Petr Pithart: Rozloučení s Jiřím Vančurou

Vážení pozůstalí, vážení přátelé a známí Jiřího Vančury, 

když se s blízkým člověkem, s přítelem, definitivně loučíme, snažíme se vrýt si do paměti jeho rysy, vlastnosti, připomenout si jeho činy. Jaký tedy zůstaneš v našich vzpomínkách, milý Jirko?

Pro mne už navždy zůstaneš především člověkem mírným, vlídným, pevným. Řeknu to přesněji: mírným, ale pevným.

Tvá mírnost, to bylo tvé celkové ustrojení, řeč těla, výraz tvé tváře, pohled tvých očí – tvůj jakoby posmutnělý, vědoucí úsměv.  Tvá pevnost, to byl tvůj charakter, tvé životní postoje. Pevnost jako věrnost, čestnost.

V dějích a dějinách, jak šly kolem tebe, přes tebe a skrze Tebe, jsi zůstával stát pevný, srozumitelný, přitom neokázalý ve svých projevech. Byl ti blízký britský understatement: lakonická, uštěpačná poznámka, utroušený ironický komentář, laskavý, chápavý sarkasmus. Všechno, za co bylo možné tě chválit, si shazoval a vysvětloval to něčím přízemním.  Přes všechnu tuto vědoucí skepsi jsi vždycky zůstal přesvědčeným člověkem demokratické levice. A v hloubi duše také vlastencem.

Z toho, jak jsem Tě znal, připomenu dva příklady, dvě situace, dva příběhy, které podle mého dobře vystihují Tvoji osobnost. Oba se vymykaly dobovým normám, převládajícím náladám. Ukazují, myslím si, že názorně, jak originální osobností jsi byl.

V dobách jalového, nepřesvědčivého, dutě frázovitého oficiálního boje za světový mír, jsi mnoho sil a času, snad deset let, věnoval hledání praktických cest ke skutečnému míru, světu bez válek. Inspiroval tě Albert Einstein a pražská rodačka Berta von Sutner, první žena, která obdržela Nobelovu cenu míru. Tu ušlechtilou dámu jsi mnoha našim lidem doslova objevil. Byla z toho nakonec kniha věcného, pragmatického hledání schůdných cest a návodů, jak dospět k míru.

Řekne se: marnost nad marnost, intelektuálská pošetilost. Jiří to tak neviděl a v tom je jeden z klíčů k jeho osobnosti.

Co je vlastně pošetilé? Pošetilé a zbabělé je naopak lámat hůl nad všemi snahami, nad všemi cíli, které se zdají být nad naše síly, nad naši pohodlnost, ano, i tu myšlenkovou. Pošetilé je vysmívat se všemu, co zavání idealismem. Bez pošetilosti, bez pošetilých lidí by, se však lidský svět podobal nějakému jednoduchému strojku  spíše otevřené výzvě k lidskosti, jak mu ti nejlepší z nás rozumějí. Jirkova myšlenková práce v úsilí o dosahování míru v minulosti i o dosažení míru v přítomnosti je výkonem úctyhodným, i když nemůže přinést plody hned. Jirka to zajisté dobře věděl. Taková pošetilost si zaslouží charakteristiku – statečná: proti proudu zemdlenosti, rezignace a cynismu.

Druhý příklad Jiřího mravní originality je z docela jiného soudku. Souvisí s Jirkovou zodpovědností, šikovností, poctivostí. Pracovali jsme tehdy spolu s desítkami historiků a novinářů, publicistů, dobovou řečí s politickými ztroskotanci, ale i s lidmi, kterým se v životě něco nepovedlo, ale Rudé právo o nich nepsalo, v podniku Vodní zdroje. Měřili jsme výšky hladin vody v čerstvě navrtaných studnách. Odehrávalo se to v lůně přírody, na návsích, ale i na továrních dvorech. Každé dvě hodiny jsme museli dojít k vrtu, spustit dolů měřicí pásmo s trubicí-píšťalou na konci, která se ozvala, když se dotkla hladiny a naměřenou hodnotu pak zapsat do protokolu čerpacího pokusu. Dělali jsme to všichni tak, jak jsme museli, plus minus. Staří mazáci si jakýmsi porichtungem prodloužili pásmo provázkem až do našich obydlí, do maringotek a pozorovali, jak se posouvá kolíček na prádlo na napjaté šňůrce a tak mohli odečítat výšku hladiny, sedíce u stolu s křížovkou či s odbornou studií v angličtině, podle povahy našeho ztroskotání. Svým způsobem to byli zlepšovatelé. Zlepšovali však jen naše pohodlí a to na úkor přesnosti. Jirka na to šel docela jinak. Jal se racionalizovat naše primitivní počínání. Pomoci systému propojených elektronických čidel a automatických záznamníků nabízel řádově vysoké úspory na lidech i maringotkách. Náhle bylo možné měřit mnoho i vzdálených vrtů v širokém okolí najednou: přesně, bez lidských chyb i lajdáctví. Bez nočních vynechávek a občasného šizení protokolu. Jiří své sofistikované patenty, protože to už nebyly jen zlepšováky, nabízel vedení podniku, které však mělo kromě kontroly sledování úrovně spodních vod na starosti také kontrolu nás, svých nedobrovolných zaměstnanců. Nevím už, jak se vedení Vodních zdrojů k Jirkovým nápadům nakonec stavělo. Ale vím, že i některým kolegům se to příliš nezamlouvalo: vždyť nám to bralo vcelku pohodlnou práci, veget v maringotkách. A vůbec, mysleli si možná někteří z nás, co má co on, který je tu přece za trest, zlepšovat pro podnik zaběhané podmínky naší práce, našeho trestání? Takhle ale Jirka neuvažoval.

Po celou dobu existence Charty 77, kterou Jiří podepsal hned s první várkou signatářů, probíhala debata o tom, jak se chovat k režimu, který nás vylučoval ze společnosti. Kde ale začíná a končí režim a kde společnost? Která přece – režim nerežim – stojí na práci milionů lidí, kterým je politika ukradená? Co a jak komu škodí a co prospívá a jaký má smysl disidentská existence? Když už my ztroskotanci pracujeme, jak máme pracovat? Máme se uzavřít do sebe a programově trucovat i v práci?  

Jirka zkrátka nejen nás provokoval k nesnadnému promýšlení stavu naší země, našich postojů. Byl tak aktivním, činorodým účastníkem závažné debaty o smyslu disentu, o povaze režimu, o československé společnosti.

A v přestávkách svého nekonformního zlepšování hledal Jiří cesty ke světovému míru.

Přitom zůstával tím, kým se vyučil: historikem, moderních dějin. Čím se zabýval nejvíc? Ranami, do kterých nejdříve vkládal ruce, aby se mohly začít hojit. Nevyhýbal se svému dílu odpovědnosti, svému hledání a tápání.  Aby nikoho nemusel obtěžovat a po nikom nic chtít vydal po Listopadu vlastním nákladem knížku o sobě, o běhu svého života. Nazval ji příznačně skromně, neokázale, čtyřmi velkými písmeny: LXXX. Osmdesát. Osmdesát let života.

Když tu vypočítávám Jirkovy zásluhy a činy, vidím, jak je to těžké. On vůbec neměl smysl pro sebereklamu, pro osobní marketing. Pro něj platilo ono křesťanské „ať levá ruka neví, co dělá pravá“. Jiří měl přitom těch rukou určitě více než jen dvě. Byl člověkem neokázalé pomoci a udělal dobrého víc, než si jeden dokáže vzpomenout.

Mně kupříkladu nabídl pečlivou editorskou pomoc při psaní mé knihy „Devětaosmdesátý“. Jezdil tehdy za mnou do lázní a trávil tam se mnou vždycky celý den.

Jistěže daleko významnější bylo jeho pětileté šéfredaktorování revue Listy. A tak i díky němu můžeme dnes mluvit o bezprecedentní šestačtyřicetileté trvající linii tohoto časopisu, jehož posrpnovým zakladatelem byl Jiří Pelikán. Vlastně nejen podle titulu této tribuny české demokratické levice je tato řada ještě o několik let delší. Je to malý velký zázrak v zemi s tak zpřetrhanými dějinami.

Jirka se vždycky ozval, když se objevily pokusy zfalšovat naše moderní dějiny či přikládat na ně primitivní, nenávistně černobílý rastr. Byl ale střízlivým realistou a věděl, že s jeho generací spory o naši minulost neskončí. Před několika lety napsal do Listů text, který nazval, řekl bych, že velmi vančurovsky: „Počkejte, prosím, až umřeme“. On sám se do konce života přičiňoval, aby tu nebylo snadné lhát. A nebylo to jen v obraně pozic, které tu levice ztrácela hlavně v prvních letech po Listopadu. Dokázal být přesvědčivým kritikem také polistopadových problematických praktik, které neměly ideové či politické předznamenání. Proti dobovému proudu investigativně popsal například privatizaci Mladé fronty, padni, komu padni.

My, kteří jsme dosud neumřeli, na Jirkův významný podíl na uzdravování naší společnosti nezapomeneme. Naší povinností však je nejen nezapomínat, ale posílat toto naše svědectví dál. Soustředit jeho práce, sebrat vzpomínky na něj. Jeho vzácně vyrovnaná reflexe roku 1968 „Naděje a zklamání“ a práce o mírovém úsilí velkých lidí minulosti nesmí zapadnout.

Napadá mne nakonec, že Jirka Vančura byl nejspíše z rodu Donů Quichotů. Ale právě že beze všech těch quichotovských okázalých, směšnosmutných gest. Křídla větrných mlýnů, se kterými se potýkal, byla skutečná. Jeho boj s nimi byl mírný, ale vytrvalý. A jeho paže byla pevná.

Postoji vědoucí skepse, která u něj nevedla k rezignaci, odpovídal jeho úsměv, kterým zůstane - alespoň v mé paměti – úsměvem posmutnělým, chápajícím, ale nikdy nerezignujícím. Laskavým, vstřícným, vždy zároveň nabízejícím pomocnou ruku.

Sbohem, Jirko. Jsme Tvými dlužníky. Nikdy na Tebe nezapomeneme.