznamu výzkumných institucí, a nemohl se tedy ucházet o účelovou podporu (tedy soutěžit o projekty ve spolupráci s univerzitami, akademickými ústavy a podobně). Asi před třemi roky se však ústavu podařilo získat charakter výzkumné instituce, a spolupráce je tak teď možná i formálně. Tomu napomáhá vedle aktuální stabilizace poměrů i jeho snaha navazovat spolupráci s podobně zaměřenými institucemi. Tento zájem registruji nejen v našem případě. Mnou řízený ústav s ÚSTR v poslední době připravil dva velké projekty, z nichž jeden patřil mezi ty „evropské“; oba v řádu několika desítek milionů korun.

4. Prvním je pochopitelně „nestabilita poměrů“, která má kořeny v politickém zakódování této instituce. Všemocnou radu ÚSTR totiž volí politici, čímž se na půdu primárně vědecké instituce zpravidla přenášejí momentální politické konstelace. To je pro každou vědeckou instituci vražedné, neboť je proti tomu bezbranná. Způsob volby rady navíc generuje její nedostatečné profesně-odborné složení. Důsledkem je pak časté střídání ředitelů, personální čistky, skandály či existence hned tří odborových organizací... V takovém prostředí se ústav nemůže uspokojivě rozvíjet, neboť se musí zabývá více sám sebou nežli výzkumem. V čele ÚSTR by měly stát morálně integrální a apolitické osobnosti, které by současně měly být respektovanými odborníky (historici, archiváři, politologové) i schopnými manažery. Kde je ovšem vzít, že? A pokud se někoho takového podaří najít, mělo by mu být dopřáno alespoň sedm až deset let, aby mohl ústavu vtisknout nějakou tvář. A to se bohužel ještě nikdy nestalo.
Druhým nedostatkem jsou problematické cíle a úkoly, které se nedaří realizovat (například syntetické dějiny StB), což je ale do značné míry způsobené prvním problémem. K vybudování fungující a respektované instituce je zapotřebí delšího časového horizontu, než představuje jedno desetiletí – a to i tehdy, pokud nedochází k žádným vnitřním turbulencím.
Třetím nedostatkem je vlastní kvalita produkce. Mám dojem, že většina publikací, s nimiž jsem přišel byť jen do letmého kontaktu, trpí nenápaditou deskripcí, kdy jediným metodologickým problémem je otázka, zda se estébácké zprávy z archivního kartonu opíší seshora dolů, nebo zdola nahoru… Soudobé dějiny, stejně jako každé jiné, potřebují mnohem více interpretativního a interdisciplinárního přístupu, silné reflexe výsledků a metod zahraničního bádání. Také si myslím, že je třeba stanovit jasná a přísná evaluační kritéria, která jsou standardem v ostatních výzkumných institucích. Přínosem by jistě byla internacionalizace ÚSTR, tedy získání určitého počtu zahraničních pracovníků, kteří by přinesli vyspělejší vědecké know-how. Domnívám se ale, že současné vedení ústavu si je těchto slabin vědomé a snaží se hledat inspiraci pro jejich nápravu u zavedených domácích i zahraničních institucí.

Miroslav Vaněk,
ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV

1. Ústavu se podařilo vydat několik povedených knih/pramenů, které na publikaci čekaly řadu let (namátkou Hnědá kniha), za pozitivní považuji, že podporuje rovněž vydávání knih autorů, kteří k němu nepřináleží (Rychlík, Pažout, Županič). Vlastní produkce ústavu je podle mého názoru slabší, viz například jedna z posledních publikací Reflexe undergroundu. Stává se spíš platformou pro začínající historiky, pro studenty a studentky historických oborů magisterského a doktorského stupně. Dříve jsem zastával názor, že funkci ÚSTR by dobře plnila specializovaná grantová agentura se štíhlým administrativním aparátem, která by podporovala projekty zabývající se represí a minulým režimem. Dnes si nejsem jistý, zda by taková platforma nebyla časem odsouzena k zániku a mladí historici a historičky nebyli zase o jedno možné uplatnění připraveni.

2. Žádná velká očekávání jsem neměl, byl jsem naopak proti vzniku podobné instituce, a to z jediného důvodu: neuměl jsem si sám pro sebe zdůvodnit, proč po roce 1989 potřebujeme opět instituci, která vznikne politickým rozhodnutím a kde budou politici i nadále hrát nikoli nevýznamnou roli. Vznik ÚSTR jsem považoval za krok zpět, za opětovné, a dokonce ochotné strkání „hlavy do chomoutu“ politiky. Pokud jde o instituce, důvěřuji více vědeckému prostředí, které vytváří Akademie, univerzitní systém a také síť dalších institucí, jež se alespoň dílem a podle svých možností zabývají základním výzkumem (archivy, muzea a podobně). Vzhledem k tomu, že na podzim 2017 končí mandát některým členům rady ÚSTR, jsem zvědav, jaké bude následující dění. Po zkušenostech s mnoha mediálními kampaněmi diskreditujícími v očích veřejnosti nejen ústav, ale i bádání nad soudobými dějinami jako celkem si přeji, aby bylo toto dění poklidné a nakloněné skutečné práci.

3. Několik našich historiků je zapojeno do projektů ÚSTR a s touto institucí spolupracuje, především pak s Archivem bezpečnostních složek.

4. Největší nedostatek vidím v naprosté absenci syntézy dějin bezpečnostních složek (vždyť ÚSTR na těchto pramenech doslova „sedí“). Místo analýz sklouzává k přepisům a tlumočení materiálů bezpečnostních složek, které jsou navíc psané jakýmsi ptydepe. Druhou věcí jsou „nedostatky“ zděděné, se kterými ani dnešní vedení, ani jednotliví badatelé nic nezmohou a které vycházejí již například z preambule zakládací listiny, kde se předjímá, co má být vyzkoumáno a popsáno.
Potíže přináší i rozkročení ústavu do tří stran: věda – propagace – archiv. To není zrovna ideální východisko pro rozhodování, čím chce vlastně ÚSTR v budoucnosti být. V neposlední řadě byl zřízen především k tomu, aby zkoumal prioritně bezpečnostní a represivní aparát bývalého režimu. Místo toho se dnes snaží věnovat výzkumu, který je realizován mnohem kvalitněji na dalších vědeckých pracovištích, což řadu pracovníků a pracovnic časově a tematicky odvádí od plnění úkolu, ke kterému byl ÚSTR jako instituce – alespoň podle mého soudu – primárně vytvořen.