Objektivní historická pravda není

Rozhovor Aleše Prázného s Vilémem Prečanem

Lidové noviny, sobota 18. listopadu 2017, s. 13-14, Česká pozice: http://ceskapozice.lidovky.cz/historik-musi-nalezt-odstup-od-sve-omezene-zkusenosti-pg7-/tema.aspx?c=A171123_134157_pozice-tema_lube

V 80. letech už lidé nevstupovali do komunistické strany z přesvědčení, s ideou nové společnosti, říká historik Vilém Prečan

Český historik Vilém Prečan, jenž se v roce 1976 vystěhoval do Německa a poté založil a vedl exilové Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu-Schwarzenbergu, hodnotí některé události soudobých dějin. Mimo jiné se zamýšlí nad profesí historika a významem historiografie pro svobodnou společnost a kritizuje revizionistické výklady normalizace a jejího všedního dne.

Český historik Vilém Prečan, který se zabývá českými a slovenskými dějinami 20. století v mezinárodním kontextu, letos překvapivě objevil svou písemnou práci z češtiny na téma „čím chci být“ – v roce 1946, kdy mu bylo 13 let, napsal třístránkový text, že chce být historikem. Poté na něj zcela zapomněl. Když pak jako 21letý student historie byl na povinné praxi v archivu, pocítil, že by zde chtěl trávit nejvíce času. Nejprve to byly archivy československé, pak německé, britské, francouzské, americké a ruské.

Po vystěhování se do Německa v roce 1976 pracoval jako historik a udržoval spojení domácího disentu s politickým exilem. Po konci komunistického režimu v lednu 1990 založil Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, jehož byl ředitelem do léta 1998. V rozhovoru přibližuje úkoly historika soudobých dějin a zdůrazňuje represivní charakter komunistického státu i politickou a kulturní devastaci, již minulý režim po sobě zanechal.

Aleš Prázný, filozof. Autor vyučuje filozofii na Univerzitě Pardubice

LN: Čím se zabývá historik, který má za sebou to, čím prošel jako člověk, vědecký pracovník, emigrant či zakladatel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR?

Být historikem je pro mne celoživotní řehole. Je to jako s vínem. Stáří historikovi neubírá nutně na ceně. Naopak, v něčem může být lepší než na začátku, kdy psal rychle a dělal rychlé závěry. Později lépe rozumí člověku a společnosti, opírá se o další „pomocné“ vědy historické – o sociologii, psychologii, politologii...

Pochopí, že člověk je slabý, že ho lze vydírat tím, co má rád a koho miluje. Ví také, co je v člověku nejlepší i nejhorší. A uvědomuje si, že v každém člověku dřímá víra a touha po spravedlnosti, i když ji někdy překrývá popel, zlo. A ta že se může neočekávaně proměnit v čin.

LN: Na čem pracujete?

Dokončuji dlouholetou práci na edici pramenů k československo-německým vztahům v přelomovém období 1989/1990; jde o komunikaci mezi Prahou a Bonnem, Prahou a východním Berlínem, celkem 850 dokumentů z německých i českých archivů, které by měly vyjít v české i německé jazykové verzi.

S historikem Pavlem Horákem z Masarykova ústavu připravujeme k 70. výročí únorového převratu knihu zápisů ze schůzek takzvané únorové komise, skupiny demokratických politiků, kteří v roce 1949 až 1950 v londýnském exilu rozebírali příčiny své prohry. A v roce 2019 bude 75. výročí Slovenského národního povstání, k němuž bych rád vydal publikaci Velká Británie a Slovenské povstání 1944; ze dvou třetin je to už hotovo. A pak mám ještě na starosti Československé dokumentační středisko.

LN: Jak byste vymezil současné dějiny?

Když jsme zakládali v roce 1990 Ústav pro soudobé dějiny, vymezili jsme zkoumané období Mnichovem 1938 a demokratickou revolucí 1989/1990; dnes k tomu patří ovšem přinejmenším i 90.léta. Současnost znamená úsek minulosti, který mají v paměti ještě žijící lidé.

Už Plútarchos říká, jak je těžké pochopit dobu, kterou jsme neprožili. Ale pro historika je podobně nesnadné zkoumat dobu, již prožil, a dostát požadavkům kritické historiografie, vzít vlastní historickou paměť, osobní zkušenost jen jako jeden z mnoha pramenů. Musí nalézt odstup od své omezené zkušenosti. Málokdy se mu to beze zbytku podaří.

Bezpečně už víme, že objektivní historická pravda neexistuje. Smyslem odborné historické práce je v posledku kultivovat historické vědomí společnosti. Příklad: stále živý problém vyhnání Němců. Jedni ho odsuzují jako morální vinu, dokonce jako dějinnou chybu, druzí v něm dodnes vidí jediné správné řešení.

LN: K čemu se kloníte?

S koncem druhé světové války došlo u nás – i jinde v Evropě – ke spontánním projevům násilí. Podstatné ale bylo, že u nás se politici všech směrů chtěli představit „národu“ jako nejdůslednější zastánci národních zájmů proti „odvěkému nepříteli“. Ani demokratičtí politici nebyli ochotni vsadit na svobodu, na to, že ve svobodných poměrech se mohou Češi s Němci usmířit.

Nikdo nechápal, že radikální odsun přispěl v rozděleném světě k tomu, že se Československo ocitlo v sovětské sféře. Rozdělení německé půdy a majetku nakonec komunistům pomohlo získat masy. A byl to jen začátek procesu vyvlastňování, vylučování a deklasování celých společenských skupin, buržoazie, živnostníků, sedláků. Až zbyl homogenní „lid“.

LN: Jste předsedou správní rady Československého dokumentačního střediska, jež je pokračovatelem někdejší vámi založené exilové instituce a jehož úkolem je bádat o dějinách disentu a exilu v komunistické éře…

Je to obecně prospěšná společnost a nejde jen o bádání, ale i o vzdělávací a osvětovou činnost. Žijeme z toho, co získáme od sponzorů a z grantů na některé projekty. Pracujeme také na zpřístupňování bohatých archivních pramenů shromážděných v exilu. Jde mimo jiné o osobní fondy a rozsáhlou takzvanou tajnou korespondenci domova s exilem, jež fungovala díky „pošťákům“ – doma Šiklová, v exilu Prečan – a byla částečně šifrovaná.

Tu je nutno dešifrovat, dokud oba žijeme a pamatujeme si význam pseudonymů, narážek a krycích názvů, jimiž se dopisy hemží. Do sbírky korespondence patří i dopisy Jiřího Pelikána, Pavla Tigrida, Václava Havla, Ivana Medka, Gordona Skillinga a dalších. Na svém internetovém portálu www.csds.cz jsme také začali uveřejňovat dokumenty, texty a publikace týkající se Charty 77 a materiály k významným výročím.

LN: To vše svědčí o vašem zájmu o politiku. Čím pro vás je?

Kromě toho, že jsem historik, jsem rovněž občan a člověk politický. Stále si kladu otázku, co mohu jako jedinec – navzdory svému věku – udělat. Znepokojuje mě, že politici nejsou dost stateční a zásadoví, že nadbíhají náladám, předsudkům a obavám. Místo aby proti nim vystoupili a přiznali, že jsou často neschopni to či ono udělat, vymlouvají se na Brusel a na „diktát“ EU. Ustupovat náladám je podstata populismu, nepřítele svobody.

Vycházím ze své životní zkušenosti. Má-li být historiografie svobodná a nezávislá na politice, má-li být historické bádání svobodné, nesmí se historik uzavírat do své pracovny. Kdysi šlo o návrat svobody a demokracie do této země, dnes je třeba každodenního úsilí, aby byly svoboda a demokracie zachovány.

LN: Vztahu vědy a svobody se politické strany příliš nevěnují. Zřejmě ani pro voliče to není atraktivní téma…

Zdejší politické strany mají sklon k uzavřeným politickým klubům nebo klanům. Toto dědictví tu stále přetrvává. Mám zkušenosti s politickými stranami v Německu – každá má svou nadaci, jež se věnuje vzdělávací práci, pečuje o stranické archivy a vyvíjí publikační činnost. Jak je to s politickým vzděláváním a politickou výchovou dospívajících a dospělých v naší zemi? Závidím Němcům, že mají kromě Spolkové centrály pro politické vzdělávaní v Berlíně podobnou instituci také v každé z 16 spolkových zemí. U nás se to nechává na neziskových organizacích.

LN: Co je dnes v této souvislosti úkolem historika?

Musí usilovat o co nejintenzivnější kontakt s veřejností. Vždyť minulost se každému denně připomíná a často se nám plete pod nohy. Říká se, že minulost je bitevní pole současníků. Do historických kostýmů se převlékají některé současné politické konflikty a polemiky. Historika musí zajímat, co vědí lidé o dějinách, co se o nich dozvídá mládež. A měl by mít i odvahu k veřejné polemice, neměl by se bát riskovat, že utrpí nějaké ty šrámy.

Když jde o minulost, je historik nepostradatelný jako strážce historického kontextu: vychází ze znalosti podstatných okolností a souvislostí minulých dějů a událostí, z toho, jak jim rozuměli, přesněji jak jim byli schopni rozumět jejich aktéři – neboť lidé nejsou schopni dohlédnout konce toho, co začínají, a cesta do pekel bývá často dlážděna nejlepšími úmysly. Historik nemůže chtít od lidí minulosti, aby o své budoucnosti věděli to, co o ní dnes víme.

LN: Vidíte náznaky nové diskuse v současnosti? Jaké téma je palčivé?

Rozhodně období takzvané normalizace, 70. a 80. léta. Donedávna se vycházelo především z toho, jak ji viděli její současníci: Václav Havel ve svých esejích, Milan Šimečka v Obnovení pořádku a Kruhové obraně, Charta 77 v nespočetné řadě svých dokumentů, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných ve více než tisíci sdělení a historici jako Jiří Suk nebo Jaroslav Cuhra. Možná stačí připomenout bonmot o normalizaci z pera Ludvíka Vaculíka, že je to horší než 50. léta, ale že se v tom žije líp.

Do polemiky s dnešními revizionisty, kteří se soustřeďují na zkoumání každodennosti a jen některých stránek reality „všedního dne“ ve dvacetiletí po roce 1968, se zatím rozsáhle pustil v loňských Soudobých dějinách pouze 94letý sociolog Karel Hrubý z Basileje, který zažil vězení v 50. letech a po roce 1968 byl ve Švýcarsku předsedou exilové sociální demokracie. Operovat výhradně s modely převzatými ze zahraničí nebo narážet na ně jako na kopyto československou či českou minulost je po mém soudu málo.

Je užitečné těmito modely se inspirovat, ale pak přijde těžká práce. Na základě všestranného studia všech dostupných pramenů musí historik vytvořit vlastní interpretační modely, přičemž musí také dokázat objevit prameny tam, kde je dosud nikdo nehledal, a používat jako prameny i zatím nedoceněné zdroje. Pak bude také například schopný vyložit, proč se dělnictvo v Československu chovalo jinak než v Polsku, a nebude to dávat za vinu příliš intelektuálskému charakteru disentu, údajně neschopnému oslovit dělníky.

LN: A co pojem totalita?

V odborné debatě se vyjasnilo, pro který úsek 41 let je tento pojem vhodný a kdy pokulhává. Laikovi, širší veřejnosti, je však lhostejné, jestli komunistický režim nazýváme totalitou, komunistickou diktaturou, reálným, či státním socialismem. Je důležité postihnout jeho podstatu: monopol moci v rukou zcela specifické, totiž komunistické strany, jež dokáže zaplést do svého ovládacího mechanismu většinu společnosti. K tomu patří další důležitý atribut: neexistence skutečné zákonnosti, neexistence právního řádu založeného na uznání základních lidských a občanských práv. Tento režim doznal od konstitutivního období stalinismu změn co do forem a kvantity uplatňovaného násilí.

Po podepsání helsinských dohod už musel strpět nezávislé občanské iniciativy a samizdatovou kulturu, byť byly předmětem represe. Režim také rezignoval na ideál nového člověka a vizi budoucnosti nahradil formulkou Vasila Biľaka o „reálném socialismu“. Spokojil se s němým, eventuálně na manifestacích nadšeným souhlasem mas, jakkoli předstíraným.

LN: Jak vypadala každodennost reálného socialismu?

Ke každodennosti patřila politická indoktrinace od školky i „oblbující rituál monotónně se opakujících výročí“, řečeno s Milanem Šimečkou. K všednímu dni patřily brigády socialistické práce, uliční výbory, kádrové posudky, nomenklatura – to znamenalo, že určité funkce mohli vykonávat pouze členové komunistické strany –, povinná večerní škola marxismu-leninismu, manifestační volby do kvaziparlamentu, shánění místo nakupování, instituce veksláků, paragraf o příživnictví, každoroční letní „bitva o zrno“, povinné brigády studentů do zemědělství, hraný optimismus každodenního televizního zpravodajství, procedura přijímání na vysoké školy dle sociálního původu a s příslušnou korupcí, omezené informace, obstarávání výjezdních doložek a svévolně uplatňovaný paragraf o pobuřování. Také toto byl všední den 70. a 80. let.

LN: Co říkáte na častý názor, že komunismus se opíral o konsenzus obyvatel? Někteří současní historici tvrdí, že podstata komunismu nebyla násilná…

Někteří přijali pravidla „obnoveného pořádku“, aby na tom profitovali, většina se adaptovala ze strachu, co vše se člověku může stát, když si nenasadí mimikry poslušného občana. Tehdy všude hořely plamínky, o nichž lidé věděli, že se o ně mohou spálit, přiblíží-li se jim moc blízko. Nebylo třeba hromadného násilí, stačilo denně předvádět na vybraném vzorku populace, co čeká toho, kdo se nepřizpůsobí. Víte, kolik let dostal Rudolf Battěk v roce 1981? Šest a půl! Pak mu to snížili na pět a půl. Jaké byly rozsudky v 80. letech proti příslušníkům bývalých náboženských řádů a statečným kněžím? Cožpak nebyly v 80. letech politické procesy? Co taková kauza Jazzové sekce? A násilí v Palachově týdnu v lednu 1989? A je tu ještě jeden podstatný faktor vyplývající z normalizace – morální a politické důsledky pro další generace.

LN: Co tím konkrétně myslíte?

Zmíním se o jediném. V onom období demoralizace, všech těch omezení ideových, intelektuálních, politických a lidskoprávních vyrůstala a sála do sebe tyto ingredience všedního dne velká část dnešní politické elity.

LN: Jeden můj kolega skoro považuje za svůj kádrový handicap, že nebyl před Listopadem ve straně. Stačí se podívat na mnohé dnešní představitele důležitých institucí: jeden normalizační komunista vedle druhého…

Nevím, zda je tomu tak. Faktem je, že v dvacetiletí před listopadem 1989 už bylo každému v zemi jasné, jak se věci mají. V 80. letech už lidé nešli do komunistické strany z přesvědčení, nešli tam s ideou nové společnosti, s vizí světa bez válek jako ti pováleční komunisté nebo komunisté mého typu, kteří tam vstupovali v 18 letech s představou budování nového světa, ani jako ti, kdo do strany vstupovali v 60. letech s cílem odtud napomáhat změnám a reformám – a pak ji po srpnu opustili, aniž čekali na vyloučení.

Jistě, do komunistické strany vstupovali lidé kvůli kariéře nebo služebnímu postupu vždy, po únoru 1948 i v 50. a 60. letech. Později byl vstup do KSČ v 90 případech ze 100 už jen prospěchářskou nebo čistě racionální kalkulací

LN: K čemu jste jako historik dospěl? Co musí znát o člověku a jeho světě?

Svěřím se vám se závěrem ze zkoumání staletých dějů: lidé se zmobilizují k činu, až když je katastrofa na spadnutí, často sotva za minutu dvanáct. Banální, ale velmi pravdivý je poznatek, možná dokonce axiom, že žádné lidské dílo není dokonalé, že vše má nejen líc, ale i rub.

A ještě něco: budoucnost nelze předvídat. Je možné postihnout tendence vývoje, rozeznat možné cesty směřování, ale nikdy nemůžete vědět, jak se rozhodne jednat ten který člověk v okamžiku, o němž se pak vyjeví, že byl pro další vývoj rozhodující. A to poslední jen zašeptám: skutečnou obavu mám jen z destruktivity, již považuji za genetickou vlastnost lidského rodu. Někdy v daleké budoucnosti se může projevit jako fatální.

LN: Z čeho jste v těžkých dobách čerpal naději?

Jednou jsem se ptal Václava Havla: Jste optimista? Řekl: Ne, nejsem optimista ani pesimista, jen nikdy neztrácím naději. To je pronikavé vidění světa a odpovídá i mému založení. Zlu se lze ubránit, ale něco to stojí. Musí se třeba i riskovat a někdy být ochoten zaplatit vysokou cenu. Ne všechny šance jsou odsouzeny k promarnění. Vždy záleží na lidech, jak si poradí nebo také neporadí s tou či onou situací. Politika je prý věcí možného, ale vždycky je třeba lidí, kteří hranici možného posunují – to udělali disidenti.

LN: Jak hodnotíte roli disentu pro obnovení demokracie?

Peroutka kdysi napsal, že jen ten národ má nárok na svobodu, který o ni usiluje. V roce 1989 tu byli lidé, kteří prošli školou disentu, uměli něco organizovat, vytvořili Občanské fórum a dovedli spojit lidi bez ohledu na to, jestli vstoupili do politického zápasu před 15 lety, nebo těsně před Listopadem. Rozhodovalo, jak se kdo choval, co dělal právě v tom okamžiku. Ať už to byli herci, studenti, i ostatní. Bez jejich aktivity by to nešlo tak rychle.

Ale nebýt onoho mozkového centra, všech těch lidí se zkušenostmi z disentu, mohla tehdy nastat mezietapa jakéhosi nového pražského jara s vedením, jež by bylo vyhovovalo Gorbačovovi. Naštěstí se demokratický převrat uskutečnil takřka okamžitě – bez několikaleté prodlevy, jako třeba v Bulharsku.

LN: Ukazuje se, že vždy záleží na menšině, někdy na jednotlivci…

Ano, často záleží na jediném člověku. Vezměte to na příkladu: kdyby se jediný policista nerozhodl, že zachová doklady o zločinech, kterých se v roce 1968 dopustila sovětská armáda i jiní, copak by se daly dohromady důkazy o zločinech, o těch 137 obětech? Jediný člověk, který měl za úkol skartovat spisy, se rozhodl, že je uchová, a schoval je na bezpečné místo, a když odcházel do důchodu, vzal to domů a ukryl v kotelně.

Podívejte se, co vykonal Nicholas Winton! Co udělalo sedm statečných lidí 21 .srpna 1968 v Moskvě! Lituji, že když ještě žili, že nebyli mezi prvními vyznamenanými v ČR. Co dokáže hrstka lidí! Měli bychom najít i ty lidi, kteří v dobách normalizace, mezi učiteli, na různých místech ve společnosti, jednali podle svědomí, podle pocitu zodpovědnosti za to, co dělají a dělali dobrou práci navzdory režimu – a „nemuseli“.

Vycházím ze své zkušenosti: co člověk dělá, dělá především kvůli sobě, protože jinak nemůže, říká se podle svědomí. Jde jen o to, aby vás to svědomí nezavádělo. Je třeba mít kontrolní mechanismy, protože i terorista jedná podle svědomí.

LN: Na jaká témata by se měl v současné době soustředit výzkum soudobých dějin?

To je příliš specifická otázka vhodná spíše pro debatu v odborném časopise. Takzvaných bílých míst je poměrně dost a výročí nejsou vždy to nejdůležitější pro stanovení priorit, jakkoli představují významnou společenskou objednávku. Mně momentálně leží na srdci nejvíce ze všeho naléhavá potřeba koordinace, součinnosti všech institucí a pracovišť tak či onak se zabývajících soudobými dějinami.

Jsem přesvědčený, že by bylo prospěšné a užitečné, kdyby se čas od času, třeba jednou za rok, sešli ředitelé nebo jiní odpovědní zástupci fakultních a akademických ústavů zainteresovaných v daném oboru, k tomu i představitelé některých neziskových organizací aktivních v oblasti současných dějin a kultivování historické paměti, zástupci velkých archivů. Na takovém fóru by se mohlo jednat o velkých dlouhodobých výzkumných projektech přesahujících možnosti jednoho pracoviště, o digitalizačních projektech důležitých pro celý obor, o tom, jak lépe využít evropských fondů, jak všestranně pomoci výuce soudobých dějin na školách.

Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR je jako stvořený, aby byl iniciátorem takové koordinace. Má k tomu odbornou, intelektuální organizační kapacitu, potřebnou infrastrukturu a bezpochyby by získal i podporu vedení akademie. Takové koordinační porady by nezaváděly žádnou reglementaci, nevedly by k oslabování samostatnosti nebo iniciativy kohokoli či k omezování spolupráce malých týmů, užitek by však přinesly celému oboru, tedy všem.

Vilém Prečan (84)

■ Český historik.

■ V roce 1955 vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

■ Jako vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV byl po invazi v srpnu 1968 spoluvydavatelem dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968, za což byl za normalizace trestně stíhán.

■ V 70. letech pracoval jako topič, vrátný a šatnář.

■ V létě 1976 se vystěhoval do Německa, kde pracoval jako historik a udržoval spojení domácího disentu s politickým exilem. Založil a vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu-Schwarzenbergu.

■ Po pádu komunistického režimu byl v lednu 1990 pověřen založením Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV a byl jeho ředitelem do léta 1998.

■ Od té doby řídí společnost Československé dokumentační středisko, která navazuje na činnost stejnojmenné exilové instituce a podporuje bádání o dějinách domácí a exilové antitotalitní rezistence v komunistickém Československu v letech 1948 až 1989.

■ Na Univerzitě Karlově získal v roce 1995 docenturu, profesorem byl jmenován v roce 2005.

■ V letech 1991 až 2000 předsedal Českému národnímu komitétu historiků; spoluzaložil česko-slovenskou komisi historiků a v letech 1994 až 2012 předsedal její české části.

■ Nositel Řádu TGM za zásluhy o lidská práva a řady dalších ocenění. V září 2001 vyznamenán Mezinárodní cenou SAV za významné dílo v oblasti společenských věd ve spojení se Slovenskem.