Deset bodů adresovaných Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, federální vládě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ

1969, 21. srpna^{1Tato petice byla symbolicky datována 21. 8. 1969, ale vznikla už během léta. Adresátům byla doručena 5. září. O genezi petice viz vzpomínku L. Pachmana (Proměny pražského jara, s. 305-309) a vyjádření L. Vaculíka (tamtéž, s. 309n.).}  - Petice nazvaná Deset bodů, v níž skupina spisovatelů, politiků, novinářů, vědců a kulturní pracovníků vyjádřila vrcholným orgánům státu nesouhlas s postupem KSČ a stavem občanských svobod v zemi.

Strojopis, 4 s.

Je tomu rok, co několik našich čelných představitelů bylo dopraveno k nerovnému jednání, jehož výsledek byl tzv. Moskevský protokol. Je to protokol o ponížení plnoletých a svéprávných národů, které se ničím neprovinily, mají však tu smůlu, že se dostaly mezi dvě velmoci, zápasící nad světem. Velmoc, která k nim vyslala svá vojska, se odvolávala na socialismus, který prý byl u nás ohrožen. Nebyl tu však ohrožen socialismus, ohroženo bylo jen postavení lidí, kteří jej dvacet let kazili. Náš obrodný proces přinesl roku 1968 téměř všeobecné přesvědčení, že se dají napravit chyby, že budou odčiněny křivdy a bude zase možno s chutí pracovat. Tehdejší vláda a obrozující se komunistická strana byly na dobré cestě dokázat, že socialismus nemusí být spojen s nařizováním, omezováním a nouzí, ale že může dát lidem všechny tradiční svobody vybojované v dřívějších revolucích a na nich stavět pak společnost vyspělejší nejen ekonomicky, ale i morálně. Naše snaha byla ve shodě s dávnými ideály socialistického hnutí, které prosazovaly právo na svobodu národa i člověka, odmítala velmocenské násilí, tajnou diplomacii a kuloárovou politiku. Internacionální povinností všech, kdo vůbec ještě původní socialistické cíle uznávají, bylo proto naši práci nerušit, chovat se k nám slušně a ponechat na československém lidu, jak zařídí, aby mu zpátečnické síly doma či v zahraničí nevnutily nějaký prohnilý starý řád.

Už tedy rok žijeme ve vnucených poměrech, za tu dobu se u nás život jen zhoršil. Zásobování je špatné, ceny rostou, výroba je v neladu a na pravé příčiny se ještě nesáhlo. Mnoho schopných, nadšených a řádně zvolených lidí muselo odejít z práce nebo z funkce. Akční program KSČ z dubna 1968 je bod po bodu rušen, společenské organizace jsou násilnými zásahy umrtvovány, veřejnost je vylučována z tvorby státní politiky, závažné otázky se rozhodují ve skupinách jedinců místo v demokratických orgánech státu. Ani jeden český orgán moci nevzešel z projevené vůle lidu. Mandát celostátního parlamentu prošel. K tomu všemu znemožňuje cenzura o těchto věcech veřejně jednat, což vyhovuje lidem omezeného myšlení a rozkazovačné povahy, starým oportunistům i novým kariéristům, protože mohou tvrdit, co chtějí, překrucovat fakta, pomlouvat lidi a pořádat novinové kampaně, na něž jim nikdo nemůže odpovědět. Přitom drze tvrdí národu do očí, že se teď konečně může říkat a psát pravda!

Pravda si však musí hledat cestu postranními cestami, za jejichž spolehlivost nikdo nemůže brát odpovědnost a kdy může také docházet k provokacím. Mnoho lidí je už dnes stíháno, a někteří prý dokonce mají být vězněni proto, že chtěli řádně plnit svou funkci, kterou v kulturním státě má svobodný tisk.

Nesouhlasíme s takovými poměry a nechceme mlčet, proto se tímto způsobem obracíme k zákonodárným sborům republiky, k federální a národní vládě a k ÚV KSČ s prohlášením, v němž chceme otevřeně a s rizikem, že se nám dostane primitivní odvety, vyslovit tento svůj postoj:

1) Odmítáme to, co se stalo před rokem, protože je to pošlapání mezinárodního práva, pošpinění jména socialismu i porušení zásad obyčejné slušnosti. Jsme pro dodržování všech, mezinárodních smluv. Zejména však mezi socialistickými státy je potřebné vzorné zachování suverenity každého z nich. Požadujeme, aby jejich vlády předvedly světu poněkud vyspělejší způsob odstraňování nedorozumění a sporů. Považujeme pobyt sovětských vojsk u nás za příčinu neklidu a za překážku obnovení přátelských vztahů. Žádáme nejvyšší orgány státu, aby zahájily jednání o jejich odchodu.

2) Nesouhlasili jsme s politikou stálých ústupků před vyhrožováním a odmítáme zvláště důsledky cizího vměšování po dubnu 1969, kdy se utužil byrokratický způsob vlády, došlo k čistkám ve státním, stranickém i hospodářském aparátu ve prospěch méně schopných, avšak poslušných lidí, nebo těch, kteří ztratili důvěru občanů. Protestujeme proti rozpuštění dobrovolných občanských organizací, jejichž činnost neodporuje zákonům, a proti snahám o rozštěpení některých organizací. Odsunujeme zákaz koordinačního výboru tvůrčích svazů na základě nepravdivých důvodů. Odmítáme mocenský zásah do záležitostí Svazu vysokoškolského studentstva.

3) Pohrdáme cenzurou, jejíž zavedení nás zařadilo mezi politováníhodné národy, které nesmějí mluvit k sobě ani k světu. Cenzura nás vrací o sto let zpátky, maří výměnu názorů a informací, znemožňuje tvorbu informovaného veřejného mínění, podporuje četbu hloupostí, ztěžuje kontrolu moci, chrání neschopné funkcionáře a nakonec umožňuje další politické nemravnosti. Znamená krok k tomu, aby se umění i věda staly jen služkou moci, trpěnou ozdobou na státní fasádě.

4) Nevěříme ujišťování, napříště bude u nás dodržována zákonnost a že nedojde k opakování institucionalizované zločinnosti z padesátých let, jestliže nebude bezpečnost postavena pod účinnou a viditelnou kontrolu civilních orgánů, hlavně zákonodárných sborů. Místo toho však pozorujeme, že ochabuje nebo ustalo stíhání osob, které porušovaly zákonnost, a že takové osoby jsou stále ve funkcích a staly se nekritizovatelnými. Zákaz Společnosti pro lidská práva považujeme za nedobrý příznak. Přejeme si, aby byl co nejdříve ratifikován a uveden v život mezinárodní pakt o občanských právech a pakt o právech hospodářských, sociálních a kulturních.

5) Neuznáváme úlohu komunistické strany jako mocenské organizace, její nadřazování nad státní orgány odpovědné všemu lidu. Stavění kategorie stranictví nad kategorii občanství je nehoráznost. Trváme na tom, že komunistická strana si může vydobýt vedoucí úlohu ve společnosti jen tím, že si získá její důvěru skvělým plněním toho, co společnost nejvíce žádá. Vztahy mezi politickými stranami v Národní frontě nemohou být jiné než partnerské. Nekomunisté, jichž je většina, nejsou povinni žít v poměrech, na něž nemohou působit. Vážíme si těch komunistů, kteří se snažili zbavit stranu deformací a chápou své poslání jako službu tomu, co bylo označeno výrazem "socialismus s lidskou tváří". Podporujeme ty z nich, kteří trvají na legálnosti loni svolaného XIV. sjezdu strany.

6) Zvláště neblaze se projevil cizí zásah do československých věcí v národním hospodářství. V této oblasti byla přerušena svobodná diskuse, zabrzděna příprava zákonů mířících k legalizaci podnikových rad, a kde byly tyto rady ustanoveny, byla jejich činnost ochromena. Znovu jsou potlačovány ekonomické stimuly a pozorujeme neosvědčené znaky libovolně diktovat ekonomické vztahy. Vina za stále horší krizi se dává lidem, kteří prosazovali ekonomickou reformu, přestože každý ví, že nebyla uceleně provedena. Vina se dává dělníkům za špatnou pracovní morálku a nízké uvědomění. Ve skutečnosti je však dělník často na pochybách, zda má vůbec pracovat, když výsledek není stále nikde, protože se zčásti rozplývá v neznámu a zčásti jde na účel, s nímž nesouhlasí: na placení zduřelé státní administrativy a donucovacího aparátu, jako je cenzura, tajná policie či armáda, která nikdy nestřílí v pravý čas, na financování ztrátové propagandy proslulé svou nečinností a na korumpování početného aparátu různých organizací. Má dělník pracovat, když tím pomáhá setrvávat ve funkci lidem, kteří před rokem už byli správně na odchodu? Má více pracovat, když mu více peněz často není k ničemu? Považujeme takovéto nálady za pochopitelné. Vždyť lidé potřebují znát smysl a cíle své práce, denně se přesvědčovat, že jsou odborně řízeni, a musí mít právo vyslovit se k ekonomickým problémům z hlediska dané profese i z hlediska celostátního.

Ovšem každou neudělanou a špatně udělanou prací trestáme se všichni navzájem za něco, co jsme nezavinili a co bychom měli napravit. Jsme pro to, aby dělníci a zaměstnanci, kteří mají ve svém čele ředitele, vedoucí a funkcionáře, jimž věří a jichž si váží, poskytli jim nejvyšší podporu řádnou prací a kázní, zároveň si však myslíme, že pracovat pod neschopnými nebo vynucenými nadřízenými je nesnesitelné. Rozpor však nemůže být řešen k tíži celé společnosti, nýbrž odchodem takových lidí. Dosáhnout toho všemi zákonnými prostředky je právem odborových organizací. Žádáme tedy, aby byl co nejdříve vydán takový zákon o socialistickém podniku, který umožní, aby o výrobě rozhodovaly s respektem ke státnímu plánu především odborné kádry a aby dělnictvo mělo vliv na rozdělování a investice. Žádáme, aby byla zachována práva odborů, jež vyplývají z Charty Světové odborové federace. Hovoří-li se o třídním zájmu dělníků, toto je tedy nyní jejich třídním zájmem shodným se zájmy nás všech.

7) Nesouhlasíme s odkládáním voleb do národních výborů, a hlavně do zákonodárných orgánů, protože odklad znamená prodlužování poměrů, které se nyní podobají výjimečnému stavu. Přejeme si volby podle takového volebního zákona, který prohloubí socialistickou demokracii. V zákoně má být obsaženo právo petičních výborů občanů navrhnout své vlastní kandidáty a také způsob, jak odvolávat poslance z funkce. Volby, které by se podobaly volbám z předešlých období, odmítáme už předem a nezúčastníme se jich.

8) Jsme rádi, že z bohatého demokratizačního programu, který byl v Akčním programu KSČ z loňského roku, uskutečnila se federalizace státu. Přejeme slovenskému národu rozmach, jsme pro soutěžení a doplňování našich dvou ekonomik. Budeme se stavět proti vyvolávání roztržek, podezírání a maloduchému handrkování o to málo, co společně máme. Důležité totiž je, co bude dál. A tu zjišťujeme, že se federalizace zastavila před rozhodujícím mocenským orgánem, ÚV KSČ. Jsme pro to, aby federalizace byla skutečná, činná, aby se nezměnila jen ve formální stvrzování rozhodnutí učiněných o našich národech v úzké skupince lidí, kteří k výkonu své moci žádnou federalizaci nepotřebují.

9) Když cenzura umlčuje kritiku, když hrubé zásahy do složení státních orgánů i občanských organizací mají zastrašit lidi, když bezectní pisatelé v novinách mizerné úrovně zřejmě přepravují atmosféru pro horší věci, prohlašujeme zřetelně, že právo nesouhlasit s císařem a vládou je odvěké přirozené právo člověka. Už osvícené monarchie uměly ho využít jako konstruktivní síly. Proto se ptáme, jak bude tato otázka vyřešena u nás. A do jejího vyřešení vyhrazujeme si právo nesouhlasu, který se projevuje tím, že budeme odporovat zákonnými metodami všemu, co bude proti našemu rozumu a lidskému svědomí a proti našemu přesvědčení jako občanů usilujících o socialismus demokratický a humánní, nebo co bude proti dobrým tradicím této země. Nechceme sahat k ilegálním formám, využijeme však všech svých dosavadních organizací k hájení svých názorů. Budeme usilovat o horizontální dorozumění mezi složkami společenských organizací. Tak jako odmítáme násilí v mezinárodních vztazích, odmítáme je i při řešení vnitropolitických sporů, proto svůj odpor k funkcionářům, kteří by za normálních poměrů museli být odvoláni, projevíme tím, že je budeme nevidět, neslyšet, že je nepotkáme, nepoužijeme jejich služeb. Vyjádříme solidaritu lidem pronásledovaným pro své politické názory.

10) Zápor však není naším cílem. I v nejhorších situacích život potřebuje jít dál. Myslíme si, že žádný útlak nemůže zcela umlčet myšlení a umrtvit veškerou práci. Jsme pro to, aby každý občan dělal vše, co může dělat, především aby dobře vykonával své povolání, zvlášť takové, jímž přímo slouží jiným občanům, jako např. v zásobování, dopravě, v zdravotnictví, školství, stíhání kriminální činnosti apod. Pracovníci vědy, výzkumu a kultury nemohou zastavit práci nikdy. Dále budou vznikat nová díla, budou se navazovat pracovní kontakty. Mladí lidé vystudují a vyučí se nejen do té míry, do jaké budou smět či muset, ale jak dalece budou chtít. I v politické nesvobodě může se vyspělý národ bránit tím, že praktickými skutky nepolitické povahy prosadí svůj styl života, svou životní filozofii, svou povahu. Můžeme např. obtížně, ale přece jen zlepšovat svá obydlí a své obce, ozdravovat životní a pracovní prostředí, omezovat škody, hospodárně nakládat s tím, co máme. Můžeme se bavit způsobem, který vyhovuje nám, a už nikoliv tomu, koho bavit nechceme. Můžeme rozmnožovat a kultivovat své záliby a zájmy. Víme, že svou situaci nemůžeme řešit jen my, protože nejsme středem světa a hlavní silou jeho pohybu. Bývají doby, kdy je prostě třeba vytrvat a vydržet na dosaženém. O to se budeme snažit v přesvědčení, že se vývoj nedá zastavit.

Závěrem už odmítáme předem obvyklá obvinění a nadávky, které můžeme očekávat. Nejsme oportunisté, protože ti dnes, tak jako vždy, chytají výhodný vítr a jsou s mocnými. Neříkáme nic protistátního, protože žádný soubor osob, který se bude cítit napaden, nemůže se považovat za stát a protože nechceme rozrušit instituce státu, nýbrž žádáme, aby fungovaly, jak podle ústavy mají. Nesmýšlíme protistranicky, protože nám jde o takovou formu socialismu, která může mít úspěch ve vyspělých zemích, a usilujeme o jeho očištění od odpudivých rysů, jež mu dávala vrstva sektářských dogmatiků, vládychtivých kariéristů a zvrhlých násilníků. nemáme důvod zastávat protisovětské stanovisko, pokud jde o záležitosti jiných států. Přejeme úspěchy sovětskému lidu. Budeme podporovat demokratické a socialistické síly světa ve snaze o mezinárodní odzbrojení, mírové urovnání sporných otázek, rozpuštění vojenských bloků.

Toto stanovisko oznamujeme Federálnímu shromáždění ČSSR a ČNR, federální a národní vládě a ústřednímu výboru KSČ, aby s tím počítali.

Dne 21. srpna 1969

ing. Rudolf Battěk, poslanec ČNR
Václav Havel, spisovatel
doc. dr. Luboš Kohout, politolog
Karel Kyncl, novinář
Emil Zátopek, sportovec
Vladimír Nepraš, redaktor Reportéra
Luděk Pachman, novinář
Jan Tesař, historik
Ludvík Vaculík, spisovatel
Josef Wagner, místopředseda Rady sdružení mládeže

1.	Tato petice byla symbolicky datována 21. 8. 1969, ale vznikla už během léta. Adresátům byla doručena 5. září. O genezi petice viz vzpomínku L. Pachmana (Proměny pražského jara, s. 305-309) a vyjádření L. Vaculíka (tamtéž, s. 309n.).

Pole

Název	Hodnota
Autor	BATTĚK, Rudolf HAVEL, Václav HOCHMAN, Jiří KOHOUT, Luboš KYNCL, Karel NEPRAŠ, Vladimír TESAŘ, Jan VACULÍK, Ludvík WAGNER, Josef ZÁTOPEK, Emil PACHMAN, Luděk
Den	21
Měsíc	8
Rok	1969
Jazyk	český
Zpracovaný	false
OCR	false
Typ	dokument
Zdroj	Deset bodů adresovaných Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, federální vládě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ. 21. srpna 1969, strojopis, 4 s.