Pavel Kohout: Madame Courage (1976)

(místo padesáti růží)

V den, kdy jí bylo třináct (brzy nato šla na konzervatoř), jsem uviděl svého prvního mrtvého. Proti arcibiskupskému gymnáziu v Bubenči skočil z okna koleje neznámý student. Dlouho ležel mezi motocykly a sajdkárami, z nichž trčely hlavně kulometů. Až k poledni ho německý poddůstojník přikryl prostěradlem, jehož majitel odjel -do koncentráku. Jak plynul čas, nadšený soucit se studenty opadal. Kdo dostal strach, nazval jejich jednání nepředložeností. Kdo už měl pro strach uděláno, protože ho sám naháněl jiným, nazval je provokací. Potom strach pominul a 17. listopad vstoupil do čítanek.

Když jí bylo dvakrát třináct, spatřil jsem ji, tehdy už slavnou, ve své prvotině. Chci-li zjistit bez šálivé optiky let, jací jsme byli, čtu si Dobrou píseň. Text, který jsem tak vášnivě napsal a ona tak přesvědčivě hrála, je z těch, jaké produkují bud' mazaní cynici, nebo naivní snílkové.Jeví se, že autor i herečka patřili k druhým, kteří jsou nebezpeční dvakrát. Poprvé, když vytvářejí fikci, že se jejich ideál stal skutkem, ačkoli to ještě dávno není pravda. Podruhé, že mu zůstávají věrni, když už to dávno pravda není.

Zhruba pravda to byla, když bylo Vlastě Chramostové zhruba třikrát třináct. Arii tehdy nebyla společnost ideální (vždyť ideální nejsou ani ideály), ale dosáhla velmi snesitelné rovnováhy mezi chtěným a možným. Moc dokázala, co jí občas propůjčuje predikát osvícenosti; přiznat se k vlastním tragickým omylům. Tak zlidštěnou moc má i kritický občan radši než další z neposkvrněných fikcí.

Patří k úkonům politika nevázat se na dané slovo. Patří k údělu umělce být za slovo brán. Proto se i za zlé činy omluvili jen ti, kdo je nespáchali, jejichž vinou nebyla lež, ale víra. Měl-li mít ideál ještě šanci, nesměli už nikdy věřit, ale tím pevněji hájit poznanou pravdu. Tu základní, která vítězí jednou za sto let a na pár prchavých týdnů, ale přesto jen ona dává životu smysl a člověku naději: že dvakrát dvě není pět, že účel nesvětí prostředky, že občané nejsou majetkem státu.

Setrvá-li na pravdě spisovatel, který jí dal slovo, dělá jen, co se patří. Setrvá-li na ní herec, který jí propůjčil hlas, překračuje vlastní stín. Setrvá-li herečka, pokloňme se. Nikdo z umělců není závislejší na náhodě, štěstí a vrtkavosti vrchností, už divadelní počínaje, než herci - jen herečky. Tichou poštou hereckých genů putuje Bonapartův vzkaz hercům, kteří mínili znovu uvést Figarovu svatbu: Pánové, revoluce už zvítězila. Kdo chce hrát; ať si nezahrává. Francouzský mim je císařův mim. Rakouský císař zrušil v Burgtheatru děkovačky: herci se měli klanět pouze jemu.

Vlasta Chramostová nepovstala proti císaři. Pouze odmítla chválit jeho nové šaty. Nežádala po nikom, aby se přidal. Ani když ji zapřel kolega, který s ní jako partnerkou slavil svůj největší úspěch, neklesl barometr její duše hloub než na Líto. Ale právě slušnost je voda, která roztáčí mlýn špatného svědomí. Kdo už se studem propůjčoval hlas lži, aby měl za co si alespoň myslet svoje, nazval její jednání nepředložeností, kterou si sama škodí.

Ještě jednou, na podzim 1973, se našlo pár lidí, kterým její případ nedal spát, zpochybňoval poslední iluze, jimiž zaháněli skličující poznání, že i ze snílků -mohou být cynici. V chebském  DPS (Divadlo Pohraniční stráže), pár metrů od HMS (hranice míru a socialismu), směla nastudovat Matku Kuráž.

Jedno z posledních představení - přímo divadelní shodou okolností také 17. listopadu - jsem viděl. V době, kdy už vrchnost přesvědčila česká divadla, že-jim v tvůrčím rozletu nejvíc škodí čeští dramatici, a to i v hledišti, bylo její opětovné pozvání paprskem normálnosti. Pochopil jsem, že v té chvíli má na své staré diváky větší právo než kdy předtím a jejich neúčast že jí ublíží víc než důsledky účasti, jaké si možná vymyslí nenormálnost.

Nikdy na ten večer nezapomenu. Autor Brecht, režisér Pistorius i ona strhli celý soubor k výkonu, při jakém divadelní prkna opravdu znamenají svět. Vrcholem byla Píseň o velké kapitulaci. Song ženy, která ve válce ztratí majetek, děti i štěstí, zpívála žena, která v míru ztratila dítě, zdraví a s touto jedinečnou výjimkou i práci. A my přesto uslyšeli Píseň o věčné odvaze. Když rozsvítili, viděl jsem tucet předních pražských herců plakat. Souzvukem údělu a úspěchu vracela důstojnost i jim.

Čas od času pak někdo z nich zmužile pronesl její jméno před bodře naladěnými státníky. čas od času slíbili, že pro ni něco udělají. Čas od času dostala dokonce naději, která zhasla dřív, než se vrátila domů pro líčidla. Pak se dal slyšet významný ministr, že zklamala důvěru: přijala pozvání Václava Havla na představení jeho Žebrácké opery v Počernicích. Kdo si už přestal myslet svoje, aby mohl odložit i stud, nazval její jednání provokací. Ale ona jen prostě pochopila, že v té chvíli měl právo na diváky autor.

Dne 4. října tohoto roku večer se české divadlo vrátilo do 19. století. Vlasta Chramostová uspořádala představení doma, z rukopisných pamětí, které jí půjčil Jaroslav Seifert: byla to i oslava jeho 75. narozenin. Scénu tvořil půlkruh krásných stolních lamp a sisálových závěsů - to vše se naučila vyrábět s neuvěřitelnou dokonalostí, aby její tvůrčí energie ani neprchala do prostoru, ani se nekazila v duši jako žluč. Aby se prostě bez divadla nezbláznila.

Hleděl jsem střídavě přes hlavy desítek svátečně oděných i vzrušených diváků na herečku tak skvěle připravenou, že i civilnímu prostoru mezi toaletkou, knihovnami a gaučem vnutila magickou dimenzi jeviště, a z okna, na opravenou fasádu Národního muzea, kde přesto nezmizely stopy kulek.

Před domem se v autech nudili chl4pci, kteří nedávno maturovali z české literatury a nyní byli pověření bojovým úkolem sledovat české spisovatele. V té souvislosti se mohl osud básníka-autora pamětí; osud herečky, osudy všech přítomných i osud - většiny národa, tak podobný osudu muzea, jevit nezáviděníhodným.

Ale který osud je záviděníhodný, když na konci všech čeká tmavá lednice? Musí-li už člověk mít strach ze smrti, proč sé má bát ještě i života? Kdo už by na to měl větší právo než tato žena? A ona jde a táhne svou káru, a na ní svá neštěstí, která odklízí stejně užitečně jako ty pískovcové balvany, co z nich zakládá za svou chalupou v Prysku přírodní scénu.

Vystoupí na ně a rozdává kuráž.

17. 11. 1976, samizdat