Karel Piorecký: Husákovi zbrojnoši
Článek vyšel v příloze Lidových novin Orientaci 4. srpna 2018 na s. 17-18. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.
Na normalizaci obvykle nevzpomínáme s nadšením. Ale některým „disidentům sametu“ se vyloženě stýská
Jak se po sametové revoluci činili lidé jako Alexej Pludek, Zdena Frýbová, Jiří Žáček? Jak se daří inženýrům lidských duší, kteří pomáhali normalizovat českou literaturu? Proč jejich publikační činnost roste? A o čem vypovídá fakt, že sněmovna podporuje státní vyznamenání pro Karla Sýse?
Listopad 1989 vnesl do života české literatury příběhy různé a mnohdy i protikladné. Jedni autoři rázem vypluli po letech na hladinu literárního dění –a po často i desítkách let nedobrovolného mlčení začali zase spoluutvářet veřejnou tvář literatury. Jiní naopak postupně klesali do zapomnění.
Málokdo by na prahu devadesátých let věřil, že jméno básníka a zasloužilého umělce Karla Sýse bude jednou širší kulturní veřejnosti natolik neznámé, že si jej někteří spletou s výtvarníkem a autorem knížek pro děti Petrem Sísem. Stalo se. Značně propíraná Sýsova nominace na medaili za zásluhy o literaturu má tak i svoji pozitivní stránku. Odkryla skutečnost, že pod povrchem šířeji recipovaného literárního dění probíhaly po listopadu 1989 kontinuálně děje, které málokdo vnímal a už téměř nikdo jim nevěnoval kritickou pozornost. Nyní, když tuší příznivější konstelaci mocenský sil, vyplouvají jejich aktéři na povrch. Kde byli dosud? A jaké způsoby adaptování na polistopadovou kulturní situaci volili?
Neviditelní
Velmi častou a veskrze přirozenou strategií těchto někdejších kulturtrégrů bylo zneviditelnění. U nejstarší generační vrstvy oficiálních literátů a literárních funkcionářů byl odchod z publikačního prostoru synchronizován s odchodem do penze. Takto se ztrácí například básník a překladatel Jan Pilař (1917–1996), který působil jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel a také jako docent srovnávací literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podobně schází z očí jen o několik let mladší Ivan Skála (1922–1997), jedna z hlavních figur oficiální linie české poezie komunistické éry a také někdejší člen ÚV KSČ a předseda Svazu českých spisovatelů.
Na publikační aktivitu rezignuje také jeden z emblematických autorů oficiální normalizační prózy – Alexej Pludek (1923–2002), mimo jiné autor románového pamfletu Vabank (1974), v němž zobrazil tzv. pražské jaro jako zákulisní hru pravicových sil v čele s Židy. Po roce 1989 se o to silněji zapojil do politické činnosti. V roce 1992 byl za Levý blok zvolen poslancem Federálního shromáždění. V roce 1996 neúspěšně kandidoval na Chomutovsku do Senátu za Štěpánovu Komunistickou stranu Československa. V kampani sliboval, že se zasadí o snížení dětských přídavků „nepřizpůsobivým“ rodinám, protože by se neměla podporovat výchova „budoucí lůzy“.
Pludek se ovšem činil i v oblasti mezinárodních vztahů. V roce 1992 založil Slovanskou unii, nacionalistickou organizaci, jejímž cílem měla být obrana Čechů aSlovanů vůbec vůči cizímu, zejména germánskému vlivu. Netajil se tehdy svou podporou politiky ruského pravicového extremisty Vladimira Žirinovského. Přispíval antigermánskými a antisemitským články do nacionalistického deníku Špígl. Podařilo se mu získat příznivce u extrémní levice i pravice. A nejen to. Stal se i guruem tzv. nových pohanů, kteří se hlásí k odkazu předkřesťanské evropské civilizace a v některých Pludkových historických románech vidí inspiraci pro tato svá snění. Na webu Pohanský kruh je Alexej Pludek líčen jako „výborný spisovatel a vlastenec“, který sice „nebyl bez chyb“, ale co naplat, „každý život má své temné kouty“. Antisemitské významy (líčení černovlasých a velkonosých obchodníků, totiž Židů, jako invazivních barbarů) Pludkova Nepřítele z Atlantidy (1981) stoupencům Pohanského kruhu připomínají „prosazování multikulturního mixu, který dnes dusí Evropu“.
Pludkův případ kompenzování literární neviditelnosti politickou činorodostí je sice extrémní, ale zdaleka ne ojedinělý. Například prozaik Jan Kostrhun (1942), který do literatury vstupoval v polovině sedmdesátých let prózami tematizujícími poválečnou socializaci jihomoravského venkova (Černé ovce) či„morální prázdnotou emigrantů“ (Pytláci), po sametové revoluci utlumil svou literární aktivitu, zato ale byl už vroce 1990 u zakládání Zemědělské strany, za kterou byl roku 1992 zvolen do Sněmovny lidu. Poslancem byl pak ještě po roce 1996, tentokrát už za ČSSD. Vletech 2003–2015 byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Kostrhun může být ovšem i příkladem dalšího (a nikoli vzácného) typu úkroku těchto autorů od literatury – a to úkroku směrem k televizní či filmové tvorbě (je mimo jiné autorem scénáře televizního filmu Vůně peněz z cyklu Detektiv Martin Tomsa).
Mezi neviditelnými jsou ovšem i autoři, které listopad 1989 zastihl ještě vplné tvůrčí a profesní síle. Normalizační básník, literární teoretik, kritik a ideolog Josef Peterka (1944) po revoluci nevydal ani verš. Působil ovšem jako odborný asistent na katedře české literatury Pedagogické fakulty UK. Jeho přednáškami a semináři z literární teorie (z vlastní zkušenosti musím dodat: politicky korektními) tak prošla většina budoucích češtinářů, kteří do školní praxe směřovali z pražského pajďáku. Vydal hojně užívaná skripta Teorie literatury pro učitele a autorsky se podílel na Encyklopedii literárních žánrů (s Dagmar Mocnou). V neposlední řadě je mezi neviditelnými třeba jmenovat autory, kteří své zneviditelnění vnímali jako čekání na příznivější konstelaci sil a emocí: Vladimír Janovic (1935) vydal svou první polistopadovou sbírku poezie až roku 2005, Petr Cincibuch (1943) dokonce až v roce 2013. Obecně lze konstatovat, že počet knižních publikací autorů někdejší oficiální linie normalizační literatury v posledních deseti letech kontinuálně roste.
Obchodníci
Stát se neviditelným není strategie pro každého. Neviditelnost s sebou nese řadu nepříjemností – od poklesu společenské prestiže až po nutnost hledat si jiný způsob obživy. Osvědčenou cestou pro literáty, kteří se z centra naráz přesunuli na periferii soudobého písemnictví, je tvorba pro děti. U ní se na politickou minulost ani přítomnost tolik nehledí. To byla cesta například pro Michala Černíka (1943), básníka a posledního předsedu Svazu českých spisovatelů.
Tvorbě pro děti se Černík věnoval už v letech normalizace, po pádu komunismu ovšem poměr mezi tvorbou pro malé a velké čtenáře získal opačné proporce. Každý rok vydává alespoň jeden, ale většinou spíše několik titulů pro dětské čtenáře (od leporel až po naučnou literaturu pro děti). Básně pro dospělé začíná ve větší míře publikovat až v posledních letech, vroce 2017 vydal rozsáhlou básnickou sbírku Stébla. Aktuální verše zveřejňuje také v Obrysu-Kmeni. Na rozdíl od řady svých normalizačních souputníků jde ale nejčastěji o intimní či jiné formálně nenáročné naivistní konfese bez explicitních politických významů.
Společenskou pozici autorů, kteří svůj morální kredit utratili v sedmdesátých a osmdesátých letech, však bere vážně. Od roku 2000 je místopředsedou Unie českých spisovatelů, která je spolkem pro právě zmíněnou societu literátů. A byl to ostatně právě on, který navrhl Karla Sýse na udělení medaile za zásluhy o literaturu.
Cestou literární komerce se vydal také Jaroslav Čejka (1943), někdejší šéfredaktor Tvorby a do listopadu 1989 vedoucí odboru kultury při ÚV KSČ. Pod pseudonymem Michal Fieber průběžně vydává detektivní romány a povídky (Vraždy vlepší společnosti, Smrt na garden party, Smrt v zákulisí aneb Lak na rakve.) Pod pseudonymem Přemysl Havlík zase populárně zpracované příběhy slavných osobností (Gagarin, Wolker, Biebl, Batlička). Básnické střevo ovšem na hřebík nepověsil, aktuální Čejkovy básně se tu a tom objeví v Obrysu-Kmeni. Jako například tato hořká Listopadová elegie:
Zas je tu výročí Listopadu. / Klíče mi zvoní v uších. / Otáčíme se na ty vzadu. / Člověk už leccos tuší. // Rétorika nás nezahřeje. / Ani rozbitá karma. / Tma zvenku nalehla na veřeje. / Jsme k mání skoro zdarma.
Politická témata v posledních letech pronikají i do jeho prozaických děl. Například v závěrečné části románu Odcizená krajina (2013) ústy vypravěče kritizuje ty, kteří se po roce 1989 „chopili vesel“, za kádrování a další zlozvyky a předsudky, které prý převzali po svých předchůdcích. Trauma ze 17. listopadu zpracovává ostatně i v „politicko-erotickém retrorománu“ Most přes řeku zapomnění (2015), kde mimo jiné líčí peripetie člověka sminulostí „vedoucího odboru kultury ÚV KSČ“ při hledání nového zaměstnání. Nebo doceňuje normalizační cenzuru, která probouzela zájem o zakázané knihy, na rozdíl od současné „cenzury mlčením“, jak nazývá nezájem recenzentů o některé knihy a autory.
Ovšem nejčinorodějším obchodníkem z básnické generace tzv. pětatřicátníků se stal Jiří Žáček (1945). Podobně jako Černík obrátil poměr už dříve přítomných linií své tvorby, a to ve prospěch veršů pro děti a humoristické či satirické tvorby. Žáčkův případ myslím docela přesvědčivě vyvrací tradované představy o tom, že někdejší oficiální autoři nemají přístup k publikačnímu prostoru. Opak je pravdou. Jiří Žáček své publikační aktivity ve srovnání s předlistopadovou érou mnohonásobně zintenzivnil: knihovní katalog hlásí, že mezi lety 1970 a 1989 vydal 34 titulů, zato mezi lety 1990 a 2018 titulů až 90. To je nárůst průměrného počtu knižních publikací z 1,8 (během komunistické éry) na 3,2 ročně.
Žáčkovi se jako málokomu podařilo z normalizační oficiality přejít rovnou do popkulturního mainstreamu a budovat si pozitivní mediální tvář včetně účasti vtelevizních pořadech (Banánové rybičky). Subjektivně svou pozici v soudobé literatuře ovšem vnímal jinak: v dopise Milanu Blahynkovi si v listopadu 2015 postěžoval, že ho užírá situace, když „vydáš deset knížek a o žádné nevyjde v mainstreamových literárních magazínech ani řádka! (...) Čten jsem, a víc než všichni nositelé Magnesie Litery, jen (...) mám pocit, že do téhle nově znormalizované české literatury snad ani nepatřím. A možná ani patřit nechci.“
Ony výroky o „cenzuře mlčením“ či „ostrakizaci“, jež tito autoři rádi používají, budou mít zřejmě poněkud jiný význam ve chvíli, když tato slova konfrontujeme s fakty. Neběží tu o nemožnost publikovat a komunikovat se čtenáři, ale o proporce ohlasu, které nejsou podle představ těchto stále ambiciózních autorů.
Podobně jako u Čejky není tato výrazná linie Žáčkovy tvorby linií jedinou. Zejména v prvních polistopadových letech patřil Jiří Žáček mezi vášnivé kritiky revoluce a této negaci dával proniknout do své tvorby: „Jásali jsme na náměstí: / kafkárna je fuč! / Sametová revoluce, / papučový puč… // Nenávist a lež jsou K.O., / kopejte jim hrob! / A ta pravda, a ta láska, / to je prima džob!“
Mafie po listopadu
Plynule mezi obchodníky se čtenářským zájmem pochopitelně vklouzli ti autoři, kterým byla tato poněkud podbízivá strategie vlastní už v minulé éře. Z dlouhé řady detektivkářů jmenujeme alespoň dva, kteří byli před listopadem veleúspěšní a posléze zase natolik flexibilní, že svoji pozici v literatuře dokázali držet – Zdena Frýbová (1934–2010) a Pavel Frýbort (1946–2007). Představa světa ovládaného kriminálními strukturami byla přítomna už v jejich starších pracích, tento rámec vyprávění tedy mohl zůstat zachován. Daný rastr ovšem začali vyplňovat novými reáliemi i emocemi – třeba zklamáním z nových forem sociální nespravedlnosti či naštvaností z úspěchu staronových elit.
Stylově pak došlo k částečnému oslabení realističnosti popisu ve prospěch chytlavější motiviky ve stylu tzv. tvrdé školy či kriminální thrilleru. (Ostatně obdobný posun k podbízivosti a chytlavosti můžeme sledovat i u Vladimíra Párala, který ve svých Playgirls 1 a 2 zase vsadil na erotickou explicitnost.) V závěrech nových detektivek pak už pochopitelně nejsou přítomny pasáže, kdy je negativní hrdina morálně odsouzen jakožto narušitel panujícího (respektive „žádoucího“) společenského uspořádání. U Frýbové dokonce zahlédneme jisté momenty pochopení pro zločinné jednání postav ve zločinném světě: v Mafii po listopadu (1992) obviňuje demokratický stát z toho, že nezajišťuje bezpečí a spravedlnost.
Vůle zachovat si vydobytou pozici na knižním trhu i prestiž uvnitř čtenářské komunity je patrná už z poetiky názvů – Pavel Frýbort nic neriskuje (a po vzoru filmových trháků) navazuje na veleúspěšného Veksláka (1988) knihami Vekslák 2 (1993) a Vekslák 3 (1995). Spojnicí mezi polistopadovými prózami těchto detektivkářů je – jak upozornil už Pavel Janáček – pojetí zločinu jako sociálně podmíněného jevu, zaviněného nástupem kapitalismu.
Kolaborativní přístup obchodníků k novým společenským poměrům má ovšem i svůj negativní protějšek. Tuto autostylizaci můžeme nazvat novým „disidentstvím“. Leckteré z komunikačních aspektů této strategie jsem už zmínil (viz pojmy jako cenzura mlčením či nové kádrováctví). V obecnosti lze říci, že jde o strategii těch autorů, kteří za nezájmem o svou tvorbu v polistopadové éře vidí záměrné vyloučení z literatury a změnu literárního života způsobenou pádem komunismu zjednodušeně interpretují jako pouhé obrácení znamének (co bylo dřív povolené, je dnes zakázané a naopak).
Tento sebeklam zhrzené garnitury autorů pomáhají budovat ideově spříznění kritici jako Alexej Mikulášek (1962) či Milan Blahynka (1933), v jehož loni vydané monografii o generaci tzv. pětatřicátníků se to jen hemží výroky typu „vyštvání básníků pětatřicátníků z vedení redakcí“, „ostrakizace“, „štvanice na pětatřicátníky“, „šmahem zatracovaná generace“, z ilegality se navrátivší autory pak nazývá „restaurátory drsně mstivého kapitalismu“.
K této rétorické vrstvě mýtu o nových disidentech je třeba přičíst ještě vrstvu narativní – například příběh o tom, jak normalizační literární funkcionáři (zejména tedy opět z básnické generace pětatřicátníků) v osmdesátých letech chtěli otevřít exilovým a samizdatovým autorům dveře klegálnímu publikování, ale byli těmito proskribovanými autory odmítáni. A to proto – jak sdechberoucí jistotou píše Blahynka –, že zakázaní autoři už před sametovou revolucí sami sebe viděli na budoucích mocenských pozicích, a proto nestáli o žádné dorozumění s oficiálními básníky a institucemi, „měli přece zálusk na jejich totální vytěsnění“, a „navíc se strašně báli, že by mohli přijít o mučednickou korunu cennější nad zlatou“.
Je myslím dobře pochopitelné (pokud je tento příběh alespoň trochu pravdivý), že autoři dosud publikující pouze ilegálně neměli chuť vidět své texty například na stránkách Kmene, kde se jim šéfredaktor tohoto časopisu Karel Sýs zplna hrdla vysmíval a urážel je, viz článek „Vymknuta zkloubů“ (Kmen 1988, č. 21): „Rituální tance slepých kolem jednookých jsou směšné, ale tanec vidoucích kolem jednookých – to už je pro okounějící historii přímo k popukání.“
Ne náhodou je dnes Karel Sýs (1946) lídrem nových literárních „disidentů“. Šéfuje Unii českých spisovatelů, kde se sdružují, rediguje časopisy, vpublicistice i básních vyjadřuje to, co chtějí jejich zraněné duše slyšet. Nenávist, zlobu a sarkastický škleb nad vším, co pád komunismu do české společnosti přinesl.
Po listopadu 1989 se Sýsova zpočátku ještě neoavantgardně svěží imaginace proměnila v temný fantasmagorický blud – třeba když výjev z listopadových demonstrací popisuje ve sbírce Píšu báseň zatímco za oknem padá muž (1992) zachytil veršem „Prsty hajlují do V – poloviční pizda“.
V publicistice i ve verších začíná budovat stylizaci disidenta, který se v nových poměrech stává bezmála žebrákem: „Budu se plížit po paneláku / a uždibovat z chleba pro králíky / Možná něco donesu i ženě / A mé děti budou tak mrňavé / že nebudou muset do školičky / A tak se na nás dostane / alespoň drobeček / z obrovského / stolečku / demokracie.“
Přitom svou redaktorskou profesi nikdy neopustil (v první polovině devadesátých let redigoval erotický časopis Sextant a posléze čtrnáctideník Domácí lékař, od roku 1995 pracuje pro časopis Obrys-Kmen, respektive LUK, který vychází jako příloha komunistických Haló novin). Sýs ani jiní noví (pseudo)disidenti žádné perzekuci vystaveni nebyli, na rozdíl od těch autorů, kteří museli – vdobě, kdy si Sýs a ostatní budovali soporou stranické legitimace své literární kariéry – opustit veřejný literární prostor, své zaměstnání, nebo jim byla dokonce odňata i osobní svoboda či byli donuceni emigrovat.
V Sýsově poezii se toho od počátku devadesátých let mnoho nezměnilo. Změnil se ovšem její kontext. Stále méně lidem vadí komunistická, či dokonce estébácká minulost veřejně činných lidí, Rusko se znovu daří prezentovat jako partnera a ochránce slovanských národů, otevřené projevy rasové, náboženské či třídní nenávisti už nejsou tabu, ale jsou naopak vydávány za odvážná porušení takzvané politické korektnosti...
Na tuto čerstvou vlnu plynoucí ke starým pořádkům noví „disidenti“ rádi a rychle naskakují. A tak se v jedné znejnovějších Sýsových básní (Mohamedánskej benzín), publikovaných v internetovém časopise Divoké víno, dočítáme, že „bílý svět fandil Búrům proti Angličanům“, že Německu jde výhradně o jeden říšský trh jednu Merkelovou jeden názor jeden televizní program / jednu módu jednu burku jeden turban jeden talis (ten nikoli!) jeden newspeak… a že hroší než uprchlíci a mohamedáni je snad už jen „přehřátá pražská kavárna“.
Novodisidentskou poezii podobného ražení dnes publikuje kupříkladu také Václav Hons (1938), na kterého dokonce i Michal David vzpomíná jako na přísného normalizačního cenzora písňových textů. Honsův názorový vývoj po listopadu 1989 je ovšem o něco složitější než ten Sýsův. De facto ještě během revolučních listopadových dní roku 1989 vydal v časopise Rozhlas báseň opěvující právě probíhající události: Na Národní třídě / je národ / sněhové květiny / tiše kladu / k té krvavé krůpěji / slavného 17. listopadu. Ti, kteří si tehdy ještě pamatovali jeho starší verše velebící třeba Vítězný únor, tento projev „autentické“ revoluční radosti ovšem nepřijali. Hons se jako básník poté na delší dobu odmlčel.
Nové básnické sbírky vydává znovu až od roku 2015. A pravidelně verše tiskne v Obrysu-Kmeni. Vnich už je ovšem sametová revoluce líčena vponěkud jiných barvách, například báseň Václavák 89, kde je polistopadová éra prezentována jako nová totalita: Se všemi /Starými strukturami / Demokraticky zametu /Bude mi na to stačit / Dvacet let / Totalitního sametu.
Nové disidenty prozaiky může reprezentovat Jaroslav Matějka (1927–2010), do roku 1990 vědecký pracovník Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ. Krom jiného autor antihavlovského románového pamfletu Prezident (2002).
Spodní proudy společenské
Život literatury se ve světle polistopadových osudů normalizačních literátů ukazuje jako zmenšenina života celé české společnosti. Se změnou společenského klimatu a oporou v politice směřující k restauraci principů domácí i zahraniční politiky doby normalizace se dostávají na povrch spodní proudy literární i společenské. Netroufám si soudit, zda a jak se tomu dalo zabránit v celospolečenském měřítku.
Pokud jde o život literatury, bylo podle mého soudu chybou, že literární publicistika nechávala díla (byť třeba po estetické i etické stránce nuzná) těchto autorů bez povšimnutí. Navázat smysluplný dialog s někým, kdo nás nenávidí, asi možné není, je ale naopak velmi potřeba o této nenávisti vědět, znát její proporce, její trendy a touhy jejích nositelů. Recenze v časopisech Obrys-Kmen či Lípa tuto obecnou obeznámenost zajistit nemohou.
Co se dá nyní očekávat? Předpokládám, že role nových disidentů bude na společenském a literárním životě posilovat. Jejich řady se pravděpodobně rozšíří o některé z neviditelných či obchodníků. Budou následovat další projevy servility vůči hradní představě o fungování politiky a kultury – první už máme ostatně za sebou: pár dní po vyhlášení Sýsovy nominace na státní vyznamenání obdržel Miloš Zeman přímo ze Sýsových rukou cenu Unie českých spisovatelů za občanskou odvahu...
A pokud skutečně „vytryskne rudé semeno revoluce“, jak o tom sní Karel Sýs a jeho přátelé, bude rovněž – obávám se – semenem msty.
KAREL PIORECKÝ1Autor je literární historik a kritik
Přílohy
| 1. | Autor je literární historik a kritik |
