Tomáš Kafka: Odešel Jan Křen, velký Středoevropan

Článek vyšel 14. dubna v Lidových novinách v rubrice Nekrolog. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Sedmý duben 2020 vstoupí do dějin nejen české společnosti, ale i celé střední Evropy jako smutné datum. Toho dne ve věku 89 let odešel profesor Jan Křen.

Jan Křen nebyl jen významným českým historikem, ale též významným Středoevropanem. Tím je myšleno člověkem, který uvěřil, že střední Evropa jako kulturně-společenský biotop poskytuje svým obyvatelům mimořádnou příležitost k lepšímu rozvoji i vzájemnému pochopení.

Být Středoevropanem však nebývalo vždy jednoduché. Zejména v moderních dějinách se všemi jejich destruktivními „ismy“. Aby střední Evropa nezacházela na úbytě, bylo třeba se o ni aktivně starat a nezřídka za tuto starost i zaplatit. Životní dráha Jana Křena výmluvně ukazuje, že byl, jako občan i jako historik, k obojímu ochoten.

S určitou nadsázkou lze říci, že Jan Křen poté, co na vlastní kůži poznal, co dějiny ve střední Evropě během války a i poválečného uspořádání dokážou s lidmi udělat, snažil se tyto dějiny nejen popsat a pochopit, ale do jisté míry i „odestát“. Zdaleka přitom nešlo jen o jeho vstup do KSČ v roce 1946 a následné ideologické bloudění. S obojím se Jan Křen vyrovnal čestně a velmi důkladně, když se stal signatářem Charty 77 a doyenem českého samizdatu v době normalizace.

Pro lepší pochopení mezi sousedy

S podobně otevřeným hledím i srdcem se bral i za vzestupy a ještě více pády celého středoevropského společenství. S tímto nasazením se jako jeden z prvních českých badatelů pustil již v roce 1967 do zkoumání odsunu sudetských Němců a následně i do pokládání základů pro lepší pochopení mezi českými a německými, resp. rakouskými sousedy. Za tímto účelem rovněž po roce 1989 inicioval vznik Institutu pro mezinárodní vztahy při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, jakož i vznik Česko-německé komise historiků.

Pamětníci česko-německých vztahů z 90. let si bezpochyby dobře vzpomínají na zažitou formulaci, k níž se uchylovali jak čeští, tak němečtí politici, kdykoliv při hledání kompromisu, jak zbavit vzájemné vztahy historické zátěže, narazili na zdánlivě nepřekonatelnou překážku. Tehdy platilo, že historie se má přenechat historikům a ti už si s ní nějak poradí. Protagonisté komise historiků, a zejména profesor Křen jako její klíčová autorita, se tak nezřídka dostávali do role, která spíše přísluší diplomatům jako nositelům formulační deeskalace nežli historikům jako garantům analytické břitkosti a nezaujatosti.

Jak si s takovým dilematem profesor Křen a jeho souputníci v komisi historiků jako Detlef Brandes, Rudolf Vierhaus, Jiří Pešek či Miroslav Kunštát tehdy poradili? Jednoduše, zkusili zvládnout obojí – pochopit jak dějiny, tak i sebe navzájem. Jak se jim tato mise zdařila? Z hlediska historiků sám coby nepraktikující historik přenechám hodnocení povolanějším. Coby praktikující diplomat mohu jen vyjádřit obdiv a poděkování Janu Křenovi a komisi historiků, že nám svými odbornými i veřejnými vyjádřeními opakovaně připomínali, že vyjednávání kompromisů není a nesmí být samoúčelné a že si jak česká, tak německá veřejnost zaslouží znát pravdu.

Naštěstí na tento úkol nebyli zmínění historici stále sami. Česko-německá deklarace z roku 1997, k jejímuž vzniku komise významně přispěla, otevřela prostor pro nezaujatou diskusi mezi českou a německou veřejností a na podporu této diskuse deklarace zřídila Česko-německý fond budoucnosti a Česko-německé diskusní fórum. Je zcela v logice života profesora Křena, že v průběhu let byl aktivním členem jak diskusního fóra, tak i fondu.

Člověk obětavý i přísný

Během společného působení ve fondu budoucnosti jsem měl příležitost Jana Křena lépe osobně poznat. Pokud bych měl svůj dojem vyjádřit dvěma slovy, vnímal jsem ho jako člověka velmi obětavého i přísného. Obě tyto kvality spolu přímo souvisely. Předpokladem obětavosti Jana Křena byla, jak jinak, jeho přísnost k sobě samému. A protože v dějinách – ani českých, ani německých, ani středoevropských – nešlo jen o něj samotného, ale o nás všechny, své přísnosti nás neušetřil. Za tuto přísnost i obětavost jsem Janu Křenovi trvale vděčný. Jsem přesvědčen, že nás všechny, Čechy, Němce, Středoevropany, pokud jsme jen trochu chtěli, udělaly lepšími.

Jsem rád, že tyto zásluhy neskončily bez povšimnutí. V roce 2000 obdržel Velký kříž za zásluhy od německého prezidenta a od roku 2002 byl nositelem medaile Za zásluhy, udělené prezidentem České republiky. Dne 7. dubna 2020 odešel skutečně velký Středoevropan.

Tomáš Kafka
diplomat, básník a překladatel