Dopis Alexandru Dubčekovi z 9. srpna 1969

Vážený pane Dubčeku,

nevím, zda si na mne pamatujete (mluvili jsme spolu jen jednou: před rokem na jednom užším setkání politiků se spisovateli); nevím, zda mne znáte jako spisovatele, a nevím přirozeně také, zda můj dopis budete brát tak, jak je myšlen, totiž jako upřímný vyraz upřímného přesvědčení. Přesto všechno jsem se po delší úvaze rozhodl Vám napsat, protože jsem dospěl k názoru, že to je v tuto chvíli asi jediný způsob, jak mohu - v rámci svých nepatrných možností - udělat něco pro věc, kterou považuji za osudově důležitou pro celou zemi, v níž žiji a v jejímž jazyku tvořím. Ostatně vždycky jste lidem spíš věřil, než nevěřil (někdy jste jim dokonce věřil víc, než bylo přiměřené), a tak mám snad alespoň naději, že mé úvahy nebudete přijímat s tím předpojatým odporem, s nímž je dnes přijímáno vše, co nechválí oficiální politickou linii.

Člověk nemusí být příliš zkušeným politickým pozorovatelem (a já jím rozhodně nejsem) k tomu, aby pochopil, že schválení sovětské intervence a bezvýhradné přijetí sovětského vykladu československých událostí z roku 1968 nejvyššími stranickými (a tím i státními) orgány je otázkou několika týdnu, ne-li několika dnů, a že současná oficiální propaganda není ničím jiným než ideologickou přípravou tohoto kroku, který má definitivně proměnit celou posrpnovou československou politiku v politickou, ideologickou a morální kapitulaci. A oč menší je naděje, že se tlaku lidových vrstev, inteligence či určitých sil v politickém vedení přeci jen ještě podaří tento ostudný krok odvrátit, o to víc se zraky všech Čechů a Slováků (a spolu s nimi i světové veřejnosti) upírají dnes k Vám a k některým Vašim druhům v napjatém očekávání, jak se – postaveni před nutnost zaujmout k celé věci stanovisko - zachováte.

Vaše situace je pravděpodobně velice těžká - snad ani z lidského hlediska není spravedlivé, že tak vážné rozhodnutí je vloženo na bedra jediného člověka - a přece je nesmírně důležité, abyste se právě Vy a právě teď zachoval tak, jak stále ještě většina z nás doufá, že se zachováte. Možná to zní nadneseně, ale ať se na to dívám z kterékoliv strany, ať o tom mluvím s kýmkoliv, vždy znovu si musím uvědomovat, že v jistém ohledu teď závisí naděje na smysluplnou budoucnost nás všech právě na Vašem postoji. Vědomí tohoto významu je také bezprostřední pohnutkou tohoto mého dopisu, kterým na Vás chci se vší naléhavostí, jíž jsem schopen, apelovat, abyste nezklamal poslední naději, kterou dnes lidé mají a která se jim soustřeďuje právě ve Vás. Neosobuji si přitom právo Vás poučovat, ani si nemíním hrát na „svědomí národa“ - mým úmyslem není nic víc než vnést do úvah, kterými se asi v této době zabýváte, poněkud jiné pohledy a argumenty, než jsou ty, jimiž jste asi ve svém bezprostředním okolí zaplavován, a posílit ty Vaše vnitřní jistoty, které jsou asi dnes podrobovány nejsilnějším vnějším útokům a vnitřním pochybnostem. Můj apel není tedy projevem nedůvěry, ale naopak důvěry: bez důvěry ve Vaši soudnost a poctivost bych se k takovémuto dopisu asi nikdy neodhodlal.

Pro oba naše národy jste symbolem všech nadějí na lepší, důstojnější a svobodnější život, s nimiž byla spojena první polovina roku 1968; pro světovou veřejnost jste symbolem československého pokusu o „socialismus s lidskou tváří“. Lidé ve Vás vidí čestného, poctivého a odvážného člověka; jste pro ně politikem zaníceným pro spravedlivou věc; mají rádi Váš upřímný pohled a lidský úsměv; věří, že nejste schopen zrady. To všechno samozřejmě dobře vědí i ti, kteří dnes pod ochranou sovětských děl obnovují v naší zemi staré pořádky a likvidují postupně vše, co československé jaro 1968 přineslo. Proto je dnes pravděpodobně jedním z jejich hlavních cílů nejen donutit Vás k tomu, abyste se podřídil jejich ideologii, ale dosáhnout i toho, abyste to byl právě Vy, kdo řekne rozhodující slovo ve prospěch jejich politiky. Nevím, co je na tom pravdy, ale slyšel jsem dokonce, že máte být hlavním žalobcem své vlastní politiky, který poprvé veřejně vysloví souhlas se zásahem, jenž měl tuto politiku zmařit.

Myslím, že něco takového nesmíte za žádnou cenu udělat. Už dávno totiž nejde jen o Vaši osobní čest, hrdost a důstojnost. Běží dnes o mnohem víc: o čest a hrdost všech, kteří Vaší politice dali svou důvěru a kteří dnes - umlčeni - se k Vám upínají jako k poslední šanci, doufajíce, že československému pokusu zachráníte - a Vy jediný k tomu máte možnost - to, co jediné mu zřejmě lze ještě zachránit: sebeúctu.

Důvody, které Vaše odpůrce vedou k tomu, aby se ucházeli o Váš hlas, jsou průhledné: svou nečistou prací chtějí zaštítit Vaším čistým jménem a něčemu, co pramení jen z neschopnosti a bezmoci, chtějí Vaším prostřednictvím dodat zdání jakési skryté politické prozíravosti; zároveň však - a právě tím - Vás chtějí veřejně zdiskreditovat, ponížit a připravit o to, co jim na Vás nejvíc vadí a čím se od nich nejvíc lišíte: totiž o důvěru lidí. Jejich touze srazit Vás na kolena nemůže stačit, že jste ztratil moc; potřebuje víc: abyste ztratil tvář - teprve tím může být skutečně ukojena. Celé toto úsilí je ovšem přitom nerozlučně spojeno s něčím ještě horším: se zcela chladnokrevnou snahou vzít lidem poslední naději a vyvolat v nich hlubokou depresi, lhostejnost a skepsi - tedy přesně to, co Vaši nástupci potřebují k nerušenému výkonu své moci. Jejich cíle jsou jasné: pomstít se Vám za vše, čím je převyšujete; vymazat Vás z mysli lidí; zmanipulovat Vaším prostřednictvím národ. (A tím vším si přirozeně - mezi jiným - připravit posléze i podmínky k Vašemu konečnému a ničím už nerušenému odsouzení.)

Argumentaci Vašich odpůrců si dovedu živě představit: především asi zneužívají Vaší komunistické víry - zdůrazňují zájem strany, zájem hnutí, zájem socialismu; apelují na Vaši stranickou disciplínu; a to, co od Vás žádají, žádají jako službu věci, která Vám je nejdražší a které jste zasvětil svůj život. Jak nápadně se to podobá způsobům, jimiž byly v letech procesů vymáhány na disciplinovaných komunistech jménem strany sebeobviňující výpovědi, určené k zmatení veřejnosti a k jejich snazšímu odsouzení!). Zároveň se určitě snaží využít i Vašeho odpovědného vztahu k zájmům našich národů: zdůrazňují, že když neuděláte to, co máte udělat, vyvoláte novou krizi; znemožníte konsolidaci poměrů; uvrhnete zemi do nových zmatků, ne-li na pokraj občanské války; přivoláte novou intervenci, masové deportace a případně připojení k SSSR; budete hazardovat s existencí a životy miliónů lidí, kteří o Vaše gesto nestojí a chtějí v pokoji pracovat. Svůj nárok na Vaši podporu se možná nestydí opírat i o argument, že oni také dávali svou podporu Vám (byla to pěkná podpora, jež pod rouškou vnějšího souhlasu organizovala dávno před intervencí dělnicko-rolnickou vládu a revoluční tribunál nad Vámi!).

At' to bude pro Vás jakkoli těžké, nesmíte této demagogické argumentaci podlehnout. Vzpomeňte na dilema, v němž byl Edvard Beneš v době Mnichova: tehdy nešlo o pouhou demagogii, ale o reálné nebezpečí, že bude národ vyhlazen. A byli jste to právě vy, komunisté, kteří jste tehdy dokázali odolat sugestivní kapitulantské argumentaci a kteří jste správně pochopili, že faktická prohra nemusí být prohrou morální a že morální vítezství se může později obrátit i ve vítezství faktické, zatímco morální prohra nikdy.

Vzepřete-li se a setrváte-li u své pravdy, zasadíte tím možná úder politice dnešního vedení své strany, nikoli však své straně jako takové: té prokážete takovým postojem naopak - z hlediska budoucnosti - velkou službu: vrátíte lidem kus naděje v tuto stranu, protože jasně ukážete, že komunismus není nerozlučně spjat se lží a bezcharakterností. Možná pomůžete k diskreditaci některých osob z dnešního vedení strany, určitě však nebudete diskreditovat komunismus a jeho ideály: ty můžete naopak jedině rehabilitovat, naznačíte-li, že i komunisté mohou mít páteř a že pravda pro ne může být důležitější než stranická disciplína a vůle stranických orgánů. Odvoláte-li naopak, můžete tím komunismus zdiskreditovat víc než kdokoliv jiný: definitivně byste tím demonstroval, že v rámci této strany a tohoto hnutí jsou hodnoty jako pravda, charakter a svoboda nesmyslnými iluzemi.

Nemám přirozeně žádné informace o poměrech uvnitř stranického vedení, o jeho chystaném postupu a o jeho objektivní situaci. Přesto se však pokusím zamyslet nad jednotlivými alternativami, které - jako prosty občan - jsem s to předpokládat:

Vaše první možnost - ta, o níž předpokládám, že je Vám vnucována - je provést obsáhlou sebekritiku, přiznat slabost a zaslepenost svého vedení, přistoupit kompletně na sovětskou interpretaci československého vývoje, přiznat, že jste „nepochopil“ skutečnou podstatu a směr tohoto vývoje, zanedbal svou povinnost, přihrál tím kontrarevolučním silám, což jste pak dovršil odsouzením sovětské intervence. A pak zdůraznit, že teprve s odstupem času jste si uvědomil nevyhnutelnost tohoto zákroku a pochopil, že ve skutečnosti musíme být vděčni sovětskému vedení za „bratrskou pomoc“, kterou představovaly tanky, vyslané k nám, aby tu zachránily naše socialistické vymoženosti.

Jít touto cestou by znamenalo popřít „v zájmu strany“ sebe sama, SVOU pravdu, své přesvědčení, svou práci, své ideály; poplivat vlastní dílo a zradit všechny naděje s Vaším jménem spojené; ponížit sám sebe a hluboce urazit většinu Čechů a Slováků, kteří vědí, jak věci skutečně byly; vzít lidem poslední jistotu, poslední ideál, poslední zbytky víry v lidskou čest, ve smysluplnost charakterního chovaní, v lepší budoucnost a ve smysl jakékoli oběti pro celek a uvrhnout je tím hluboko do morální bídy, provázené ztrátou všech vyšších hodnot a vedoucí k všeobecnému rozvoji sobectví, přizpůsobivosti, kariérismu a lhostejnosti k osudům druhých.

Tímto postupem byste samozřejmě velice pomohl dnešnímu stranickému: vedení, avšak za tu cenu, že byste jím zasadil strašlivou ránu mravní konzistenci našich národů: šok z pádu posledního ideálu by nemohl vést k ničemu jinému než k mravní kocovině a marasmu, z nichž bychom se možná nevzpamatovali po celou generaci; byla by to likvidace jak posledních zbytků národního sebevědomí, tak i posledních zbytku důvěry v komunismus. Byl byste pravděpodobně ponechán - aspoň určitý čas - ve významnějších stranických a státních funkcích (jsa přitom přirozeně zbaven reálného politického vlivu); naše národy by Vás však odsoudily jako zrádce, který nemá v dějinách české a slovenské politiky obdoby (já si aspoň nevzpomínám na případ, že by byl kdy u nás představitel určité politiky aktivně schválil vojenský zásah proti teto své politice).

Druhou možností, která se Vám nabízí, je, že budete mlčet: ani neprovedete sebekritiku, ale ani na druhé straně nevstoupíte do polemiky s návrhem na schválení okupace - prostě se jen tiše podrobíte přijatému usnesení a budete vyčkávat věcí příštích.

Nevěřím, že tato alternativa je reálná, připusťme však, že je. K čemu by vedla? Z významnějších funkcí byste byl odstraněn asi podstatně rychleji než v případě prvním a asi daleko dřív a daleko nešetrněji byste byl odsouzen jako hlavní viník. V očích lidí byste ovšem na tom také nebyl lépe: Vaše „řešení“ by sice snad nevyvolalo tak silný a bezprostřední otřes jako aktivní schválení okupace, nicméně důvěru národa by Vám nezachránilo: tento dosti trapný pokus skrýt se v davu a vykličkovat bez zranění by těžko mohl probudit něco jiného než všeobecné opovržení. Stranickému vedení byste takovým postupem ani příliš nepomohl, ani příliš neuškodil a Vaše snaha přelstít mlčenlivým souhlasem sebe sama a švejkovsky probruslit historií by přitom nakonec mohla vést jen ke stejné mravní krizi, k jaké by vedla alternativa první.

Třetí postoj, který můžete zaujmout - totiž ten, který Vám doporučuji a který je také od Vás, jak se mi zdá, většinou lidí očekáván - je nejnáročnější: spočívá totiž v tom, že navzdory všem vykonávaným tlakům znovu věcně, otevřeně a pravdivě vyložíte své záměry, SVOU politiku i své pojetí polednového vývoje; zdůrazníte jasně své přesvědčení, že demokratizační proces nebyl spojen s existenčním ohrožením socialismu, ale sliboval naopak jeho regeneraci; a i pokud jde o sovětskou intervenci, vylíčíte svůj vztah k ní zcela otevřeně a pravdivě: od začátku jste ji chápal a dodnes chápete jako neoprávněný a nezdůvodněný zásah proti demokratizačnímu procesu (zásah, který byl navíc v hrubém rozporu s principy soužití socialistických států a s mezinárodním právem, jak konstatovalo srpnové prohlášení předsednictva ÚV KSČ); přičemž nejprve jste byl vpádem vojsk především šokován jako velikou křivdou, zradou a bezprávím, později jste však přítomnost vojsk přijal jako realitu a snažil se najít taková politická východiska, která by umožňovala i v této nové „realitě“ konsolidovat vnitřní poměry i mezinárodní vztahy, aniž by to muselo být zaplaceno ústupem od Vašeho přesvědčení o neoprávněnosti intervence. Jde tedy jinými slovy o to říci pravdu, trvat na ní a odmítnout vše, co ji staví na hlavu.

Co se stane, zachováte-li se tímto nejnáročnějším, ale zároveň v určitém ohledu nejpřirozenějším způsobem?

Pokud svým vystoupením nedosáhnete stažení celé této otázky z pořadu jednaní - což je velice nepravděpodobné - budete zřejmě ihned po schválení okupace ústředním výborem vyloučen (spolu s několika dalšími, kteří se k Vám přidají) z ÚV a nejspíš i z KSC a budete odsouzen přinejmenším tak, jako před casem dr. Kriegel. Stranickému vedení a jeho politice tím zasadíte tvrdou ránu, neboť je usvědčíte z bezcharakterního a žádnými politickými taktikami neomluvitelného zkreslovaní skutečnosti; konsolidační proces, jak je mu dnes rozuměno, vážně ztížíte; pravděpodobně vyvoláte novou „krizi“: možná propuknou nepokoje a uskuteční se stávky na Vaši podporu. Nakonec se ovšem podaří vše jakž takž „uklidnit“, nepokoje budou potlačeny (někteří další funkcionáři budou na toto konto vystřídáni a několik desítek lidí se ocitne v kriminále) a po několika týdnech vše opět vpluje do poměrů, jaké známe a jaké si umíme představit. Z hlediska okamžité situace váš čin tedy nic pozitivního nepřinese, spíš naopak: bude zneužit k dalším represím. To všechno je však zcela zanedbatelné ve srovnání s nesmírným mravním - a tím z hlediska dlouhodobého vývoje i společenským a politickým - významem, který by tento váš postup měl pro budoucí osud našich národů: lidé by pochopili, že si lze vždycky zachovat své ideály a páteř; že lze čelit lži; že jsou hodnoty, za něž má smysl se bít; že existují ještě vůdci, jimž lze věřit; že žádná okamžitá politická prohra neopravňuje k totální historické skepsi, dokáží-li postižení svou prohru důstojně nést. Svým činem byste nám všem nastavil morální zrcadlo podobně mocně, jako bylo to, jež nám před časem nastavil Jan Palach - účinnost Vašeho kroku by však byla zřejmě dlouhodobější. Váš čin by se stal pro mnohé spoluobčany měřítkem vlastního chování, střelkou ukazující ke smysluplnější budoucnosti, trvalou a konkrétní politickou i lidskou posilou. Nebyl byste zapomenut, ale žil naopak - byt’ v ustraní - jako živá a průběžně působící naděje poctivých občanu a zároveň permanentní a neodstranitelná výčitka všem kariéristům, těžícím z okupační situace. Nesmírně byste posílil prestiž československého zápasu před světovou veřejností; komunistickému hnutí byste zachoval naživu dimenzi jedné z jeho lepších perspektiv. Po několika letech (zvláště v případě mocenských přesunů v KSSS) byste byl zřejmě - i když asi dost nenápadně, jak to v dějinách komunistického hnutí bývá - rehabilitován, protože dějiny zastavit nelze a čas by Vám musel dříve nebo později nutně dát za pravdu. A až by se jednou otevřely možnosti znovu - možná pozvolněji, ale možná o to důsledněji - se pokusit o to, co se nepodařilo v roce 1968, mohla by společnost produktivně využít právě toho ohromného morálně politického potenciálu, který by v ní - dík Vašemu pevnému postoji - zůstal uchován, působil a rozvíjel se. Pro světovou veřejnost a pro mezinárodní komunistické hnutí by přitom zásluhou Vašeho činu nezůstal československy pokus z roku 1968 uzavřenou a zapomenutou historickou epizodou, ale byl by naopak průběžně přítomnou alternativou, s níž by se mnozí, kteří by jinak celou věc rádi z pohodlnosti smetli se stolu, byli nuceni znovu a znovu konfrontovat.

Ano, vím, že se mi to snadno radí, když nejsem ve Vaší kůži a nenesu Vaší odpovědnost. Avšak to, že nejsem Vámi, mne nijak nevyvazuje - aspoň před mým svědomím - z povinnosti zaujmout stanovisko a seznámit vás s ním, tím spíš, že nezdráhal-li jsem se užívat možnost, které mi Vaše politická koncepce v lepších dobách dávala, pociťují navíc přirozenou nutnost přihlásit se i v dobách zlých ke svému skromnému dílu spoluodpovědnosti za její osud. Ostatně myslím, že jako dramatický autor se dovedu - dovolíte-li - do Vaší kůže aspoň do jisté míry vžít: zdá se mi, že chápu leccos z Vaší mentality, z Vašich problémů, z Vašich trpkostí, z Vašich ohledů, z Vašich myšlenkových a politických tradic, vztahů, předsudků, úvah a pocitů.

Přesto však, že se snažím vžít do Vaší situace, a právě proto, že se snažím pojímat věci i ze své perspektivy co nejodpovědněji, musím mluvit tak, jak mluvím, a jako jedinou skutečně smysluplnou cestu Vám doporučovat tu, která je pro vás - bohužel - asi nejtěžší a nejnebezpečnější: cestu pravdy.

Na druhé straně ovšem musím v zájmu objektivity otevřeně přiznat své přesvědčení, že v jistém ohledu nesete i Vy sám kus viny na tom, že se ocitáte v té situaci, v níž se ocitáte; je-li na vás dnes žádáno rozhodnutí za tak mimořádně těžkých okolností, je v tom bohužel zároveň kus nemilosrdné dějinné spravedlnosti: váš posrpnový pokus vyhnout se jednoznačné odpovědi na otázku intervence se nezdařil nejen vinou nezodpovědného národa, jak jste možná ve slabších chvilkách ochoten si namlouvat, ale i vinou vaší: nezlobte se, že se odvolávám sám k sobě, ale nemohu si nevzpomenout v této souvislosti na svou reakci na váš návrat z Moskvy v srpnu loňského roku: hluboce sice dojat vším, co jste fyzicky i psychicky museli podstoupit, ani na okamžik nepochybuje o vašich krajně čestných úmyslech a odpovědných úvahách, hluboce chápaje složitost situace, v níž Vám bylo se rozhodovat, askláněje se před vaší houževnatou snahou nevzdat svůj boj - tedy navzdory tomu všemu – byl jsem od první chvíle přesvědčen, že podpisem moskevských dohod jste se dopustili strašlivého omylu, za který budete muset dříve nebo později krutě platit. Můj předpoklad se nyní bohužel naplňuje. Moskevské dohody nebyly totiž ničím jiným něž pouhým odkladem nutnosti říci k intervenci bud' „ano“, nebo „ne“; úhyb od této otázky mohl vést pouze k provizóriu, nemohl však nikdy být východiskem jakékoli dlouhodobější politické koncepce; schizofrenní napětí, které se v prvních měsících po intervenci vytvořilo, muselo dříve nebo později vyústit - bud' do nového střetnutí, nebo do definitivní kapitulace, přičemž druhá možnost byla z mnoha různých důvodů nepoměrně pravděpodobnější. Sám akt odkladu obecně samozřejmě neodsuzuji - odklad na pravém místě a v pravou chvíli může být velmi efektivní politickou zbraní - jenomže v tomto případě šlo - a v tom bylo právě podle mého názoru jádro Vašeho omylu - o odklad pro československou stranu krajně nevýhodný: totiž takový, který nemohl pracovat pro vás, ale jedině proti Vám. Mohla-li totiž určitá forma Vašeho „ne“ (byt' spočívající třeba jen v tom, že budete žádat před podpisem dohod konzultaci s národem) v té době ještě mít určité reálné šance na konkrétní politický výsledek (krach vnitrostranického puče, fiasko politického zajištění okupace a bezradnost sovětského vedení pracovaly pro vás), pak ten způsob úniku od jednoznačné odpovědi, který jste zvolili, nemohl vést k ničemu jinému, něž že nutnost takové odpovědi byla odkládána na dobu pro vás stále méně příznivou, až - dnes - může mít Vaše eventuální „ne“ už jenom ten perspektivní význam, o němž jsem mluvil. Je to pochopitelné: moskevské dohody byly de facto nástrojem Vašeho sebeobelhaní - nevyslovujíce jasné „ano“, poskytovaly Vám iluzi úspěchu, přitom však zároveň zajištovaly všechny faktické předpoklady budoucí nutnosti říci „ano“ zcela nedvojsmyslné anulací 14. sjezdu a jeho odkladem počínaje a úmluvou o brzké okupační smlouvě konče. Moskevský protokol dal čas a vytvořit všechny náležité podmínky k nerušené a klidné stabilizaci všech těch regresívních struktur, které se pod vaší ochranou připravovaly k Vašemu pohlcení a které v srpnu loňského roku neexistovaly a existovat nemohly. Pozvolný psychologický a organizační rozklad akční jednoty, o níž jste se v srpnu mohli tak účinně opírat, byl jen přirozeným a plánovaným důsledkem budovaní právě těchto struktur, připravujících vás Vaším jménem a pod vaší záštitou o všechny nejdůležitější zdroje vaší autority a moci. Abyste mi dobře rozuměl: to ves neříkám proto, abych rekriminoval minulost, dělal dodatečně chytrého a vyzbrojen všemi zkušenostmi, které jste tehdy ještě neměli, vysvětloval Vám, co všechno jste dělali spatně a mohli a měli dělat lépe. O to dnes vůbec nejde a já o tom mluvím jen a jen proto, abych naznačil, že mimořádně tíživé okolnosti vaší dnešní povinnosti rozhodnout se nespadly z nebe, ale vyrůstají zákonitě z věcí minulých jako nechtěný důsledek vašich vlastních dřívějších politických rozhodnutí, záměrů a iluzí. (A to ovšem záměrně nerozvádím - abych nezacházel ještě dál od otázek, jež je třeba řešit dnes - některé vážné chyby vaší politiky předsrpnové, která z naivní důvěry v „rozumnost“ sovětského vedení nepodnikla žádné z reálných opatření - nikoli ovšem „brzdících „ lidové hnutí, ale opírajících se naopak o ně - jež by mohla preventivně možnost vojenského zásahu odvrátit nebo aspoň ztížit, a tím vás uvarovat i všech hrozných dilemat, do nichž vás sovětská intervence dostala.) Poctivost vašich úvah a čestnost vašich úmyslů na této vaší spoluodpovědnosti - bohužel - mnoho nemění: v politice nerozhodují úmysly, ale výsledky.

Ostatně přesto, že koncem srpna loňského roku většina našich občanu sdílela se mnou zřejmě kritický vztah ke zvolenému řešení, všichni toto řešení zároveň respektovali jako alternativu možnou, i když ne nejšťastnější, pochopitelnou, čestně míněnou. A proto i po všech těch posrpnových opatřeních, která jste se zaťatými zuby museli dělat, abyste dostáli svým úvazkům, zachovali si Češi i Slováci svou důvěru ve vás, podporovali vás a Vaše opatření - rovněž se zaťatými zuby - přijímali. Nicméně nemilosrdné kolo dějinné Iogiky se nezadržitelně točilo dál a vynášelo postupně na povrch všechny ty neradostné - zprvu nezřetelné, v jádře však bohužel zákonité - důsledky postupu, který byl zvolen.

Takže vlastně teprve dnes nastává onen osudný okamžik, který na vás žádá, abyste vydal definitivní počet ze svého konání, odkryl skutečné zázemí toho, čeho jste se stal představitelem, a bud' svým postojem udělal za celým československým demokratizačním pokusem tečku jako za neodpovědně umožněným nedopatřením, anebo naopak odvážným, těžkým a riskantním rozhodnutím stvrdil jeho opravdovost a neporaženou a neporazitelnou inspirativnost, která stoji za to, aby jejím jménem se politik vzepřel autoritě své vlastní strany, svého vlastního hnutí, svých soudruhů.

Zdá se, že nastal čas, kdy už se nelze vyhnout odpovědi, obejít ono osudové dilema, přelstít historii. Zajisté jste se svými druhy chybovali - jako každý z nás chybuje. Nyní běží o to, zda bude vše, v čem jste se mýlili nebo v čem jste neuspěli, tisíckrát vykoupeno faktem vašeho odhodlaní osobně ručit za SVOU pravdu a svým lidským osudem stvrdit opravdovost svých ideálů, anebo zda naopak neochotou svou existencí a možná i svým životem se za loňský pokus zaručit donutíte široké vrstvy lidí k tomu, aby tento pokus začali povazovat za gigantický podvod, který byl na nich spáchán a na který se naivně nachytali.

Možná vás napadá na tomto místě, že na vás vlastně žádám, abyste smýval vinu za nás všechny a abyste svým činem přinesl vykupující symbolickou oběť, kterou naše národy samy nejsou schopny - nesymbolicky - nést; možná vás napadne, že ti, kteří na vás tohle žádají, činí tak jen z vlastního alibismu, chtějíce si Vaším prostřednictvím bezbolestně uklidnit své svědomí. V mnoha ohledech je taková úvaha jistě oprávněná - a přece nemění nic na tom, že se musíte zachovat tak, jak je od vás očekáváno: politik- a vůbec každá společenská elita - není totiž nikdy pouze „funkcí“ společnosti, ale společnost je vždycky zároveň do jisté míry zpětně „funkcí“ svých politiku a svých elit: elity na ni působí a mobilizují ty její síly, které jsou s to mobilizovat: zbabělá politika rozvíjí zbabělost i ve společnosti, statečná politika mobilizuje naopak lidskou statečnost. Naše národy jsou schopny chovat se zbaběle i odvážně, projevovat svaté zanícení i řídit se sobeckou lhostejností, Češi a Slováci dokážou hrdinsky bojovat i zákeřně denuncovat - a co z toho opravdu v tu kterou dobu ve společnosti i v každém jejím příslušníkovi převáží, to zaleží do značně míry právě na tom, jakou situaci v tom kterém okamžiku politická elita vytvoří, před jaké alternativy lidi postaví, kterým vlastnostem dá či nedá příležitost k uplatnění a rozvoji, co prostě v lidech bude svou prací a svým vlastním příkladem stimulovat. Proto také klade politika zvýšené nároky na lidské a morální kvality těch, kdož ji dělají; čím vetší má politik moc, tím vyšší jsou i tyto nároky - jako integrální součást a důsledek jeho povolaní.

Dává-li dnešní režim především příležitost k rozvoji sobectví, zbabělé přizpůsobivosti a kariérismu, zakládá-li dokonce právě na existenci těchto vlastností do značně míry svou moc, pak tím spíš zaleží v této chvíli právě na vás, zda československá politika, resp. komunistické hnutí, dokáží nabídnout i jiný model chovaní a zmobilizovat v lidech i společnosti jejich jiné, lepší síly. Ostatně ani na tom, že se v tak tíživé situaci ocitáte dnes sám, nejste tak docela bez viny: sám jste přece - byt’ zajisté v dobrém úmyslu – umožňoval svou politikou proces systematické demobilizace celé té nebývale silné fronty širokých vrstev, jež se tu spontánně zformovala právě proto, aby šla - spolu s Vámi - za společnou věcí bez ohledu na nebezpečí s touto cestou spojena. Jako přesvědčený zastánce vedoucí úlohy strany a jejího demokraticko-centralistického principu jste přitom zároveň sám, dobrovolně a v duchu svého přesvědčení bral na sebe - i ve chvílích největšího rozmachu demokratizačních reforem - velký kus rozhodovacích pravomocí od nás všech, obyčejných občanů (navíc většinou nestraníků); nyní se pouze vytvořila situace, kdy vedoucí postavení, jež jste si nárokoval a jež jste také - byt' daleko zaslouženěji než jiní - měl, staví před vás povinnost jednat za nás ostatní i v jiném smyslu, než v jakém jste byl zvyklý: nikoli ve výkonu moci, ale ve vzdoru proti ní.

Úkol, který před vás tyto úvahy staví, je jasný: věříte-li, že pokus humanizovat a demokratizovat socialismus v souladu s podmínkami, jaké jsou v průmyslové a kulturně vyspělé evropské zemi, který byl pod Vaším vedením na jaře roku 1968 v Československu podniknut, byl pokusem oprávněným a spravedlivým, vycházejícím z vůle lidu a neohrožujícím jeho vymoženosti, a jste-li přesvědčen, že náhlý vpád sovětských armád do Československa v srpnu 1968 byl neoprávněným a nespravedlivým zásahem proti tomuto pokusu, pak to musíte jasné říct. Bez ohledu na ohromné politické těžkosti, které tím dnešnímu vedené KSČ způsobte, bez ohledu na následky, které to pro vás bude mít, a dokonce i bez ohledu na konkrétní politickou situaci, kterou tím vyvoláte. Neřeknete-li to, budete muset říci opak: a to by mělo následky nekonečně zhoubnější. Československý pokus o reformu byl poražen. Tím spis by neměla být poražena pravda tohoto pokusu, jeho idea. Socialismus v Československu ztrácí opět lidskou tvář. Tím spíš ji nesmí ztratit myšlenka jeho polidštění. Je nyní především na vás, zda se tak stane či nikoliv.

Nemám v úmyslu vystupovat jako samozvaný mluvčí zájmů lidu. Avšak je-li dnes něco jistého, pak je to skutečnost, že tak jako já smýšlí většina Čechů a Slováku. Nelze totiž dost dobře smýšlet jinak. Věci jsou v podstatě prosté. Vy jste ovšem v průsečíku velice složitých tlaků, sil, vlivů a ohledů. Jde o to, abyste si z této složité a temné houštiny dokázal proklestit cestu na světlo tak říkajíc „prosté lidské úvahy“. Abyste myslel tak, jak myslí každý obyčejný, poctivý člověk. Jsou občas okamžiky, kdy může politik dosáhnout skutečného politického úspěchu jedině tak, že zapomene na celou tu propletenou síť zrelativizovaných politických ohledů, analýz a kalkulací a zachová se prostě jako čestný člověk. Náhlé uplatnění bezprostředně lidských měřítek uprostřed odlidšťujícího světa politických manipulací může působit jako blesk, který tuto nepřehlednou krajinu ozáří jasným světlem. A pravda je najednou zase pravdou, rozum rozumem a čest ctí.

Vážený pane Dubčeku, v nejbližších dnech a týdnech budu na Vás - s tisíci svých spoluobčanů - hodně myslet, budu se o vás hodně strachovat a zároveň od vás hodně očekávat.

Váš Vaclav Havel

Pole

Název	Hodnota
Řada	Pražské jaro 1968
Den	9
Měsíc	8
Rok	1969
Jazyk	český
Zpracovaný	true
OCR	true