Pavel Kosatík: Polemika s Grassem

Kapitola z knihy Pavla Kosatíka Fenomén Kohout (Paseka, Praha – Litomyšl, 2001, s. 228-233)

Ve stejné době, kdy doma slavil úspěch jeho „August“, Kohout triumfoval v západním Německu nejdřív s Válkou s Mloky a potom se Švejkem. Nebylo divu, že si na IV. sjezdu spisovatelů tolik nedě­lal z rozhořčených zástupců vedení strany: v té době už na nich ne­byl existenčně závislý -- například jeho Švejka uváděl (v Kohoutově režii) hamburský Deutsches Schauspielhaus, velké repertoárové di­vadlo pro 1600 diváků.

V té době už české divadlo několik roků nebylo v západní Evropě neznámým pojmem. V zahraničí působila řada českých režisérů: Ja­roslav Dudek v Dortmundu, Düsseldorfu a Tübingenu, Václav Kaš- lík v Mannheimu, Wiesbadenu a Hannoveru, Otomar Krejča ve Víd­ni, Alfred Radok v západním Berlíně, Ladislav Smoček v Curychu atd. Mnohá divadla absolvovala západoevropské zájezdy, s nej­větším úspěchem asi Grossmanovo Divadlo Na zábradlí, které v ro­ce 1965 úspěšně „vyvezlo“ jeho inscenaci Krále Ubu.

Kohoutovo hamburské angažmá zprostředkoval jeho přítel, herec Valtr Taub, kterému za to autor nabídl hlavní roli; překlad do něm­činy zajistila Taubova žena Lucie, realizaci si vzal na starost Ko­houtův český „team“. Všichni se znali řadu let, všichni byli profesio­nálové, zvyklí pracovat v západním stylu -- výsledkem byla premié­ra (22. září 1967) s padesáti oponami. Velký úspěch měl především Taub, který v té době slavil čtyřicet let od chvíle, kdy poprvé vystou­pil na jevišti. Zejména on táhl celé představení; německý tisk okouz­leně psal o akcentech a fasetách Taubova herectví, o jeho skvělé pražské němčině a prvotřídní výslovnosti. Hra se pak v hambur­ském repertoárovém divadle hrála až do 5. ledna 1968, v celkem padesáti představeních, z nichž osmačtyřicet bylo předem vyproda­ných. Kohout zjistil, že je schopen pracovat s jakýmkoli obecen­stvem v kterémkoli sále v celém Německu a zajistí mu prvotřídní divadelní zážitek. Z pohrůžek, které jeho směrem po IV. sjezdu metalo domácí stranické vedení, si proto nemusel nic dělat.

V politbyru zvítězily „rozhodné“ hlasy, a tak mezi uplatněnými sankcemi měl být i exemplární trest pro čtyři provinilé spisovatele, kteří byli zároveň členy strany: vyloučení z KSČ. Všichni byli obvi­něni, že vystupováním na sjezdu hrubě porušili stranickou kázeň; Kohoutovi bylo konkrétně vytknuto, že Jeho požadavky občanské svobody jsou směsicí idealistických a anarchistických názorů, popí­rá vedoucí úlohu strany, práva a povinnosti státu chránit socialis­tickou společnost“. Ačkoliv prý otázku války v Izraeli vyřešila stra­nická skupina sjezdu, Kohout ji přesto zproblematizoval a vnesl na pořad jednání: tím porušil stranickou disciplínu. Také přečtením Solženicynova dopisu „nepřípustně zasáhl do problémů, které se řeší v Sovětském svazu, k čemuž neměl žádného práva“.

Verdikt předsednictva ÚV KSČ však nakonec pro Kohouta vyzněl proti očekávání příznivě. Zatímco Klíma, Liehm a Vaculík byli 19. září 1967 vyloučeni, Kohoutovi byla udělena jen stranická důt­ka s výstrahou. Stalo se tak na návrh Antonína Novotného, podle kterého měl Kohout v zahraničí výslovně prohlásit, že stojí na půdě socialismu. (Šlo o první Kohoutův otevřený dopis spisovateli Günteru Grassovi, otištěný v Die Zeit; ještě o něm bude řeč.) Jako prav­děpodobnější důvod proti Kohoutovu vyloučení ze strany se však jeví spíš fakt, že ani v roce 1967 by režim uspokojivě nevysvětlil, jak je možné, že se rozešel se svým někdejším prvním „pěvcem“, pova­žovaným za prototyp všech, kdo komunistické straně v minulosti sloužili. Není vyloučeno ani to, že Novotný, prožívající v té době úkorně „rozchod“ s dalším hýčkaným dítětem strany Janem Pro­cházkou, nechtěl ztratit dva tak výrazné stranické spisovatele na­jednou.

Tajemník Hendrych vyhlásil sankce proti čtveřici spisovatelů 8. října 1967 na aktivu spisovatelů-komunistů v Lidovém domě. Ko­hout tam přečetl svůj vysvětlující dopis ústřednímu výboru a Hen­drych, už nejenom takticky, ale i smířlivěji naladěn slíbil, že ÚV dopis projedná; nakonec ho tam ve schůzi 17. října 1967 předložil opět Antonín Novotný. Kohout v listě bránil sebe a své kolegy, psal, že IV. sjezd nebyl výsledkem spiknutí anarchistů, ale že „naše sjez­dové příspěvky... mají logiku vývoje naší strany i celé společnosti od XX. sjezdu KSSS“. Spisovatelé, k nimž se počítá, nechtějí nic ji­ného než „pomoci uzdravit poraněnou revoluci“ a vedení by na to konečně mělo vzít ohled. Sjezdová vystoupení jeho kolegů prý neby­la namířena proti straně, ale proti některým konkrétním lidem z vedení, nikoli proti parametrům systému, ale proti konkrétní, kaž­dodenní, špatně prováděné politice. Neomezil se jen na obranu; na­psal také, že stranickou důtku s výstrahou považuje „za hrozbu, pokus o zastrašení a urážku své stranické cti“, a požádal, aby se mohl před UV hájit, jako Hus. Jaksi mimoděk pak připojil i zřejmě nejzávažnější požadavek této zvláštní obhajoby, totiž aby „dnešní patriarchální systém“ byl nahrazen Jiným, který by odpovídal úrov­ni i potřebám strany a státu“. Konečně se odvolal také na svou pro­bíhající polemiku se spisovatelem Günterem Grassem jako na dů­kaz, že ve vztahu k cizině hájí pozice strany.

Výměna dopisů mezi Kohoutem a Grassem, která na stránkách německého tisku probíhala od září do prosince 1967, byla nepřímo inspirována Manifestem československých intelektuálů, publikova­ným v září 1967 v britském listě Sunday Times. Podle britského tis­ku mělo jít o výraz kolektivního odporu spisovatelů, bránících se proti opatřením vedení strany po IV. sjezdu. Ve skutečnosti se jed­nalo o podvrh; skutečným autorem „manifestu“ byl jediný muž, čes­ký historik Ivan Pfaff, který to v roce 1968 veřejně přiznal. Pro­střednictvím exilové tiskové agentury Josefa Jostena dostal text na stránky britských novin ve snaze upozornit na poměry v Česko­slovensku světovou veřejnost. Tak se i stalo, například v osobě západoněmeckého prozaika Güntera Grasse, který po přečtení „ma­nifestu“ napsal do Die Zeit otevřený dopis prezidentu Novotnému, v němž ho vyzval, aby přestal v zemi, které vládne, potlačovat spi­sovatelskou svobodu.

Do této situace vstoupil Kohout se svou písemnou replikou. Jak později napsal Dušan Hamšík ve své vzpomínkové knize Spisovate­lé a moc: „Tehdejšímu stranickému centru by přišlo velmi vhod, pro cizinu i pro domácí veřejnost, kdyby sami spisovatelé odhalili ma­nifest jako podvrh a zřetelně se od něho distancovali.“ Redakce Li­terárních novin, kde Hamšík působil, dostala od UV dokonce nabíd­ku, že smí manifest uveřejnit, pokud ho zároveň prohlásí za padě­lek a veřejně ho odsoudí. Ať už Kohout o takové nabídce věděl či ne, je jisté, že svou odpověď Grassovi napsal ještě v týž den, kdy Grassův materiál v Die Zeit vyšel: 8. září 1967.

Německému spisovateli, který se deklaroval jako „německý spi­sovatel a sociální demokrat“, Kohout odpověděl jako „český spiso­vatel a komunista“. Smyslem jeho dopisu bylo vyvrátit Grassovo přesvědčení o autentičnosti manifestu a vysvětlit poslední události v československé kultuře z legalistických pozic: IV. sjezd neskončil tragédií, nestalo se v podstatě nic horšího než to, že čtyři spisovate­lé nakonec nekandidovali do vedení svazu (Kohout psal svou repli­ku ještě před stranickými tresty pro své kolegy). „Mohu si myslet, že to nebylo správné,“ psal Kohout. „Ale musím konstatovat, že tím nebyla dotčena ani má vážnost, ani mé dílo, ani má osobní svoboda. Bylo se mnou zavedeno stranické disciplinární řízení, ale i to je v mezích evropských zvyklostí. Navíc předpokládám pevně, že už s malým časovým odstupem se začnou věci jevit v novém světle a že se najdou i další, třeba ještě vyšší stranické orgány, které je znovu zhodnotí. Když ne hned, tedy v blízké budoucnosti.“

Takové tvrzení bylo podivuhodné několikerým způsobem. Kohout měl sice pravdu, že nebyla ohrožena jeho svoboda, neplatilo to však pro spisovatele, jako byl Jan Beneš, zavřený v té době za to, že spo­lupracoval s Tigridovým exilovým Svědectvím, nebo Ladislav Mňačko, který také neuprchl z vlasti bez důvodu; nemluvě o desítkách a stovkách spisovatelů, jejichž dílo bylo zakázáno už dvě desetiletí a kteří se v šedesátých letech buď začali váhavě vracet na scénu, nebo to dosud nechtěli či neměli možnost učinit. Z toho, že byl Ma­nifest padělkem, nutně nemuselo plynout, že tvrzení v něm obsaže­ná jsou vymyšlená - a také nebyla; sám Kohout, bouřící se před pár měsíci na sjezdu spisovatelů proti nesvobodě, ve které musí praco­vat, to věděl nejlépe. Přesto jako hlavní argument, proč Grass nemá pravdu, uvedl výjimečnost svého osudu: Grass nemůže být v právu s tvrzením o nesvobodě v ČSSR, dokud Kohout sám může pracovat v cizině (režíroval právě v Hamburku Švejka).

Jeho prohlášení bylo přesně tím, co pražský režim potřeboval: vý­znamný československý spisovatel, známý v cizině, říkal, že doma se nic nezvyklého neděje. Z Kohoutova tvrzení, že manifest je pa­dělkem, široce citoval západní tisk, například britské Times -- a tuto skutečnost zase zpětně ráda ocitovala CTK. Žádné české noviny však už neotiskly plný text Kohoutova dopisu ani citaci jeho argu­mentů, tak velkou důvěru už pražský režim v problematického spi­sovatele neměl.

Česko-německá výměna dopisů tím neskončila: Grass Kohoutovi odepsal; uznal, že se nechal napálit. Nato Kohout převzal iniciati­vu a v druhém otevřeném dopise z 29. října 1967 napsal, že je nut­no v korespondenci pokračovat, neboť německý kolega se opět mýlí, tentokrát ještě více než předtím -- v názoru na budoucnost socialismu a komunismu. Bylo to zvláštní: sám nedávno téměř vyloučený ze strany a s tak komplikovanými vztahy k jejímu vedení, jak jenom to bylo možné, Kohout vystupoval, jako kdyby byl zplnomocněným mluvčím komunismu na planetě Zemi. „To, co nazývám vaším omy­lem, je, jak se mi zdá, součást velké fikce, které podléhá víceméně celá Vaše společnost. Zajata v bludném kruhu vlastních krizí, které vyplývají z její podstaty, hledá znovu a znovu jistotu v tvrzení, že také konkurence, tj. socialismus, stagnuje sám v sobě, aniž vyřešil existenční problém lidstva.“ Aby tedy toto klišé odstranil, předložil Kohout své originální zdůvodnění, proč byly zločiny stalinismu vý­jimkou, a nikoli podstatou komunistického režimu: „Základem sta­linského období byl Voluntarismus,“ psal. „Postavil na hlavu základ­ní zákon marxismu — nutnost vědecké analýzy každého jevu. Stal se systémem. Každý systém si buduje aparát ke svému obrazu a užitku. Oheň nesnáší vodu. Voluntarismus nemohl potřebovat odbornost. Vědeckost je hrobařem voluntarismu. Proto se stala prv­ním kritériem oddanost. Oddanost je ovšem neměřitelná. Oddanost možno i předstírat. Proto mohli do aparátu voluntarismu pronik­nout i lidé nízkých úmyslů. Hledám záruku, že se to už nestane. Hledám ji mimo jiné jako spisovatel ve svobodě projevu.“ Smyslem IV. sjezdu, vysvětloval Kohout Grassovi, byla právě tato svobodná kritika „voluntarismu“, který se Stalinem bohužel nezemřel.

Jeho úvaha vycházela z oblíbené teze reformních komunistů, že totiž hnutí se ocitlo na scestí teprve se Stalinem; předchozí lenin­ský základ prý byl bez chyby. Voluntaristické prvky (upřednostňu­jící vůli před rozumovým poznáním světa, pozn. aut.) však byly v komunismu obsaženy od začátku, počínaje učením o vedoucí úlo­ze strany, kterou „odůvodňovala“ jen vůle komunistů k moci. Chy­by, které Kohout připisoval Stalinovi, tvořily podstatu systému, kte­rému sloužil, od počátku. To byla podstata věci a v tom byla příčina všeho zla, v základních, od počátku nastavených parametrech sys­tému, nikoli v hypotetických vetřelcích zvenčí, Kohoutem napada­ných „lidech nízkých úmyslů“, kteří jistě existovali také, avšak je­jich podíl na zkáze odpovídal mezím, do kterých je režim vykázal. Kohoutova argumentace proto byla rozporuplná ve své podstatě: chtěl zachovat vládu komunistické strany, avšak svoboda projevu, kterou žádal, ji vylučovala - je-li možné říkat pravdu, nemohou exis­tovat dvě kategorie lidí, kde se příslušníci té vyšší odvolávají na a priori určenou „vedoucí úlohu“.

Text své repliky, jež vyšla v Die Zeit 10. listopadu 1967, Kohout ještě předtím zaslal k posouzení předsednictvu a ústřednímu výbo­ru SCSS. Protože v tomto dopise také vytkl západoněmecké vládě, že se dost nezasadila o anulování mnichovské dohody a o uznání NDR, týkal se třetí Grassův dopis i Kohoutova odpověď tématu, které nebylo Kohoutovou silnou stránkou, totiž historie. Kohoutův výklad československých dějin po roce 1948 byl zvláštní: „Po izolaci, do které nás odsoudil Západ (víte jistě o embargu i ozbrojené diverzi padesátých let), následovala izolace, do níž jsme se odsoudili sami. Stav nouze jsme začali považovat za přirozený a zabydleli jsme se v něm ekonomicky, administrativně i duševně. Proti dogma­tům Západu jsme vytáhli s vlastními dogmaty. Snad nejnebezpeč­nějším bylo odmítání všech myšlenek, které se nezrodily na naší osvícené straně světa nebo přinejmenším zcela nekorespondovaly s našimi.“ Západ byl v Kohoutových výkladech hlavním viníkem a vlastně původcem zla, na něž Východ -- sice hloupě, ale pouze rea­goval. Viny Západu jako by vážily více než viny Východu, jež byly prezentovány jako přirozené a omluvitelné.

Je zřejmé, že Kohout vítal polemiku s Grassem (kterou udržoval v chodu víc a déle nežli jeho západoněmecký protějšek) jako mož­nost, jak manifestovat postoje reformních komunistických intelek­tuálů před německým publikem. V době, kdy jeho a Grassovy ote­vřené listy v Die Zeit vycházely, si přál, aby je na české straně otis­kovaly Literární noviny a aby se do výměny názorů zapojili i další čeští a němečtí intelektuálové. To se však nezdařilo, takže tuto ko­respondenci otiskl na české straně až v průběhu Pražského jara časopis Student. Na konci května 1968 tento týdeník publikoval i sérii ohlasů čtenářů, z nichž mimochodem s Kohoutovými názory žádný nesouhlasil. Jeden ze čtenářů označil za paradoxní, že re­formní komunisté sice uznávají chyby, na kterých se podíleli během uplynulých dvaceti let, zároveň však počítají s tím, že jaksi automa­ticky budou řídit jejich odstranění. Jako by čtenář předjímal udá­losti, k nimž mělo dojít v nejbližších měsících, když se spisovatele ptal: „Existují vůbec okolnosti, za nichž byste konkrétně Vy, pane Kohoute, uznal politickou a ideologickou porážku strany? Dovedete si takovou situaci představit? A naopak: představte si náhlý zvrat ve prospěch konzervativních sil. Byl byste ochoten nést veškeré dů­sledky a nechat se eventuálně zavřít (pokud byste si mohl vybrat), nebo byste se pokusil podat rychle důkazy své loajality?“

Text ke stažení ve formátu pdf