Výňatek z rozhovor rozhovoru s Václavem Havlem (RSE)

1989, 15. července, Mnichov. – Výňatek z rozhovor rozhovoru s Václavem Havlem, vysílaného československou stanicí Rádia Svobodná Evropa.

[…]

K.: V Československu koluje petice Několik vět. Dostáváme dopisy a telefonáty našich posluchačů, že by se rádi připojili k signatářům, kdyby v jejich městě nebo obci byly vystaveny podpisové archy. Vy sám víte, jaký má ohlas. To je nepochybně příčinou prudké reakce režimu. Kolik místa v režimním tisku, kolik času v rozhlase se věnuje spílání organizátorům a signatářům! Je protisocialistické nebo protiústavní žádat dodržování lidských práv a diskusi o padesátých letech nebo o roce osmašedesátém nebo o takzvané normalizaci?

H.: Celá atmosféra kolem tohoto provolání je ohromně zajímavá. Reakce moci je chaotická, panická, rozesílají dálnopisy všem stranickým organizacím, aby dělaly schůze a odsuzovaly to. Stranické organizace se začínají bouřit, říkají, co máme odsuzovat, když to vlastně neznáme, a oni jim to nechtějí dát. A když jim to dají, stranické organizace říkají, no a co je na tom špatného? Teď tady někde dostáváme takové ty odsuzující dopisy. V nich je napsáno dokonce „věc, dvojtečka“, jak se to píše v úředních dopisech. „Věc: dálnopis ÚV KSČ.“ Přímo tam vyjevili, že je to psáno na základě centrální direktivy. Vše nasvědčuje tomu, že v nějaké té centrální direktivě jsou i naše adresy, protože jinak by bylo nepochopitelné, jak by je znali. Je v tom jakýsi nový prvek [spočívající] v tom, že vždycky při všech kampaních se tyhle hlasy posílaly na ústřední výbor nebo do Rudého práva, ale ne těm „nepřátelům vlasti“, proti kterým to bylo namířeno. A že to teď posílají nám, to je sice trošku obskurní, ale jakoby náznak jakéhosi dialogu; proč by nám to jinak posílali? Vždyť my jsme přece podle nich nepřátelé, kteří rozvracejí republiku a s nimiž se hovořit nemá, a najednou jsme adresáty těch dopisů. Daleko zajímavější jsou samozřejmě reakce v podnicích a v různých institucích, kde se to jakoby začíná štěpit; ono to opravdu přerůstá v jakési referendum o poměrech. Ke mně chodí od rána do večera lidé a každý den dostávám stovky dopisů. Ty dopisy, které například provázejí podpis pod Několik vět, jsou strašně zajímavé. Zdá se, že společnost opravdu cítí to, o čem jsme mluvili, že se ocitáme na historické křižovatce; společnost už je jakoby netrpělivá. Lidi to berou jako svůj životní krok, jako základní existenciální rozhodnutí, ať je to známý herec anebo nějaká dojička krav. A jak vyplývá ze všech průvodních dopisů, dávají svému podpisu význam – teď jsem se osvobodil, teď jsem se napřímil. Samozřejmě je to provázeno spoustou zmatků a nedorozumění, lidi si třeba myslí, že mně a těm, jejichž adresy jsou uvedené, nechodí pošta, a tak všelijak tajně se nám pokoušejí podpisy pašovat a jsou kolem toho až komické historky. Strašná spousta těch archů koluje, ale nedostanou se k nám, a těžko můžeme pak počty těch podpisů sčítat, ale je to myslím celé dost zajímavé, ta věc je permanentní, ta se může podpisovat furt, dál a dál, a jak se to bude vyvíjet, jak to dopadne, uvidíme. Moc jako by vystřelila základní munici, to jest ty odsuzovací hlasy „čtenářů“, a teď zřejmě přesně neví, co dělat dál. Jestli nás mají zavřít, nebo jestli to mají nechat být, nebo o tom mlčet, nebo pokračovat v těch kampaních, a ještě víc tlačit stranické organizace, aby se proti tomu vyjadřovaly. O tom se zřejmě, možná zrovna v těchto minutách, radí.

K.: Nemáte někdy dojem, že ti členové strany, kteří Vám píší, opisují jenom nějaké stranické směrnice a vůbec nevědí, co v té petici je?

H.: To je velmi různé, taky je charakteristické, že ty dopisy jsou většinou vlastně jakoby anonymní. Tam je sice hlavička nebo záhlaví závodní organizace KSČ při tom a tom podniku, JZD a tak, ale ten podpis je většinou nečitelný. Samo sebou se vždycky v takovýchhle trošku dramatičtějších chvílích probouzí k životu i politické podsvětí. Dostal jsem dopis, kde píšou – ty chartistické prase, budeš brzo zavražděný a opatři si policejní ostrahu a tak podobně. Tomu nepřikládám žádný zvláštní význam, jenom o tom mluvím jako o signifikantní známce toho zvláštního napětí. V nakladatelstvích a v kulturních institucích je tlačí svazy a ředitelství a podobně, aby to nějak odsuzovali. Oni nechtějí, protože to spousta jejich zaměstnanců už podepsala; teď se o tom všelijak dohadují, jestli se jména signatářů Několika vět smějí nebo nesmějí v novinách uvádět. Každý den vydají jinou směrnici; v první chvíli například ředitel televize řekl, že se musí přes prázdniny zrušit smlouvy se signatáři, kteří vystupují v chystaných televizních inscenacích. No a zjistili, že v každé inscenaci aspoň jeden nebo dva signatáři vystupují a že by vlastně mohli televizi zabalit na dva měsíce a pan ředitel Batrla by musel hrát všechny role ve všech hrách sám. Tak to zase zrušili a novinám [sdělili], že o nich tedy můžou psát, ale nesmějí jim dělat moc velkou propagaci; fotka [Hany] Zagorové že nemá být na první stránce, ale na desáté. To je nesrovnatelné se situací, jaká byla třeba po Chartě, a svědčí to o tom, že společnost ožívá, že se to rozděluje a že se lidé probouzejí. Myslím, že petice přišla v pravou chvíli, že doba k tomu prostě dozrála. 

Pole