Robert Oppelt: Říkali si pane ministře, i když už funkci neměli
Rozhovor s Pavlem Horákem vyšel v Mladé frontě DNES 3. března 2018. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.
Bývalí nekomunističtí politici se po únoru 1948 v exilu scházeli, aby našli viníka. ,,V roce 1950 ještě doufali, že se vrátí domů," říká historik Pavel Horák.
Dějiny píší vítězové. Tenhle případ však představuje Jedinečnou výjimku. Část československých nekomunistických politiků se scházela po únorovém puči v londýnském exilu a snažila se dopátrat, kde se stala chyba. Proč komunisté v únoru 1948 tak snadno zvítězili. Z jejich pravidelných setkání na přelomu let 1949 a 1950 se dochovaly unikátní zápisy - dějiny, které psali poraženi. Teď je vydává Masarykův ústav a Archiv Akademie věd. Editorsky se na knize podílel i historik Pavel Horák.
Je to neobvyklé, že by se poražení takhle sešli a bavili se o tom, kde udělali chybu?
To vyplývá z pozice exilu po roce 1948, v jakém byl postavení, jak vznikal a působil.
A jaký byl ten exil?
Když srovnáme tři naše exily, tak první představoval omezený okruh lidi s jasnou hierarchií, měli rozdělené role. Masaryk byl vizionář, Štefánik lev salonů a Beneš úřednický motor, a velmi dobře Jim to klapalo. Druhý exil byl něco jiného - stát ve státě, kopíroval státní zřízení, měli prezidenta, vládu i ministerská auta s řidiči. A také jasného lídra. Nic z toho třetí exil po únoru 1948 neměl a neměl ani podporu krajanských komunit, která byla vždy klíčová.
Proč?
Krajané už nechtěli podporovat politiky, kteří si to sami prohráli. Ochotně podporovali uprchlíky, organizovali pomoc, ale politikům, kteří byli navíc rozhádaní, už tolik pomáhat nechtěli.
Měli aspoň podporu zahraničních vlád?
Evropská společnost se obávala nové války a západní vlády uznávaly pražský komunistický režim. Exilu se sice podařilo s americkou pomocí vytvořit v roce 1949 Radu svobodného Československa, ta však neměla sloužit jako náhrada státních orgánů.
Kdo a jak se v Londýně ocitl?
Cesty byly různé. Američané v Německu nejprve koncentrovali prominentní uprchlíky do vily nedaleko Frankfurtu. Podle svědků šlo o zvláštní podívanou, když se v zahradě procházeli lidé v lyžařských úborech, protože řada z nich překonala hranice na lyžích. Začala se dělat politika, i když se ještě mísila s každodenní starosti o zubní pastu, cigarety nebo žiletky. Už tam se však zjistilo, že na směřování „zahraničního odboje" jsou velmi odlišné názory. Exil byl totiž složený ze zástupců mnoha protikomunistických stran. Nejprve museli vysvětlit, proč se na Západě ocitli. K tomu měly sloužit londýnské schůzky zachycené v naší knize.
Kdo je organizoval?
Kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný společně s ministrem Jaroslavem Stránským. Schůzek se kromě politiků účastnili i novináři Ferdinand Peroutka či Lev Sychrava. Chtěli se dopídit toho, proč prohráli, a vytvořit o tom jednotné svědectví. Jenomže se nemohli shodnout. Navzájem se konfrontovali a ve vášnivých diskusích otevírali témata, o kterých možná ani mluvit nechtěli.
Jak schůzky probíhaly?
Odehrálo se tam pár zajímavých minisoubojů. Například kancléř Smutný se tvrdě dohadoval s ministrem Stránským, jestli demise byla chyba. Smutný bránil Beneše, ostatně byl to on, kdo k prezidentovi pouštěl návštěvy a kdo mu v kralických okamžicích stál po boku. Napětí panovalo mezi národním socialistou Hubertem Ripkou a sociálním demokratem Blažejem Vilímem, mimo jiné kvůli jejich zpravodajským hrám, v nichž si v exilu konkurovali.
Mluvíte o zpravodajských hrách, byl mezi nimi nějaký agent?
Zajímavá je role novináře Lva Sychravy. Ten odešel do exilu pravděpodobně s vědomím a souhlasem komunistického vedení. V 50. letech se vrátil zpět do ČSR, jako jediný prominentní exulant. V diskusích se čas to snaží rozporovat vidění světa těch demokratů.
Vzpomínali i na Jana Masaryka?
Ne. On pro ně nebyl téma.
Proč?
Přemýšleli jsme o to m s Vilémem Prečanem (druhý editor knihy - pozn. red.) mnohokrát, ale k jasné odpovědi jsme nedospěli. Jako kdyby Jan Masaryk neexistoval, asi to pro ně bylo citlivé kvůli prezentaci exilu naven e k, jakékoli zpochybnění Masarykovy role by mohlo ublížit exilu jako celku.
Nebylo pro ně jeho chování v únoru 1948 zklamáním, když se nepřipojil k demisi ministrů?
Možná bylo, na druhou stranu nebyl určitě někým, koho respektovat.
Jak často se scházeli?
Schůzky se konaly od konce roku 1949 do léta 1950. Uskutečnilo se jich 27, ale dochovalo se jen 24 záznamů.
V jakých podmínkách se konaly?
Podmínky byly domácké. Platili sice stenografku, ale scházeli se po bytech, třeba u Stránského. A přestože se scházeli „podomácku ", zůstávali extrémně důslední v titulatuře. Oslovovali se pane kancléři, pane ministře, i když to dávno neplatilo. Zacházelo to až do extrému, když dorazil Peroutka, tak ho v zápise v rozporu se skutečností nazývala zapisovatelka doktorem.
Z čeho to financovali?
Smutný měl výhodu, že disponoval londýnským majetkem po Edvardu Benešovi, díky kterému v 50. letech provozoval Ústav Edvarda Beneše, přednáškovou instituci s knihovnou. V Paříži byly podmínky pro exil složitější. Tam ještě dva roky po Únoru bývalí vrcholní politici jednali v kabátech v nevytopených místnostech hotelů a od úst jim šla pára.
A našli chybu, viníka?
Jejich základní „výkladovou pomůckou" bylo chování Edvarda Beneše. Řešili, zda prezident skutečně dal demokratickým ministrům slib, že je za všech okolností podrží. Stále se tam opakovala otázka, jestli byla demise chyba. Stránský ji obhajuje. Jenže i pro něj bylo složité vysvětlit, proč se – karbanickým příměrem - pokusili v únoru zahrát betla, když už dávno komunisté hráli durch a ještě u toho podváděli. Řešili, kdy přesně se ta lavina utrhla. Často se vraceli k Marshallovu plánu nebo ke vzniku poválečného vládního programu, kdy si nechali utéct silové resorty jako vnitro, informace...
Co se dá ze zápisů vyčíst?
Někdy sice zabřednou do detailů, ale to, co zaznívá mezi řádky nebo v náznacích, ukazuje, jak fungoval ten předúnorový systém založený na nacionalizaci a socializaci života. Vtip je v tom, že ho nekomunističtí politici pomáhali stvořit, jenže do role nositele „národního zájmu" se svou aktivitou prosazovali komunisté, kteří díky tomu mohli snadno nálepkovat své oponenty jako „reakcionáře“ nebo „zrádce“. A nebyl čas se očistit.
Je v zápisech něco převratného?
Zápisy možná daleko více vyprávějí o diskutérech samotných. Ukazují myšlenkový svět jedné politické generace, bývalých „tvůrců dějin“. Unikátní jsou v tom, že se zde v ucelené podobě odráží jejich politická kultura a představy o tehdejším světě, o demokracii, ústavnosti, češství... Když někdo píše paměti, tak není stále někým konfrontován, tady je to jinak. Panovala mezi nimi velká nedůvěra. Mimochodem ještě rok po konci schůzek si nechtěli zápisy půjčovat, a dokonce se obviňovali z pálení některých zápisů.
Kde se zápisy dochovaly?
Vilém Prečan během svého exilu získal verzi kancléře Smutného. Dochovala se i část zápisů v pozůstalosti Lva Sychravy. Obě verze jsme porovnávali a shodují se.
Jak dlouho trvala práce na knize?
Zhruba rok. Snad mohu mluvit za Viléma Prečana, když řeknu, že on tu práci chápal i jako svůj nesplacen ý dluh.
Chybí tam něco, o čem tehdy politici nevěděli?
Dnes toho víme mnohem víc než tehdy oni. Spíše sami sebe neustále překvapovali tím, jak byl jejich postup během krize nepřipravený.
Věděli komunisté v Praze, co se v Londýně děje?
Měli skvělý přehled. Prostřednictvím agentů se exil pokoušeli rozleptávat. Řada účastníků diskusí byla zase napojena na západní zpravodajské služby, což je pochopitelné a bylo to zcela běžné. V roce 1950, kdy se schůzky konaly, většina politiků ještě doufala, že se brzy vrátí domů. I v exilu tak vlastně pokračovali ve stranické kampani, která měla vyvrcholit po návratu do Československa.
