Předmluva k novému vydání Kruhové obrany

Jiřina Šiklová,
listopad 2017

Pro někoho bylo zavření pouhou izolací za mřížemi nebo následující společenské vyhoštění, pro jiného to bylo osvobození od mnoha a mnoha až do té doby svazujících závazků. Znala jsem Milana Šimečku a myslím si, že pro něj paradoxně jeho zavření znamenalo to druhé. V knížce Kruhová obrana, kterou si právě teď můžete volně a kdykoliv přečíst, jsou jeho úvahy, fejetony, myšlenky, které se tehdy „neoficiálně“ dostávaly do zahraničí. Současně tyto texty v této tzv. socialistické zemi kolovaly jen v samizdatu. Proto i kousek jeho osobní historie patří k této knize. Milan byl zavřen v květnu 1981 podle paragrafu 98, a, b, tedy pro podvracení socialistické republiky, ve skupině a ve spojení se zahraničím. Podle paragrafu mohl dostat 3-10 let vězení, ale naštěstí tlak mezinárodních organizací pro lidská práva a Amnesty International byl již v té době tak velký, že nakonec jeho i celou skupinu zhruba po roce z Ruzyně pustili. Ani soud se nakonec nekonal a myslím, že rozhodnutí o tom, že se nedopustil ničeho špatného, dostal Milan Šimečka až po převratu v listopadu 1989. To ho ovšem asi příliš nezajímalo.

Po propuštění z vězení v roce 1982 se cítil osvobozen od mnoha společenských závazků, živit se dál jako bagrista už nechtěl a tak mnohem více času věnoval psaní esejů, fejetonů, statí, které posílal do zahraničního vysílání Svobodné Evropy, do vysílání britského rozhlasu v BBC a samozřejmě i do Hlasu Ameriky. Tam již tehdy pracoval Ivan Medek a další a další lidé, kteří odsud emigrovali či museli emigrovat, neboť byli vyhoštěni. Milan se cítil se vždy odpovědný za své syny, přátele a nejvíce snad za svoji manželku, i za její frustrace způsobené ostrakizací jeho a jeho rodiny. Když se pak vrátil z vězení, věděl, že „stejně již nic nenapraví“, a tak se soustředil pouze na svoje psaní a opravdu se neohlížel na cenzuru či jiné potíže, kterými by mohl „uškodit“ své rodině. A to je dobře, protože jeho texty jsou nejen reflexí doby, ale i krásnou literaturou v tom nejlepším slova smyslu. Některé myšlenky z jeho statí, například ta, která otevírá soubor této knížky, se doslova vstřebaly do naší kultury. Používáme jeho myšlenky, jeho rozlišování velkých a malých dějin včetně reflexe velkohubosti velkých dějin a touhy člověka i v systému, který jej ovládá si zachovat jedinečnost svých osobních, malých a třeba i malicherných dějin, aniž si uvědomujeme, že je napsal právě on. Tím převzetím by byl určitě potěšen, ale autorství by nezdůrazňoval. Když jsem teď četla po letech tuto knížku, tajně pašovanou do zahraničí a pak, díky našim exulantům, vydanou v Indexu v Kolíně nad Rýnem, jsem si znovu uvědomila, jak mylně jsem chápala platnost některých jeho statí, jen pro tehdejší, tzv. socialistický režim. Jsou platné dodnes, třeba jeho stať O penězích, O konzumním nátlaku, O dvojí minulosti, té přiznávané i té ochotně zapomínané, to všechno mluví stejně, ale přece jen trochu jinak, i k dnešku.

Ale vraťme se trochu na začátek, jak jsem poznala Milana Šimečku. Psával do Literárních novin, ráda jsem ho četla, věděla o něm především od jeho bývalého kolegy historika, exulanta, zakladatele archivu české a slovenské literatury a dnes i profesora Viléma Prečana a jeho ženy Heleny. Byli přátelé ještě před okupací v srpnu 1968. Dokonce jejich vzájemné dopisy vyšly v cizině, tedy napřed v němčině, přestože je oba psali česky. Ale to jsou paradoxy tehdejší doby. Uvědomit si to je dobré i proto, aby se něco podobného alespoň u nás, ve Střední Evropě, znovu neopakovalo.

V roce 1975 naše tehdejší vláda podepsala tzv. helsinské dohody, jejichž součástí byla i část věnovaná dodržování lidských práv. Kdo se cítil šikanován, ten se mohl vystěhovat. Šéf a člen tehdejšího Ústředního výboru KSČ, soudruh Obzina, tomu prý říkal „asanace“, tedy očištění tzv. socialistické společnosti od nespokojených a revoltujících „živlů“ v opozici. Nebyla léta padesátá a tak bylo vhodnější lidi vyštvat do ciziny, tedy přímo i nepřímo je donutit, aby se vystěhovali. Po opakovaných domovních prohlídkách se rozhodl pro vystěhování i historik Vilém Prečan^{1Prečan měl pouze jednu domovní prohlídku, a to 24. dubna 1975. Byla sice důkladná, zúčastnilo se jí šest pracovníků StB a trvala sedm hodin, víc jich však nebylo. A k vystěhování se rozhodl už v únoru 1975, poté, co ho zbavili místa vrátného a šatnáře v noční restauraci U pastýřky. Brzy nato, 24. března 1975, poslal pánům Husákovi, Bilakovi a Obzinovi odpovědný list tohoto znění: „Vážení pánové, vycházeje ze svých zkušeností v uplynulých pěti šesti letech, došel jsem definitivně k závěru, že se v Československu nemohu existenčně uplatnit podle svého vzdělání a schopností, ani realizovat svá práva ve smyslu čs. ústavy a čs. zákonů. Soudím, že pro obě strany ─ jak pro mne, tak pro politický režim, který reprezentujete, bude nejvhodnější, jestliže se v klidu rozejdeme. Obracím se proto na vás, vážení pánové, jako na představitele orgánů, které jedině jsou s to s definitivní platností rozhodnout o povolení vystěhovat se ze země, se žádostí o odpověď na tyto otázky: 1. Dovolí mi čs. státní orgány vystěhovat se i s rodinou v brzké době z Československa? 2. Smím bez nebezpečí dalšího trestního stíhání a okamžitého nasazení bezpečnostních orgánů zahájit soukromé jednání s institucemi těch států, které přicházejí v úvahu pro mou emigraci? V očekávání meritorního stanoviska Vilém Prečan.“ (Poznámka VP z 3. ledna 2018)}, který v Scheinfeldu na zámku knížete Schwarzenberga vytvořil archiv i knihovnu neoficiální, samizdatové literatury. Tím se úspěšně zachovala velká část tehdejší kultury.

Předtím, než Vilém Prečan odešel, spojil mě se svým přítelem z Bratislavy, Milanem Šimečkou, kterého jsem do té doby znala jen z toho, co napsal. Přijela jsem do Bratislavy, zazvonila v Pražské 35, vyjela výtahem do pátého patra, kde tehdy s rodinou bydlel. Milan beze slova ukázal prstem nahoru. Ne tedy na Pánaboha, ale abych vylezla ještě o patro výš, až na střechu toho baráku, protože tam určitě nebyl odposlech. Tak jsem pochopila, že jsem na „správném místě“, že mě Vilém Prečan poslal na správnou adresu, na člověka, který dobře píše, ale i ví, jak to v našem socialistickém státě chodí.

A pak již to všechno bylo mnohem snadnější. Milan Šimečka, to byl jakýsi „odkaz“ pro další spolupráci s opozicí na Slovensku. Milan měl švagra Karla Holomka v Brně, který jezdil jako inženýr na služební cesty do Litvínova. Vozil tedy zcela „legálně“ texty od svých přátel ze Slovenska (např. Mira Kusého, historika Jablonického) do Prahy, odkud se dostávaly, už nelegálně, do zahraničí, do exilových nakladatelství, přes lidi z různých ambasád, třeba Švédskou, Nizozemskou, Kanadskou ale i Rakouskou, kteří byli ochotni se na tomto „pašování rukopisů a knih“ podílet. Když Milan Šimečka občas přijel do Prahy, říkával, že zde je větší svoboda než v Bratislavě, protože tady je těch nesouhlasících víc. Měl pravdu. Bylo nás zde více a díky již zmíněným ambasádám jsme měli větší možnost publikovat texty tzv. zakázaných spisovatelů a publicistů v zahraničí, kde vycházely v mnoha exilových nakladatelstvích a v překladech do dalších jazyků. Já jsem se také „poctivě a úspěšně“ snažila, aby se tyto rukopisy dostaly do zahraničí.

V zahraničí je naši exulanti tiskem vydávali a část těchto knih byla zase tajně expedována zpět do Československa. Většinou do Prahy a pak dál do dalších měst a krajů. Kdo měl zájem a o kom se vědělo, že určitě není nadšen vládou jedné strany (tedy komunistické), tomu se tyto knihy většinou dostaly do rukou, třeba se zpožděním, ale mohl si je přečíst a uvažovat o nich, případně je dávat dál. Samozřejmě že tajně, každý věděl, že tím, že se na rozšiřování těchto knih podílí, se dopouští „zločinu proti státu“. Tím pomohli k zachování naší kultury, literatury, textů, které se po převratu 1989 znovu staly součástí literatury, dokonce maturit středoškoláků. Vše „fungovalo“ docela dobře, až do toho osudného jara roku 1981, kdy byl zadržen na hranicích v Dolním Dvořišti kamion (on to byl jenom obytný vůz k tomu účelu upravený) plný knih a rukopisů. To bylo i příčinou, proč se Milan Šimečka dostal do vězení, ze kterého byl propuštěn v roce 1982.

Vše špatné je k něčemu dobré. Kdyby třeba tehdy Milana Šimečku nezavřeli v kauze “Šiklová a společníci“, tak to tehdy nazývala Státní bezpečnost ve svých spisech, tak by nepsal tak otevřeně a jeho slova by, za pomoci lidí v exilu, neoslovila tak širokou veřejnost na Západě, tehdy ještě hodně prosocialistickou. Vliv myšlenek na změnu celého politického systému a tedy i jeho materialistické základny není radno podceňovat.

Dodatečně je skoro nepochopitelné, co všechno vadilo tehdejšímu komunistickému režimu a co všechno bylo zakazováno. Všechno možné, dokonce i texty, které tehdejší vedení Komunistické strany mohlo využít pro svoji propagandu, protože to byla vlastně kritika západního režimu. Tyto texty, zde za železnou oponou napsané a tajně pašované do zahraničí, pak sehrály velkou roli v jiných, vůči SSSR vysoce kritických postojích komunistických stran na Západě. Nedávno na jedné konferenci v italské Padově mi Alessandro Catalano řekl, že český samizdat velice přispěl k reorientaci západních levicových stran, že teprve na tom, co zde bylo zakazováno, si mnozí komunisté na Západě uvědomili, jaká cenzura panuje v satelitech Sovětského svazu.

V roce 1984 „vyšel“ v samizdatu Orwellův román 1984, který překládala Milanova manželka Eva Šimečková a ke kterému Milan Šimečka napsal fantastický úvod s provokativním názvem „Můj soudruh Winston Smith“. I tento text tehdy sehrál velkou roli, byl přeložen do desítek jazyků, včetně toho, že ho uvedla i Komunistická strana Itálie. Celý ten překlad manželů Šimečkových byl opětně propašován do ciziny a tam potom vyšel v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, za pomoci nakladatelství Svědectví, které bylo tehdy v Paříži.

Přestože George Orwell byl kdysi španělák, tedy britský komunista, který jako dobrovolník bojoval před druhou světovou válkou proti nastupujícímu fašismu ve Španělsku, jeho po celém světě slavná kniha byla zde zakázána. Milanova předmluva napsaná v tzv. socialistickém Československu doslova obletěla svět. Vyšla asi ve čtrnácti různých překladech a opětně sehrála velkou roli při změnách v tehdejší Evropě rozdělené na západní a východní část. Ta hranice šla podle socialistických a ostrými náboji hlídaných hranicích.

Milan Šimečka začal psát, jak říkal, úvahy vztahující se k výročí 1984 a tak asi vznikla (nikdy jsem mu tuto otázku nepoložila) jeho kniha Kruhová obrana, která je souborem 53 statí, které vždy začínají podobně znějícím názvem. Třeba O mlčících většinách, O umělém zapomnění, O čtení domácího tisku, O strachu z tajné policie, O konzumním nátlaku a dalších a dalších tématech, která jsou v současnosti opětně a jinak aktuální.

Úvodní statí je ona slavná a opakovaně citovaná stať O velkých a malých dějinách, ve které ukazuje, jak se člověk chtěně i nechtěně stává součástí dějin, je někam zařazen, je nějak označkován. K tomu se váže stať O dvojí minulosti, O dějinném patosu, ale i O dodavatelsko-odběratelských vztazích. To vše dokresluje či připomíná znovu zapomínanou a zapomenutou minulost. Kdybych byla mladší a ještě učila na Filozofické fakultě, vzala bych tuto knížku Milana Šimečky a probírala jeden fejeton po druhém a vysvětlovala, co to či ono znamenalo tehdy, co to znamená dnes, jak se ten či onen problém vyvíjel.

Vše se mně znovu vynořilo při statích O dvojí minulosti, O strachu z tajné policie, ve kterých Milan Šimečka popisuje to neznámé nebezpečí, které je horší než skutečnost. Členy Sboru státní bezpečnosti nazývá “muži, kteří se klackují někde na nároží a svou přítomností vzbuzují strach v těch, co se domnívají, že je sledují“. Strach je iracionální a tajná policie, vědoma si toho, pracuje iracionálními prostředky, sleduje vyhlédnuté oběti, jen aby šířila strach. Oklikou naznačuje předvolaným, co všechno o nich ví. Registruje dlouho hříchy, o kterých si lidé myslí, že o nich ví jen jejich zpovědník. Pak se o nich lehce zmíní hříšníkům a už je má. Už jsou vydíratelní. Zcela konkrétně vyjádřeno, po propuštění této skupiny, která dle slov policie podvracela a rozvracela socialismus (jen tím, že psala texty knih, které pak vycházely v zahraničí a o kterých se učí dnešní maturanti) nebylo již tak velkým problémem se občas scházet, protože tajná policie, chtě nechtě, nás, tedy disidenty z Prahy a ze Slovenska, považovala za skupinu.

A tak jsme se občas scházeli na chalupě někde na pomezí mezi Bratislavou a Prahou. Byl to malý okruh lidí, tak sotva osm či devět lidí dohromady. Jedním z nich byl Jiří Ruml, který když Milan Šimečka zemřel na podzim roku 1990 poznamenal: “Vždy jsem mu záviděl, jak dovedl psát, a teď mu závidím, jak dovedl včas zemřít, aniž mohl být zklamán z vývoje v této zemi.“^{2Tento výrok zajisté nepatří k tomu nejmoudřejšímu, co Jiří Ruml řekl či napsal, a nazval bych to spíše uřeknutím. Není ovšem sám, kdo v souvislosti s Šimečkovou předčasnou smrtí – když zemřel, měl za sebou šedesát let, pět měsíců a osmnáct dnů života – vyjádřil ve smyslu “dobře, že Milan nedožil...”. Milan zažil v životě horší věci, než byly a jsou bizarnosti postkomunistické éry. Dovedu si představit, jak by nám byly jeho komentáře a analýzy v posledním čtvrtstoletí užitečné a jak by nám pomáhaly vyznat se v nové situaci a správně na ni reagovat. (Poznámka VP z 3. ledna 2018)} A to se, jak Milan Šimečka píše v závěru, osobně poznali, až když je oba v roce 1982 propouštěli z vězení v Ruzyni. Ta závěrečná stať O smutku a radosti z dějin je právě o propouštění z věznice. O tom, jak se Milanovi třásla ruka, když pochopil, že je opravdu propuštěn, jak tomu pořád nevěřil, jak prosil bachaře, aby odevzdali spoluvězňům v cele balíček cigaret, které mu zbyly a jak se vracel mezi své vlakem z hlavního nádraží a průvodčí mu dokonce odpustil, že nemá jízdenku, neboť mu sdělil, že přichází z Ruzyně a nemá ani na vlak. Až do Žďáru nad Sázavou Milan Šimečka skoro nevěřil, že je to pravda, že je opravdu na svobodě. Neboť věděl, „že se již nikdy v životě na něj nebudou valit minuty tak intenzivního pocitu bytí“.

Po cestě vlakem uvažoval, jak zapíská rodinný signál, jak se bude dívat do rozsvícených oken, ale pak to naopak vzal co nejrychleji výtahem, aby již byl u svých blízkých. Celá knížka končí odstavcem, který bude určitě čtenáře dojímat, tedy zase jakýmsi návratem do těch šimečkových malých dějin: „K těm dveřím mně bezpochyby dovedly dějiny. Bez nich bych neodešel do vězení a nemohl se vracet tou slastnou cestou bytí. Ovšem, mohl jsem odejít jinam a už se nevrátit, mohl jsem se zaplést do jiných osidel bez dějinného života, ze kterých bývá člověku taky smutno. Smutek i radost si dává člověk do dějin vlastního života zasévá sám“. Knížka Kruhová obrana končí větou tak typickou pro Milana Šimečku, který vyznává, že člověk má plnou vládu nad tím, aby naplnil vlastní život takovými stavy duše, jakým dává přednost před vším ostatním.

Milan Šimečka toto dokázal, ale stejně mohl být zde na tomto světě s ostatními mnohem déle. Bylo mu teprve šedesát let, když umřel. Jsem ráda a vděčna, že jsem Milana Šimečku poznala a patřila ke společenství lidí, kteří tuto tzv. protistátní skupinu vytvářeli a navíc, že jsem mohla napsat tento text k novému vydání jeho Kruhové obrany.

Jiřina Šiklová

Listopad 2017 

1.

Prečan měl pouze jednu domovní prohlídku, a to 24. dubna 1975. Byla sice důkladná, zúčastnilo se jí šest pracovníků StB a trvala sedm hodin, víc jich však nebylo. A k vystěhování se rozhodl už v únoru 1975, poté, co ho zbavili místa vrátného a šatnáře v noční restauraci U pastýřky. Brzy nato, 24. března 1975, poslal pánům Husákovi, Bilakovi a Obzinovi odpovědný list tohoto znění: „Vážení pánové, vycházeje ze svých zkušeností v uplynulých pěti šesti letech, došel jsem definitivně k závěru, že se v Československu nemohu existenčně uplatnit podle svého vzdělání a schopností, ani realizovat svá práva ve smyslu čs. ústavy a čs. zákonů. Soudím, že pro obě strany ─ jak pro mne, tak pro politický režim, který reprezentujete, bude nejvhodnější, jestliže se v klidu rozejdeme. Obracím se proto na vás, vážení pánové, jako na představitele orgánů, které jedině jsou s to s definitivní platností rozhodnout o povolení vystěhovat se ze země, se žádostí o odpověď na tyto otázky: 1. Dovolí mi čs. státní orgány vystěhovat se i s rodinou v brzké době z Československa? 2. Smím bez nebezpečí dalšího trestního stíhání a okamžitého nasazení bezpečnostních orgánů zahájit soukromé jednání s institucemi těch států, které přicházejí v úvahu pro mou emigraci? V očekávání meritorního stanoviska Vilém Prečan.“ (Poznámka VP z 3. ledna 2018)

2.

Tento výrok zajisté nepatří k tomu nejmoudřejšímu, co Jiří Ruml řekl či napsal, a nazval bych to spíše uřeknutím. Není ovšem sám, kdo v souvislosti s Šimečkovou předčasnou smrtí – když zemřel, měl za sebou šedesát let, pět měsíců a osmnáct dnů života – vyjádřil ve smyslu “dobře, že Milan nedožil...”. Milan zažil v životě horší věci, než byly a jsou bizarnosti postkomunistické éry. Dovedu si představit, jak by nám byly jeho komentáře a analýzy v posledním čtvrtstoletí užitečné a jak by nám pomáhaly vyznat se v nové situaci a správně na ni reagovat. (Poznámka VP z 3. ledna 2018)