Petruška Šustrová: Tři životy? To spíš Matka Kuráž!

Článek vyšel v Lidových novinách 7. 10. 2019. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Zaslechla jsem odkudsi včera, že Vlasta Chramostová měla tři životy – jeden herecký „před“, jeden herecký „po“ a jeden mezitím, ten disidentský. Moc se mi to nezdá, znala jsem ji jako člověka až pozoruhodně celistvého: to spíš okolní svět měl různé životy. Že si něco jiného myslela v mládí a něco jiného ve stáří, pokládám za naprosto přirozené: na vás snad nepůsobí nové věci, se kterými se setkáváte? Vás nikdy nic nepřinutí pochopit, že jste se mýlili? Pak byste se nad sebou možná měli zamyslet…

Nejvíc jsem Vlastu samozřejmě vídala v té prostřední části jejího života. Předtím pro mne byla slavná herečka, kterou jsem nemohla neznat z plátna či z jeviště, člověk za pomyslnou zdí oddělující ty „slavné“. I když filmy Až přijde kocour nebo Bílá paní dodnes podle mne patří k základnímu vzdělání v oboru českého filmu. A co teprve Spalovač mrtvol… A pak taky Chramostová jako Matka Kuráž! To by vlastně mohla být i její přezdívka.

Když mezi prvními podepsala Chartu 77, byla samozřejmě pro každé divadlo nepřijatelná, ale ona byla veřejně odepsaná už předtím, pomáhala přece Standovi Milotovi s natáčením okupantů v srpnu 1968 a přes to by se „normalizující se“ režim nepřenesl, musela by veřejně poplivat sebe i Milotu, a to by ta odvážná a statečná žena neudělala.

Nerozlučná dvojice

Když myslím na Vlastu, nedokážu na ni myslet jako na jednu jedinou: byli prostě se Standou nedělitelná dvojka. Přišli o práci? To je smutné, ale něčím se živit musíme, řekli si. A s příznačným humorem se vydali na smetiště – nikoli dějin, jak si přál režim, ale skláren, které se nacházely blízko jejich pohostinné chalupy. A tím, co tam našli, zdobili stínidla lamp, které Vlasta šila a které byly chloubou nejedné domácnosti. Chloubou leckterého divadla by byly i jejich společné inscenace bytového divadla, jenže ty nesměly překročit rámec bytu: pro veřejnost měli být Chramostová i Milota navždy zapomenuti. A postupem času zabránili estébáci i tomu bytovému divadlu: prostě tam zájemce nepustili nebo je odvezli k výslechu, což věru nebyl umělecký zážitek. Snad v žánru hororu, ale obávám se, že zájemců o horor ve vlastním životě se najde pramálo.

Vlasta se Standou ovšem poskytovali určité domácí divadlo i v reálu: jejich neustálé škorpení (chtělo by se napsat milostné) bylo tak halasné, vynalézavé a vtipné, že návštěva u nich byla vždycky zážitkem, který člověku prosvěcoval mnoho dalších dnů.

Po zhroucení komunismu zase Chramostová mohla na jeviště i před kameru, takže se každý může přesvědčit, že to byla opravdu velká herečka. A mohla také vydat tištěné a nikoli samizdatové paměti, které se prodávaly a ve kterých si každý může přečíst, jak všechny ty zvraty i doby poklidu prožívala.

Poslední setkání

Já mohu přispět něčím, co se do těch pamětí dostat nemohlo, totiž vzpomínkou, jak jsem ji naposledy potkala letos v létě na bleším trhu na jednom pražském předměstí. Byla na vozíku (vozily ji samozřejmě kamarádky, které kdysi dávno nemohly být v disentu, protože na to byly moc mladé, ale později spojily život s bývalými disidenty), byla jí půlka, nemohla skoro vůbec chodit a špatně slyšela. Přesto z ní, ač se to může zdát neuvěřitelně, přímo tryskala dobrá nálada a životní energie. Žádná senilita, žádné sebelitování. Jen ten Milota, který už půl roku nežil, tam chyběl – ačkoli vlastně ne, nechyběl, jeho jméno padlo každých pár minut, vznášel se tam mezi námi jeho nepotlačitelný duch.

Když jsem pak jela autobusem domů, říkala jsem si, že Vlasta asi brzy umře, že je příliš energická na to, aby vystačila moc dlouho jen se vzpomínkami a s přáteli. A přiznám se, že když jsem se dozvěděla, že zemřela, nějak jsem ji nedokázala litovat. Sebe ano, je mi moc líto, že ji už živou nepotkám. Ale ji ne: úplně se mi před očima vybavilo, jak si tam nahoře padli se Standou do náruče, jak se zaradovali a hned se celí šťastní pustili do dalšího nekonečného sporu.