Petr Zídek: Definitivně jasno měli Sověti až v srpnu

Článek vyšel v Lidových novinách 20. července 2018. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme. 

Definitivně jasno měli Sověti až v srpnu

Rozhovor Petra Zídka s Oldřichem Tůmou1Oldřich Tůma (67) - Historik, zabývá se moderními českými a československými dějinami, zvláště obdobím mezi lety 1968 a 1989. Ze studia historie a filozofie na FFUK byl v roce 1975 z politických důvodů vyloučen, studium dokončil dálkově. V roce 1992 nastoupil do Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, jehož byl v letech 1998–2017 ředitelem. Je autorem mnoha studií a editorem řady sborníků. Byl také odborným editorem seriálu o Chartě 77, který vycházel v LN na počátku roku 2017.

Až do léta roku 1968 mohl Brežněv doufat, že „kontrarevoluci“ v Československu potlačí sama KSČ, pak rozhodl o úderu.

„Nemyslím, že bychom se ještě dočkali nějakých dramatických objevů – i když ruské archivy samozřejmě mohou skrývat ledacos, především k roli domácích spiklenců z okruhu autorů tzv. zvacího dopisu,“ říká historik Oldřich Tůma, odborný editor dnes začínajícího seriálu Lidových novin věnovaného pražskému jaru 1968, o stavu výzkumu této doby.

LN: Jeden bonmot říká, že celé dějiny jsou „soudobé“, protože se zabýváme jen tím, co nás v naší době na minulosti zajímá. Co je po padesáti letech „soudobého“ na roku 1968?

Nevím, zda historik je ten pravý, kdo má na tuto otázku odpovědět. Historika to prostě zajímat musí, je to téma jeho práce. Ten odstup padesáti let je skutečně značný, pro srovnání: v roce 1968 to bylo padesát let od konce první světové války. Ale myslím, že tu jsou věci, které skutečně přetrvaly dodnes, například vztah k Rusku, pečlivě pěstovaný od 19. století, který se tím zlomil. Dodnes myslím také rezonuje to emocionální vzepětí společnosti, které rok 1968 vyvolal. Po padesáti letech bychom také měli být schopni se bez předsudků podívat i na pokus komunistů ten systém zreformovat a zhodnotit, že šlo minimálně v intelektuální rovině o výkon, který si zaslouží jisté ocenění.

LN: Je v historii roku 1968 ještě nějaké „bílé místo“, které by stálo za další výzkum?

Když jsme dělali letos v červnu poslední velkou konferenci k roku 1968, Tom Blanton, šéf washingtonského National Security Archive, který připravil závěrečné shrnutí, konstatoval, že poprvé vlastně neřešíme nějakou „záhadu“ nebo nové dokumenty, ale zabýváme se jinými pohledy na známé věci. Nemyslím, že bychom se ještě dočkali nějakých dramatických objevů – i když ruské archivy samozřejmě mohou skrývat ledacos, především k roli domácích spiklenců z okruhu autorů tzv. zvacího dopisu.

LN: A do toho, podle čeho se Sověti rozhodovali, vidíme? Změna jejich postoje byla velmi rychlá: ještě na konci roku 1967 říká Brežněv „éto váše dělo“, a po pár měsících již začíná připravovat vojenské řešení.

Do toho obecně vidíme. Velmi rychle se v Moskvě a satelitních metropolích prosadila interpretace, že vedení KSČ ztratilo kontrolu nad vývojem společnosti, dokonce vývojem samé komunistické strany. Že v Československu nastala „plíživá kontrarevoluce“, která povede k postupné demontáži komunistického systému. Což by se nakonec, nebýt vojenské intervence, asi skutečně stalo a pravděpodobně by to mělo podobný dominový efekt, jaký jsme viděli o dvě desetiletí později v roce 1989.

LN: Můžeme identifikovat nějaký přelomový bod, kdy KSČ v očích Sovětů ztratila onu kontrolu?

Definitivně určitě až v srpnu. Do rozhovorů v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna 1968 mohl Brežněv ještě doufat, že se KSČ vypořádá se situací sama. Později to vyhodnotil tak, že Dubček není nějaké rázné akce schopen, nebo dokonce ani ochoten ji provést.

LN: Petr Pithart rád dává k dobrému historku, jak mu hned po zvolení Dubčeka do čela strany odpověděl kolega Zdeněk Mlynář na otázku, co to znamená: „Já se uživím jako tlumočník okupačních vojsk, ale co budeš dělat se svou ruštinou ty, to vážně nevím.“ Takže se zdá, že minimálně někteří z tehdejších reformátorů počítali s hrozbou sovětské intervence od počátku. Proč tomu tedy nepřizpůsobili svou politiku?

Ze strany Zdeňka Mlynáře to byl asi spíš vtip. Nakonec on patřil mezi ty, kteří si situaci uvědomovali a podle toho se snažili i jednat. Například byl proti zrušení cenzury. Ale on nebyl tím, kdo to mohl významně ovlivnit. Zda si tu hrozbu uvědomovali Dubček a Smrkovský, je otázka spíše pro psychologa než pro historika. Podle historika Jana Pauera byli tak socializováni v komunistickém duchu, že si něco takového nedokázali představit. Hrozby intervencí považovali jen za součást nějaké politické hry, sami sebe považovali za pravověrné marxisty.

LN: Zdeněk Mlynář ex post napsal, že reformy měly probíhat buď rychleji, nebo naopak pomaleji. Mělo by to šanci na úspěch?

Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se to rozpadlo rychle. Zdeněk Mlynář kalkuloval s tím, že by nějaký limitovaný pluralismus mohl vzniknout v horizontu deseti let. To je možná racionální úvaha, ale když se vývoj dostal za určitou hranici, tak se prostě objevilo tolik aktérů, že ten proces nešel zpomalit. Můžeme jen spekulovat, co by se stalo, kdyby si třeba strana udržela kontrolu nad médii.

LN: Jakou roli hrála v jednání československých aktérů zkušenost Maďarska roku 1956? Dubček a spol. sice byli přesvědčeni, že usilují o něco úplně jiného než Imre Nagy, ale sovětské tanky v Budapešti museli mít před očima.

To určitě svou roli hrálo. Ale byli skutečně přesvědčeni, že dělají něco úplně jiného, nechtěli vystupovat z Varšavské smlouvy, vyhlašovat neutralitu. Ta představa tehdejších reformátorů, že když budou k Moskvě loajální v zahraničněpolitické oblasti, bude to stačit, se ukázala nakonec jako mylná. Sovětská rétorika se od počátku nese v duchu „pokud budete v nastoupeném kurzu pokračovat, získají vás západoněmečtí revanšisté a američtí imperialisté“.

LN: Lze maďarskou zkušenost – tedy především popravy vůdců „kontrarevoluce“ – vidět za rozhodnutím Ludvíka Svobody odjet po invazi do Moskvy a najít nějaké méně drastické politické řešení?

Můžeme se jen dohadovat, co by se stalo, kdyby tam nejel. Vláda i předsednictvo parlamentu mu říkaly, ať do Moskvy nejezdí. Je pravda, že Sověti se dostali do slepé uličky, zkrachoval jim plán s tzv. dělnicko-rolnickou vládou. Nemáme žádné doklady o tom, že by měli v záloze nějaký plán nastolení přímého okupačního režimu, vyhlášení stanného práva nebo něco podobného. Ludvík Svoboda nabídl Sovětům východisko z této slepé uličky.

LN: Plán nastolení „dělnicko-rolnické vlády“ počítal s nějakou masovou represí proti reformistům?

Myslím, že takhle do detailů to neměli promyšlené. Ostatně i Imre Nagy byl v Maďarsku popraven až dva roky po povstání.

LN: Dnešní sympatie pro reformní část KSČ většinou končí tzv. moskevskými protokoly a zejména následným ustupováním, opouštěním ideálů jara a začátkem „normalizace“, na které se Dubček, Smrkovský a další podíleli. Motivoval je spíše strach, nebo vědomí nějaké odpovědnosti?

Asi obojí. Měli strach o svůj život i pocit odpovědnosti, snažili se zabránit krveprolití. První Dubčekova reakce na intervenci byla, že skládá funkci. Pak se nechal přemluvit, že nemůže, že má odpovědnost. Rozhodující bylo, že stranické vedení bylo nejednotné a skupina „zvatelů a kolaborantů“ velmi silná. Role Biľaků a Indrů se v obecném pohledu na rok 1968 i historiografii trochu podceňuje – byla určitě významnější, než že napsali nějaký dopis a na záchodku ho někomu předali.

LN: Mohli uhrát reformisté více?

Určitě mohli. Mohli se pokusit dostat vývoj nějak pod kontrolu. Ale zda by to zabránilo invazi, to je otázka. I po intervenci byl prostor k jiné politice. Například Jaroslav Šabata navrhoval ustavení komunistické strany českých zemí, která mohla mít reformní vedení. Od návratu z Moskvy ale vedli reformátoři jen ústupový boj, byli neustále slabší a nikdy nepřijali nabídku podpory ze strany společnosti. Ostatně i Husák se zpočátku asi domníval, že se mu podaří nějak vymanévrovat lidi kolem Biľaka, ale Brežněv nebyl tak hloupý, aby se o tuto nátlakovou skupinu nechal připravit.

LN: Mluvíme o chybách vedoucích politiků. Dopustila se jich i občanská společnost, která na politiky tlačila?

Společnost se chovala tak, jak považovala za správné. Neměla žádný jednotný plán, šlo o souhrn mnoha ambicí a projektů. Sama společnost si asi nemohla žádné limity dávat, ale je otázka, zda nemohli postupovat prozíravěji některé její části. Zda třeba bylo chytré, aby Literární listy uveřejnily velký článek k výročí popravy Imra Nagye, když maďarský vůdce Kádár nepatřil v sovětském bloku k jestřábům a bylo jasné, že tohle ho vytočí. Ale když máme svobodu tisku, tak prostě máme svobodu slova a každý si může publikovat, co chce. Otázka také je, zda neměli být trochu zodpovědnější a zdrženlivější komunističtí intelektuálové, kteří nebyli vůbec schopni reflektovat svou minulost a svůj podíl na nastolení komunistického systému.

LN: Existovaly nějaké významné společenské skupiny, které vnímaly reformistickou politiku s nedůvěrou z nějakých řekněme obecně demokratických pozic?

Šlo o hlasy, které se na jaře a v létě 1968 veřejně neozývaly. Když to někdo říkal, tak až později, když bylo jasné, jakým krachem to skončilo. Nepochybně však došlo k tomu, že se společnost stala pluralitní ve smyslu různých náhledů a postojů.

LN: Trochu se zapomíná na Slováky. Byl to slovenský problém, co vedlo k pádu Novotného a nástupu Dubčeka, ne nějaké obecné volání po demokratizaci strany.

Konflikt, který ve vedení strany eskaloval na podzim 1967, byl komplexní, ale slovenská otázka v něm jistě hrála důležitou roli.

LN: Slováci na rozdíl od Čechů v roce 1968 také něco uhráli – federaci, která v dalších letech vedla k výraznému posílení jejich přítomnosti v centrálních úřadech a ústředních orgánech.

Ano. Z toho vyplývá odlišný prožitek normalizace na Slovensku a v českých zemích. Na Slovensku bylo těch opravdu vyhozených mnohem méně, vznikaly tu nové vysoké školy, průmysl, dorovnávala se životní úroveň. Bezprostředně po srpnu byl odpor stejný, dokonce i mezi slovenskými Maďary. Pak se to ale začalo měnit. Na Slovensku se dodnes o roce 1968 píše mnohem méně než v Česku.

LN: Vám bylo v roce 1968 osmnáct, jak vás to poznamenalo?

Bral jsem rozum v 60. letech, kdy se zdálo, že pražské jaro není nějaké vybočení z dějin. Vnímal jsem uvolnění v hudbě, literární produkci. Začalo se jinak mluvit o druhé světové válce. Stále se zdálo, že se situace lepší, a v roce 1968 to najednou ještě akcelerovalo. Naděje a očekávání s tím spojené byly obrovské. Dodnes si dovedu vyvolat ty emoce očekávání něčeho lepšího. Ještě měsíce a měsíce po intervenci se zdálo úplně nemožné, že by se to mohlo vrátit zpátky. V létě 1969 jsem jel poprvé na Západ, ve Štěpánské před obchodním zastupitelstvím Spolkové republiky se stály obrovské fronty na německá víza a někdo tam komentoval Krieglovo odvolání z funkce primáře slovy, „ale to po něm přece nikdo nevezme“. Ještě v létě 1969 převažovalo mínění, že nikdo nemůže být taková svině, aby to s nimi dělal. Což se pak ukázalo jako omyl.

Odkazy

1.Oldřich Tůma (67) - Historik, zabývá se moderními českými a československými dějinami, zvláště obdobím mezi lety 1968 a 1989. Ze studia historie a filozofie na FFUK byl v roce 1975 z politických důvodů vyloučen, studium dokončil dálkově. V roce 1992 nastoupil do Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, jehož byl v letech 1998–2017 ředitelem. Je autorem mnoha studií a editorem řady sborníků. Byl také odborným editorem seriálu o Chartě 77, který vycházel v LN na počátku roku 2017.