Rudolf Battěk: O záležitostech obce

1989, 14. leden^{1Datum je uvedeno pod textem článku.}, Praha. – Článek Rudolfa Battěka nazvaný »O záležitostech obce«, v němž se zamýšlí nad společenským vývojem.

Každá doba je něčím zvláštní. Doba, v níž žijeme v dnešním Československu má těch zvláštností požehnaně. Jedna z nich, kterou pociťuje celá společnost, je například otřes až dosud »neotřesitelných« perspektiv vývoje. Od doby Velkého Únorového Předělu^{2Ponechám pravopis autora – nevyjadřuje vztah.} před čtyřicet lety, kdy tehdejší vláda obrozené Národní fronty vzala řízení společnosti výhradně do svých rukou, byly všechny generace přesvědčovány o tom, že nový kurs, označovaný za budování socialistické společnosti, je výsledkem poznání vědeckých zákonů vývoje, a tudíž jedinou možnou, správnou a pro celý svět závaznou perspektivou. Velmi mnozí tomu uvěřili, velmi mnozí tomu spíš jen podlehli, neboť jim nic jiného nezbývalo. Mnozí, a k nim jsem patřil i já, udiveně zírali na zázrak jednomyslnosti, s níž národ od té chvíle začal přistupovat k volebním urnám s jednotnou kandidátkou jednotně smýšlejících budoucích parlamentních zástupců, vyznávajících vědecký světový názor a osahující tezi o morálně politické jednotě národa. Byla to doba velkého vzestupu myšlenky revoluční proměny společnosti na čele s dělnickou třídou a komunistickou stranou jako jejím předvojem. Bylo to období velké iluze politické i mravní.

Zdá se, že tuto éru máme definitivně za sebou a vstupujeme do období, v němž lze při trošce dobré vůle zaznamenat jakýsi náběh, pokus o porozumění také pro práva těch druhých – kritiků dnešního režimu, či jak si s oblibou říkáme, obhájců lidských práv. Může se zdát, že projevuji pramálo tolerance k lidem, které okolnosti postavilyv uplynulé době do role politicky rozhodujících jedinců. Tu výtku lze přijmout, ale na svých soudech nemohu nic měnit. Už proto, že současná doba bude opět vyžadovat samostatné rozhodování bez ohledu na to, co si kdo zvenčí přeje nebo nepřeje, ať zleva či zprava. Před námi stojí úkol nově formulovat náš národní politický program. To zní možná staromódně, ale po všem tom klopýtání s hesly třídnosti a karikatury, jednoty a rovnosti budeme muset vzít v minulosti u nás proskribovanou tezi o všelidských hodnotách za základ a pokusit se o společenský řád otevřený přirozené lidské tvořivosti, fantazii a podnikavosti, abychom cestu k lepšímu světu nezatarasili balastem třeba jen poopravených starých dogmatických pouček.

Když se však stavím za nutnost pokračovat v další politické práci a vidím trohu rozpačitou reakci mnohých, nejsem si už tak zcela jist všeobecným souhlasem. Příslušníci mladších generací, ale nejen oni, trpí jakousi povědomou fobií z politiky vůbec, z její výraznější institucionálnípodoby a nebezpečí opětné manipulace. Chápu ty obavy, ani já bych nechtěl být v budoucnosti manipulován někým novým či novými stranickými tajemníky. Ale způsob, jak tomu zabránit, nespočívá v tom, že budeme spoléhat na spontaneitu politického čí spíše nepolitického chování. Naopak, musíme se pokusit uskutečnit novou, jinakou instalaci politické angažovanosti v organismu společnosti. Nepolitická společnost či společnost bezpolitiky neexistuje. Ti, kdo o ní uvažují, svým odporem a popíráním politického chování ve skutečnosti umožňují uplatnění tendencí pro společnost ještě zhoubnějších. Indiferentnost v záležitostech obce je tou nejhorší možnou politikou.

Zdroj:

Lidové noviny, roč. II, č. 3, únor 1989, s. 24.

Pole