Doslov: Velké a malé dějiny Milana Šimečky

Vilém Prečan

Květoslav Chvatík v recenzi Šimečkovy Kruhové obrany, jež vznikla po Dopisech o povaze skutečnosti a v níž se odrážejí některé filosofické axiomy, na nichž se Šimečka ustálil, dvakrát připomenul Karla Čapka. Poprvé, když zdůraznil Šimečkovu „mistrovskou schopnost přejít od věrohodného detailu, od nejautentičtější osobní zkušenosti se současným světem technické a byrokratické manipulace člověka k určitému hlubšímu zamyšlení nad smysluplným lidským bytím. – Připomíná-li autorova kniha něco z tradice české literatury,“ napsal Chvatík, „tedy nejspíše knihu Karla Čapka O věcech obecných čili Zóon politikon z roku 1932, v poválečném boomu‘ Čapkova díla zcela potlačenou, protože obsahovala jeho demokratické politické krédo včetně úvahy Proč nejsem komunistou.“

Na jiném místě citované recenze Chvatík uvedl, že ho překvapuje „jak blízko se Šimečka ocitl tomu, co ,naše levice‘ za první republiky vytýkala Čapkovi, jeho elementárnímu antropologickému relativismu. Moc by mě zajímalo, co Milan Šimečka tomuto sousedství říká; já bych jej bral všemi deseti.“

Naštěstí víme, co na to Šimečka řekl. V dopise ze září 1989 adresovaném autorovi uvedené recenze napsal: „Samozřejmě máte pravdu i s Čapkem. Já jsem prostě z cudnosti nikdy Čapka nepřipomínal jako svého mistra. Přelouskal jsem ho celého už jako student a dodnes si myslím, že je to jediná tradice, která by nás mohla zachránit; nemyslím tradice literární, ale tradic čapkovského myšlení. Když se dívám okolo, vidím, že to sice není tradice jako nit tenká, ale silný provaz z ní už také není. Ale probudit by se mohla. Slyším často její odezvu, i když třeba lidé nevědí, že tento relativisticko-člověčí, neideologicky slušný postoj pochází od Čapka.“ 

Ke všemu, co platí o Šimečkovi filosofovi, o jeho hlubokém historismu, o jeho schopnosti uchopit téma a vyložit je v širokých souvislostech a přitom srozumitelně, a šimečkovsky neopakovatelným pochopením pro determinaci člověka a jeho údělu i pro jedinečnost jednotlivých lidských osudů, patří další atribut jeho tvorby, s léty stále dokonalejší v přímé úměře k tomu, jak se Šimečka stával víc a víc samostatným a svébytným myslitelem. Mám na mysli stále rostoucí a košatější Šimečkův vykladačský talent. Své vidění skutečnosti a svou skutečnost podával Šimečka s velikou literární kulturou, jako umělec slova. Výsledným efektem byl zázrak komunikace mezi autorem a čtenářem: nejen že dokázal pojmenovat to, co jsme doposud pouze nejasně cítili, takovým způsobem, že jsme pojednou chápali a rozuměli; napsal to tak, že jeho texty se čtou s potěšením z krásné literatury.

Avšak ani to ještě není celé tajemství Šimečkova díla, toho, jak nás jeho texty oslovují, jak se nás zmocňují a jak nás poznamenávají. Zápasím s vlastní nedostatečností a potřebuji Šimečku, aby mi pomohl. V jednom dopise napsal: schvaluji každý výklad světa, který by mohl vést k laskavosti; dobrý je každý výklad světa, který nereprodukuje strach.

Šimečkovy texty kromě rozumu oslovovaly vždycky i naše srdce, přesněji naše lepší „já“. Ani tehdy, když psal o nepěkných stránkách našeho života, o ošklivostech a zrůdnostech totalitního komunistického systému, nebyla v tom obsažena nenávist. V jeho textech naopak nikdy nechyběl apel na lidskou touhu po dobru, porozumění, lásce a přátelství, která je také nezničitelně přítomná v každém člověku.