Jana Machalická: Jako pták fénix

Článek vyšel v Lidových novinách 16. listopadu 2016. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Herečka Vlasta Chramostová, která zítra oslaví své devadesáté narozeniny, patří k lidem, kteří se i po těch nejhorších ranách osudu dokážou postavit na nohy a začít znovu. Je vznětlivá a senzitivní, ale má také velký smysl pro spravedlnost, empatii a nezměrnou energii – ta jí také umožnila, že ještě nedávno stála na jevišti, a to dokonce ve více rolích.

Chramostová je skutečně něco jako bájný fénix, který se zrodí ze svého popela. Co se asi může člověku stát horšího než přijít o milované dítě a práci, která je tak specifická, že ji vlastně nelze nahradit. A přece se dokázala vzpamatovat, najít si svůj modus vivendi a nepropadnout zmaru. Když nemohla nikde vČeskoslovensku veřejně hrát divadlo, založila divadlo bytové, které nakonec vešlo do dějin. Se svým mužem, režimem stejně postiženým kameramanem Stanislavem Milotou, lepili a rodávali skleněné lampy a díky archivářce ND Haně Konečné tajně pod cizím jménem popisovala fotografie. Přestože její osudy byly a jsou tak lákavým soustempro bulvár a zpovídače v různých třináctých komnatách, nikdy nedovolila, aby se někdo cizí přehraboval v jejím intimním životě – říkala: „Až bude třeba, napíšu si to sama.“

„Ďábel mě dostal na pýchu“

Co řekla, to také splnila – své paměti s titulem Vlasta Chramostová vydala v brněnském nakladatelství Doplněk a rozhodně není přehnané tvrdit, že to byly nejobjevnější herecké paměti, které ve svobodné době vyšly. Chramostová je v nich otevřená, až nemilosrdná nejenom k sobě, ale snaží se poctivě dobrat pravdy i o druhých, kteří prošli jejím životem jako kolegové.

Ke svým traumatům a selháním se staví čelem, čtenáře až zamrazí, když popisuje, jak v roce 1957 podepsala spolupráci s StB: „Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletlmě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky. Mému talentu se otevřou dveře dokořán a já spatřím všechny krásy světa!“ Neméně zajímavé jsou pak pasáže z 50. let ve vinohradském divadle, kam jako čtyřiadvacetiletá herečka nastoupila po kratších angažmá v divadlech v Brně (Svobodné divadlo a Státní divadlo) a v Olomouci. Vedle řady výtečně napsaných hereckých portrétů to jsou zejména peripetie kolemaktivu členů vinohradského divadla, kde se schválila rezoluce proti Jiřině Štěpničkové, která se v roce 1951 pokusila o odchod ze země, byla zatčena na hranicích a odsouzena.

Jenže nebyla jen rezoluce, údajně tři herečky ze souboru žádaly pro Štěpničkovou trest smrti – tato fakta však byla nejasná a zejména po roce 1989 byla předmětem různých spekulací. Chramostová se nakonec odhodlala zveřejnit svědectví režiséra Luboše Pistoriuse a uvést konkrétní jména. I když šlo omalý detail ze třistapadesátistránkové knihy, vyvolal obrovský zájem laické i odborné veřejnosti.

Herečka tehdy prohlásila, že jí vždy byla protivná povrchnost, s jakou se hovořilo o tak závažném tématu. „Šlo o lidský život a tekla krev, a přesto je i dnes toto skandalizování vedeno krátkodechou a povrchní motivací. Ti, kteří tak činí, nemají odvahu objevovat  své skandály, vybojovat své souboje. Předvádějí se na pověsti mrtvé ženy, která byla obětí komunismu. Já to do té knihy napsala především proto, abych se zastala památky Jiřiny Štěpničkové, kterou jsem znala. Ona byla mým vzorem od mládí a osud jí přisoudil roli hrdinky z antické tragédie.“

Složité charaktery ji lákaly

Vlasta Chramostová se narodila vBrně, kde také během druhé světové války absolvovala Státní konzervatoř, v závěru války byla rok totálně nasazená v letecké továrně. Do angažmá v Divadle na Vinohradech přišla v roce 1950 a strávila zde dvacet let. Vedle rolí v budovatelských a sovětských hrách, které zaplňovaly repertoár minimálně do poloviny padesátých let, tu odehrála krásné role světového repertoáru, například Roxanu v Cyranovi, Lorcovu Marianu Pinedovou, Blaženu v Mnoho povyku pro nic, Marii Stuartovnu v Schillerově dramatu, Annu Kareninu.

V druhé půli 60. let byla plodná její spolupráce s režiséry Lubošem Pistoriusem a Jaroslavem Dudkem (například Pavla Fjodorovna v Pavlíčkově Nanebevstoupení Sašky Krista nebo Konstance vDürrenmattově Králi Janovi). Postupně herecky vyzrála, od mladých temperamentních hrdinek byl už jen krok k dramatickým heroinám, což byla poloha, která jejímu naturelu vyhovovala – na jevišti vždy působila vznosně a efektně, ale zároveň dokázala mít i civilní projev s ironickým podtextem.

Složité charaktery ji lákaly a je škoda, že se nemohla dál rozvíjet pod vedením Otomara Krejči, v jeho Divadle za branou strávila necelé dva roky (1971–72) a zahrála si zde například Arkadinu v Čechovově Rackovi. Poslední Chramostové rolí na oficiální scéně byla Matka Kuráž v Pistoriusově inscenaci Brechtova dramatu vChebu. Příštích sedmnáct let strávila bez divadla, a i když bytové divadlo, které vymyslela a provozovala se svým mužem, bylo pozoruhodné, nemohlo jí nahradit živý kontakt s publikem. Uvedli zde například Kohoutovu úpravu Shakespearova dramatu Hra na Makbetha a Pavlíčkovo monodrama o Boženě Němcové Dávno, dávno již tomu. V této době se také angažovala v disentu, je signatářkou Charty 77.

Babička a Odcházení

Hned v roce 1990 byla Vlasta Chramostová jmenována čestnou členkou Národního divadla a záhy se stala řádnou členkou souboru. Na jeviště se vrátila v roli Kněžny Anežky v Hilbertově Falkenštejnovi, následovala Paní Frolová v Pirandellově hře Je to tak – chcete-li. „Dlouho jsem měla pocit, že musím přesvědčit, že to, jak hraju, je názor, ne nedostatek. Vytýkali mi patos, ale on znamená také étos a dnešní doba se obojího bojí. Měla jsem pocit, že musím pořád připomínat, že jsem to někdy uměla a dost dobře,“ řekla v rozhovoru pro LN.

Za dvacet let odehrála na první scéně řadu rolí, například Zofii v Kyanidu o páté, Volumnii vRajmontově Coriolanovi, pokusu o politické divadlo, Lízalku v Pitínského Maryše. Pitínský ji pak obsadil do titulní role své postmoderní adaptace Němcové Babičky, touto rolí se také Chramostová s Národním v roce 2010 rozloučila. V roce 2006 měla také velký ohlas její benefice Tři životy, kterou herečka připravila s Ivanem Rajmontem. Její poslední divadelní rolí ale byla Babička v Havlově Odcházení, které v roce 2008 nastudoval David Radok v Divadle Archa, objevila se pak ještě ve filmové verzi.

Tehdy už cítila, že ji divadlo vyčerpává. Původně chtěla skončit už po své benefici, ale jak sama řekla, Odcházení a Pitínského Babička byly nabídky, které se neodmítají.„Sotva si lze představit protichůdnější úkoly než Babičku s Pitínským v Národním na straně jedné a Odcházení s Radokem v Arše na straně druhé. Je to myslím krásné divadelní vyvrcholení a zakončení. Filmu a televize se nezříkám. Bude-li mě nová generace potřebovat, zeptají se mě. Na jednorázové akce se člověk vybičuje, ale divadlo je řehole.“A protože Vlasta Chramostová nelicituje, a jak řekla, tak také udělala, dohrála obě role a odešla. Prý to stačilo – jak jí divadelní pánbu dvacet let vzal, tak jí je zase dal.