Petr Zídek: Únor 1948 očima poražených
Článek vyšel v Lidových novinách v příloze Orientace 10. března 2018. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.
Od října 1949 do července 1950 se v Londýně scházel kroužek politiků československých demokratických stran, kteří v exilu diskutovali o tom, proč komunisté v únoru 1948 uzurpovali veškerou moc ve státě tak snadno. Debaty se stenografovaly a jejich přepis vyšel tiskem teprve letos. V mnoha ohledech jde o fascinující čtení.
Patří ke šťastlivcům, kterým se podařilo po komunistickém puči uniknout do zahraničí. Zatímco se scházejí na čaji v londýnském bytě Jaroslava Stránského (1884–1973), předválečného majitele Lidových novin a poválečného ministra školství za národněsocialistickou stranu, je v Praze uvězněna, vyslýchána, souzena a popravena Milada Horáková. Snaží se v diskusi dopídit toho, kdo „je vinen“ debaklem v únoru 1948.
Iniciátorem diskusí je bývalý kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný (1892–1964), který odešel do exilu až v létě 1949. „Mně jde o to, aby politika Benešova, a tím i moje, byla ospravedlněna, vysvětlena, a to lidmi, kteří aktivně v únoru vystupovali: Osobně mi nebudou moci utéct ani couvnout ani lhát ani se vymlouvat ani vypravovat báchorky,“ popisuje Smutný motivaci, s níž diskuse organizoval. Moderovat debaty mu pomáhal Lev Sychrava (1887–1958), novinář a publicista, který stál již u vzniku prvního zahraničního odboje.
Trojici Smutný, Stránský, Sychrava doplňují dva bývalí přední sociálnědemokratičtí politici – ministr výživy Václav Majer (1904–1972) a generální tajemník strany Blažej Vilím (1909–1976). Občas se debat zúčastní i někdejší pověřenec za Demokratickou stranu Martin Kvetko (1912–1995), ale spíše v roli posluchače, protože slovenská problematika zůstává na okraji. Několikrát se dostaví i novinář Ferdinand Peroutka (1895–1975), ale do hovoru také příliš nezasahuje. Jeho historka o tom, co se stalo na schůzi Kulturní jednoty, která zastřešovala komunistické i nekomunistické spisovatele, ve středu 18. února, tedy dva dny předtím, než demokratičtí ministři podali demisi, jíž únorová krize začala, je více než jen poznámkou pod čarou dějin. „Já jsem něco povídal,“ popisuje Peroutka, „a potom jsem řekl, že o tom budeme mluvit příště. Jeden z těch komunistických studentů na to řekl: ,Ne, už žádná schůzka nebude.‘“
Poslední diskuse v červenci 1950 se zúčastní i bývalý národněsocialistický ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka (1895–1958), jehož kniha Le coup de Prague, vydaná již v roce 1949 v Paříži (česky až v roce 1995 jako Únorová tragédie), je prvním velkým svědectvím aktéra únorové krize publikovaným na Západě pro západní publikum. A také jednou z příčin, proč se kroužek bývalých politiků začal scházet: na schůzkách jsou čteny velké pasáže z Ripkovy knihy av následné diskusi komentovány i vyvraceny. Druhým „podkladovým materiálem“ diskusí byl záznam, který již v březnu 1948 ve Frankfurtu vytvořili Blažej Vilím, národní socialista Vladimír Krajina a novináři Ivo Ducháček a Ivan Herben.
V politických kuloárech
Hlavním tématem diskusí byly dny krize od pátku 20. do středy 25. února a to, co jim bezprostředně předcházelo. Diskutující se ale někdy vraceli hlouběji do minulosti až k jednáním v Moskvě na jaře 1945, jejichž výsledkem byl Košický vládní program. Jak si povšiml jeden z editorů, symptomatické je, že se vůbec nemluvilo o vysídlení Němců a osídlování pohraničí, což byl nepochybně jeden z faktorů politického úspěchu komunistické strany. Debaty se také koncentrovaly na dění ve velmi úzkých politických kuloárech, nějaké sociologické nebo politologické přesahy úplně chybějí.
Stenografické záznamy, které nebyly určeny k publikaci, ale do archivu pro budoucnost, rozšiřují již tak dost širokou pramennou základnu, kterou má historik analyzující „Vítězný únor“ k dispozici. Ta je ale paradoxním způsobem jednostranná: zatímco o činnosti stran, jejichž ministři podali demisi, máme s nadsázkou tuny dokumentů, pozadí aktivit komunistů stále zůstává ve stínu. Můžeme se jen dohadovat, co třeba znamenala nečekaná Zorinova návštěva nebo do jaké míry komunisté celou krizi sami iniciovali.
Hlavní spor, který se v souvislosti s únorovou krizí řeší dodnes, je ten, zda prezident Beneš o chystané demisi ministrů demokratických stran věděl dopředu a zda odstupujícím ministrům slíbil, že jejich demisi nepřijme. Edvarda Beneše z porušení slibu obvinil v exilu již Ferdinand Peroutka v brožuře Byl Beneš vinen?. „Porušil slib, že neopustí demokratické ministry, své přátele. Byl tak nemocný nebo se tak obával pohlédnout jim do tváře, že dokonce je odmítl přijmout na rozloučenou,“ píše Peroutka.
Celá věc stojí zejména na interpretaci schůzky Huberta Ripky a jeho stranického šéfa Petra Zenkla u prezidenta ve středu 18. února. Zatímco Zenkl a Ripka později tvrdili, že Beneše o chystané politické krizi a své demisi informovali a setkali se s jeho podporou, kancléř Smutný to vylučoval. Londýnská diskuse „únorové komise“ se přiklání spíše ke Smutnému, který hovoří o „osudném nedorozumění“. Z toho, že Beneš podpořil národněsocialistické politiky v jejich sporu s komunisty o odvolání osmi velitelů policie, respektive o požadavek, aby ministr vnitra Nosek toto rozhodnutí revokoval, Zenkl s Ripkou usoudili, že jim dává Beneš zelenou k rozpoutání vládní krize. Když mu pak Petr Zenkl o dva dny později oznamoval demisi, byl prezident v šoku nejen z obsahu sdělení, ale také z toho, že k němu došlo telefonem, o němž se dalo předpokládat, že je komunisty odposlouchávaný.
Současný historik má již také k dispozici soukromé sdělení, které Petr Zenkl napsal krátce před svou smrtí v americkém exilu, v němž přiznává, že Beneš ho „nikdy neujišťoval a také nemohl, že naši demisi nepřijme“. Že nešlo o žádný slib, přiznává v diskusi i Jaroslav Stránský. „Ano, on říkal, já demisi nepřijmu, ale já to bral jako projev jeho taktiky, jak chce postupovat, ale nikoli jako slib. Kdyby to měl být slib, musel by nám prezident říct: ,Pánové, já vám slibuji, že demisi nepřijmu.‘ To on nikdy neudělal.“
Vy byste viseli
Celá diskuse je dalším dokladem těžko uvěřitelné naivity a amatérismu, s nímž demokratické strany do střetu s komunisty šly. Na desítkách stránek se tu řeší problém, proč nebyli od počátku o akci informováni sociální demokraté, kdo komu co řekl a neřekl a jaký to mělo efekt. Nakonec se sociální demokracie k demisi nepřipojila s argumentem, že byla postavena před hotovou věc. Její dva ministři odstoupili až 25. února, kdy už bylo jasné, že komunisté své tažení vítězně završují.
Jistě, sociální demokraté byli rozpolceni na pro- a protikomunistické křídlo, takže ostatní strany mohly její postavení vnímat s nedůvěrou, ale pokud jejich zástupci zůstali ve vládě, mohl Gottwald s odkazem na běžný úzus požadovat řešení krize v podobě prostého doplnění vlády. Což se nakonec i stalo, čímž se převrat dal prezentovat jako legální postup.
Jak přiznalo několik diskutujících, demokratické strany neusilovaly o žádnou protikomunistickou spolupráci. „Vyhýbali jsme se tomu, dávat něco dohromady, protože jsme věděli, že to bude jen olej do ohně komunistů,“ říká Jaroslav Stránský. A Václav Majer dodává: „Organizovat frontu, která by se jim eventuálně postavila na odpor, bylo předem odsouzeno k zániku.“ Tento přístup vedl k tomu, že demokratické strany nebyly vůbec schopné čelit komunistům v ulicích a doufaly, že se vše vyřeší kabinetní dohodou. Edvard Beneš ale neměl žádné prostředky, jak by komunisty přiměl, aby s jednáním vedoucím k nějaké dohodě souhlasili. „V celé krizi se mu nedostalo žádné podpory národa, toliko pár tisíc studentů přišlo na Hrad,“ říká Jaromír Smutný. „Měl se stát vůdcem protirevoluce proti svému ministerskému předsedovi? V této situaci měl jen dvě možnosti: zaprvé odstoupit. Anebo zadruhé zůstat na místě – stát musí být někým řízen – a pak odstoupit. Kdyby byl odstoupil ihned, Gottwald se stal okamžitě prezidentem republiky a vy jste viseli.“
Londýnská diskuse pomáhá pochopit, že Beneš měl opravdu mizivý manévrovací prostor, a to jak formálně, tak fakticky. Bývá mu například vyčítáno, že nevystoupil s nějakým burcujícím projevem k národu. Formálně ale jako hlava státu vůbec nemohl vystupovat na veřejnosti bez souhlasu vlády – tedy Gottwalda. A všechna média, zejména rozhlas, ovládali komunisté. Strach z komunistů byl tak veliký, že i na Pražském hradě se 24 .února generální stávky na podporu jejich požadavků účastnili až na dvě tři výjimky všichni zaměstnanci.
Proč tak snadno
Podíváme-li se s odstupem na české dějiny posledního století, nemůžeme si nepovšimnout jednoho zajímavého jevu: všechny politické zvraty proběhly úžasně snadno. Říjen 1918 – rozpad habsburské říše a vznik republiky bez jediné rozbité výlohy. Září 1938 – ústup z pohraničí bez jediného výstřelu. Březen 1939 – okupace, které kladly symbolický odpor jen jedny kasárny. Květen 1945 – osvobození, které bylo sice vykoupeno krví, ale její množství bylo v kontextu druhé světové války skoro symbolické. Únor 1948 – komunisté získávají absolutní moc, aniž by se setkali s vážnějším odporem. Srpen 1968 – blesková sovětská okupace musí čelit jen vtipným nápisům a otočeným ukazatelům, „pořádek“ je obnoven rychle a efektivně. Listopad 1989 – po několika velkých demonstracích se komunisté vypaří jak pára nad hrncem.
V souvislosti s rokem 1989 si otázku „proč tak snadno?“ položil již o pět let později sociolog Ivo Možný. Jeho odpověď se dá shrnout do věty – protože již ani komunistické elity neviděly budoucnost v pokračování neefektivního ekonomického modelu, který neumožňoval předávat kapitál potomkům. Toto vysvětlení by se dalo aplikovat i na rok 1918, ale již těžko vysvětlí, proč tak snadno proběhl třeba právě komunistický převrat.
Vysvětlení Benešova kancléře Jaromíra Smutného, zachycené na okraj jedné z diskusí, že jsme „národ srabařů“, má něco do sebe. Možná by bylo přesnější napsat, že jsme národ velmi flexibilních lidí, kteří se neangažují ve ztracených či nejistých bojích, ale dokážou se „realisticky“ přizpůsobit každé situaci. Uvidíme, zda tato charakteristika z minulého století bude platit i ve století současném.
