Důsledky velkého kompromisu

Beseda Květů ke 30. výročí okupace Československa


15. březen 1939, tak jako každá velká historická událost, se časem stává ve vědomí lidí určitou šifrou, pojmem, s nímž se téměř automaticky vybavují další představy. S datem okupace Československa jsou spojeny pocity urážky, bezmoci a ponížení, vzpomínka na tanky v pražských ulicích, na nadutou sebejistotu cizích vojáků, přesvědčených o neomylnosti idejí, které je přivedly potlačit samostatnost druhého národa.

Bylo by však příliš prosté zůstávat jen u asociací pojmu „15. březen 1939“. Zde přece začíná také to trapné i hrůzné období našich novověkých dějin, kde svůj konkrétní smysl dostává zásadní mravní problém, který musí řešit každý sám a také všichni pospolu, jaký postoj totiž zaujmout k této nové okupační realitě. Velikost tohoto data je snad v tom, že dodnes symbolizuje nenormální stav českého národa, který se dostává do vleklé krizové situace, v níž je ohrožena jeho existence fyzická i mravní. Jistěže to nebylo poprvé v českých dějinách, ale bylo to poprvé v tom smyslu, že celý národ – nejen angažovaní politikové či vládnoucí vrstva – věděl o svém dilematu. Šlo o záchranu národa, o to, aby mohl žít; ale nejen o to, všichni si museli zároveň odpovědět také na otázku, jak dál žít. Všichni byli zodpovědní za svou volbu – osobní i národní.

Ve své většině Češi respektovali novou realitu, a tak dnes můžeme pokojně diskutovat o hloubce tohoto úrazu naší národní psychiky.

PREČAN: Dnes považuje za nutné se k této věci vyjádřit téměř každý časopis a téměř každý historik 20. století. Tato problematika je tak živá především kvůli loňskému roku. Proto se dnes tolik fabrikují analogie a zkoumá se, které datum v roce 1968 bylo 15. březnem, které Mnichovem atd. Hledají se tedy problematické paralely. Co se tím však lidem říká? Základní otázka, kterou podle mého názoru je třeba řešit, je odlišná. Již déle než půl roku přemýšlím, proč politická reprezentace tohoto národa volí vždy cestu kompromisu a proč nevyzve tento národ k akci? Proč se v kritické situaci vždycky opakuje: „Je potřeba zachránit národ“, „je potřeba rozvahy, státnické moudrosti“ atp. Proto 15. březen pro mne není datem, kterým něco začíná, ale je pro mne datem v řadě událostí. Je pro mne něčím odvozeným. Odvozeným z Mnichova a z toho rozhodnutí, před kterým stála politická reprezentace 28. a 29. září 1938.

Základním smyslem historie není odpovídat na to, co se má dělat dnes nebo v budoucnu; ověřuje si, zda v střetávání minulosti a současnosti lze hledat něco obecného. Ověřuje si, proč se určité věci staly tak, jak se staly, a proč se nerealizovalo něco jiného, než co známe jako historickou skutečnost. Není možné jen tak říci: mělo se dělat to a to. A stejně to už není nic platné, protože to, co se stalo, se už nikdy nedá vrátit zpět. Koneckonců se snažíme jenom dobrat jistých principů funkce společenského mechanismu, zjistit, jak věci probíhají, jaké síly rozhodují v politice, u jednotlivého člověka a u národů. Toto snad je jediné, co nás s minulostí sbližuje při hledání odpovědi na otázky dneška. V žádné analogii nic nenalezneme.

TESAŘ: Domnívám se, že vlastní příčinou, proč se dnes o 15. březnu 1939 tolik hovoří, je národní slabošství, které plyne z vědomí nedostatku sil. Katastrofa byla příliš zřejmá a většina české společnosti se s hrůzou zastavuje před vědomím toho, jaký je to kolosální malér, nechce si to uvědomit, a proto také spontánně odmítá jakýkoliv kritický rozbor. Naději, bez které nemůže být, čerpá z toho, že „nacisté byli silní, a přece padli“, utěšuje se tím, že už mnohokrát jsme byli na pokraji propasti, a vždycky jsme se z toho nějak dostali. A tato ničím nepodložená víra neuvažuje, proč bychom se z toho měli „dostat“ právě tentokrát a jak. Hlásá se pouze naděje, nijak racionálně nezdůvodněná, že katastrofu zase nějak překonáme. Nerad bych se zde dostal do situace, že by mě národ vydědil proto, že chci jeho víru lámat. Myslím si však, že ono povrchní, průhledné analogizování je vyvoláno právě tímto přáním. Proti této myšlence bychom se měli tvrdě postavit a nahradit ji zdůvodněním racionálním, tj. zkoumáním toho, v jaké situaci jsme, s hledáním cest, jak z ní máme vyjít.

BARTOŠEK: Jestli tomu dobře rozumím, pak jde o to určit, jaké místo má 15. březen v české politice a v českých dějinách. Myslím si, že 15. březen je výsledkem velkého kompromisu, který česká politika udělala. Tento kompromis není vysvětlitelný jenom z března 1939, lze jej pochopit pouze ve vztahu k Mnichovu, ve vztahu české politiky a Mnichova. Můžeme mu však snáze porozumět, zařadíme-li ho do dějin české politiky, protože to není ani první, ani poslední velký kompromis, který česká politika dělá v řešení vztahů našeho malého státu a velkého souseda.

Česká politika se rodí s kompromisem; první z řady dělá roku 1848 ve vztahu k evropské revoluci, takzvaně ve vztahu k vnějšku, a pak už nepřestává „budovat tradici“ velkých kompromisů malé politiky malého národa. Je nutno nalézat i podstatu, i tradičnost metody a ideologie, s níž se tyto kompromisy dělají. Čeští političtí realisté v takovýchto chvílích se tváří jako velcí milovníci tohoto národa, jako lidé, kteří se chvějí o jeho fyzické vyhlazení a říkají, že nemáme-li zahynout, je třeba velký kompromis uskutečnit. Je to ideologie, která říká: zachraňujeme národ. Někteří politikové – to bych nepodceňoval – to myslí velice upřímně, a to jak v době 1938–1939, tak v minulosti v 19. století. Otázka je v tom, jestli nám tyto velké kompromisy lámou jako národu páteř, jak se někdy říká, nebo jestli náš národ opravdu „zachraňují“. Obhájci „mnichovského komplexu“ mohou vždycky uvést argument, že tento kompromis nás zachránil fyzicky. Fakt je ten, že přes všechny mordy, které zde nacismus udělal, fyzické postižení národa nebylo tak hrozivé jako tam, kde se národy od počátku bránily válkou.

Tento argument má ovšem i jinou stránku, můžeme ji nazvat cynickým provincialismem. Ano, velký kompromis (1938–1939) pravděpodobně zachránil statisíce životů Čechů. Ale je těžko být historickým matematikem a říci, kolik milionů lidí tento kompromis poslal do hrobů z jiných zemí. Krev jiných je méně cenná než naše?

V našich ideologiích velkého kompromisu však nelze zkoumat jen problém fyzické existence nebo neexistence. Jde také o politicko-morální důsledky tohoto myšlení a jednání. Myslím, že můžeme prokázat, že tyto velké kompromisy vždycky vedou vzápětí k velké demoralizaci národního celku, politické i mravní. Bylo by dobré si v téhle souvislosti uvědomit cenu záchrany životů, které se stejně nenaplňují jako skutečné životy. Současně bychom ovšem měli říci, že vždycky se v tomto národním celku v těchto situacích našli lidé, kteří toto všechno, o čem mluvíme, kritizovali, a nejen kritizovali, ale snažili se jednat proti velkému kompromisu. Zas mám na mysli jak radikály z let 1848/49, tak jejich následovníky v letech 1938/39, a po nich naše moderní radikální demokraty z padesátých let nebo nyní. Těmto lidem naše politické mínění klade vždycky všemožné překážky. Historie odboje je z tohoto hlediska velmi poučná: jak málo lidí chtělo na počátku něco radikálního dělat a jaké překážky museli zmáhatnejen vzhledem k vnějšímu nepříteli (nacismu), ale i vzhledem k vnitřní netečnosti, k tomu politickému realismu, který říkal: ono to nějak dopadne, počkáme, až nás osvobodí zvenčí, atd.; který se „angažuje“ až ve chvíli vítězství a dovede být strašně radikální, například ve zvěrstvech, aby vzápětí uměl zapomenout na ty, kdo vytrvale a skutečně bojovali, o čemž svědčí například naše padesátá léta a postoj k odboji.

ŠIKL: Jedním z „odkazů“ 15. března a toho, co po něm následovalo, je logika kompromisnické politiky, která vychází z určitých daností a nalézá jediné možné řešení v tom přizpůsobit se „respektování realit“. Pěstuje v národním vědomí hlubokou depresi, když tvrdí, že není možný rebelský postoj, že není možná samostatná politika, že my se z dějinných úskalí můžeme dostat jen tím, že jimi prokličkujeme a že teprve po nějakém vnějším zásahu je možno něco dělat. Ti, kteří se odmítají podřídit tomuto osudově katastrofálnímu pojetí, jsou u nás odjakživa označováni za avanturisty, blázny, pošetilce. A přitom právě tito lidé, i když jejich počínání je „nereálné“, národu napřimují páteř. Zdá se mi proto nesmírně jednostranné ve jménu „realismu“ odsuzovat stoupence druhého názoru, neboť jedině ve střetávání těchto dvou tendencí je možno najít nějakou vyváženou politickou strukturu, kde obě tyto síly plní svou funkci tím, že jedna druhou nenásilně koriguje.

PREČAN: Když dovolíte, chtěl bych si zvolit Mnichov jako příklad, abychom se mohli podívat jak na otázku kompromisu z hlediska jeho účelnosti, tak na problém kompromisu a zrady. Vždyť kompromis není ještě kapitulace ani zrada; zradou jen může skončit.

U Mnichova, tak jako v každém pozdějším období, když jde o poměr velkého a malého, se ukazuje, že agresor především vydírá. Hrozí a zastrašuje fyzickou likvidací, potoky krve, strašlivým vyhlazením. Jak se dnes ukazuje a jak je zřejmé z rozboru zahraničněpolitických i vnitropolitických faktů, nelze dokázat, že by Hitler přepadl a vyhladil Československo, kdyby se Beneš postavil a řekl: Jdeme do toho až do posledního muže. Nelze dnes říci, zda by v případě útoku na naše hranice nedošlo k zakolísání a krizi u Němců a že by československá neústupnost nevyvolala ohlas a politické krize v druhém táboře, že by se ve Francii a Anglii nevytvořily síly, které by proti Daladierovi a Chamberlainovi prosadily politiku branného odporu proti Hitlerovi.

V okamžiku, kdy československá politika přistoupila na kompromis, zbavila síly solidarity v mezinárodním měřítku možnosti se za Československo brát, hájit je a vytvořit světovou akci odporu proti agresorovi, neboť ti lidé právem říkali: My nemůžeme být českoslovenštější než Čechoslováci. Tento náš kompromis vyrazil zbraň z ruky těm, kteří by byli ochotni všemi silami nás hájit a pokusit se zvrátit poměr sil v zahraničním táboře, který v svém úhrnu je ochoten nás „prodat“ pro své zájmy nebo pro dobré přesvědčení, že tím zachraňuje daleko větší věc, než je suverenita Československa. A snad je možné říci to obecně. My vlastně jsme takovým kompromisem vždy demoralizovali a oslabovali ty síly, o které bychom se měli opírat. Země, která by byla věděla, oč jde, která byla ve stavu mobilizace a o níž by byl celý svět věděl, že se bude hájit do posledního muže, byla by s to z vojenské konfrontace učinit pouze politickou. V takové situaci totiž okamžitě vzniká nový mezinárodní faktor, který vyvolává všechny síly solidarity a konfrontaci všech, i ostatních velkých, s vůlí toho malého národa, který se stává z objektu subjektem.

Na druhé straně to, co se tehdy Benešovi podařilo, to byla velká věc. Musely se sejít čtyři velmoci, protože předtím se nepodařilo Československo donutit k nějakému „internímu“ kompromisu s agresorem. A nemůžeme mu neuznat, že to bylo pro něho těžké rozhodování. Měl na vybranou ze dvou zel. Jedno se stalo skutečností. A tak se později řeklo: Dříve vládnoucí třídy se zhroutily, nebyly schopné uhájit samostatnost tohoto státu, národní suverenitu atd. (A tím se tento národ postupně dostával do afektu prosovětského a do komplexu nedůvěry a odmítání předcházející politické reprezentace.)

Přitom v případě opačného rozhodnutí a prohry v ozbrojené konfrontaci (to nebezpečí zde také bylo) to Benešovi vycházelo nastejno. Protože mnozí jeho protivníci by pak proti němu a proti této politické reprezentaci vytáhli s tím, že tento „hazardér pro svou osobní prestiž“, aby nebyl kapitulantem, hodil na váhu fyzický osud tohoto národa.

ŠIKL: Je lidskou zvyklostí posuzovat osudy člověka i jeho výtvorů podle jejich konce. Proto také leží stále na první republice, a především na dr. Edvardu Benešovi stín Mnichova. Mnohokráte jsme slyšeli, že v září 1938 se prokázala slabost základů našeho prvního novodobého samostatného státu, že ti, kdo stáli v čele, zradili svůj národ.

Běh evropského vývoje postavil tehdy československý stát do nesmírně obtížné situace. Dr. Edvardu Benešovi dal pak navíc právě rozhodnout o počátku druhé světové války a osudném zákrutu dějin našich národů (a nesuďme nyní, zda zdánlivě či skutečně). Jen zlá vůle či zaslepenost mohla nevidět velikost rozhodování muže, jenž dává souhlas k rozbití státu, který pomáhal vytvořit a mezinárodně upevnit. Beneš nepodlehl emocím a rozhodl se podle svého nejlepšího přesvědčení. Přitom riskoval svou existenci státníka i československého občana. Přijetí mnichovské alternativy si vyžadovalo jeho velké osobní statečnosti. Jen on sám musel nést před sebou i před národem tíži svého rozhodnutí. Druhá možnost – konflikt s nejasným závěrem a seskupením sil – byl pro něho nepřijatelnou alternativou. Nezapomínejme přitom, že Beneš nebyl v pasivitě, ale že byl strůjcem řady diplomatických akcí, které měly přeměnit velmocenskou konstelaci ve prospěch naší obrany. Vojenského střetnutí se nebál, byly chvíle (25. září), kdy je přímo vítal. Ovšem za jediné základní podmínky – západní velmoci budou Československo podporovat. Obžalovávat Beneše, že měl jednat jinak, znamená přehlížet politickou i psychologickou „danost“ této osobnosti. Je jistě možné a leckdy i oprávněné Beneše kritizovat, ale je zároveň nutné ho respektovat takového, jaký byl, a neklást na něho požadavky nebenešovské. Ty on plnit nemohl, ledaže by zradil sám sebe, že by popřel strukturu své osobnosti, svou celou životní zkušenost.

Střízlivá kalkulace Benešova – s níž ovšem nemusíme souhlasit – asi takto oceňovala stav věcí v Evropě: Německo je připraveno k útoku a Západ nutí Československo ke kapitulaci před nacistickými požadavky, velká část evropského veřejného mínění by po odmítnutí Mnichovské dohody viděla v našem státu svévolnou příčinu evropské katastrofy, komplikuje se i vnitřní situace v zemi, která je již pouhým objektem velmocenské politiky. Tato kalkulace vedla Beneše k závěru přijmout diktát. Byla to jeho i národní tragédie. Nebylo to však od něho kapitulantství, a proto ne, že se tehdy domníval: „Nyní budeme mít ryze národní stát, ale národní hranice pak už nepopustíme. Je-li dnes válka odložena, budeme mít možnost, popřípadě lépe se připravit, než kdybychom šli nyní padnout sami.“ (Rukopis pamětí dr. V. Klímy, citováno dle M. Lvové: Mnichov a Eduard Beneš, Svoboda 1968, str. 196.)

TESAŘ: Nesouhlasím s vámi v jednom podstatném bodě. Zdá se mi, že podceňujete jednu závažnou skutečnost, že totiž mnichovská i druhorepublikánská a nakonec i první protektorátní politická reprezentace byla taková, jakou ten národ chtěl. Stala se touto politickou reprezentací právě proto, že s tímto národem jako takovým počítala. Tím se dostávám k velice závažné Prečanově otázce, proč se toto řešení, jehož symbolem je 15. březen, tak často v české politice opakuje. Odpověděl bych, že proto, že ten národ je právě takový, jaký vznikl. Jedním z největších českých falešných mýtů je to, že se Češi vydávají za národ husitů. To je snad největší paradox, jaký si člověk dovede představit, když se tak nad povahou jednotlivých evropských národů zamýšlí. Češi, jací jsou a jací vznikli v 18. a 19. století, ti jsou spíše negací husitismu (a také ovšem negací českobratrství).

Vrátím se k tomu konkrétním důkazem. Nemusím zde zdůrazňovat, jaký je můj postoj k Eliášovi. Pro mne je jeho politika záchrany národa za cenu loajality k okupantovi nepřijatelná. Chci však upozornit na jednu konkrétní situaci z roku 1940: Když se situace vyhrocuje a síly se polarizují, tu Beneš upozorňuje Eliáše, že další cesta po schodišti ústupků už vede ne k záchraně národa, nýbrž k jeho velkému neštěstí, protože ho může zkompromitovat s nacismem, který bude poražen a rozdrcen. A nyní Eliáš se svou rozpolcenou duší sedí nad stolem a uvažuje, co má dělat, a sbírá v sobě odvahu podat demonstrativní demisi. Ale tu najednou se mu objeví problém, „co tomu řekne národ“. A Eliáš se zhroutí z toho, že ho odsoudí ti Češi, které on „zachraňuje“.

PREČAN: Touto argumentací se naštěstí nedá tato politika důsledně obhájit. Vždyť oni ten národ nejdříve sami zpacifikovali, zavedli ho do té propasti, kde pro něj nebylo východiska.

TESAŘ: To má dva aspekty. Nebudeme ospravedlňovat politiky, kteří jsou samozřejmě nejen v této jedné konkrétní situaci, ale často i v minulosti vlastními strůjci situací, které ve svém souhrnu vytvářely neblahou národní tradici a národní charakter. Druhá stránka problému je však v tom, že charakteristický přístup ke skutečnosti, jak se projevil například Mnichovem, není zdaleka věcí pouze českých politiků, ale také celého toho s prominutím zmrzačeného národa. Jako historikové musíme bohužel konstatovat, že český národ ve svém celku zatím nikdy ještě nebyl schopen chopit se zbraně k boji za své ideály. Podle mého názoru je to dáno také naší maloduchostí. U nás se ty národní ideály chápaly vždycky jako něco odtažitého, co není z tohoto světa, co je jaksi ozdobou pro doby „kulturního rozkvětu“, co se sluší mít, protože se to nosí v lepší společnosti, co se však rychle opouští, jakmile doba začne být vážná. Národní ideály se stávají nemístným přepychem, jakmile jde do tuha, a všichni jsou uhranutí otázkou záchrany fyzického bytí. Přitom je pozoruhodné, že chová-li se podle takové živočišné morálky jedinec, dokážeme jím pohrdat. Stejný egoistický princip rozšířený na celý národ však posvěcujeme. Tento přístup je mezi naším národem tak rozšířen, že ti, kteří to odsuzují, jsou spíše výjimkou než hlasem lidu.

A tak je třeba uznat, že politické vedení našeho národa volí tradičně cestu kapitulace a nevyzve tento lid k boji a smrti také proto, že národ je konec konců velice šťasten, že to tak smírně dopadlo a že se nebude střílet, i když se většina národa za to stydí, a právě proto tvrdošíjně odmítá přiznat si to.

Pokud jde o argumentaci s takzvanou záchranou národa, tu se již správně poukázalo na to, že u jedněch je to spíše vnější zdůvodnění zbabělých ústupků, u druhých že převažuje poctivá snaha, ať už ve vztahu k národu, nebo ve smyslu všeobecně humanitním, a to respektujeme. Ale vedle toho tvrdím, že je to také demagogie, která ví, že v masách její argumentace zabere. Je přece nesmyslná demagogie, která by nepočítala s odezvou, nebyla na ni orientována. Bylo by například absurdní, aby polský politik operoval „záchranou národa“. Ale pro českou politiku je to charakteristické. A to vždycky. Politikové jsou takoví, jaké je zrodil jejich národ. Tedy také tento národ, který není v masovém měřítku schopen za své ideály se zbraní bojovat a umírat, spoluurčuje tak postoje svých představitelů. Tím nijak nepopírám hrdinství odbojářů, oni sami nejlépe vědí, jak dalece byl jejich postoj „všeobecný“ a kolikrát museli vyslechnout proklínání svého okolí za to, že je „přivádějí do neštěstí“.

Konečně je tu vztah k politikům „záchrany národa“. Národ, který politiky ústupků a „cynického provincialismu“, jak říká Bartošek, podporuje, ba dokonce z nich činí svoje idoly, se samozřejmě stává spoluviníkem jejich politiky. Eliáš se stal skutečným „hrdinou naší doby“ a Benešův postoj [v září] 1938 není pro národ problémem ve vztahu k Benešovi, nýbrž spíše trvalým posvěcením principu kapitulace. Těžko kritizovat politiky, stávají se národními idoly díky svému kapitulantství.

BARTOŠEK: Řekli jsme si už o velkém kompromisu z hlediska tradice české politiky a z hlediska mezinárodního. Chtěl bych dodat něco, a to souvisí s tím, o čem mluvil Tesař, zda z hlediska vnitropolitického, z hlediska chování převážné většiny našeho národního celku odpovídal velký kompromis (mluvím o kompromisu 1938–1939, o řešení vztahu s velkým německým agresorem) vnitřní situaci české společnosti. To je jedna ze základních věcí, na kterou nutno pravdivě odpovědět. Myslím, že neodpovídal. Je možné říkat „každý má takovou vládu, jakou si zaslouží“ nebo „nemůžeme reprezentaci kritizovat, protože dělala to, co lidé chtěli“, ale to je jen část pravdy, která nevyjadřuje celou skutečnost ve chvílích, kdy v dějinách působí velké a spravedlivé lidové hnutí, jež nemá ještě čas (a sílu) vytvořit novou, jemu lépe odpovídající politickou reprezentaci.

Fakt je ten, že v předmnichovském období byla v české společnosti touha bojovat, a ta hledala různé vyjádření. Vždyť 10 000 lidí, kteří odešli složitými cestami do Španělska, to nebyli žádní „agenti Kominterny“, byli to především mladí lidé, kteří sice také toužili po dobrodružství, což [ale] nikterak nesnižuje mravní dimenzi jejich rozhodnutí, jejich schopnost a ochotu proti konkrétnímu agresorovi v této době nejen bojovat, ale i umírat. Jako další důkaz můžeme uvést dvě mobilizace. Především v zářijové mobilizaci v chování lidí včetně mnoha důstojníků působila psychóza boje, ne psychóza ústupu a kompromisu. Myslím, že musíme hledat obecnou i naši dialektiku vztahu mezi politickou reprezentací a mezi lidovým hnutím v takovýchto historických okamžicích. A naše zkušenost je právě v tom, že politická reprezentace ve velkých krizových chvílích neodpovídá skutečnému cítění hnutí a jeho dalšímu možnému rozmachu. Formuloval jsem to šíře v loňské Politicea snad to nemusím rozvádět.

Souhlasím s Tesařovou touhou i myšlenkovou prací demytologizovat náš národní celek a snažím se to už několik let sám udělat. Je však třeba, abychom nepodceňovali [správně„nepřeceňovali“] jiné a neviděli kriticky jen náš národ. Mluvil o české nechuti k boji a k umírání, o bázni před smrtí. Fakt je ten, že Francouzi, které nelze prohlásit za národ nebojový (udělali Velkou revoluci a řadu povstání), v mnichovské chvíli mají jiný mýtus, mýtus záchrany míru.

Rád bych řekl optimistický dovětek. Vedle daností, v kterých je nám souzeno žít, vedle toho, že jsme malí, že jsme se „mizerně“ narodili, což je všechno pravda, zde působí faktor času, faktor poznávané dlouhodobé zkušenosti, a podle mého názoru je dnes radikální a zásadovější postoj k národním problémům rozšířenější a pro veřejnost přijatelnější, než byl v minulosti. Každý lidský celek i náš národ potřebuje zkušenost a potřebuje uzrát. Dnes, bez jakýchkoliv iluzí, vrstva radikálních demokratů v tomto národě je silnější a bude s postupem času nutně, jako ve všech národech, růst. To neznamená – samozřejmě – že tuto společnost automaticky ovládne nebo ji bude v každé chvíli podstatně ovlivňovat.

TESAŘ: Náš spor je v podstatě více pomyslný než skutečný. Pokud jde o rok 1938, v podstatě říkáme oba totéž. Chtěl jsem zdůraznit, že to, čemu říkáme charakter národa, není dáno jen jedním jednorázovým „mizerným“ zrodem, nýbrž že to je výsledek historického procesu. Toto vědomí se neustále vytváří, doplňuje a obohacuje novými skutečnostmi. A z tohoto hlediska velmi neblahou roli sehrál právě 15. březen. Jeden z jeho trvalých důsledků je totiž v tom, že suverenita národa přestala být samozřejmostí a že i do budoucna se podlomilo přesvědčení, že národ suverénní má být. A toto je velmi významné východisko, na které potom navázal stalinismus. Toto navázání vidím už v odboji. Je otřesný poznatek, že například v říjnu 1939 se v Praze nebo v Táboře demonstruje za převzetí protektorátu Sovětským svazem. Prostě protektorát zůstane protektorátem, ale protektorem nebudou Němci, ale Sověti. Vzniká zde myšlenka trvalého podřízení a pochybuje se o tom, že státní suverenita je jedinou možnou formou naší existence.

PREČAN: Bartošek zde řekl něco, k čemu bych se chtěl krátce vrátit. Totiž k tvrzení, že tento národ je často ve svém vzepětí, když je s to se „dopustit“ historického činu, zaskočen svou politickou reprezentací. Tesař se domnívá, že politická reprezentace reaguje tak, jak to národ vlastně očekává, a používá právě takové argumentace a takové demagogie, která zabírá a zabere. To je pravda. Ale každá politická reprezentace má také povinnost, a té ji nikdo nemůže zbavit, nejenom zrcadlit to, co je v národě, to, co je zakořeněno a je v mnohém pochopitelné, protože lidé nejdou nikdy rádi na smrt. Ona je povinna zrcadlit i druhou stránku, vůli po činu, která ani v tomto národě nikdy nechyběla, a třeba i pozvedávat národ k něčemu, vést ho, postavit mu laťku hodně vysoko. Není sporu, že český národ buď neměl, nebo měl [jen] v nedostatečné míře takovou reprezentaci. Ovšem nikdo nemohl a nemůže tu politickou reprezentaci zbavit její povinnosti, zejména v takových okamžicích, když národ je s to vypnout se k činu, kterým přerůstá sám sebe, svou malost, která historicky vznikne a která je konec konců v každém národě. V charakteru každého národa je malost i velikost, zbabělost i hrdinství, ochota se přikrčit i sebeobětovat.

ŠIKL: Rád bych spojil dvě témata, o nichž zde byla řeč. Politická reprezentace českého národa se musela často vyrovnávat s problémem kompromisu. Musela si být vědoma toho, že jej nelze zásadně odmítat, protože tato zbraň slabých pomáhá malým národům udržet existenci. Ale musela také uvažovat o tom, že každý kompromis musí mít své meze, neboť překročí-li se či neurčí-li se,může toto „opomenutí“ vést k likvidaci toho, v co autoři kompromisu doufali.

Proto jsou političtí představitelé povinni neustále pečlivě zkoumat, zda řetězová reakce rozpoutaná základním kompromisem nemění jejich původní záměry v pravý opak toho, co zamýšleli. Tím více mne dráždí troufalost mnohých autorit, které si po 15. březnu 1939 nebyly vědomy své odpovědnosti před národem za kompromis, který učinily. Anebo se tak alespoň před lidem tvářily a zapomínaly, že ten je většinou odkázán posuzovat hloubku a stav přijatého kompromisu podle jejich jednání. Myslím si, že lidé, kteří se podle svého vlastního odhadu rozhodli, že právě zde je ten bod napětí, jenž už dále nelze překročit, a kde je nutné udělat kompromis, by měli velmi přemýšlet o tom, zda lze suverénně prohlašovat tuto svou velice subjektivní pravdu za jedině možnou a odmítat stejně oprávněnou či stejně neoprávněnou pravdu jiných, kteří se domnívají, že meze kompromisu leží úplně jinde.

Rád bych se však chtěl dostat k tomu, co považuji za nejzávažnější, totiž k otázce, zda vůbec lze určit, kde tedy jsou objektivní kritéria pro meze kompromisu. V každé krizové situaci se přece každá společnost rozvrství, každý má jiné představy. Kdybychom zůstali u roku 1939, tak asi Eliáš, Hácha, Havelka i Moravec se liší svým pojetím východiska z tehdejší bídy. A tedy, lze se vůbec ptát, kdo měl pravdu?

PREČAN: Vracím se k otázce kompromisu, nikoliv proto, že bych chtěl být ideologem kompromisnictví. Znáte mne jako kritika takzvané reálpolitiky jakopasivního přizpůsobování se věcem; jsem pro aktivní princip realismu, to znamená proti jedněm realitám, které jsou dány a které jsou mimo vůli subjektu, vytvářet vlastní reality, systematicky je spoluvytvářet a jimi ovlivňovat i ty reality, které přicházejí zvenčí. Tedy můj přístup k věcem vždycky byl a je aktivní.

Ale mluvím-li o kompromisu a budu-li o něm mluvit, pak proto, že on se historicky stal a neustále se děje, a byla zde vznesena otázka [jeho] hranic. A je zde otázka, fakticky, věcně i historicky, kdy kompromis přestává být kompromisem mezi dvěma vůlemi, vůlemi dvou subjektů a kdy se stává totální kapitulací nebo zradou. Chci zde podtrhnout to, co řekl Šikl, když bral Beneše v ochranu, že totiž Beneš, když se rozhodl pro kompromis, byl to skutečně kompromis, a nikoliv kapitulace. Protože za tímto kompromisem následovala vůle k činnosti, která se snažila z přijatelného [správně „přijatého“] řešení učinit dočasnou záležitost. Soudím, že u každého takovéhoto kompromisu teprve budoucnost může ukázat, zdali se z něho dá vyjít a vykřesat z něho něco pozitivního. Beneš provedl tento kompromis, pak odešel, ale okamžitě začal bojovat a celou svou další činností se snažil zvrátit negativní důsledky tohoto kompromisu. V něco zcela jiného však přerůstá kompromis u těch, kteří jej později završují svou kolaborací.

BARTOŠEK: Řeklo se zde, že kompromis je zbraní malých a slabých. A myslím, že nejen jejich. Je banálním faktem, že v politice kompromis téměř vždycky hraje úlohu. Ne vždycky, protože jsou revoluční situace, kde se velké kompromisy nedějí. Pro mne základem toho, co ovlivňuje meze kompromisu, je dialektika aktivity a letargie v konkrétním společenství. My totiž trpíme jednou nemocí, na kterou už upozorňoval Masaryk v České otázce – přikládáme profesionálním politikům nadpřirozenou sílu, myslíme a jednáme tak, jako by vedoucí politická elita měla všechnu vůli i moc formovat hranice a meze kompromisu, atd. Na to, k čemu došlo po Mnichově a po 15. březnu, na to, čím jsou hranice tohoto kompromisu posunovány, působí také, a ve značné míře, obrovská pasivita a demoralizace, ke které u nás došlo. Tato země je zahlušena rezignací, tím, že je opuštěna, že je zrazena, a statisíce lidí, kteří byli ochotni bojovat, teď říkají, že to nemá cenu. Samozřejmě, tehdejší politická reprezentace tyto pocity posiluje, dělá všechno možné a hledá cesty, jak by případné dozvuky aktivity paralyzovala. Víme ale, že zde není v těchto měsících vůbec přítomna skupina lidí, kteří by měli program aktivního boje proti tomuto kompromisu, který se udál a rozvíjí. Myslím si, že pro meze kompromisu bychom měli tedy brát v úvahu vztah aktivity a letargie v našem společenství a vztah druhu aktivity a letargie, bezmoci atd. Ve chvíli, kdy většina národa, nebo jeho část, určitá skupina, je aktivní proti kompromisu, který nebyl nutný, jeho meze jsou v politické sféře ohraničovány.

ŠIKL: O mezích kompromisu se dá hovořit ve dvojím smyslu. Ten, o kterém mluvil Bartošek, vychází ze vzájemného vztahu a mohutnosti těch sil, které proti sobě stojí. Lze však uvažovat i o druhé možnosti posuzování, a to o vážení mezí kompromisu z hlediska teoretického východiska toho, kdo určitý kompromis uzavřel. V roce 1939 politická reprezentace hovoří například o záchraně národa. Její praktická činnost ve svých důsledcích však vede konec konců k tomu, že se obrací proti svému záměru, protože kolaborace objektivně podporuje politiku Německa, a tak zvyšuje možnost trvalého ujařmení českého národa. Myslím, že tento postup lze uplatnit v každé situaci, kdy konfrontujeme ideologii kolaborace s její praxí. Nacistická okupace poskytla v tomto smyslu tvrdou lekci. Okupant jde za svým cílem bez ohledu na zájmy porobeného národa. Dokáže přitom zneužít i pochopitelnou lidskou snahu zachovat si alespoň život, když už ne svobodu. A tak nabádá ty, které ponížil, které utlačuje, aby zachovávali poslušnost a tvořivě spolupracovali na svém budoucím neštěstí.

BARTOŠEK: Každá historická zkušenost velkého kompromisu – na tom se snad shodneme všichni – může mít jak pozitivní, tak i negativní následky. Problém je její uvědomění a šíře tohoto uvědomění. Myslím, že to je i problém Mnichova a 15. března. Fakt je ten – a je to prokazatelné – že ve vztahu k 15. březnu a Mnichovu jako k velkému kompromisu, který došel až ke kapitulantství a ke zradě, politicky dorůstaly desítky tisíc lidí, z nichž mnozí aktivně působili na to, aby tento kompromis byl historicky negován. V této společnosti jsou stále více přítomny síly, které si tuto i další podobné zkušenosti takto uvědomují, a z tohoto hlediska může být ovlivňována k lepšímu. Je správné mýty, které náš národní celek má, bortit, současně ovšem musíme být racionalisty a vědět, že je možno velké kompromisy i dějinně negovat.

TESAŘ: Zcela se ztotožňuji s touto myšlenkou, jak co do faktické správnosti, tak co do jejího zřejmého optimistického vyznění. Jenom se obávám, abychom neztratili ze zřetele druhou stránku věci, a to tu objektivní. Kompromis může také učinit další boj bezvýchodným. Chci říci, že si musíme uvědomit, že sice je pravda, že nikdy není vše ztraceno a že vždy jsou otevřeny minimálně dvě cesty. Ale je také nutno si uvědomit, že některý takzvaný kompromis může být už neodčinitelný nebo velmi těžko odčinitelný. Na toto nebezpečí je třeba stále ukazovat.

PREČAN: Mně jde o to, co kompromis, a ještě více zjevná kapitulace s lidmi udělá a jaké mechanismy uvede do pohybu u jednotlivců, v jednotlivých společenských vrstvách, v celé společnosti. Začne pracovat pud sebezáchovy, strachu, snaha přežít, nenosit kůži na trh; a působí tedy demoralizačně. Právě z hlediska obětí, které takto vzniknou, se ukazuje, že většina velkých kompromisů, následných kapitulací, které tento národ historicky prodělal, byla zbytečná a přinesla daleko větší oběti v marasmu, který prožily generace, ve zpomalení vývoje celé této národní společnosti; oběti možná mnohonásobně větší než možné oběti „jednorázové“ v případě, kdyby se tento kompromis neudělal.

BARTOŠEK: To však nemluví proti mně, neboť sebeuvědomění národního celku po jedné zkušenosti nesprávného kompromisu nebylo takové, jaké mělo být. Jde o složitý problém kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny, která má v „hierarchii viny“ důležité místo.

PREČAN: Jde tu o dvě věci. Jednak historicky klasifikujeme kategorie „kompromis – kapitulace – zrada“ z hlediska analýzy minulosti. Druhá věc je, zda je to relevantní, nebo irelevantní pro současníky. Současníkům je jedno, zdali to byl kompromis, nebo kapitulace, v momentu, kdy oni neberou skutečnost kompromisu nebo kapitulace jako konečnou, definitivní a nezměnitelnou a jsou ochotni svou aktivitou ji překonávat. V dějinách nepůsobí žádný automatismus vítězství dobra nad zlem, pravdy nad lží, toto vítězství, které se vždycky uskutečňuje zase jenom částečně nebo zase kompromisem, se uskutečňuje aktivitou lidí. A na aktivitě lidí závisí, co udělají i z toho nejhoršího kompromisu a z nejhorší kapitulace.

Vím, že žít se „musí“ a že život každého člověka je časově ohraničen. Ale lidé, ti, kteří říkají své „ne“ kapitulaci a zradě, a nejen říkají, ale dovedou být dosti vynalézaví, dovední a obětaví, aby své „ne“ proměňovali v drobné i větší činy, vnášejí do života společnosti důležitý morální princip. Ten se může zdát naprosto neslučitelný s pojmem politiky ve 20. století, ale bez něho to nejde – to prokázalo právě 20. století, a nejvíce ze všeho dějiny socialismu. Princip humanismu, lidskosti a polidšťování člověka, které musí být znovu a znovu podnikáno, ať už jde o čin jednotlivce, nebo rezistenci národa, je svého druhu řetězovou reakcí. A právě lidská aktivita a humanismus v konání jednotlivců i národů staletími přenášely i víru, že žádné zlo nemůže natrvalo zvítězit.

Pole

NázevHodnota
Den15
Měsíc3
Rok1969
Jazykčeský
Zpracovanýfalse
OCRfalse
Typdokument
ZdrojKvěty, č. 10, 15. března 1969