Pavel Žáček: Prahu vlasovci zachránili, sebe už nestihli

Článek vyšel v Lidových novinách  7. 5. 2005. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

ÚHEL POHLEDU

Pochod divize Ruské osvobozenecké armády na pomoc povstalé Praze 5. až 7. května 1945 znamenal pro její vojáky vyvrcholení téměř antické tragédie. Proč se vlastně ruští a ukrajinští důstojníci a vojáci oblečení do uniforem německého wehrmachtu, ba dokonce se zbraněmi SS rozhodli pomoci českým povstalcům? Jakou roli v tomto rozhodování měl mimo jiné i jejich vztah k slovanské Praze?
Dnes, šedesát let po událostech konce druhé světové války, si již rozhodně nevystačíme s verzí prezentovanou českými odbojáři krátce po skončení nejstrašnějšího konfliktu světových dějin - totiž že "vlasovci" - jak se dobově nazývali - přišli z podnětu českého rozhlasu, volajícího od prvních minut povstání o pomoc, případně na základě žádostí důstojníků nacházejících se v prostoru jejich přesunu mezi Louny a Berounem. Ani komunistická verze -alibistické vystoupení v poslední chvíli proti Němcům, jejich chlebodárcům - nevystačí pro vyřešení tak složitého rébusu.
Především řada důstojníků i vojáků z bílé protisovětské emigrace hlavním městem Československa prošla ve dvacátých či třicátých letech při své cestě na Západ, případně zde pracovala či studovala. Někteří z nich byli v Praze do Ruské osvobozenecké armády (ROA) po roce 1943 rekrutování. Politické i vojenské velení antistalinského hnutí navíc Prahu vnímalo prizmatem faktu, že v listopadu 1944 se zde na platformě Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR) sjednotilo. A to i přes odpor německého státního ministra K. H. Franka, který se obával možného kladného přijetí u českého obyvatelstva protektorátu.

Nenávist vůči Stalinovi

Faktem zůstává, že Rusové i Ukrajinci - a posléze i kozáci - podřízení generálu Andreji A. Vlasovovi byli výrazně protiněmecky orientovaní, i když zůstává otázkou, zda jejich nenávist vůči Němcům či nacistům byla tak silná jako vůči Stalinovi. Příliš alternativ však protistalinští dobrovolci nasazení v zimě a na jaře 1945 na východní frontě (na západě byla situace jiná) neměli. Výsledkem byl fakt, že se velitel 1. divize ROA generál S. K. Buňačenko v polovině dubna 1945 svévolně rozhodl opustit východní frontu na Odře a ustupoval na jih do Čech, zjevně v koordinaci s 2. divizí ustupující Rakouskem na sever. S největší pravděpodobností mělo dojít k jejich setkání v "českém kotli", kde chtělo politické velení KONR v Karlových Varech společně s vojenským útvary (včetně leteckých) vyčkat událostí příštích. Zde také -alespoň formálně - došlo ke spojení s kozáckými jednotkami ustupujícími z Jugoslávie.

Na žádost Pražanů

Ruské exilové prameny obsahují svědectví o kontaktech s neznámými představiteli české opozice (možná i odboje) již v Karlových Varech. Další jednání souvisela s postupem Buňačenkovy divize do protektorátu, k prvním sondážím již zřejmě došlo ve štábu divize v Kozojedech (do 3. května). V těchto dnech je doložena komunikace s jednotkou vládního vojska v Lánech, které se připravovalo k vystoupení proti Němcům, resp. dcerou státního prezidenta Háchy a také se sovětskými parašutisty.
Dne 5. května 1945 po vypuknutí povstání žádost Pražanů o pomoc jenom zdánlivě paradoxně podepřeli paraagenti NKGB z Brd, jejichž zástupci se v lesích sešli s náčelníkem štábu 1. divize. Ba dokonce vyslali se štábem dobrovolců svého styčného důstojníka! Teprve tehdy na scénu vstoupila neznámá, podle svědectví německého styčného důstojníka zřejmě četnická mise, která podepsala s velením divize dohodu o společném boji proti nacionálnímu socialismu i bolševismu. Od té doby se ve štábu divize střídal jeden kurýr z vojenského velitelství Pražského povstání z řad četníků či vládního vojska za druhým.
Velení divize sice mělo možnost otočit se čelem vzad a odvést mužstvo k postupující 3. americké armádě, leč neučinilo tak. Obrátilo celou sílu čtyř zesílených pěších pluků divize s doprovodnou obrněnou technikou a dělostřelectvem směr Praha. Vlasovci tak sice 7. května 1945 zachránili Prahu před soustředěným útokem německých bojových skupin, ztratili však několik klíčových dnů ke své vlastní záchraně. V intencích sovětské politiky likvidace jakékoliv politické a vojenské opozice pak pětadvacetitisícový kontingent dobrovolců padl v prostoru kolem Lnářů u demarkační linie do rukou Rudé armády. Jejich další osud byl jasný: velení propadlo životem a řadoví vojáci i důstojníci byli nasměrováni do gulagů.

PAVEL ŽÁČEK, historik