Projev Františka Grause na shromáždění Historického ústavu ČSAV 28. srpna 1968

K současné situaci historických pracovišť

Soudržnost je v současné situaci naší nejúčinnější zbraní. Je třeba obnovit normální činnost pracovišť v maximálním rozsahu a udržet styk mezi jednotlivými pracovníky. Ukazuje se, že kolektiv je největší oporou každého jednotlivce.

Dobrovolně nesmíme ustupovat v ničem. Nejhorší by byly nálady, že se nedá nic dělat, že se musíme stáhnout do ústraní a izolace. Bylo by zpozdilé dělat si iluze. Naší zbraní však může být pasivní rezistence. Nikdy nesmíme uznat skutečnosti, s nimiž nesouhlasíme. Okupaci nemůžeme nikdy označovat jinak než jako okupaci. Nikdy nesmíme přistoupit na slovník a argumentaci okupantů.

Dnes ještě není možné dělat dalekosáhlý rozbor, ale je zřejmé, že demokratizační proces měl několik etap (1. spisovatelé; 2. novináři a ostatní hromadné sdělovací prostředky; 3. dalekosáhlá jednota národa od 21. srpna). Je nutno vytvořit společnost slušných lidí. Zde je hlavní úkol vědeckých pracovníků a historiků. Mohou říkat spoustu věcí, aniž je převádějí do politického slovníku. Mohou nás umlčet, ale nikoho nelze přinutit, aby mluvil tak, jak chtějí okupanti. Nejvyšší autoritou každého jednotlivce je jeho svědomí a nejdůležitější jeho oporou je kolektiv, každý je oporou kolektivu. Na všech společenskovědních pracovištích je nutno vytvořit takovou koalici slušných lidí, která nedovolí obětovat kohokoli ze slušných lidí a nedovolí jakoukoli kolaboraci. Musí to být jednolitý celek, který nepřipouští jakoukoli zradu.

Musíme zaujmout zásadní postoj k historikům pěti zemí, které se zúčastňují okupace Československa. Heslo vzájemného nezasahování je nesmyslné a z jejich strany nebude nikdy dodržováno. Naším úkolem je přenést boj za humánní socialismus na širší pole. V žádném případě nesmíme udržovat oficiální styky jako instituce s jejich oficiálními institucemi. Nemohou zasedat smíšené komise historiků našich s historiky pěti zemí.

Nebudeme se však uzavírat snaze seznámit jednotlivé historiky těchto pěti zemí s naším stanoviskem. Chápeme, že se nemohou ozvat na naši podporu, že je jim to znemožněno, ale nesmějí také (pokud chtějí s námi udržovat styk) vystoupit na podporu stanoviska svých vlád.

Naší perspektivní nadějí je rozklad jejich monolitického bloku zevnitř. Je možné hovořit o jisté paralele s vývojem 18. století, kdy osvícenské myšlenky rozkládaly pevné absolutistické režimy a nezastavily se ani před Ruskem. Z tohoto důvodu se nemůžeme uzavírat jen do národního rámce a musíme zabránit úzké šovinistické vlně. Závěr: Nevydávat dobrovolně sebebezvýznamnější pozici, nemůžeme-li mluvit podle vlastního svědomí, mlčet, opírat se o kolektiv.

Text projevu ve formátu doc

Pole