Jana Machalická: Odcházím s Odcházením

Článek vyšel v Lidových novinách 21. 6. 2008. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Ve svých 82 letech hraje čtrnáct dní každý večer.

Babičku, Odcházení i one woman show. Vlasta Chramostová je něco jako pták Fénix českého divadla.

LN: Sledujete, jak se vyvíjí kritická reflexe Odcházení?

Jistě. Vrstevnaté Havlovy hry mají vždycky ještě jeden vedlejšíúčinek, vydávají svědectví o těch, kdo o nich píší. Po Odcházení je to stejné. Bylo hodně chvály i rozporů. To je dobře, ale jedna zřejmě mladá recenzentka nic nepochopila a zpochybnila Havlovu integritu otázkou, jak to myslel s tou pravdou a lží. To mě, přiznám se, rozzlobilo. Jako by Havel byl Jekyll a Hyde, jako bychom právě jeho neměli dost příležitostí poznat. Je dospělý a dost inteligentní a moc dobře ví, že se s lidskou blbostí musí bojovat bez naděje na vítězství. Je mu přece jasné, že takové ideály se nikdy zcela neuskuteční. Ale musíme je mít a něco pro ně dělat. Není většího nebezpečí, než když slušní lidé umožní svou netečností zvítězit lži a nenávisti. To je přece tak výmluvné - zakomponovat ten citát na konec hry. Když jsem to četla poprvé, dojalo mě to. Pro mne jasněřekl - navzdory tomu, co jsme tady celou dobu hráli a navzdory realitě, kterou žijeme, pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí. A dobrou noc a mějte hezké sny. Třeba o tom, jak aspoň v nějaké rovině a kauze pravda zvítězila.

LN: Říkala jste, že Odcházení má pro vás ještě zvláštní symboliku.

Odcházím s Odcházením a jsem ráda, že se s divadlem loučím právě touto inscenací. Zkoušení bylo krásné a intenzivní a mám radost, že hrajeme pro lidi, kteří se ohromně baví, každý pochopí tolik, kolik je schopen pochopit. Tahle hra se bude jistě dělat mnoha způsoby. Takový je osud velkých autorů.

LN: V Odcházení pořád někdo hledá konkrétní souvislosti se současností. Čím myslíte, že to je?

Ale to přece patří k divadlu už dva tisíce let. Když jsem jako sedmnáctileté děvče za války hrála Tylovu báchorku a učitelský mládenec vstal a řekl - slunko, bohdá opět vysvitne, měla jsem dojem, že lidé vstanou, zazpívají hymnu a nás potom všechny postřílejí. A od té doby vím, že je strašně důležité, s čím lidé do divadla přicházejí, co se jim honí hlavou. Irena v Odcházeníříká: Když politik koupí pro sebe a své příbuzné krátce po sobě pět luxusních vil, není to divné? No v Paříži budou diváci myslet na Chiraka a jeho byt na Champs Elysées a ani u nás, i když to některé politiky rozzuří do běla, těm asociacím nikdo nezabrání. Měli by spíš dělat všechno pro to, aby je naše skandální realita nevyvolávala.

LN: Opravdu jste pevně rozhodnutá skončit?

Jsem. I když vím, že v životě dopadne všechno jinak, než si člověk naplánuje. Chtěla jsem původně skončit s Třemi životy v Kolowratu, bilancující beneficí k 80. narozeninám, ale pak přišly dvě nabídky - Němcové Babička v Národním a Odcházení. To se neodmítá.

Že to myslím vážně, jsem si sama ověřila, když jsem se vzdala ve filmu krásné dramatické role staréženy. Pánbu mě totiž zahrozil - nezlob a brzdi. Když jsme zkoušeli Odcházení, tak jsem onemocněla, pět dní mně bylo zle a pochopila jsem, že prázdnin se po letošní náročné sezoně nemůžu vzdát. Sotva si lze představit protichůdnějšíúkoly než Babičku s Pitínským v Národním na straně jedné a Odcházení s Radokem v Arše na straně druhé. Je to myslím krásné divadelní vyvrcholení a zakončení. Filmu a televize se nezříkám. Bude-li mě nová generace potřebovat, zeptají se mě. Na jednorázové akce se člověk vybičuje, ale divadlo je řehole.

LN: Kritika si ale vesměs na Pitínského režii smlsla, že?

Nikdo z divadelníků mi nevzdal takový hold jako režisér Pitínský. Ale byly s Babičkou potíže, měli jsme málo času. Teď už se to ale setřáslo a divadlo je plné.

Vzpomínám, jak jsem na pražské Chmelnici viděla koncem 80. let HaDivadlo. Potřebovali jsme po někom poslat do Brna Uhdemu petici proti zavření Václava Havla. Řekla jsem si, když dělají takové divadlo, tak jim mohu důvěřovat. Oni to dovezli a to bylo moje první setkání s Pitínským. To druhé bylo s Maryšou v Národním divadle, kde jsem hrála Lízalku. To bylo krásné představení. V Babičce říkám, lidé mají zlé huby, kdo ve slunci chodí, stíny ho následují. A to jsme zase u Odcházení a u Havla. Inteligentní lidé chápou jeho duchovní rozměr, to, čím převyšuje průměr, ale přetrvávají dva extrémy: zbožnění a nenávist. Podle mého se ale Odcházením jednoznačně prokázalo, že se dovedl z politiky vrátit k umění. A skvěle. Přeju mu to. Návraty z jakéhokoliv ghetta jsou strašně těžké, něco o tom vím. A vidím to i na kamarádech, kteří se vrátili z emigrace, přišli a čekali, že jim tady prostřou červený koberec. Když se to nekonalo, nedokázali překročit ten bludný kruh, do kterého se dostali.

LN: Co jste při svém návratu k profesi řešila, přetrvávají ve vás ještě negativní pocity?

Dlouho jsem měla pocit, že musím přesvědčit, že to, jak hraju, je názor, ne nedostatek. I vy jste mi vytkla patos, ale on znamená také etos a dnešní doba se obojího bojí. Měla jsem pocit, že musím pořád připomínat, že jsem to někdy uměla a dost dobře. Jenže, jak napsal pan Seifert ve své nobelovskéřeči, kultura je úplná, zralá a schopná trvání a rozvíjení jen tehdy, pokud v ní má místo patos, pokud mu rozumíme a dovedeme ho ocenit -a zejména pokud jsme ho schopni. Připadalo mi, že se to týká celé mé divadelní generace, která už tu není. Lukavský, Voska, Hrušínský. Kolikrát jsme spolu hráli, my jsme se k sobě totiž výborně hodili. Anebo Brodský. Když byl na Vinohradech Sokratem, já byla Xantypa, když jsem byla Lorcova Čarokrásnáševcová, byl on švec. Ale minulost dneska nikoho nezajímá. Pochopila jsem, že se musížít přítomností. I já. Měla jsem ale leckdy dojem, že můj návrat byl problém hlavně pro mé okolí. Moc dobře vím, proč jinak hraju v Národním Anežku Přemyslovnu a Volumnii, jinak prózu, jinak verše a jinak improvizuju v Kolowratu, a když jdeme s Milotou ke Krausovi, tak chytrý pochopí, že bychom se mohli živit jako baviči. Za osmnáct let se leccos projasnilo.

LN: Mně se ale zdá, že jste si svou obrovskou energií ztracená léta stáhla zpátky.

Divadelní pánbu mně to dopřál, protože jak mi těch dvacet let vzal, tak mi je zase dal. Protože jestli se mi podaří ještě dvě sezony dohrávat představení, která mám na repertoáru, budu v Národním divadle rovných dvacet let. A to stačí.

LN: Vy jste se vlastně nemusela přehrávat do charakterních rolí, dala jste si pauzu a pak do nich rovnou vklouzla.

Nebylo to tak snadné, jak se to řekne. Odešla jsem ve čtyřiceti a vrátila se třiašedesáti. Ve své ješitnosti bych ráda upozornila, že byly vynikající a krásné herečky jako třeba Maryčka Glázrová, Blanka Waleská, nebo Vlasta Matulová, kterým se tohle nepodařilo. Moje uctívaná Scheinpflugová to ovšem dokázala. Stala se mi příkladem, jak hrát báby.

LN: Jak dobře jste se s ní znala?

Byla velkým vzorem mého zralého věku. Nejen v rovině herecké, ale i občanské. Mockrát jsme spolu hovořily, hrály v televizi i v rozhlase. Ještě po smrti jsem měla příležitost se jí zastávat, když jí vyčítali, že v roce 68 nešla k Ferdinandu Peroutkovi. Jak já to chápala: právě znovu po letech začala hrát a nechtěla o to přijít. Asi se oprávněně obávala, že i v Americe ví StB o každém jejím kroku. Chtěla dokázat, že nebyla jen Čapkova žena, ale měla v českém divadle a kultuře své vlastní místo. Když zemřela, přinesl mi doktor Krčma verše, které se našly na jejím psacím stole. Přednesla jsem je u její rakve při smutečním obřadu ve Strašnicích o Velikonocích 1968. Staly se v průběhu let součástí i mé víry. „Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač...“

LN: Vaše benefice Tři životy je tříhodinová one woman show, kterou hrajete s impozantním „drajvem“. To je improvizace?

Jistěže máme stanovené okruhy a narážky kvůli pouštění zvyukových ukázek, ale jinak je to improvizace na daná témata a také záleží na publiku, které přijde. Jsou to vlastně moje memoáry zhuštěné do divadelního času a prostoru. Před časem Česká televize chtěla, abych účinkovala v cyklu Třináctá komnata. Řekla jsem jim, že dělám třináctou komnatu několikrát měsíčně už dvě sezony. Někdy, na prvních reprízách, mně to připomnělo mé bytové divadlo. Všichni kamarádi chartisti přišli. A zase napříč politickým spektrem a generacemi - Jiří Dientsbier, Karel Schwarzenberg, Petr Uhl, Petr Pithart, Milan Uhde, Václav Havel, Věnek Šilhán, Radim Palouš, Jiřina Šiklová, Dana Němcová. A Martin Palouš, když mě zval, abych zavřela starou budovu české ambasády v Nev Yorku, říkal - ten barák je starý, zchátralý, ale vzácný, tak si myslím, že ty jsi ta pravá. Teď pojedeme do New Yorku se Třemi životy, těším se a mám i obavu. Ale Martin chce, aby američtíČeši věděli, zač toho byl loket v padesátých letech minulého století.

LN: Zmínila jste, že píšete další knihu pamětí. Kolik toho máte?

Píšu o svých návratech po roce 1989. Říkám si, že je možná důležitější, abych psala, než abych hrála, divadelní herectví je prchavé. Můj muž sice říká, že tam jsou samé krávoviny, ale nečetl to, jen nahlédl. Ano, mám šest sest stránek krávovin a až jich napíšu ještě tisíc, budu mít z čeho škrtat. Nakonec to upřesním co do faktů a do krásy jazyka a snad to vyjde.

LN: Vášživot byl dramatický, ale pokaždé jste se dokázala znova postavit a jít. Máte rodinné dispozice k takové vitalitě?

Asi ano, moje tetička byla svého času nejstarší sokolská náčelnice v Čechách, moc zajímavážena. Jako ředitelka školy v obci Rouchovany uchránila sochu T. G. Masaryka až do 80. let. Když umřela, odvezli jsme kytky z krematoria právě k té soše. A za tři dny už byla vyvrácená. Její bývalížáci, později funkcionáři KSČ a JZD, si netroufli za jejího života na ni sáhnout.

LN: Pocházíte z buržoazní rodiny, jak se to stalo, že jste se zapletla s komunistickou stranou?

Do KSČ jsem vstoupila v roce 1962, kdy začal obrodný proces. Věřila jsem, že teď je ta chvíle, kdy zevnitř můžeme ovlivnit, co se bude dít. Tenkrát se začalo vracet z kriminálů tolik politických věznů a panovala hlavně v kultuře nadějná atmosféra. Pocházím ze středostavovské rodiny, tatínek byl elektroinženýr, nebyli jsme ani chudí, ani bohatí. Otec byl typický prvorepublikový vzdělanec a velký masarykovec, jeho bratři padli v legiích. Teprve později jsem pochopila, proč se babička nikdy moc nesmála. Takže jsem byla z takové spořádané rodiny a pak jsem se ve 24 letech provdala za přesvědčeného komunistu. Ten se v 50. letech obratem - jako favorit popraveného Otty Šlinga -stal „nepřítelem strany a vlády“ a s revolverem v zádech ho vyvedli z rozhlasu. Stala jsem se ženou zločince, v 60. letech jsem chtěla reformovat a 70. letech jsem byla zločinec já sama - disidentka a „ztroskotanec a zaprodanec“. Za pražského jara jsme s Milotou šli přesvědčovat kamaráda Jiřího Stránského, aby se k nám přidal a on nás poslal do háje s tím, že co mají bolševici v rukou, nemůže dobře dopadnout. No a měl pravdu, srpen zcela zpřevracel naše myšlení i životy.

LN: Už půlrok se pražští umělci přetahují o peníze s radnicí, která se pod vedením pravicové strany cítí na koni. Co tomu říkáte?

Že je to celé nekulturní. Umění je velmi jemné předivo. Pan radní Richter mu zřejmě nerozumí a mně to připadá, jako kdyby postavili řezníka k mozkové operaci. Nekvalifikované zásahy do divadla z pozice moci jsem zažila víckrát. V padesátém roce z Divadla na Vinohradech udělali přes noc armádní divadlo. Deset let pak sváželi do hlediště vojáčky a ti tam po výcviku spali. Byla jsem u toho, když se zavíralo Divadlo Za branou. Nejdřív přišli dva páni jako z Kafky. Měli kufry a v nich cihly a zazdili dveře, kterými se vcházelo na jeviště. Že prý by mohl při požáru vzniknout vzdušný vír. Pak divadlo, kteréúspěšně reprezentovalo českou kulturu ve světě, zavřeli. A do třetice jsem to zažila tady u sebe doma, když StB odvážela moje diváky do noci a lednové zimy. Inženýra Battěka a Ivana Kyncla nechali sto kilometrů za Prahou v lese a ve sněhu a řekli jim, aby přemýšleli o moci a o umění.

LN: Společnost se polarizuje a to, co se děje s pražskou kulturou, je výrazem širší společenské krize. Kde myslíte, že se stala chyba?

Hned na začátku, když noví politici chtěli rychle vytvořit bohatou vrstvu. Zapomněli na morálku, rozhodli se, že „účel světí prostředek“ a poctivě vydělané peníze nejsou k rozeznání od špinavých. Jenže s těmi přišli veksláci, mafie a jejich metody.

LN: V tradičně demokratických zemích, už dávno vědí, že vševládnou ruku trhu nelze aplikovat na kulturní statky. U nás jsou tyto požadavky interpretované jako bolševické Co tomu říkáte?

Pan Kratochvíl napsal, že my všichni - třicet tisíc lidí - kteří jsme podepsali petici proti rozhodnutí radnice, si notujeme s bolševikem. Bohužel, to dnešní mocní opakují staré chyby a plní, co napsal Orwell, budují ministerstvo zapomnění. UžČapek napsal - neznalost, nenávist a nedůvěra, to je klima komunismu. Z metod, jako jsou placení statisti, kteří pořvávali na Suchého, ať jde někam, je mi nanic. Připomnělo mi to dobu, kdy umřel Šmeral. Chtěla jsem jít na jeho funus, protože jsem s ním hodně hrála. Jako prostistátníživel mě tam nepustili, ale zato u něj seděli statisti, kteří předstírali, že truchlí, protože byl národní umělec.

LN: Dokáže vás s tím, co jste prožila, někdo ještě překvapit?

Ani ne, možná udivit, tím, jak lidé uvažují. Teď po mně kolegyně chtěla to, co můj muž natáčel v srpnu 1968 a divila se, že nic nemáme. Přece ale kdybychom v těch nocích roku 1968 přemýšleli, jak to v roce 2008 zpeněžíme, tak bychom nic nenatočili. My jsme prostě děti minulého století. Kolegyně po mně chtěla to, co můj muž natáčel v srpnu 1968, a divila se, že nic nemáme. Přece kdybychom v těch nocích roku 1968 přemýšleli, jak to v roce 2008 zpeněžíme, tak bychom nic nenatočili.