Petr Šimečka: Jak jsem poznal Ivana Havla

27. 9. 2018

S Ivanem Havlem jsem se poprvé setkal někdy v roce 1984. Pracoval jsem tehdy jako programátor ve výpočetním středisku ČKD Polovodiče v Praze. To místo mi našla Jiřina Šiklová, blízká přítelkyně naší bratislavské disidentské rodiny. Zakrátko jsem zjistil, že jsem zdaleka nebyl sám. ČKD Polovodiče spolupracovalo s invalidním družstvem Meta, pro které pracoval Ivan Havel coby domácí programátor spolu s několika dalšími „kádrovými“ invalidy^{1Pojem „kádrový invalida“ vypůjčen z článku Martina Palouše Zdeněk tu už není.}. Jednoho dne mi šéf představil novou kolegyni Dášu Lantajovou, dceru známého slovenského fyzika a matematika Dionýza Ilkoviče, z jehož knih jsem kdysi studoval. Kromě toho byla Dáša partnerkou a později manželkou Ivana Havla.

Dáša  mi pověděla o pondělních seminářích pořádaných Ivanem v bytě, který sdílel s bratrem Václavem. Debatovalo se tam do dlouhých nočních hodin o filozofii, vědě a dokonce už tehdy i o umělé inteligenci. Účastníci byli většinou bývalí vědci a filozofové, pamatuji si, že ústřední postavou byl Zdeněk Neubauer.

Na konkrétní diskuse si již nevzpomínám, ale co mi utkvělo v paměti, byla atmosféra vyznačující se svobodou, tolerancí a inteligencí, kterou Ivan uměl tak přirozeně v té složité době temna vytvářet. Pronikavou inteligenci, nesmírnou touhu po vědění a schopnost obklopit se specialisty z různých oborů Ivan prokázal i v době současné relativní svobody.