David Weber: K historii publikace Sedm pražských dnů 21.–27. srpen 1968. Dokumentace
Zdroj: TŮMA, Oldřich, ed. a VILÍMEK, Tomáš, ed. Pět studií k dějinám české společnosti po roce 1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2008. 263 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 5. 205-239.
Úvodem
Pramenná dokumentace k událostem prvního týdne po vojenské intervenci pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 Sedm pražských dnů1Sedm pražských dnů: 21.–27. srpen 1968. Dokumentace. Úvod Josef Macek, doslov Vilém Prečan. Praha, Academia 1990, 406 s. vznikla z iniciativy historiků zabránit ztrátě přímých pramenů k historické události, která patří k těm, kdy se vývoj zrychlí natolik, že „historický“ čas se nepočítá na roky a měsíce, ale na dny, hodiny, ba i na minuty. Za tento čin byli později dva nejvýznamnější členové kolektivu autorů dlouhou dobu policejně pronásledováni a trestně stíháni. Stejně, třebaže šlo o legální publikaci, připravenou a vydanou vědeckým pracovištěm Československé akademie věd, se vládnoucí moc zachovala i ke knize, která byla stahována z oběhu a ničena. Svými osudy se tak přiřadila k velké skupině knih v dějinách pronásledovaných a umlčovaných.
Při práci na textu studie věnované okolnostem vzniku a dalším osudům dokumentace Sedm pražských dnů (pro niž se po jejím vydání vžil název Černá kniha podle její černé obálky) a jejích autorů bylo možné vycházet z mnoha písemných pramenů. Zejména o spisový materiál uložený v Archivu Akademie věd České republiky ve fondech Historický ústav, v němž je řada dokumentů zachycujících vývoj na tomto předním historickém pracovišti v letech 1968–1969, včetně písemností souvisejících se vznikem, distribucí a později pronásledováním knihy Sedm pražských dnů. Důležité prameny obsahují také fondy Vědecké kolegium historie ČSAV a Sekretariát předsedy ČSAV. Jednotlivé fondy jsou v různém stadiu archivního zpracování a protože přesné kopie mnoha písemností z těchto fondů jsou také uloženy v osobním archivu Viléma Prečana, jsou příslušné citace a odkazy uváděny především vzhledem k Prečanovu osobnímu archivu. V Prečanově osobním archivu je také uložena korespondence vedená v souvislosti s distribucí knihy a zápisky z doby trestního stíhání. Pro zpracování tohoto úseku bylo možné také využít vyšetřovací spis číslo ČVS-VS-11/110-70 vzniklý v letech 1970–1971, který je uložen v Archivu ministerstva vnitra. Další informace o perzekuci autorů dokumentace po roce 1971 obsahuje spis 6 T 82/92 vzniklý při vyšetřování bývalého generálního prokurátora České socialistické republiky Jaroslava Krupauera. Spis však nebyl k dispozici, a proto bylo vycházeno především z textu, který na základě studia tohoto spisu publikoval Vilém Prečan jako závěrečnou poznámku k obsáhlé stati Předběžná dokumentární zpráva o Černé knize, v níž popisuje vznik a další osudy publikace i autorů, ve sborníku svých studií, článků a úvah nazvaném V kradeném čase.2PREČAN, Vilém: V kradeném čase: Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973–1993. Praha-Brno, ÚSD a Doplněk 1994. 615 s. V tomto sborníku se sledované problematice zčásti věnuje také stať Společenské vědy ve svěráku „konsolidace“. Samozřejmé bylo studium dokumentace Sedm pražských dnů v jejím vydání z roku 1990.
Od druhé poloviny šedesátých let se československá společnost začala postupně a od jara roku 1968 stále důrazněji emancipovat z područí byrokraticko direktivního systému řízení, praktikovaného do té doby konzervativním vedením státu a aparátu Komunistické strany Československa. Na reformním hnutí se účastnily i společenské vědy a historiografie přirozeně nestála stranou. Velká většina historické obce, i když část historiků nadále zůstala na dogmatických pozicích a nepřála si změnu statu quo, se aktivně zapojila do celospolečenského procesu překonání politické a morální krize způsobené předchozí stalinizací. Obrodný proces měl směřovat k demokratismu a politické i myšlenkové pluralitě.
Do politického života zasáhla historiografie velmi výrazně účastí na rehabilitacích nevinně odsouzených v padesátých letech. Pro tento účel byla vytvořena komise, kde historikové zastávali významnou roli a v souvislosti s rehabilitacemi se také pokusili objasnit podstatu a fungování totalitního stalinistického systému v Československu vůbec.3KAPLAN, Karel: Politické procesy v letech 1948–1954, Praha, ÚSD 1993, s. 9–12.
Ve smyslu prosazování zásad politické a myšlenkové plurality historikové v obecné rovině žádali, aby svoboda vědy a svobodné šíření jejích poznatků byly považovány za nedílnou součást občanských svobod a ve vědě samé aby se přistoupilo k novým demokratickým formám organizace. Pro svůj obor prosazovali princip nezávislosti historické vědy na politice a ideologii a podnikli praktické kroky k zajištění institucionálního osvobození historiografie od dotud běžného politického a ideologického dozoru. Kromě nových, demokratických forem organizace vědy šlo i o vytvoření nezávislých a demokratických organizací pro samotné historiky. Jejich úkolem mělo být hájit svobodu historické práce a další profesní zájmy a potřeby historiků. Celková atmosféra doby také umožnila, aby se veřejně na různých pracovních setkáních a na stránkách odborných časopisů i v běžném tisku diskutovalo o zásadních teoretických a metodologických otázkách.4Například v letech 1964–1968 široká diskuse o metodologických přístupech na stránkách Československého časopisu historického. Historická věda měla na konci šedesátých let možnost, a byla rozhodnuta jí využít, zkoumat a reflektovat minulost jako celek; odpovídaly tomu i diskuse o badatelských plánech jednotlivých historických pracovišť, o rozsáhlých projektech mezioborových a týmových i o výzkumných záměrech jednotlivců. Ve výzkumu i v připravovaných rukopisech se objevovala témata do té doby z různých důvodů nepřijatelná, nebo vykládaná prizmatem stalinského pojetí historiografie, k příkladům za všechny patří období první republiky. Historikové se snažili překonat dogmatický výklad některých období dějin nebo osobností a objevovala se i díla starších generací historiků, jejichž práce nebyly z ideologických důvodů po roce 1948 vydávány. Uvolnění poměrů také umožnilo mnoha historikům studijní nebo jiné pracovní pobyty v západní Evropě i v zámoří. Tyto aktivity se společně s prezentací prací západních autorů staly součástí úsilí o překonání izolace od světové historické vědy. Na velmi vysokou úroveň se jak po stránce kvantitativní tak i kvalitativní dostala také produkce historické literatury. Kratší příspěvky pak historikové publikovali v odborných periodikách ale i na stránkách hlavních deníků a různých časopisů.
V prvních měsících po srpnových událostech roku 1968 se mnohé ze zmíněných aktivit zintenzívnily a násilná okupace Československa tak ještě více přispěla k úsilí o nezávislost historiografie na politice a ideologii jakýchkoliv mocenských center a ke snaze zkoumat dějiny v souborném kontextu, bez vypouštění jakýchkoliv souvislostí. Výsledky práce z tohoto období se projevily v pracích vyšlých tiskem už jen částečně, něco však zůstalo zachováno alespoň v rukopisech a později vyšlo v samizdatu nebo v zahraničí. Téměř jednotný postoj historiků po srpnu 1968, jejich účast na pasivním odporu proti okupaci a v následujícím politickém zápasu o zachování demokratického kurzu politiky pak v sobě odráží stav celé tehdejší československé občanské společnosti, jejíž členové pociťovali odpovědnost za osud své země.5PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 322–326.
Historický ústav ČSAV – účast vědeckého pracoviště na obrodném procesu
Zmíněné obecné tendence se odrazily i ve vývoji předního československého historického pracoviště – Historického ústavu ČSAV a v aktivitách jeho pracovníků. V čele ústavu s téměř padesáti vědeckými a odbornými pracovníky stál akademik Josef Macek. Od poloviny šedesátých let se při diskusích v jednotlivých odděleních i v základní organizaci KSČ začínal ozývat tón požadující přehodnocení dosavadního společenského vývoje. Situace se vyhranila při reakci na arabsko-izraelskou válku, výsledky čtvrtého sjezdu spisovatelů a studentské nepokoje v druhé polovině roku 1967. Do řešení vleklé společenské krize se zapojila většina zaměstnanců ústavu, snad nejaktivněji od počátku vystupovali pracovníci třetího oddělení – oddělení nejnovějších dějin. První předpokladem byl odchod vedoucího oddělení, dogmatika a přesvědčeného stalinisty Václava Krále z ústavu; Milan Otáhal, který vedení převzal, umožnil volné prosazování názorů pracovníků a ve vědecké práci kolektivní rozhodování o jejím zaměření. Jednotliví pracovníci oddělení se dále účastnili práce v rehabilitační komisi, jejímž tajemníkem byl Karel Kaplan, nebo v Komisi pro výzkum systému politického řízení společnosti. Od počátku byli také iniciátory stanovisek ústavu k celospolečenskému vývoji i k jednotlivým událostem, které ho ovlivňovaly. Svědčí o tom kritika usnesení ÚV KSČ o vyloučení čtyř spisovatelů ze strany v září roku 1967. V této věci nejdříve stranická skupina třetího oddělení vedená Vilémem Prečanem schválila prohlášení, ve kterém vyslovovala námitky proti stanovisku ÚV KSČ vůči postojům některých členů strany na čtvrtém sjezdu spisovatelů. V prohlášení se hlavně namítalo, že komunisté se ani vnitrostranickou cestou nemohli seznámit s plným zněním vystoupení těchto lidí. Prohlášení dále uvádělo, že kampaň vyvolaná ústředním výborem strany dává přílišnou volnost konzervativcům a byrokratům, podněcuje antiintelektuálské nálady, vytváří umělé přehrady mezi inteligencí a dalšími sociálními vrstvami a ve straně pak ovzduší bezduché disciplíny, které končí strachem a bere odvahu k otevřenosti a upřímné výměně názorů. Požadovalo, aby bylo přezkoumáno, proč se na každém sjezdu spisovatelů od roku 1956 opakuje podobná historie a proč se oběťmi organizačních a administrativních zákroků stávají takzvaní radikálové, kterým však vývoj v dalších letech často dává za pravdu.
Později na základě tohoto prohlášení zaujala k zmíněné záležitosti stanovisko i základní organizace KSČ Historického ústavu na členské schůzi 16. listopadu 1967 V souvislosti se zákroky ÚV KSČ proti spisovatelům poukazovalo její usnesení hlavně na skutečnost, že řadoví komunisté mají z vyšších stranických orgánů jen kusé informace a že tento nedostatek může vést k napětí mezi ústředními orgány komunistické strany a jejími nižšími složkami.6Archiv Akademie věd České republiky (dále AAVČR ), fond Historický ústav (dále HÚ ), karton 9, Politický vývoj ZO KSČ v bývalém HÚ v letech 1968–69.
Začátek roku 1968 v Historickém ústavu byl podobně jako v celé společnosti ve znamení očekávání věcí příštích. Ve vědecké práci byly zatím ve schůzích ústavní rady projednávány výsledky práce jednotlivých oddělení v roce 1967 a nejbližší, už dříve naplánované odborné úkoly. K politické situaci se ale už vyslovovala základní organizace KSČ. Plenární schůze 18. ledna 1968 přijala prohlášení vyslovující souhlas s opatřeními schválenými lednovým plénem ÚV KSČ. Komunisté v Historickém ústavu ve svém stanovisku žádali demokratizaci života strany i společnosti a vyjádřili souhlas i s rozdělením funkce prezidenta republiky a prvního tajemníka ÚV KSČ, objevily se také požadavky na přezkoumání dosavadních principů a metod v řízení vědy, na rehabilitaci občanů protiprávně trestaných v minulých letech a také se hovořilo o nutnosti revize některých administrativních zásahů, například zastavení týdeníku Literární noviny a měsíčníku Dějiny a současnost.7Tamtéž.
Další vývoj požadavků a postojů pracovníků Historického ústavu je patrný především ze závěrů a usnesení následujících schůzí ústavní stranické organizace, jejímž předsedou byl Karel Kaplan, kterého vzhledem k jeho činnosti v tak zvané Pillerově komisi zastupovala Irena Seidlerová. V usnesení výroční plenární schůze konané 7. února 1968, kde byla probírána zejména otázka vztahu vedoucích stranických orgánů a inteligence, se objevují požadavky na zajištění svobody vědeckého bádání a odstranění vlivu komunistické strany na jeho rozvoj.
Podobně jako v celé společnosti, také v Historickém ústavu se na jaře a v první polovině léta roku 1968 zintenzivnil a prohloubil demokratizační proces. Požadavky historiků vůči vedení státu i strany se stávaly stále zásadnějšími nejen v problematice vztahu politické moci a vědy, ale i v elementárních politických otázkách.
Rezoluce plenární schůze 29. března 1968, na níž se jednalo o Akčním programu ÚV KSČ, vyslovovala souhlas a podporu pozitivnímu vývoji, uvítala důraz na prosazování a dodržování občanských svobod i příslib hospodářských reforem. Historikové zde poprvé vyslovili závěr, že celospolečenské negativní jevy nejsou pouhými deformacemi, ale spočívají ve struktuře celého politického systému, který je třeba změnit. Pro vědeckou oblast byla pak znovu akcentována nezávislost společenských věd na politice a požadováno zcela upustit od jejich řízení stranickými orgány.8Tamtéž.
S velkou razancí odmítla organizace KSČ Historického ústavu 29. května 1968 závěry květnového pléna ÚV KSČ. Na rozdíl od usnesení ústředního výboru se historikové domnívali, že KSČ nehrozí žádné nebezpečí ze strany jakýchsi antisocialistických sil, ale naopak ze strany těch jejích členů, kteří neustále setrvávají na pozicích stalinismu a byrokratického dogmatismu a chtějí zabránit rozvoji diskuse a tím i demokratizaci strany. Pro řešení této situace doporučovali urychlené svolání mimořádného sjezdu KSČ. Ve svém prohlášení vysloveně požadovali právo na diskusi a na nesouhlas s usneseními vedoucích stranických orgánů a obecně i zrušení předběžné cenzury. V této rezoluci se poprvé objevil požadavek na změnu politického systému. Apelovalo se na vedení komunistické strany, aby si uvědomilo, že současné postavení KSČ a z něho vycházející organizace Národní fronty není s pluralitním systémem slučitelné. Strana se měla vzdát vedoucí úlohy, požadoval se pluralitní politický systém, zřízení federace, právo na politickou opozici a legalizace nových politických stran.9Tamtéž. Do tohoto období spadá i vnitroústavní spor o změnu na místě ředitele Historického ústavu. Radikální část pracovníků žádala jeho odvolání. Konečným konsenzem bylo, že Josef Macek ředitelem zůstane, ale nebude už kandidovat do ÚV KSČ.
Po zveřejnění petice Dva tisíce slov 27. června 1968 se již 30. června obrátily společně stranické výbory Historického ústavu, Vojenského historického ústavu, Ústavu dějin socialismu a Ústavu dějin evropských socialistických zemí dopisem na předsednictvo ÚV KSČ, v němž vyjádřily své znepokojení nad stanoviskem stranického vedení k této občanské iniciativě, neboť ÚV KSČ prohlašoval, že strana vystoupí proti jakýmkoliv pokusům uskutečnit výzvy směřující k vytváření různých komisí nebo výborů s politickými funkcemi mimo soustavu Národní fronty. Stranické vedení se podle mínění historiků mělo hlavně zabývat aktivitami konzervativců, kteří se snažili bránit změnám a hodlali se zahraniční pomocí znovu konstituovat předlednový politický systém. Manifest Dva tisíce slov podle nich obsahuje racionální momenty, s nimiž je třeba se ztotožnit, a jako oprávněný tlak proti oporám staré politiky se může pro progresivní politické vedení stát oporou v boji proti konzervativcům. Dopis stranických organizací zmíněných historických pracovišť končil varováním, aby politické vedení podobnými kritikami neprohlubovalo vážnou distanci mezi stranou a společností.10Tamtéž.
Podpory se vedení KSČ od historiků dostalo v souvislosti s posledními událostmi před srpnovou okupací, po odmítnutí jejího předsednictva účastnit se na začátku července 1968 jednání s vedoucími představiteli ostatních socialistických zemí ve Varšavě, kde měl být posouzen vývoj v Československu, a při jednáních československé a sovětské delegace v Čierne nad Tisou a v Bratislavě na přelomu července a srpna. Historikové vývoj velmi pozorně sledovali. Ve svých prohlášeních k těmto událostem vyjadřovali důvěru v pevný postoj státního i stranického vedení odpovídající duchu celého polednového vývoje a zásadě suverenity země.11Tamtéž.
Na základě analýzy československého vývoje od roku 1945, kterou zpracovali historici čtvrtého oddělení Historického ústavu při přípravě IV. dílu Přehledu československých dějin (1945–1948),12Analýza byla vypracována pracovníky čtvrtého oddělení HÚ při přípravě IV. dílu Přehledu československých dějin zahrnujícího léta 1945–1948. Kniha připravená k tisku už nemohla po okupaci vyjít (informace Milana Otáhala). mělo Československo po válce směřovat k politickému a hospodářskému systému, který by odpovídal československým podmínkám. Takový vývoj však zmařila tehdejší situace v mezinárodním komunistickém hnutí a hlavním úkolem a cílem současných celospolečenských změn v Československu tedy je vybudovat fungující pluralitní model socialismu. Právě v duchu této myšlenky byla důrazně požadována už zmíněná očista komunistické strany od sil, které bránily obrodnému procesu, jasně byl postaven požadavek svolání mimořádného sjezdu strany, zřízení federace, důsledné prosazování a zavádění politické i hospodářské samosprávy, zrušení cenzury a konečně i požadavek na odstranění monopolního postavení komunistické strany ve společnosti.
Současně s politicky cílenou aktivitou se pracovníci Historického ústavu také intenzivně zabývali situací ve vědecké oblasti. I zde se jednalo hlavně o prosazování demokratických principů do řízení vědecké práce. Od začátku března 1968 byl v Historickém ústavu v této souvislosti připravován Akční plán, na jehož základě měla být upravena jak organizace ústavu, tak i jeho pracovní náplň.13AAVČR, f. HÚ, karton 19, Akční plán. První návrh Akčního plánu Historického ústavu vycházel z konstatování, že historie jako společenská věda se musí zbavit všech deformací. Považoval proto za nutné provést hlubokou analýzu oboru za posledních dvacet let a zbavit jej ideologických nánosů a nedůvěry (ostatně to platilo i pro všechny společenské obory) ze strany technických a přírodovědeckých disciplín pramenící z protežování společenských věd v uplynulém období. Návrh znovu akcentoval založení příštího vztahu vědy a politiky na jedině možném, totiž autonomním principu. Konstatoval, že věda nemůže být řízena jako politická instituce a v této souvislosti požadoval, aby vědu řídili vždy jen vědci a to i tam, kde stát dává vědě určité úkoly.
Akční plán věnoval pozornost i činnosti Československé akademie věd, jejích orgánů a dalších institucí. Základními vznesenými požadavky bylo uvolnění příliš direktivního systému řízení práce jednotlivých pracovišť, zabezpečení přísně demokratických voleb členů akademie i prezidia a umožnění pracovat v řídících akademických orgánech nejen členům akademie, ale i ostatním zaměstnancům. Skutečné řízení vědecké a odborné práce jednotlivých oborů mělo zajišťovat pouze volené příslušné vědecké kolegium a platformu pro pracovníky všech společenskovědních oborů reorganizovaná Rada společenských věd. Vrcholnou samosprávnou organizací, jejíž zástupci by zasedali v řídících orgánech jednotlivých historických pracovišť všech stupňů a místem pro odborné diskuse historiků by se stala Historická společnost.
První návrh vlastní restrukturalizace vnitřního uspořádání Historického ústavu počítal zvláště se změnou kompetencí a složení dvou už existujících hlavních ústavních orgánů. Základním opatřením, které by zvýraznilo účast pracovníků na řízení, se mělo stát navrhované rozšíření ústavní rady o nejméně dva volené zástupce pracovního kolektivu ústavu. Hlavním úkolem ústavní rady, jejímiž členy by nadále zůstali také ředitel ústavu, vědecký tajemník, náměstci ředitele, předseda ROH a všichni vedoucí oddělení, by bylo připravovat odbornou pracovní náplň. Běžná agenda, hospodářské a personální otázky by pak nadále spadaly do kompetence ředitelství ústavu.14Tamtéž.
K prvním námětům Akčního plánu Historického ústavu se 10. dubna 1968 uskutečnila plenární porada všech pracovníků. V diskusi zazněly další požadavky a připomínky, například aby stranická organizace v ústavu byla postavena naroveň ostatním společenským organizacím, aby na prvním místě u pracovníků byla vždy jen odborná úroveň jejich prací a nikoli politické názory, aby pracovníci měli svobodnější možnosti publikování bez předchozího schválení pracoviště. Za nejpodstatnější a překonávající předložený projekt je možné považovat požadavek na zřízení celkově voleného orgánu samosprávy, podílejícího se na tvorbě koncepce ústavu. V následujících měsících pracovníci Historického ústavu předložili ještě tři návrhy akčního programu.15AAVČR, f. HÚ, karton 19, Akční plán.
Nové varianty akčního plánu byly zveřejněny a předloženy k diskusi ve zpravodaji závodního výboru ROH v polovině června 1968.16Zpravodaje ROH jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. První z trojice připravených návrhů podal výbor odborové organizace. V úvodním textu k projektu byly znovu zdůrazněny požadavky vztahující se k celkové organizaci vědecké práce. Opakovala se žádost o poskytnutí a zaručení plné autonomie vědeckého pracoviště, jehož úkoly musejí vyplývat pouze z klidné interní vědecké diskuse, přičemž jejich zadávání v Historického ústavu má přihlédnout k tomu, aby činnost celého pracoviště i jednotlivých pracovníků byla rovnoměrně rozdělena mezi společensky významné velké práce i běžnější práce menšího rozsahu a dílčí pramenné studie. Pro vytvoření ovzduší vhodného k objektivnímu hodnocení produkce pak bylo podle navrhovatelů nutné překonat všechny vztahy hierarchické závislosti, usilovat vždy jen o věcnou kritiku a k posouzení přibírat i zástupce jiných pracovišť. Jednoznačně návrh řešil otázku politické angažovanosti zaměstnanců, která musí být umožněna, nikoli však vyžadována a v žádném případě by se nesměla stát podnětem pro jakékoliv sankce ze strany vedení pracoviště nebo ČSAV.
Zásadní změny do vnitřního uspořádání ústavu měla přinést i navrhovaná organizační struktura. Její základní jednotkou se měla stát kolegiální skupina, kterou by tvořili rovnoprávní pracovníci na základě specializace. Každá kolegiální skupina by volila svého zástupce do ústavní rady, v níž by zasedali ještě dva volení zástupci ostatních pracovníků. Ústavní radě by připadlo formulovat zásadní pracovní úkoly ústavu, jejichž definitivní přijetí by bylo vázáno na souhlas plenárního zasedání. Ústavní rada by také vypisovala konkurz na funkci ředitele ústavu, který by jí přímo odpovídal za plnění pracovních úkolů ústavu. Jednotlivé pracovní úkoly měly řešit pracovní týmy, vytvořené podle potřeby pracovníky jedné nebo více kolegiálních skupin, případně i pracovníky externími.
Další návrh nové úpravy vnitřní struktury ústavu předložili Karel Bartošek, Milan Otáhal a Mikuláš Teich. Podle jejich návrhu měli všichni pracovníci ústavu tvořit takzvané Generální shromáždění, jehož úkolem by bylo přijímat pracovní plán ústavu, volit vědeckou radu a schvalovat roční zprávu o činnosti ústavu předkládanou ředitelem. Jako výkonný orgán volený pracovníky ústavu se navrhovala třináctičlenná vědecká rada, z nichž jedenáct členů by volili vědečtí pracovníci a dva pracovníci správy ústavu. Vědecká rada by dohlížela na plnění pracovního plánu ústavu, připravovala konkurzy na ředitele, schvalovala rozpočet ústavu, rozhodovala o personálních otázkách a zahraničních pracovních pobytech. Ředitel ústavu měl, podle představy autorů návrhu ve státní instituci jakou akademický ústav je, reprezentovat stát. Byl by vybírán konkurzem a volen všemi pracovníky ústavu. Jeho hlavním úkolem by bylo zajišťovat plnění vědeckých úkolů. K tomu by sestavoval na určenou dobu oddělení a jmenoval jejich vedoucí. Ředitel by byl členem vědecké rady s poradním hlasem.
Třetí návrh předložený skupinou složenou z Františka Grause, Ireny Seidlerové a Dušana Třeštíka předpokládal, že v čele ústavu by měl stát ředitel navrhovaný vědeckou radou a jmenovaný prezidiem ČSAV. Ředitel by odpovídal za administrativní vedení ústavu a jmenoval by vedoucí oddělení. Vědecké zaměření ústavu by určovala a hodnocení práce jak ústavu tak jednotlivých vědeckých pracovníků by náleželo vědecké radě, kterou by tvořili z poloviny pracovníci ústavu a poloviny mimoústavních. Třetinu z tohoto počtu by volilo shromáždění všech pracovníků ústavu. Dále měli být členy vědecké rady všichni členové akademie příslušného oboru a všichni doktoři věd příslušného ústavu.
Zveřejněné návrhy na přestavbu vnitřní struktury Historického ústavu byly v následující fázi spolu s plány dalších pracovišť Akademie věd postoupeny prezidiu ČSAV, aby na jejich základě mohl být pro celoakademický akční program připraven návrh jednotného uspořádání vnitřní organizace všech vědeckých a výzkumných ústavů akademie. Akční program ČSAV byl pak 22. října 1968 přijat XXV. valným shromážděním jejích členů. Zde publikovaný organizační statut pro jednotlivá pracoviště určoval dvě základní řídící jednotky. Orgánem pověřeným řešit koncepční otázky a hlavní vědecké úkoly konkrétního pracoviště se stala ústavní rada. V ní měli zasedat ředitel ústavu, zástupci ředitele, vědecký tajemník ústavu, vedoucí jednotlivých oddělení a volení zástupci zaměstnanců. Pro volby do ústavní rady byli pracovníci rozděleni do tří skupin. V první volili vedoucí vědečtí a odborní pracovníci, ve druhé odborní pracovníci a ve třetí ostatní zaměstnanci. Běžnou provozní agendu pak mělo zajišťovat ředitelství ústavu, které o své činnosti předkládalo souhrnnou zprávu ústavní radě. Jmenování ředitele příslušelo prezidiu ČSAV na návrh vědeckého kolegia příslušného oboru a ředitel mohl ustanovit své zástupce a vědeckého tajemníka. Vybrané osoby v jejich funkcích vědecké kolegium potvrzovalo.17AAVČR, f. HÚ, karton 19, Akční plán.
Představená struktura začala v Historickém ústavu pracovat od začátku roku 1969. Ředitelství tvořili ve funkci potvrzený ředitel akademik Josef Macek a jeho zástupci Josef Janáček, Karel Kaplan, vědecký tajemník Josef Smolka a hospodářská vedoucí Miroslava Seifertová. Volby do ústavní rady se konaly ve dnech 13. –17. ledna 1969. Z řad vědeckých a odborných pracovníků byli zvoleni Karel Bartošek, Alena Gajanová, Zdeněk Horský, Bedřich Löewenstein, Jaroslav Marek, Vilém Prečan, Zdeněk Šolle, z řad odborných pracovníků Bohumil Baďura a z pracovníků správy ústavu Viktorie Čečková.18AAVČR, fond HÚ, karton 19, Zpráva volební komise o průběhu voleb do ústavní rady.
Tehdy se však už začaly projevovat důsledky neohroženého postoje historiků v prvních dnech po invazi armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa a vydání dokumentace Sedm pražských dnů. Rozbíhající se proces takzvané normalizace pak ve svých důsledcích vedl nejen ke změně vnitřního uspořádání, ale rovnou k propuštění některých vědeckých pracovníků, k restrukturalizaci a přejmenování celého ústavu a samozřejmě i k návratu ideologii podřízeného a byrokratického systému řízení vědecké práce.
Historický ústav v boji proti okupaci
Velmi aktivní účast pracovníků Historického ústavu na celospolečenském úsilí o prosazení demokratických principů řízení společnosti i vědy násilně přerušila srpnová okupace Československa. Většina z nich se od první chvíle energicky zapojila do boje proti okupantům a domácím zrádcům. Činnost na pracovišti byla sice znemožněna, protože ústav sídlil v budově Lobkovického paláce v Jiřské ulici na Pražském hradě a hradní areál byl od počátku invaze obsazen okupačními vojsky a uzavřen. Pracovníci ústavu však nepropadli pasivitě, scházeli se v menších skupinkách v bytech a jednali o tom, jak na vzniklou situaci nejvhodněji reagovat. Výsledkem těchto rozhovorů a poradních setkání bylo první prohlášení k situaci Historického ústavu a vědeckých ústavů vůbec, vysílané Československým rozhlasem po 23. hodině ještě 21. srpna.
Stanoviska a požadavky historiků byly v podstatě totožné s míněním a postoji rozhodující většiny obyvatelstva. V prohlášení bylo jmenovitě žádáno: okamžitý odchod vojsk pěti států z československého území, zastavení všech agresivních akcí ze strany jejich vlád, obnovení normálních podmínek pro činnost československých ústavních a politických orgánů a návrat jejich zadržených představitelů. Za nejcennější rys vnitropolitického vývoje historikové považovali skutečnost, že se nepodařilo zformovat kolaborantskou, takzvanou dělnicko-rolnickou vládu, která by agresorům poskytla možnost obhájit intervenci na mezinárodním fóru. V závěru prohlášení varovalo před kapitulací, která by znamenala ztrátu všeho pozitivního, čeho bylo za předcházejících osm měsíců roku 1968 dosaženo a končilo provoláním, které se pak objevovalo i v dalších materiálech z provenience Historického ústavu: pro československé občany – svobodný lid – není života na kolenou.19Sedm pražských dnů…, s. 65 n.
Během dalších dvou dnů našli pracovníci ústavu, kteří byli v těch dnech v Praze a neplnili jiné povinnosti, například ředitel Josef Macek, který byl poslancem Národního shromáždění a zde také od začátku okupace aktivně působil, nebo se účastnili přípravy „vysočanského“ sjezdu KSČ, náhradní sídlo v místnostech oddělení pro dějiny přírodních věd v Mikovcově ulici na Vinohradech. Zde se mohli scházet, diskutovat, hodnotit události, odtud byli v telefonickém kontaktu s rozhlasem a redakcemi novin a časopisů, se kterými mnozí z nich předtím spolupracovali, zde se koncipovala prohlášení a letáky, zde byla burza informací.
Počínaje 23. srpnem začali jménem pražských historiků, vydávat letáky, které pro ně tiskla jedna libeňská továrna.20PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 251. V nich byl hodnocen vývoj situace a upozorňováno na nejdůležitější úkoly. Jako nejnaléhavější úkol dne byl vytyčen boj proti kolaboraci. Nešlo přitom jen o ty, kteří byli ochotni vstoupit do nezákonné vlády, ale i o všechny ostatní, kteří by chtěli takto prosazovat své zájmy na úkor ostatních. Dne 24. srpna připravila a vydala redakce Československého časopisu historického pod vedením šéfredaktora Františka Grause několikastránkové zvláštní číslo, v němž někteří pracovníci znovu vyjádřili svůj odpor k okupaci, podporu a věrnost legálním československým představitelů a víru v sílu národa, který bude dál bojovat za svou svobodu (bohužel na začátku roku 1970 část z nich své publikované prohlášení veřejně odvolala).
Po uvolnění hradního komplexu se mohli pracovníci do Historického ústavu v Jiřské ulici opět vrátit. Zde také vznikl další důležitý dokument ukazující tehdejší postoj většiny zaměstnanců. K moskevskému jednání československých představitelů se sovětskými ve dnech 23.–26. srpna a jeho závěrečnému komuniké zaujali pracovníci ústavu stanovisko sestavené večer 27. srpna po zveřejnění komuniké a po projevech prezidenta Ludvíka Svobody a prvního tajemníka ústředního výboru KSČ Alexandra Dubčeka po jejich návratu z Moskvy. Připravený text byl po schválení menší skupinou pracovníků telefonicky předán do Československého rozhlasu, který ho ale nevysílal. Následující den bylo stanovisko potvrzeno celoústavním shromážděním a stalo se součástí rezoluce, kterou shromáždění přijalo a která byla zaslána Kanceláři prezidenta republiky, Kanceláři předsednictva vlády, Předsednictvu Národního shromáždění, Sekretariátu ústředního výboru KSČ a Československé tiskové kanceláři.
Původní text stanoviska z 27. srpna vysoce hodnotil postoj lidu v uplynulém prvním okupačním týdnu. Českoslovenští občané podle mínění historiků dokázali vzít svůj osud do vlastních rukou, a proto museli mít možnost vyslovit se k dohodě, kterou bylo moskevské jednání ukončeno. Tuto skutečnost si měli uvědomit zejména politikové, kteří jménem národa mluvili a žádali jeho důvěru. Historická zkušenost totiž československý národ učí, že při jednání s mocí není možné z žádných, ani taktických důvodů ustupovat, protože každý i sebetaktičtější ústupek se může později projevit jako začátek kapitulace.
V rezoluci přijaté 28. srpna, jejíž integrální součástí se stalo i stanovisko z předcházejícího dne, zaměstnanci ústavu už nepřijatelné podmínky a cynické fráze moskevského komuniké otevřeně odmítli a požadovali, aby se další společenský vývoj nijak neodchyloval od linie nastoupené v lednu 1968 a aby byla plněna všechna usnesení mimořádného XIV. sjezdu KSČ a zde zvoleného ústředního výboru.21Sedm pražských dnů…, s. 328 n.
V projevu předneseném na závěr shromáždění formuloval František Graus také hlavní úkol historiků v této složité době. Vědečtí pracovníci a zejména historikové podle jeho názoru mohli stále říkat mnoho věcí, aniž by je převáděli do politického slovníku, a proto se měli stát mluvčími zájmů národa. K plnění této funkce bylo nutné, aby se na všech společenskovědních pracovištích vytvořila taková koalice slušných lidí, jejichž nejvyšší autoritou by bylo jejich svědomí a největší oporou kolektiv, který nedovolí kohokoliv ze slušných lidí obětovat a nepřipustí jakoukoliv zradu.22PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 252 n.
Podobně jako před 21. srpnem projevovala i v následujících měsících velkou aktivitu základní organizace KSČ podporovaná ústavní odborovou organizací a nově vzniklým výborem Národní fronty, v jehož čele stál nestraník Jan Novotný. Tento specifický orgán je dalším důkazem i po okupaci přetrvávající a prohlubující se demokratizace v samotném Historickém ústavu. Rovnoměrně, třemi členy, v něm byly zastoupeny stranická organizace, odbory a vedení ústavu a výbor se aktivně účastnil na přípravě veřejných stranických schůzí, které tak dostaly charakter shromáždění všech pracovníků ústavu, a na koncipování jednotlivých rezolucí a stanovisek reagujících na politický vývoj v republice, vzniklých na půdě Historického ústavu. Výsledkem pěti takových schůzí konaných od počátku září do konce listopadu 1968 byly rezoluce adresované nejvyšším státním orgánům znovu a znovu požadující dodržování demokratizační linie polednového vývoje a závěrů mimořádného XIV. sjezdu KSČ. Současně ale historikové, především v souvislosti s přijetím a následnou ratifikací Smlouvy o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR a po zveřejnění závěrů listopadového plenárního zasedání ÚV KSČ, vyslovovali obavu, aby tyto a podobné kroky a prohlášení nepřivedly celou společnost ke kapitulaci a rezignaci na samostatnou a svébytnou cestu a neumožnily znovunastolení byrokratického režimu. Pro zabránění takovému vývoji bylo podle pracovníků Historického ústavu třeba neustále usilovat o suverenitu státu, rychlý odchod okupačních vojsk, další rozvíjení demokracie, budování nového typu socialismu s prosazováním maximální míry svobod a samosprávy a realizovat všechny připravené reformy. Jako základní podmínka pro splnění těchto cílů pak byla znovu zdůrazňována nutnost udržení jednoty všech Čechů a Slováků.
Atmosféra mezi pracovníky Historického ústavu byla tedy i po okupaci a následných prvních projevech kapitulantství i otevřené kolaborace s okupanty ze strany některých vedoucích představitelů státu i komunistické strany stále plná naděje i odhodlání postavit se všemi silami na odpor pokusům o znovunastolení nedemokratického politického režimu.
V kontextu s pevnými postoji většiny pracovníků ústavu i většiny veřejnosti se zrodilo i rozhodnutí, že jako nejvhodnější příspěvek pro další boj s takovými snahami a proti objevující se apatii a rezignaci na znovu dosažené svobody i pro zachování svědectví pro následující generace, bude připravit a v co nejkratším termínu vydat formou edice dokumentů výpověď o tom, jak se národ zachoval v tragických okamžicích, kdy jeho vůle po svobodě a demokracii byla drcena pásy tanků.
Příprava, vydání a distribuce dokumentace
Úvahy sestavit nějakou edice dokumentů se mezi pracovníky Historického ústavu objevily hned v prvních dnech po vpádu armád pěti států Varšavské smlouvy na naše území, když zaměstnanci ústavu zprvu zcela spontánně přinášeli a shromažďovali stále větší množství materiálů reagujících různým způsobem na okupaci a její průběh. Přípravné práce, spočívající především ve sběru dalších pramenů a jejich třídění, byly zahájeny vzápětí. Původní pracovní název připravované dokumentace znějící „Praha v boji proti okupaci“ byl na základě rozsahu sebraného materiálu změněn na Sedm pražských dnů. Ve prospěch takového titulu vyzněla jeho větší tematická šíře umožňující zařazení i získaných materiálů vypovídajících o aktivitách okupantů. Místní omezení na Prahu určila vypovídací schopnost sebraného dokumentačního materiálu, který nemohl poskytnout obraz o dění v celé republice. Proto se také v úvodu k publikaci, v němž editoři vysvětlovali pohnutky, které je vedly k sestavení této dokumentace, apeluje na kompetentní instituce a jejich pracovníky i na ostatní občany, aby se pokusili o sběr materiálu a přípravu podobných regionálně nebo tematicky ohraničených dokumentačních edicí, aby bylo možno sestavit dokumentaci prvního okupačního týdne v celostátním měřítku. Tvůrčí záměr lze shrnout takto:23Tamtéž, s. 253–254.
a) dokumentovat dění v hlavním městě Československa během prvních sedmi dnů obsazení cizími vojsky, tj. do večera 27. srpna, do chvíle, kdy veřejnost měla možnost obeznámit se s obsahem takzvaného moskevského komuniké;24Zamýšlený časový rámec určený prvním týdnem po vstupu vojsk, ale některé publikované dokumenty překračují. Jsou to rozhlasové projevy předsedy vlády Oldřicha Černíka a předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského přednesené po návratu z Moskevského jednání až 28. respektive 29. srpna a stejně tak reakce občanů na komuniké z tohoto jednání a na projevy čtyř představitelů po návratu z Moskvy nejsou omezeny datem 27. srpna.
b) dokumentovat všechny sféry života s těžištěm na politickou oblast a přinést doklady o typických politických reakcích pro různé vrstvy obyvatelstva, pro různá pracovní a životní prostředí;
c) dokumentovat smýšlení lidí, jak se zrcadlilo v politické publicistice i v ulicích města;
d) dokumentovat dramatické okamžiky i všední život; vzít v úvahu i ty dějové faktory, které zasahovaly do života v hlavním městě prostřednictvím rozhlasu;
e) psané texty doplňovat fotografickým materiálem – ukázat tváře osobností obou táborů, představitelů rezistence i prosovětských kolaborantů, typické záběry z pražských ulic – cizí vojska i jejich protivníky, mladé lidi nesoucí československou vlajku zbrocenou krví usmrceného kamaráda, fronty před potravinovými obchody, plakáty.
Plán měl být připraven na základě těchto druhů pramenů:25PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 256–257. Zde je také popsán způsob získání některých publikovaných dokumentů.
a) Nejdůležitějším zdrojem informací pro knihu byl tisk, především tak zvaný svobodný tisk – nouzová „svobodná“ vydání novin a časopisů vycházejících v Praze, včetně novin, které vydávaly velké pražské průmyslové závody. Doplňkem a protiváhou byl oficiální tisk sovětský;
b) soubor letáků vydávaných „svobodnými“ organizacemi a institucemi, osazenstvy závodů, úřadů apod. a letáky, jež na území Prahy rozšiřovala cizí vojska;
c) soukromě pořízené záznamy vysílání „svobodného“ rozhlasu;
d) materiál z centrálních institucí vydaný tiskem nebo rozmnožený strojopis (např. Národní shromáždění, ČSAV); dokumentace z Rady bezpečnosti jako oficiální tisk OSN, získaná v příslušné informační kanceláři v Praze;
e) osobní svědectví psaná nebo ústní, jež se podaří shromáždit do 20. září;
f) fotografický a filmový materiál vlastní, z Barrandova a od soukromých osob;
g) plakáty, pouliční nápisy, říkanky a průpovídky, karikatury.
K dispozici nebyl, především z časových důvodů a z určitých obav z dalšího vývoje situace, který by mohl znemožnit vydání publikace v zamýšlené podobě, spisový materiál centrálních úřadů.
Oficiálně přednesl rozhodnutí připravit k publikování pramennou dokumentaci z prvního týdne okupace František Graus na již zmíněném celoústavním shromáždění 28. srpna 1968. Po dohodě s ředitelem ústavu Josefem Mackem bylo prací na edici pověřeno oddělení nejnovějších dějin, přímými koordinátory pak byli Milan Otáhal a Vilém Prečan. Celkově se na přípravě rukopisu podílelo patnáct zaměstnanců ústavu (včetně vědeckých a odborných pracovníků jiných oddělení, písařek a technického personálu).26O počtu pracovníků hovoří návrh na odměnu Vědeckého kolegia historie pro tvůrce dokumentace podaný na jaře roku 1969. Atmosféra v Historickém ústavu, v Akademii věd a konečně i ve společnosti umožnila, aby se dokumentace připravovala v rámci možností jako běžný pracovní úkol, bez nějakého mimořádného utajení.
Ač se diskutovalo i o tom, zda dokumentaci vydat oficiálně, a nebude-li jiná možnost i nelegálně, HÚ při vydání knihy vystupoval jako vědecké pracoviště, jemuž jeho statut ukládá shromažďovat a publikovat dostupné prameny. Po formální stránce pak byla dokumentace účelovým tiskem ČSAV, jehož příprava a vytištění byly Akademií věd financovány.
Práce na dokumentaci pokračovaly celé září a v prvním říjnovém týdnu provedli Milan Otáhal a Vilém Prečan konečnou redakci rukopisu, který svou obsáhlostí značně překračoval původní představy editorů o brožuře s maximálním počtem 150 stran.27Vytištěná brožovaná publikace měla rozsah 494 stran textu a fotopřílohy. V dalších dnech byl rukopis přepsán a odeslán do tiskárny. V polovině listopadu byl její náklad, 2910 výtisků, doručen zpět do Historického ústavu, aby mohla být zahájena distribuce. Průvodní dopis výtisků rozesílaných poštou byl datován 25. listopadu a o dva dny pozdějším datem i první potvrzení od příjemců.28PREČAN Vilém: V kradeném čase…, s. 257.
Za hlavní důvod pro zastírání přesných časových okolností vzniku dokumentace je možné označit vývoj politické situace. Zatímco historikové připravovali k vydání dokumenty, které v naprosté většině svědčily o zásadním odporu rozhodující části československých občanů proti okupaci a zcela odmítaly opuštění cesty vedoucí k další demokratizaci, pronikaly na veřejnost zprávy o podpisu moskevského protokolu a 16. října byla podepsána a (18. října) ratifikována Smlouva o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, která pobyt okupačních vojsk na našem území legalizovala. I další politické události a výroky některých vysokých představitelů KSČ naznačovaly postupný odklon od reformního procesu a návrat k direktivním formám řízení.
Rozdělení výtisků dokumentace dodaných z tiskárny mezi jednotlivé adresáty bylo dohodnuto kvůli nepřítomnosti ředitele ústavu ve výboru závodní organizace KSČ se zástupcem ředitele Pavlem Olivou. Podle úředně vedených seznamů je možné určit, že 2910 výtisků publikace bylo rozděleno mezi 800 adresátů. Mezi ně patřily státní, podnikové a závodní archivy a knihovny, archivy a sekretariáty ústředních státních a politických institucí a jiných společenských organizací, vědecké instituce a vysoké školy i několik jednotlivců, významných představitelů společenského a kulturního života. Pro distribuci na Slovensku bylo vyhrazeno 500 výtisků a po tajném převozu do Bratislavy byly zde distribuovány podle podobného klíče v prosinci.29Rukopisné seznamy jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana.
Bezprostřední ohlasy
Převážná většina československé veřejnosti vydání dokumentace jednoznačně přivítala. Informační zpráva,30Pracovní text zprávy uložen v osobním archivu Viléma Prečana. kterou připravili pro ředitele Josefa Macka po jeho návratu z Francie Milan Otáhal s Vilémem Prečanem, popisovala mimořádný zájem občanů o knihu, doporučení celoakademické stranické konference jejího druhého vydání i reakci Ústředního výboru KSČ, která se zatím omezila jen na žádost o informaci o této dokumentaci a jejím účelu, na niž ústav okamžitě odpověděl a znovu vysvětlil hlavní záměr přípravy dokumentace: zabránit ztrátě dokumentů vzniklých v této době a podnítit zájem o přípravu podobných edicí i v jiných regionech.31 Kopie dopisu uložena v osobním archivu Viléma Prečana.
Zájem široké veřejnosti vlastnit výtisk „Černé knihy“ ještě vzrostl po zprávách vysílaných zahraničním rozhlasem a zprávě přetištěné v pátek 28. listopadu v Lidové demokracii, která ale současně nepřesně uváděla že Sedm pražských dnů je odpovědí na takzvanou Bílou knihu (název opět odvozen od barvy obálky) připravenou sovětskými ideology, která měla svým obsahem podpořit oprávněnost okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy.32Lidová demokracie, roč. 24., 1968, č. 240, s. 2. Vyšla však až v listopadu a dokumentace Historického ústavu na ni reagovat nemohla a ani nechtěla.
Často velmi dojemné dopisy přicházely na adresu Historického ústavu od občanů. Děkovali historikům za to, že nenechali hanobit národ a přispěli ke vzkříšení národní hrdosti. V dopisech od organizací, kterými potvrzovaly doručení knihy, se slova díků objevovala také velmi často a některé instituce a podniky dokonce nabízely finanční příspěvek pro další vydání.33Korespondence týkající se distribuce a ohlasů československé veřejnosti na publikaci Sedm pražských dnů je uložena v osobním archivu Viléma Prečana.
Velký zájem, s nímž se vydání dokumentace setkalo, ale pochopitelně nemělo jen pozitivní ohlasy. Ostrá byla reakce sovětského vedení a samotného Leonida Brežněva. Tomu „Černá kniha“, kterou vydával za výraz protisovětského postoje celé veřejnosti, nejen autorů, posloužila při jednáních s československými představiteli v Kyjevě ve dnech 7. a 8. prosince 1968 jako záminka k rozčilení a jako důkaz, že normalizace nijak nepostoupila. 27. prosince zaslala československé vládě vláda sovětskou protestní nótu charakterizující dokumentaci mimo jiné jako „akt hrubého porušení moskevských dohod, jako pomluvu politiky Sovětského svazu a urážku sovětského lidu“. Doslova se v ní uvádělo, že „sovětská strana očekává, že příslušné československé orgány učiní okamžitá opatření k zastavení rozšiřování uvedeného sborníku, jeho stažení z oběhu a povolají k zodpovědnosti osoby, které se podílely na jeho vydání. Doufá, že československá strana zaujme zásadní stanovisko k uvedené publikaci a seznámí s ním československou veřejnost.“34Celé znění nóty publikováno in: PREČAN Vilém: V kradeném čase…, s. 259–262.
O knize informovalo vedoucí politiky své země také východoněmecké velvyslanectví v Praze,35Spolkový archiv Berlín, SAPMO-Barch-DY/30/IV A 2/20/1186 – Zentrales Parteiarchiv, SED, ZK Abt. Internationale Verbindungen; Information über von der Csl. Akademie der Wissenschaften herausgegebene „Dokumentation“, Prag 28. 11. 1968. Autor děkuje za zpřístupnění materiálu kolegovi Tomáši Vilímkovi. které politickému oddělení ÚV SED zaslalo celou okopírovanou publikaci s vlastní třístránkovou zprávou. Popisovala obsah dokumentace, vyjmenovala část autorského kolektivu36Uvádí se zde, že se jedná o práci kolektivu pod vedením prof. Macka. Jako další členové kolektivu byli vyjmenováni: dr. Wilhelm Brezan (asi Vilém Prečan), Karel Bartoušek (asi Karel Bartošek), dr. Jiří Doležal, dr. Ferdinand Berr, doc. Jan Křen a major Benčík. Jak na tato jména na velvyslanectví přišli, se už asi nepodaří vysvětlit. a hlavně své mínění: tváří se jako naprosto objektivní, což dokládá řadou dokumentů (!), ale protože na ní není uvedeno žádné licenční číslo nebo číslo tisku, je materiál, který se jednoznačně staví proti moskevským dohodám, nutno pokládat za ilegálně vydaný. Mimo jiné se zde také uvádí: „Pod pláštíkem objektivity rozšiřuje výzvy a hesla kontrarevolučních center. Snaží se legalizovat tzv. mimořádný XIV. sjezd strany, a celkově tak představuje příručku kontrarevoluce.“
Zatím kusé zprávy o reakci sovětské strany, které pronikly na veřejnost počátkem roku 1969, a doručení dvou agresivních dopisů, jejichž odesílatelem byla krajská správa Sboru národní bezpečnosti Praha – odbor vyšetřování StB, napadajících ústav a koncipovaných v tom smyslu, že bylo tímto orgánem zahájeno trestní stíhání ve věci sestavení a vydání takzvané Černé knihy, přimělo vedení ústavu k několika protiopatřením. V první řadě, jak o tom svědčí dopisy z 29. ledna a 17. března 1969, požádal ředitel Historického ústavu Josef Macek Generální prokuraturu o vyjádření, zda je přípustné, aby StB takovým způsobem vymáhala informace o ústavním vědeckém tisku, kterým Sedm pražských dnů bylo, a o prošetření, zda bylo vydání publikace zcela legální. Na toto podání odpověděl dopisem z 20. března náměstek generálního prokurátora dr. František Machát. Informoval Josefa Macka o tom, že Generální prokuratura učinila příslušná opatření k zastavení trestního stíhání, neboť při přezkoumání byla zjištěna jeho neodůvodněnost, protože skutek, tj. příprava a vydání Sedmi pražských dnů, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, nebyl trestným činem.37Kopie dopisů, které si v této věci vyměnily Historický ústav a Generální prokuratura jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. Kromě úspěšné snahy o právní potvrzení práva historiků na výkon jejich povolání byl jako druhý obranný krok rozeslán Historickým ústavem dopis všem příjemcům knihy, který zároveň upozorňoval na sílící nebezpečí ohrožující svobodu vědecké práce.
Na stále přibývající dotazy nejširší veřejnosti, týkající se okolností vzniku, způsobu sběru publikovaného materiálu, obsahu a uspořádání dokumentace i postupu při její distribuci, se rozhodli editoři Milan Otáhal a Vilém Prečan odpovědět v interview, které poskytli redaktorovi časopisu Reportér Milanu Kalinovi. Rozhovor doplněný několika ohlasy na knihu otiskl týdeník v třetím čísle z 23. ledna 1969.38Sedm pražských dnů. Reportér, roč. 4., 1969, č. 3, s. 15–16. V jeho závěru ještě oba historici zdůraznili, že práci na dokumentaci považovali za nejvhodnější způsob, jakým v té době splnit společenské poslání své profese a při vědomí politické reality nebylo jejich úmyslem sledovat nějaké jiné než vědecké cíle.
O měsíc později, 20. února 1969, proto aby mohla československá vláda odpovědět na sovětskou protestní nótu, se případem „Černé knihy“ zabývalo předsednictvo vlády. Pro schůzi předsednictva připravil ministr zahraničních věcí po dohodě s ministrem vnitra, generálním prokurátorem, předsedou Nejvyššího soudu a předsedou Vládního výboru pro tisk a informace návrh odpovědi. V rozboru objasňujícím hlavní body nóty vládě Sovětského svazu je na základě informací ředitele Historického ústavu znovu vysvětlen způsob a účel zpracování i distribuce dokumentace a konstatuje se, že vydání a cirkulaci knihy není možné v žádném případě považovat za protiprávní. K požadavkům vyplývajícím ze sovětské nóty – učinit opatření k zastavení rozšiřování sborníku a jeho stažení z oběhu, povolat k odpovědnosti osoby, které se podílely na jeho vydání a zaujmout ke sborníku zásadní stanovisko, a seznámit s ním československou veřejnost – se navrhovalo, aby odpověď československé vlády zdůraznila, že zbývající výtisky dokumentace už nebyly distribuovány a současně bylo zajištěno její vrácení od všech adresátů, jimž už byla zaslána. Ve věci postihu osob podílejících se na vydání sborníku se doporučovalo nijak na tento požadavek v odpovědi nereagovat. Přestože bylo československým představitelům jasné, že jakýkoliv trestní postih není možný, obávali se jej vzhledem k tónu sovětské nóty výslovně odmítnout. K požadavku zaujetí zásadního stanoviska k dokumentaci bylo navrhováno připustit její možné zneužití, ale zároveň uvést, že kniha neměla, už vzhledem k malému nákladu, velký okruh čtenářů a že o její existenci většina obyvatelstva ani neví. V této souvislosti také zdůraznit, že byla přijata příslušná opatření pro řízení publikační činnosti ČSAV a jiných orgánů, aby bylo zabráněno přetiskování a popularizaci dokumentace, a aby ČSAV proti jejímu případnému rozmnožování a přetiskování veřejně vystoupila.
Šestibodové usnesení předsednictva federální vlády v otázce dalšího postupu tedy výslovně požadovalo, aby byla dokumentace vrácena od všech adresátů, aby předseda ČSAV přezkoumal otázku, zda rozšířením publikace mimo rámec jejího vlastního určení nepřekročili příslušní pracovníci akademie věd platné pracovněprávní předpisy, aby ČSAV veřejně vystoupila proti rozmnožování a přetiskování dokumentace a tam, kde se to ukáže vhodné, podala žalobu na ty subjekty v zahraničí, které dokumentace zneužily. Předsedovi vlády České socialistické republiky předsednictvo federální vlády pak doporučilo přezkoumat z jakého podnětu se začalo v poslední době v československém tisku, včetně Reportéra, o dokumentaci psát a v případě, že byl porušen zákon č. 127/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků (zákon znovuzaváděl cenzuru zrušenou v červnu roku 1968) z toho vyvodil odpovídající důsledky a zajistil, aby v periodickém tisku a jiných hromadných sdělovacích prostředcích nebyly nadále o dokumentaci zveřejňovány žádné další informace.39Kopie dokumentů obsahující celé znění nóty vlády Československé socialistické republiky a vládní usnesení jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana.
Tomuto vládnímu rozhodnutí se Historický ústav sice formálně podřídil a rozeslal dopisy s žádostí o vracení publikace, zároveň se ale ústavní rada Historického ústavu 17. března 1969 usnesla sdělit prezidiu ČSAV, že nepovažuje předsednictvo federální vlády za ústavní orgán, který by byl kompetentní k rozhodování v těchto věcech.40AAVČR, fond HÚ, karton 20, Zápisy z ústavních rad 1969. V písemné zprávě ze 14. dubna, kterou předseda ČSAV František Šorm odpovídal na vládní usnesení, informoval předsedu vlády Oldřicha Černíka, že: „ ...způsob i rozsah vydání a rozšiřování publikace je plně v souladu s oprávněními, která má Historický ústav“ a že: „ ...vydání a rozšiřování studijního materiálu ’Sedm pražských dnů‘ nezakládá žádné důvody pro disciplinární postih pracovníků Historického ústavu ČSAV, kteří za něj odpovídají“.41Kopie zprávy uložena v osobním archivu Viléma Prečana. O den později Vědecké kolegium historie ČSAV rozhodlo, že patnáctičlennému kolektivu pracovníků Historického ústavu, kteří se podíleli na přípravě knihy Sedm pražských dnů, udělí výroční odměnu.42A AVČR, fond Vědecké kolegium historie, sig. VKH ČSAV, 06, karton 4, zápis z 21. zasedání Vědeckého kolegia historie.
S velkým ohlasem byla dokumentace přijata na Západě. Historický ústav, aby nebylo porušeno prohlášení, že publikace byla vydána pouze pro studijní účely, nedal žádné zahraniční instituci souhlas k přetištění knihy, která navíc nesměla být do zahraničí zasílána ani jako soukromý dar pro badatele. Už v prosinci 1968, od čtvrtka 12. do úterý 17. prosince, však západoněmecký deník Die Welt přinesl sérii pěti článků Mannfreda Beera Die Sieben Prager Tage. V úvodu autor upozornil na pražské vydání dokumentace, z níž čerpal při popisování celého prvního týdne okupace.43Mannfred Beer: Die Sieben Prager Tage. Die Welt, 12.12.1968, s. 7; 13.12.1968, s. 7; 14.12.1968, s. 7; 16.12.1968, s. 7; 17.12.1968, s. 7.
Dvojstránku o vzniku a o obsahu Sedmi pražských dnů přinesl také americký týdeník Newsweek v 49. čísle.44The Czech Black Book. The Newsweek, 1968, č. 49, s. 33–34. Krátká zpráva o vydání dokumentace se pak objevila například 11. prosince 1968 i v The New York Times,45New Czech Book Disclosed Details of Soviet Invasion, The New York Times, 11.12.1968, s. 12. kde se mimo jiné uvádělo, že kniha je v mimořádně nízkém nákladu tajně rozšiřována mezi českými intelektuály a je považována za odpověď na takzvanou „Bílou knihu“. Hned následující den, ve čtvrtek 12. prosince, vyšel ve stejném deníku článek, který na základě dokumentu o činnosti Státní bezpečnosti ve dnech sovětské okupace zařazeného v dokumentaci popisuje roli příslušníků sovětské tajné služby a s nimi kolaborujících příslušníků Státní bezpečnosti.46Czechoslovak ‘Black Book’ Bares Role of Police Collaborators in Societ-Led Invasion, The New York Times, 12.12.1968, s. 16. Článek čerpající dokumentace o okolnostech zatčení nejvyšších československých stranických a státních představitelů 21. srpna 1968, přinesl v pátek 13. prosince také londýnský The Daily Telegraph.47Inside story of Dubcek arrest, The Daily Telegraph, 13.12.1968, s. 25. V prvních měsících roku 1969 pak byly v několika zemích publikovány i překlady celé publikace. Ve Spolkové republice Německo ji pod názvem Das tschechische Schwarzbuch. Die Tage vom 20. bis 27. August 1968 in Dokumenten und Zeugenaussagen vydalo nakladatelství Werner Marx und Günther Wegenlehner, Stuttgart–Degerloch; ve Francii nakladatelství Editions Anthropos s názvem Le sept jours de Prague 21. –27. aôut 1968. Première documentation historique compléte de l’entrée des troupes aux accords de Moscou, s předmluvou historika Robert Mandroua, který s Historickým ústavem a jeho ředitelem Josefem Mackem udržoval vědecké i osobní kontakty48Vydání v jiné souvislosti anoncoval Antonín J. Liehm v týdeníku Listy, roč. 2., č. 13, 3. dubna 1969, s. 12. Hned v následujícím čísle se ale redakce omluvila s tím, že vzhledem k jiné úpravě a rozsahu zřejmě nejde o pouhý překlad. Viz Listy, roč. 2., č. 14, 10. dubna 1969, s. 2. a ve Spojených státech amerických vyšlo poněkud upravené vydání v nakladatelství Frederic A. Praeger Inc. New York. Dokumentace měla také vyjít v Itálii, Jugoslávii a dokonce v Japonsku.49A AVČR, fond HÚ, karton 15, Černá kniha 1971, 1973, závěrečný posudek na publikaci Sedm pražských dnů a informace od dr. Milana Otáhala. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že po získání prvních signálů o přípravách cizojazyčných vydání Sedmi pražských dnů požádal Historický ústav na konci roku 1968 Divadelní a literární agenturu (Dilia) o ochranu svých autorských práv.50Kopie dopisů mezi vedením Historického ústavu a ředitelem Divadelní a literární agentury jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. Proti žádnému zahraničnímu nakladatelství však za neoprávněné vydání knihy nebyla nikdy podána žaloba.
Konečný útok proti autorům Sedmi pražských dnů a celému Historickému ústavu
Přestože se vedoucím pracovníkům Historického ústavu i Akademie věd podařilo prokázat, že zpracování a vydání dokumentace žádným způsobem nezakládá důvody pro disciplinární nebo i trestní postih pracovníků účastnících se na její přípravě a kniha sama není politickým pamfletem, ale seriozně sestavenou sbírkou dokumentů, v následujících měsíců roku 1969 se v rámci tzv. normalizace zostřovaly útoky nejen na knihu, ale i na celý Historický ústav. Vyvrcholily na jaře roku 1970 reorganizací a přejmenováním ústavu a propuštěním několika desítek jeho zaměstnanců.
Prvním československým představitelem, který proti dokumentaci veřejně vystoupil, byl Gustáv Husák v projevu předneseném 17. dubna 1969 na závěr plenárního zasedání ústředního výboru KSČ, na němž byl zvolen prvním tajemníkem KSČ.51Ze závěrečného projevu soudruha Gustáva Husáka na plénu ÚV KSČ, Rudé právo, 19.4.1969, s. 3. Záminkou k útoku se mu stal výše zmíněný návrh Vědeckého kolegia historie na udělení odměny kolektivu pracovníků, který Sedm pražských dnů připravil. Přestože se všichni, kteří na knize pracovali, odměny okamžitě zřekli a své rozhodnutí odůvodnili tím, že práci na publikaci považovali za svou profesionální a občanskou povinnost, pozastavoval se Gustáv Husák nad tím, jak je možné, udělit odměnu za sestavení publikace s tak jasným protisovětským obsahem, kterou komunistická strana odsoudila. Proti Husákovým závěrům zaujali pracovníci Historického ústavu jednotné stanovisko. Dne 5. května 1969 byl Gustávu Husákovi zaslán dopis, který tlumočil jednomyslně přijaté stanovisko ústavního shromáždění z 28. a 29. dubna.52Kopie dopisu uložena v osobním archivu Viléma Prečana. Obhajovala se v něm legalita i oprávněnost vydání dokumentace a důrazně odmítalo její označení za protisocialistickou nebo protisovětskou. Toto stanovisko Historického ústavu podpořily i další složky ČSAV. Společný výbor ZO KSČ ČSAV už ve svém prohlášení z 21. dubna 1969 považoval slova Gustáva Husáka o dokumentaci za nebezpečný precedens pro postup proti jiným vědeckým publikacím a proti svobodě celého vědeckého bádání.53Kopie dopisu uložena v osobním archivu Viléma Prečana. Konstatování, že publikaci Sedm pražských dnů je nutné považovat za vědecko dokumentační materiál a vlastní smysl zpracování dokumentace oddělit od jeho možného zneužívání nebo nesprávných interpretací i souhlas s vyřešením otázky udělení peněžité odměny za její zpracování, potvrdily 7. května 1969 také závěry přijaté na schůzi stranické skupiny českých členů prezidia ČSAV.54A AVČR, osobní fond akademik Miroslav Katětov, Záznamy ze schůzí stranické skupiny prezidia ČSAV 1966–1969, dále neuspořádáno.
Další útoky následovaly vzápětí. Dne 15. května otisklo Rudé právo Prohlášení výboru Klubu přátel sovětské vědy a kultury a přípravného výboru marxisticko-leninského sdružení Levá fronta, které napadalo obranné stanovisko Společného výboru ZO KSČ ČSAV z 21. dubna. Sedm pražských dnů opět charakterizovalo jako jasný antisovětský dokument a dokonce z odborného historického hlediska považovalo za „ ...těžkou ránu dobré tradici naší vědecké historiografie.“55Prohlášení výboru Klubu přátel sovětské vědy a kultury a přípravného výboru Levé fronty – Věda především vyžaduje pravdivost, Rudé právo, 15.5.1969, s. 3. Prvním z orgánů ČSAV, který reagoval na nový útok, byl opět Společný výbor ZO KSČ ČSAV. Odpověď zaslaná do redakce Rudého práva 16. května 1969 argumentovala velmi případně: „... názor, že Sedm pražských dnů je po politické stránce antisovětský dokument, je na téže úrovni jako někdejší stanovisko církve, že fakta zjištěná renesanční přírodovědou o sluneční soustavě jsou proticírkevní.“56Kopie dopisu uložena v osobním archivu Viléma Prečana. Prohlášením výboru Klubu přátel sovětské vědy a kultury a přípravného výboru Marxisticko-leninského sdružení Levá fronta se dne 20. května zabývalo i shromáždění pracovníků Historického ústavu. Ve vyjádření zaslaném téhož dne předsedovi ČSAV akademiku Františku Šormovi znovu důrazně odmítlo tvrzení o protisovětském charakteru publikace: „Její antisovětismus jde jen tak daleko, jak dalece byl antisovětským vstup vojsk pěti států do ČSSR.“ Pro posouzení odborné úrovně dokumentace, kterou zmíněné prohlášení rovněž napadalo, pak pracovníci Historického ústavu navrhovali, aby si předseda akademie sám vyžádal odborné expertízy vypracované mimo pracoviště ČSAV, které by otázku odbornosti jistě objasnily, a bylo by možné jejich výsledků použít i při dalších případných jednáních.57Kopie prohlášení je uložena v osobním archivu Viléma Prečana.
Následující útok už etablující se moc ve věci „Černé knihy“ vedla směrem k postižení konkrétních osob. Dne 7. července 1969 obdržela ZO KSČ Historického ústavu dopis z Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, který oznamoval, že předsednictvo ÚV KSČ na své schůzi dne 20. června 1969 rozhodlo, že bude zahájeno stranické šetření s komunisty – autory a organizátory „Černé knihy“. Proto požadoval, aby ZO KSČ Historického ústavu, kromě už tradičních otázek o zásadách a způsobu distribuce, informovala Ústřední kontrolní a revizní komisi KSČ, zda byla seznámena s přípravou publikace Sedm pražských dnů a hlavně, kdo z jejích členů a jakým způsobem se na přípravě dokumentace podílel.58A AVČR, fond Historický ústav, karton 9, Politický vývoj ZO KSČ v bývalém Historickém ústavu v letech 1968–1969. O dopisu jednala ZO KSČ Historického ústavu až začátkem září 1969. V odpovědi odeslané 5. září se pak uvádělo, že stranická organizace byla samozřejmě obeznámena s průběhem prací na dokumentaci Sedm pražských dnů, ale nijak zvlášť se nezabývala podílem svých členů na její přípravě, protože v činnosti ústavu nebylo obvyklé, aby jednotlivé vědecké práce posuzovala stranická organizace. Výbor ZO KSČ rovněž schválil zásady distribuce, tak jak byly vyloženy i v úvodu k dokumentaci, protože je považoval za správné a odpovídající účelu publikace.59Kopie konceptu odpovědi uložena v osobním archivu Viléma Prečana.
Po částečném útlumu v letních měsících se útoky na „Černou knihu“ a její autory znovu zintenzívnily v době okolo data prvního výročí srpnové invaze. Šlo hlavně o dva články otištěné tehdy v časopise Svět socialismu. V prvním nazvaném Neuzavřená černá aféra uvažoval Josef Čermák nad otázkou, proč vlastně autorský kolektiv odmítl finanční odměnu Vědeckého kolegia historie. Čermákovo vysvětlení je pozoruhodné: od autorů to byl jen krok vypočítaný na efekt, kterým chtěli obhájit svou občanskou bezúhonnost, jistě však neodmítli honoráře v dolarech, které dostali (!) za překlady publikace vydané na Západě.60ČERMÁK, Josef: Neuzavřená černá aféra. Svět socialismu, roč. 2, 13.8.1969, č. 32, s. 5. Druhý článek, nazvaný Ještě jednou o Černé knize podepsaný jen šifrou –tr–, který doplnily fotografie obálky amerického vydání dokumentace, žádné podobné „originální úvahy“ nepřinesl. Autor se omezil pouze na nové obviňování knihy z antisocialismu a antisovětismu a znovu ji charakterizoval jako „ ...politický pamflet, který měl podpořit avanturistickou linii pravicových sil v KSČ“.61Ještě jednou o „Černé knize“. Svět socialismu, roč. 2, 20.8.1969, č. 33, s. 3.
Násilné potlačení občanských protestů, kterými většina lidí v Československu při příležitosti prvního výročí sovětské okupace ukázala postoj k celospolečenské situaci, prokázalo, že protireformní, prosovětské síly ve vedení KSČ a státu získaly konečnou převahu a že začala další fáze procesu znovunastolujícího byrokraticko-direktivní komunistický režim. V bezprostředně následující vlně personálních čistek se pozornost normalizátorů zaměřila také na oblast vědy a vysokého školství. Do jejího soukolí se tak dostala i řada vedoucích představitelů ČSAV i pracovníků z jednotlivých akademických vědeckých pracovišť. Hlavní „právní“ oporu měl tento proces v zákonném opatření předsednictva Federálního shromáždění ze dne 22. srpna 1969, které značně oklešťovalo dosavadní práva zaměstnanců ve vědě a na vysokých školách. Například případnou výpověď mohl pracovník dostat bez ohledu na Zákoník práce na základě ustanovení jmenovaného zákonného opatření: „Toho, kdo svou činností narušuje socialistický společenský řád a ztrácí tím důvěru potřebnou k zastávání dosavadní své funkce nebo dosavadního pracovního místa, lze z funkce odvolat, případně s ním i okamžitě rozvázat pracovní poměr.“62PREČAN,Vilém: V kradeném čase…, s. 287.
Čistky v ČSAV zasáhly nejdříve její vedení. Předseda akademik František Šorm musel ze své funkce odstoupit poté, co byl v září 1969 „uvolněn“ z ústředního výboru KSČ, což byl trest za jeho postoje po srpnu 1968 a zejména za to, že jako poslanec Národního shromáždění nehlasoval pro smlouvu o dočasném pobytu vojsk. Dalším z členů prezidia ČSAV, který musel pykat za svůj statečný postoj, byl i ředitel Historického ústavu Josef Macek, proti němuž bylo zahájeno stranické řízení ze stejných důvodů jako proti Františku Šormovi. Pozice akademika Josefa Macka byla o to těžší, že byl ředitelem pracoviště odpovědného za vydání dokumentace Sedm pražských dnů. Za to ho osobně atakovala už nóta sovětské vlády ve věci „Černé knihy“ z 27. prosince 1968 a normalizátoři nyní využívali situace, aby mu všechny „hříchy“ připomněli. V obtížné situaci se ocitli i další pracovníci ústavu. Stranickému řízení musel čelit i zástupce ředitele Historického ústavu Karel Kaplan. Záminkou v jeho případě byla jeho práce po mimořádném XIV. sjezdu KSČ. U Josefa Macka i Karla Kaplana vedlo řízení k okamžitému vyloučení z KSČ. Ke konci září 1969 byl Státní bezpečností zatčen vědecký pracovník ústavu Jan Tesař za spoluautorství petice podané v srpnu 1969 federálním a republikovým zákonodárným a vládním orgánům. Josef Macek se snažil kampaň rozpoutanou proti Historickému ústavu a jeho pracovníkům všemožně zastavit a 25. října 1969 proto požádal o uvolnění z funkce ředitele, přičemž převzal plnou politickou i odbornou odpovědnost za dosavadní práci ústavu.63A AVČR, fond Historický ústav, karton 9, Politický vývoj ZO KSČ v bývalém Historickém ústavu v letech 1968–1969. Své rozhodnutí rezignovat na funkci člena prezidia ČSAV i místo ředitele Historického ústavu a převzít odpovědnost za všechny aspekty jeho práce Josef Macek potvrdil také 5. listopadu 1969 při jednání prezidia ČSAV, které se znovu týkalo publikace Sedm pražských dnů.
Prezidium ČSAV se za přítomnosti představitele ÚV KSČ Jaroslava Obziny v této věci ale sešlo zcela účelově. Jeho cílem nebylo, jak se uvádělo v závěrečné zprávě z tohoto jednání zaslané 17. listopadu úřadujícím místopředsedou ČSAV Jaroslavem Kožešníkem předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi, splnit usnesení předsednictva federální vlády ve věci dokumentace z 20. února 1969. O jeho plnění informoval předsednictvo vlády už v dubnu tehdejší předseda akademie František Šorm a nové projednání jednotlivých bodů vládního usnesení všechny závěry z dubnové zprávy v podstatě potvrdilo. Nová, zato velmi zřejmá byla jen snaha vyvodit za zpracování dokumentace osobní odpovědnost. Josef Macek ji, aby ochránil ústav, převzal dobrovolně. Ve zprávě se doslova uvádělo: „Akademik Josef Macek přebírá plnou politickou i odbornou odpovědnost za negativní politické důsledky vydání a rozšiřování publikace a v závěru projednávání věci na zasedání prezidia ČSAV 5. listopadu 1969 přednesl v této souvislosti žádost, aby nebyl potvrzován pro další výkon funkce člena prezidia ČSAV..., jakož i rozhodnutí rezignovat na funkci ředitele Historického ústavu.“ Ze zprávy dále vyplývá, že prezidium akademie i představitel ÚV KSČ Jaroslav Obzina považovali realizaci návrhů akademika Josefa Macka za uzavření celé problematiky. V závěru celé zprávy zůstala pouze jedna, ale o to charakterističtější a zrádnější výhrada: „To ovšem nevylučuje možnost vyvození dalších závěrů vůči jednotlivým osobám, jejichž nesprávný postup v této věci by byl dodatečně zjištěn a doložen.“64Rukopisná kopie zprávy uložena v osobním archivu Viléma Prečana.
Poslední citovaná věta dává jasně tušit, že normalizátoři celou věc za skončenou zdaleka nepovažovali. Na řadě byl nyní celý Historický ústav. Prezidium ČSAV na svém 61. zasedání dne 19. prosince 1969 rozhodlo, aby byl Historický ústav přebudován na Ústav československých a světových dějin a o dva měsíce později, 25. února 1970, na 64. zasedání schválilo předložený návrh postupu reorganizace. Důvod takového opatření byl z hlediska požadované „normalizace“ ve společenskovědní oblasti více než závažný: „Historický ústav byl místem, kde se v uplynulých letech napřed živelně a později organizovaně projevovala řada protimarxistických tendencí, které vedly k hrubému zkreslování pohledu na historický vývoj. Jejich vyvrcholením bylo vydání zvláštního čísla Československého časopisu historického v srpnu 1968 a publikace Sedm pražských dnů. ... Reorganizace a přebudování Historického ústavu v Ústav československých a světových dějin vytvoří podmínky pro nové upevnění a uplatňování principů a metod marxismu-leninismu při studiu společenských věd.“65A AVČR, fond Prezidium ČSAV, Zápisy ze zasedání, dále neuspořádáno. V reorganizaci se ústav ocitl od 1. března 1970. Okamžitě bylo vyměněno vedení, Josef Macek musel odejít jako řadový vědecký pracovník do Ústavu pro jazyk český. Novým, zatím jen externím ředitelem se stal Oldřich Říha z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a jeho zástupci byli jmenováni dva dosavadní pracovníci, představitelé tzv. zdravého jádra v ústavu, Jurij Křížek a Jaroslav Purš. Další „normalizace poměrů a přestavba“ proběhla v několika etapách. Nejdříve, v polovině dubna, bylo zrušeno oddělení nejnovějších československých a světových dějin, které bylo vybráno jako první viditelný viník za „Černou knihu“. Nový ústav měl pro příště končit svou vědeckou práci rokem 1938. Několik jeho pracovníků také dostalo okamžitou výpověď. Existenční perzekuce a decimování tím ale neskončily. Vyvrcholením celého tažení proti zaměstnancům ústavu byl v květnu 1970 konkurz na místa vědeckých a odborných pracovníků.66PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 291. Předsedou konkurzní komise byl jmenován Václav Král, který si nyní mohl vyřídit své politické i osobní účty.67Archiv Národního muzea, osobní fond Václav Král, karton 1, biografický materiál, složka 22. Zde jsou uloženy Královy poznámky patřící časově do období reorganizace ústavu. Jedna obsahuje i jména historiků, které bylo podle něho pro jejich dosavadní práci třeba z ústavu vyhodit mezi prvními: Josef Macek, František Graus, Karel Kaplan, Jiří Doležal, Bedřich Löewenstein, Milan Otáhal, Libuše Otáhalová, Miroslava Červinková, Alena Gajanová, Vilém Prečan, Jan Tesař a Karel Bartošek. Výsledkem celé čistky byl nucený odchod dvaceti vědeckých pracovníků, z nichž polovina byla rovnou vyhozena a druhou polovinu nedoporučila konkurzní komise.68A AVČR, fond Sekretariát předsedy akademika Jaroslava Kožešníka, složka Ústav československých a světových dějin, karton č. 4, Kopie zprávy ředitele Oldřicha Říhy ze dne 17. července 1970 o průběhu reorganizace ústavu adresovaná oddělení školství a vědy ÚV KSČ. Existenční postih poloviny pracovníků ale nestačil. V očích normalizátorů byla práce a působení historiků v uplynulých dvou letech tak závažným proviněním, že považovali za nutné, alespoň některé z nich stíhat trestně. Jako záminka pro zahájení trestního stíhání opět posloužilo sestavení a publikování dokumentace Sedm pražských dnů.
Trestní stíhání
Vlastní vyšetřování celého případu složkami Státní bezpečnosti bylo zahájeno po intenzivní přípravě Generální prokuratury. Její oddělení pro věci protistátní povahy už od začátku měsíce února 1970 opakovaně požadovalo od vedení Historického ústavu a později Ústavu československých a světových dějin doložit konkrétní skutečnosti o přípravě dokumentace a způsobu její distribuce.69Kopie dopisů jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. O vyšetření celého případu „Černé knihy“ podle svých vlastních slov požádal také dosazený ředitel Ústavu československých a světových dějin Oldřich Říha.70A AVČR, fond Sekretariát předsedy akademika Jaroslava Kožešníka, složka Ústav československých a světových dějin, karton č. 4, Kopie zprávy ředitele Oldřicha Říhy ze dne 17. července 1970 o průběhu reorganizace ústavu adresovaná oddělení školství a vědy ÚV KSČ. V dopisu je tato věta: „Dále jsem upozornil akademika Kožešníka na právě zahájené vyšetřování celé záležitosti kolem publikace Sedm pražských dnů, o něž jsem požádal hned po převzetí ředitelství v ÚČSD v březnu tohoto roku.“
Trestní stíhání zatím neznámého pachatele podle tehdy platného paragrafu 104 tr. z. – hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, s nejvyšší trestní sazbou dva roky odnětí svobody, začalo 20. července 1970.71Archiv ministerstva vnitra (dále AMV), Vyšetřovací spis ČVS-VS-11/110-70; spis se skládá z vyšetřovacího spisu, trestního spisu proti dr. Milanu Otáhalovi, dr. Vilému Prečanovi a Viktorii Čečkové a dokumentace. Už následujícího dne však mělo být vyšetřování přerušeno. V záznamu vloženém ve vyšetřovacím spisu se k tomu doslova uvádělo: „Na základě rozhodnutí vedení ministerstva vnitra a vyššího stranického orgánu bylo vyšetřování v trestní věci vydání publikace ‘Sedm pražských dnů’, tzv. Černá kniha, kterou v srpnu až září 1968 sestavil kolektiv bývalého HÚ ČSAV v Praze, z důvodů možného vyvolání emocionálních nálad proti KSČ a SSSR přerušeno na neurčitou dobu.“72Tamtéž. Tomuto rozhodnutí ale zásadně odporuje fakt, že téhož dne byl vyšetřovatelem Státní bezpečnosti majorem Oldřichem Nogou pověřeným vedením vyšetřování vyslechnut první svědek, aniž by ve vyšetřovacím spise byla jakákoliv zmínka o obnovení vyšetřování. Výslechy svědků pak probíhaly do 1. října 1970, celkem bylo předvoláno 23 osob. Podle způsobu vedení výslechů a charakteru otázek, které svědci dostávali, je možné téměř s jistotou říci, že bylo předem určeno, kdo bude vybrán za pachatele.73Podle osobního svědectví Milana Otáhala měla být původně obviněna i Irena Seidlerová. Jejím proviněním bylo, že jako místopředsedkyně ZO KSČ Historického ústavu (tehdejší předseda Karel Kaplan pracoval v Ústřední kontrolní a revizní komisi KSČ a nebyl proto dlouhodobě v ústavu přítomen) nezabránila, aby stranický výbor schválil vydání a distribuci publikace Sedm pražských dnů. Její vynětí pak bylo zdůvodněno tím, že není možné trestně stíhat stranické funkcionáře, v tomto případě vlastně předsedkyni organizace. Záleželo pouze na jednotlivých vypovídajících, jaký postoj zaujmou, jak budou na otázky vyšetřovatelů odpovídat a zda podpoří předem připravený scénář. Pravdou je, že velká většina z nich, ať už ze strachu nebo z prospěchářství, svou roli splnila a jako osoby odpovědné za vznik dokumentace označila dva bývalé kolegy Milana Otáhala a Viléma Prečana, kteří podle většiny jejich výpovědí záměrně a s politickými cíli sestavili sborník, který měl sloužit k rozdmýchávání vášní a pomlouvání především Sovětského svazu.
Ve zprávě o výsledcích vyšetřování ze dne 13. října 1970 proto mohlo být navrženo překvalifikovat sestavení a vydání edice dokumentů na trestný čin pobuřování, oba hlavní podezřelé sledovat a podle žargonu Státní bezpečnosti „provést na nich určité operativní úkony“, tedy např. odposlouchávání telefonu nebo ověření, jestli nepodávají informace do zahraničí.74AMV, vyšetřovací spis ČVS-VS-11/110-70, pozorovací svazek č. 17250. Ze znění zprávy není jasné přímo komu byla určena. Další, několikaměsíční průběh vyšetřování nelze na základě vyšetřovacího spisu sledovat, protože zde nejsou jiné záznamy než pravidelné prodlužování lhůty vyšetřování, a to bez uvedení důvodu. Až 24. února 1971 sdělil major Oldřich Noga prokuratuře České socialistické republiky předběžný výsledek vyšetřování. Jeho závěrem bylo, že na základě řady svědeckých výpovědí, které se ve své podstatě shodují, že za skladbu, vydání a distribuci publikace Sedm pražských dnů nesou plnou odpovědnost dr. Vilém Prečan, dr. Milan Otáhal a Viktorie Čečková a bude proti nim 2. března 1971 zahájeno trestní stíhání na svobodě. Protože tehdy byl Milan Otáhal vážně nemocný, byla vyšetřovací lhůta prodloužena. S konečnou platností bylo trestní stíhání tří osob zahájeno až 20. dubna 1971, kdy byli poprvé vyslýcháni Vilém Prečan a Viktorie Čečková. Výslechy pak pokračovaly až do konce června 1971.75Tamtéž, s. 11–13. Oba „hlavní podezřelé“ nijak nezlomily. Mnohokrát v průběhu vyšetřování úspěšně obhajovali právo na zveřejnění historické pravdy, v tomto případě publikováním přímého pramenného materiálu.
Během vyšetřování Milana Otáhala a Viléma Prečana došlo v případu k dvěma závažným změnám. V první řadě, jak navrhl vyšetřovatel už v říjnu 1970, byla změněna kvalifikace údajné trestné činnosti obviněných. Původní obvinění z hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele bylo překvalifikováno na pobuřování podle paragrafu 100 tehdejšího trestního zákona, s nejvyšší sazbou tři roky odnětí svobody. Druhá změna se týkala počtu obviněných. Dne 30. června 1971 vyšetřovatel zastavil trestní stíhání Viktorie Čečkové, protože byla v době svého zaměstnání v Historickém ústavu vůči Milanu Otáhalovi i Vilému Prečanovi v podřízeném postavení, a tudíž nemohla nést odpovědnost; svou roli hrál zřejmě i charakter některých jejích výpovědí.
Trestní spis proti PhDr. Milanu Otáhalovi a spol. byl zpracován do začátku srpna roku 1971 a v polovině měsíce bylo vyšetřování formálně ukončeno seznámením obviněných s výsledky vyšetřování. V závěrečné zprávě z 20. srpna se potom doslova uvádělo: „Jmenovaní Otáhal a Prečan se svým rozhodujícím podílem na sestavení, vydání a rozšíření publikace Sedm pražských dnů po území republiky a v kapitalistických státech dopustili trestného činu pobuřování. Předmětná publikace byla politickým pamfletem svým obsahem hrubě urážejícím a napadajícím spojenecké a přátelské vztahy naší republiky ke státům Varšavské smlouvy a zejména Sovětskému svazu. Pokud byly v předmětné publikaci uveřejněny materiály z provenience států Varšavské smlouvy, komentovali je obvinění v nepřátelském duchu proti socialismu a proletářskému internacionalismu. V tomto směru se oba angažovali již od roku 1967 jako představitelé pravicových a protisocialistických sil v rámci ČSAV. Vyšetřovatel proto navrhl podat na obviněné žalobu za trestný čin pobuřování.“76Tamtéž, s. 486.
Represivní postup proti dvojici československých historiků nezůstal utajen před zahraniční veřejností. Různými kanály se na Západ dostávaly zprávy o jejich perzekuci. Ve Velké Británii organizoval kampaň na pomoc jejich bývalý kolega z Historického ústavu Mikuláš Teich, který požádal o pomoc řadu významných britských vědců. Už 18. května zveřejnily The Times dopis předních britských historiků A. J. P. Taylora a H. R. Trevor-Ropera, který odmítal nařčení Milana Otáhala a Viléma Prečana z trestného činu jen proto, že sestavili a pod záštitou vědecké instituce vydali nekomentovanou sbírku autentických dokumentů.77Predicament of Czech Historians. The Times, 18.5.1971, s. 10. Na základě tohoto dopisu pak 21. května The Times také přinesly redakční úvodník obecněji upozorňující na problém potlačování kulturní, akademické a politické svobody.78Trying to Purge the Mind. The Times, 21.5.1971, s. 2. Další dopisy na podporu Milana Otáhala a Viléma Prečana podepsané vědci různých politických názorů otiskly The Times 14. resp. 18. a 20. srpna.79Political Trial of Czech Historians. The Times, 14.8.1971, s. 16; 18.8 1971, s. 16 a 20.8.1971, s. 17. Signatáři dopisů vyzývali československá politická místa, aby upustila od úmyslu stíhat oba historiky a naopak umožnila jim svobodu bádání i seznamování s jeho výsledky. Americké kolegy požádal o pomoc pro Milana Otáhala a Viléma Prečana dopisem ze 14. září 1971 adresovaným americkému historikovi českého původu Radomíru Lužovi Jan Tesař.80Kopii dopisu poskytl Milan Otáhal. Američtí historikové pak 7. října zaslali protestní dopisy přímo prezidentovi Ludvíku Svobodovi a Gustávu Husákovi, v nich rovněž vyjadřovali svůj ostrý protest proti kriminalizování obou historiků.81Dopis byl také publikován in: The New York Times, End Trials of Scholars, 30.10.1971, s. 12.
I přes odpor světové odborné veřejnosti byla obvodním prokurátorem pro Prahu 1 dne 6. března 1972 u Obvodního soudu podána na Milana Otáhala a Viléma Prečana obžaloba. Po necelých šesti týdnech, 14. dubna, však byla stažena a uložena v trezoru. Náhlý obrat v celém případu, ačkoliv o tom zatím není žádný přímý doklad, je s největší pravděpodobností možné vysvětlit změnou stanoviska politických orgánů. Ve stejné době bylo totiž odloženo i několik dalších politických kauz souvisejících s rokem 1968. Tento postoj ale zřejmě nemohlo tehdejší československé vedení zaujmout bez konzultací nebo pokynu ze strany Sovětského svazu a jeho představitelů. Vzhledem k celkové politické situaci sovětské vedení nejspíš rozhodlo československé události roku 1968 už nijak nepřipomínat a i v případě Milana Otáhala a Viléma Prečana bylo od soudního přelíčení upuštěno.
Tím celá kauza neskončila. V roce 1973 příslušné orgány nevěnovaly včas dostatečnou pozornost důsledkům únorové amnestie prezidenta republiky, která se vztahovala i na trestný čin pobuřování, z něhož byli oba obviněni. Tak se stalo, že když Milan Otáhal a Vilém Prečan v dubnu roku 1974 požádali o písemné potvrzení zastavení jejich trestního stíhání, znovu byl trestný čin zpětně, tedy v rozporu s platnými zákony překvalifikován, tentokrát podle paragrafu 98 tr. z. na podvracení republiky, se sazbou až deset let vězení. Proti postupu generální prokuratury České socialistické republiky neúnavně protestoval hlavně Milan Otáhal. V březnu roku 1976 bylo proto na Generální prokuratuře vypracováno nové stanovisko k celému případu, v němž bylo překvalifikování trestného činu označeno za zákonnou. Svůj souhlas s tím vyjádřil podpisem i generální prokurátor Jaroslav Krupauer.
Trestní stíhání proti Milanu Otáhalovi bylo zastaveno až v roce 1980. Vilém Prečan se v červenci 1976 vystěhoval z Československa. V jeho případě bylo trestní řízení pouze přerušeno a s konečnou platností zastaveno až v roce 1990. Za dohru celého případu je možné označit trestní stíhání a soudní jednání s JUDr. Jaroslavem Krupauerem v letech 1992–93. Jedním z bodů obžaloby proti bývalému generálnímu prokurátorovi České socialistické republiky bylo i nezákonné překvalifikování trestného činu při trestním stíhání Milana Otáhala a Viléma Prečana. Jaroslav Krupauer byl právě za tento skutek uznán vinným a podmínečně odsouzen k osmnácti měsícům vězení.82Blíže k celé problematice in: PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, str. 267–271.
Závěr
Příběh dokumentace Sedm pražských dnů můžeme považovat za jeden z projevů rodící se a sebe sama si uvědomující občanské společnosti. Zpracování a vydání edice dokumentů zachycujících týden největšího vzepětí národa se stalo, alespoň do určité míry, právě takovým vrcholem toho, jak hluboce si skupina historiků uvědomila, že historie je společenskou vědou, jejíž povinností je nejen zkoumat minulost, ale reagovat i na okamžité potřeby společnosti. Zároveň dokumentovala, jak se historikové chopili práva na vědeckou svobodu a publikaci výsledků své práce a jak je byli schopni obhajovat.
Z knihy se nakonec za vzniklé politické situace stalo „politikum“, které ovlivnilo vztahy mezi Československem a Sovětským svazem. Řečí autentických písemných a fotografických pramenů, byť byly omezeny na hlavní město, se jí podařilo zcela zřetelně prokázat, jaké stanovisko českoslovenští občané zaujali k okupaci. Kniha tak alespoň pro tehdejší chvíli potvrzovala jednotu mezi lidem a vedením státu. Sovětští představitelé politický význam dokumentace Sedm pražských dnů pochopili; proto tak hystericky reagovali na její vydání. Politickou aktuálnost začala kniha ztrácet po nástupu Gustáva Husáka a jeho garnitury k moci, kdy i občané už začali kolísat. Ale i později, když už se takzvaná normalizace plně prosadila, si lidé na „Černou knihu“ vzpomínali a mnozí ji požadovali, protože si chtěli připomenout dny slávy a hrdinství.
Odkazy
| 1. | Sedm pražských dnů: 21.–27. srpen 1968. Dokumentace. Úvod Josef Macek, doslov Vilém Prečan. Praha, Academia 1990, 406 s. |
| 2. | PREČAN, Vilém: V kradeném čase: Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973–1993. Praha-Brno, ÚSD a Doplněk 1994. 615 s. |
| 3. | KAPLAN, Karel: Politické procesy v letech 1948–1954, Praha, ÚSD 1993, s. 9–12. |
| 4. | Například v letech 1964–1968 široká diskuse o metodologických přístupech na stránkách Československého časopisu historického. |
| 5. | PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 322–326. |
| 6. | Archiv Akademie věd České republiky (dále AAVČR ), fond Historický ústav (dále HÚ ), karton 9, Politický vývoj ZO KSČ v bývalém HÚ v letech 1968–69. |
| 7. | Tamtéž. |
| 8. | Tamtéž. |
| 9. | Tamtéž. |
| 10. | Tamtéž. |
| 11. | Tamtéž. |
| 12. | Analýza byla vypracována pracovníky čtvrtého oddělení HÚ při přípravě IV. dílu Přehledu československých dějin zahrnujícího léta 1945–1948. Kniha připravená k tisku už nemohla po okupaci vyjít (informace Milana Otáhala). |
| 13. | AAVČR, f. HÚ, karton 19, Akční plán. |
| 14. | Tamtéž. |
| 15. | AAVČR, f. HÚ, karton 19, Akční plán. |
| 16. | Zpravodaje ROH jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 17. | AAVČR, f. HÚ, karton 19, Akční plán. |
| 18. | AAVČR, fond HÚ, karton 19, Zpráva volební komise o průběhu voleb do ústavní rady. |
| 19. | Sedm pražských dnů…, s. 65 n. |
| 20. | PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 251. |
| 21. | Sedm pražských dnů…, s. 328 n. |
| 22. | PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 252 n. |
| 23. | Tamtéž, s. 253–254. |
| 24. | Zamýšlený časový rámec určený prvním týdnem po vstupu vojsk, ale některé publikované dokumenty překračují. Jsou to rozhlasové projevy předsedy vlády Oldřicha Černíka a předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského přednesené po návratu z Moskevského jednání až 28. respektive 29. srpna a stejně tak reakce občanů na komuniké z tohoto jednání a na projevy čtyř představitelů po návratu z Moskvy nejsou omezeny datem 27. srpna. |
| 25. | PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 256–257. Zde je také popsán způsob získání některých publikovaných dokumentů. |
| 26. | O počtu pracovníků hovoří návrh na odměnu Vědeckého kolegia historie pro tvůrce dokumentace podaný na jaře roku 1969. |
| 27. | Vytištěná brožovaná publikace měla rozsah 494 stran textu a fotopřílohy. |
| 28. | PREČAN Vilém: V kradeném čase…, s. 257. |
| 29. | Rukopisné seznamy jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 30. | Pracovní text zprávy uložen v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 31. | Kopie dopisu uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 32. | Lidová demokracie, roč. 24., 1968, č. 240, s. 2. |
| 33. | Korespondence týkající se distribuce a ohlasů československé veřejnosti na publikaci Sedm pražských dnů je uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 34. | Celé znění nóty publikováno in: PREČAN Vilém: V kradeném čase…, s. 259–262. |
| 35. | Spolkový archiv Berlín, SAPMO-Barch-DY/30/IV A 2/20/1186 – Zentrales Parteiarchiv, SED, ZK Abt. Internationale Verbindungen; Information über von der Csl. Akademie der Wissenschaften herausgegebene „Dokumentation“, Prag 28. 11. 1968. Autor děkuje za zpřístupnění materiálu kolegovi Tomáši Vilímkovi. |
| 36. | Uvádí se zde, že se jedná o práci kolektivu pod vedením prof. Macka. Jako další členové kolektivu byli vyjmenováni: dr. Wilhelm Brezan (asi Vilém Prečan), Karel Bartoušek (asi Karel Bartošek), dr. Jiří Doležal, dr. Ferdinand Berr, doc. Jan Křen a major Benčík. Jak na tato jména na velvyslanectví přišli, se už asi nepodaří vysvětlit. |
| 37. | Kopie dopisů, které si v této věci vyměnily Historický ústav a Generální prokuratura jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 38. | Sedm pražských dnů. Reportér, roč. 4., 1969, č. 3, s. 15–16. |
| 39. | Kopie dokumentů obsahující celé znění nóty vlády Československé socialistické republiky a vládní usnesení jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 40. | AAVČR, fond HÚ, karton 20, Zápisy z ústavních rad 1969. |
| 41. | Kopie zprávy uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 42. | A AVČR, fond Vědecké kolegium historie, sig. VKH ČSAV, 06, karton 4, zápis z 21. zasedání Vědeckého kolegia historie. |
| 43. | Mannfred Beer: Die Sieben Prager Tage. Die Welt, 12.12.1968, s. 7; 13.12.1968, s. 7; 14.12.1968, s. 7; 16.12.1968, s. 7; 17.12.1968, s. 7. |
| 44. | The Czech Black Book. The Newsweek, 1968, č. 49, s. 33–34. |
| 45. | New Czech Book Disclosed Details of Soviet Invasion, The New York Times, 11.12.1968, s. 12. |
| 46. | Czechoslovak ‘Black Book’ Bares Role of Police Collaborators in Societ-Led Invasion, The New York Times, 12.12.1968, s. 16. |
| 47. | Inside story of Dubcek arrest, The Daily Telegraph, 13.12.1968, s. 25. |
| 48. | Vydání v jiné souvislosti anoncoval Antonín J. Liehm v týdeníku Listy, roč. 2., č. 13, 3. dubna 1969, s. 12. Hned v následujícím čísle se ale redakce omluvila s tím, že vzhledem k jiné úpravě a rozsahu zřejmě nejde o pouhý překlad. Viz Listy, roč. 2., č. 14, 10. dubna 1969, s. 2. |
| 49. | A AVČR, fond HÚ, karton 15, Černá kniha 1971, 1973, závěrečný posudek na publikaci Sedm pražských dnů a informace od dr. Milana Otáhala. |
| 50. | Kopie dopisů mezi vedením Historického ústavu a ředitelem Divadelní a literární agentury jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 51. | Ze závěrečného projevu soudruha Gustáva Husáka na plénu ÚV KSČ, Rudé právo, 19.4.1969, s. 3. |
| 52. | Kopie dopisu uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 53. | Kopie dopisu uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 54. | A AVČR, osobní fond akademik Miroslav Katětov, Záznamy ze schůzí stranické skupiny prezidia ČSAV 1966–1969, dále neuspořádáno. |
| 55. | Prohlášení výboru Klubu přátel sovětské vědy a kultury a přípravného výboru Levé fronty – Věda především vyžaduje pravdivost, Rudé právo, 15.5.1969, s. 3. |
| 56. | Kopie dopisu uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 57. | Kopie prohlášení je uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 58. | A AVČR, fond Historický ústav, karton 9, Politický vývoj ZO KSČ v bývalém Historickém ústavu v letech 1968–1969. |
| 59. | Kopie konceptu odpovědi uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 60. | ČERMÁK, Josef: Neuzavřená černá aféra. Svět socialismu, roč. 2, 13.8.1969, č. 32, s. 5. |
| 61. | Ještě jednou o „Černé knize“. Svět socialismu, roč. 2, 20.8.1969, č. 33, s. 3. |
| 62. | PREČAN,Vilém: V kradeném čase…, s. 287. |
| 63. | A AVČR, fond Historický ústav, karton 9, Politický vývoj ZO KSČ v bývalém Historickém ústavu v letech 1968–1969. |
| 64. | Rukopisná kopie zprávy uložena v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 65. | A AVČR, fond Prezidium ČSAV, Zápisy ze zasedání, dále neuspořádáno. |
| 66. | PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, s. 291. |
| 67. | Archiv Národního muzea, osobní fond Václav Král, karton 1, biografický materiál, složka 22. Zde jsou uloženy Královy poznámky patřící časově do období reorganizace ústavu. Jedna obsahuje i jména historiků, které bylo podle něho pro jejich dosavadní práci třeba z ústavu vyhodit mezi prvními: Josef Macek, František Graus, Karel Kaplan, Jiří Doležal, Bedřich Löewenstein, Milan Otáhal, Libuše Otáhalová, Miroslava Červinková, Alena Gajanová, Vilém Prečan, Jan Tesař a Karel Bartošek. |
| 68. | A AVČR, fond Sekretariát předsedy akademika Jaroslava Kožešníka, složka Ústav československých a světových dějin, karton č. 4, Kopie zprávy ředitele Oldřicha Říhy ze dne 17. července 1970 o průběhu reorganizace ústavu adresovaná oddělení školství a vědy ÚV KSČ. |
| 69. | Kopie dopisů jsou uloženy v osobním archivu Viléma Prečana. |
| 70. | A AVČR, fond Sekretariát předsedy akademika Jaroslava Kožešníka, složka Ústav československých a světových dějin, karton č. 4, Kopie zprávy ředitele Oldřicha Říhy ze dne 17. července 1970 o průběhu reorganizace ústavu adresovaná oddělení školství a vědy ÚV KSČ. V dopisu je tato věta: „Dále jsem upozornil akademika Kožešníka na právě zahájené vyšetřování celé záležitosti kolem publikace Sedm pražských dnů, o něž jsem požádal hned po převzetí ředitelství v ÚČSD v březnu tohoto roku.“ |
| 71. | Archiv ministerstva vnitra (dále AMV), Vyšetřovací spis ČVS-VS-11/110-70; spis se skládá z vyšetřovacího spisu, trestního spisu proti dr. Milanu Otáhalovi, dr. Vilému Prečanovi a Viktorii Čečkové a dokumentace. |
| 72. | Tamtéž. |
| 73. | Podle osobního svědectví Milana Otáhala měla být původně obviněna i Irena Seidlerová. Jejím proviněním bylo, že jako místopředsedkyně ZO KSČ Historického ústavu (tehdejší předseda Karel Kaplan pracoval v Ústřední kontrolní a revizní komisi KSČ a nebyl proto dlouhodobě v ústavu přítomen) nezabránila, aby stranický výbor schválil vydání a distribuci publikace Sedm pražských dnů. Její vynětí pak bylo zdůvodněno tím, že není možné trestně stíhat stranické funkcionáře, v tomto případě vlastně předsedkyni organizace. |
| 74. | AMV, vyšetřovací spis ČVS-VS-11/110-70, pozorovací svazek č. 17250. Ze znění zprávy není jasné přímo komu byla určena. |
| 75. | Tamtéž, s. 11–13. |
| 76. | Tamtéž, s. 486. |
| 77. | Predicament of Czech Historians. The Times, 18.5.1971, s. 10. |
| 78. | Trying to Purge the Mind. The Times, 21.5.1971, s. 2. |
| 79. | Political Trial of Czech Historians. The Times, 14.8.1971, s. 16; 18.8 1971, s. 16 a 20.8.1971, s. 17. |
| 80. | Kopii dopisu poskytl Milan Otáhal. |
| 81. | Dopis byl také publikován in: The New York Times, End Trials of Scholars, 30.10.1971, s. 12. |
| 82. | Blíže k celé problematice in: PREČAN, Vilém: V kradeném čase…, str. 267–271. |
