Vilém Prečan: JŠ 85 aneb Fenomén Jiřina

Článek vyšel v rubrice Jubileum Lidových novin 17. června 2020. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Bývalá disidentka, socioložka, publicistka, spisovatelka a propagátorka gender studies se dnes dožívá vzácného životního jubilea

Podruhé v životě stojím před úkolem vyjádřit, co a kdo je Jiřina Šiklová. Před patnácti lety to bylo jednodušší. Připravil jsem knížku textů jejích a o ní, přidal stručnou kroniku jejího života počínaje 17. červnem 1935, kdy Jiřina Heroldová přišla na svět jako druhé dítě v rodině očního lékaře a učitelky (prvorozený syn Karel měl tehdy čtyři roky). Vyrůstala s nimi v pohodlném bytě v Klimentské ulici, kde později žila s vlastní rodinou a kde bydlí dodnes.

Při narození dostala Jiřina do vínku mnoho darů, z nichž žádný nepromrhala. Mezi jinými, možná především, vysokou inteligenci, schopnost velkého pracovního nasazení, potřebu objevovat a začínat něco nového, typicky ženskou, ale silně znásobenou schopnost dělat stejně dobře několik věcí najednou. V rodině dýchala harmonické soužití otce a matky; lásku a péči obou rodičů, typicky prvorepublikovou svobodomyslnost, vlastenectví, samozřejmost vzdělávání četbou, hluboké sociální cítění; otec byl přesvědčený sociální demokrat. Při dospívání u ní začal velmi brzy vystupovat do popředí zájem o věci veřejné, potřeba aktivně a konstruktivně zasahovat do všeho, na co mohla mít vliv, a pomáhat trpícím, nešťastným, potřebným, kdekoli na ně narazí.

Bez obtíží zvládla gymnázium a v osmnácti letech začala studovat na Karlově univerzitě; rozhodla se pro filozofii. Už ve třetím ročníku se provdala za kamaráda od raného mládí, o dva roky staršího Zdeňka Šikla, končil právě studium historie; svazek vydržel skoro čtvrt století.

V témž roce, 1956, přijala nabídku členství v KSČ. Předcházel tomu silný zážitek: Skupina starších studentů, tzv. ádékáři (absolventi dělnických kurzů), ji propašovala na přísně důvěrnou schůzi stranické organizace, kde se četl tajný Chruščovův projev o Stalinových zločinech z XX. sjezdu KSSS. Do komunistické strany ji nevedla víra v utopický ideál ani jakýkoli druh oportunismu. Snad instinkt nebo pocit, že odtud lze něco užitečného prosadit. O mnoho víc než cokoli jiného ji v té době zajímala židovská otázka a osud Židů, chtěla si toto tabuizované téma zvolit pro diplomovou práci; tehdy to však nepřicházelo v úvahu.

Socioložka a sociální pracovnice

Za dva roky po promoci se v roce 1960 vrací na mateřskou filozofickou fakultu jako odborná asistentka na katedře filozofie. V témž roce přivádí na svět své první dítě, dceru Lucii (syn Jan se narodil o tři roky později). Mateřské povinnosti jí nepřekážejí ve vědecké práci. Je zaujata dílem Emanuela Rádla, předválečným studentským hnutím, přednáší dějiny filozofie a podílí se na Dialogickém semináři marxistů a křesťanů prof. Milana Machovce. Obhájí kandidátskou disertaci (1965: Akademická YMCA mezi dvěma válkami), vrhá se do studia studentského hnutí nové levice na Západě (téma habilitační práce obhájené), což jsou všechno témata jejích odborných studií publikovaných.

To už je ale oběma nohama v sociologii, která přestala být režimem odmítanou „buržoazní pseudovědou“. V polovině šedesátých let Jiřina přechází na nově zřízenou katedru sociologie a podílí se na obnovení této společenské vědy. Specializuje se na sociologii mládeže a podílí se na výzkumu věnovaném vysokoškolákům.

V roce pražského jara se Šiklová jako členka vysokoškolského výboru KSČ zasazuje o reformu vysokoškolského studia v zemi, podpisuje manifest Dva tisíce slov, cestuje na Západ, vytváří kontakty, které jsou nesmírně cenné v následujícím dvacetiletí. Na jaře 1969 vystupuje z KSČ a na podzim téhož roku je mezi prvními oběťmi čistek, další dva roky je z ní uklízečka.

V roce 1971 se uchytila jako sociální pracovnice geriatrického oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze a pracuje až do ledna 1989 u primáře J. A. Trojana. Podílí se na řadě výzkumů a prohlubuje své znalosti v oboru sociální gerontologie. Vedle toho jako Jiřina Heroldová nebo pod „vypůjčenými“ jmény publikuje populárně vědecké knížky, věnované především problémům starých lidí, vztahům v rodině.

Pašovací a poštovní zázrak

Nepočítáme-li práci s dospívajícími dětmi a péči o stárnoucí matku, měla Jiřina v dvaceti normalizačních letech ještě třetí velké pole působnosti: účast na práci disentu a pomoc nezávislému písemnictví ve všech jeho oborech. Píše také články a aktuální komentáře pro exilové Listy; vycházely pod pseudonymy odvozenými od názvů českých řek – Nežárka, Otava, Moldau.

Avšak její nejdůležitější úloha, kterou si sama vybrala a v níž dosáhla nejvyššího mistrovství, bylo zajišťování spojení mezi domácím disentem a politickým exilem. Byla to práce „na mnoha stavech“. Spolupráce při přijímání a distribuci exilových periodik a literatury, s čímž začala už v roce 1970 a dosáhla vrcholu v letech 1983–1988, v čase velkého pašovacího a poštovního zázraku spojeného s diplomaty Wolfgangem Scheurem a Peterem Bakewellem.

Od podzimu 1976 Jiřina působila jako „poštmistr“ obsluhující tajné poštovní spojení s lidmi v exilu, které zprostředkovávali v Praze akreditovaní západní diplomaté, i jako pošťák-doručovatel. Na začátku roku 1977 se přátelům podařilo Jiřinu přesvědčit, aby nepodepsala Prohlášení Charty 77, protože by tím ohrozila to, v čem byla nenahraditelná. Vyplatilo se to. Exilová centra a zahraniční s disidenty spolupracující instituce dostávaly péčí Jiřiny informační materiály, samizdatové časopisy a knížky.

Nezůstala nečinná ani v době vazebního intermezza (květen 1981 – březen 1982). A takřka na den za rok po propuštění z desítiměsíční vazby začala nejintenzivnější fáze jejího pošťáctví.

Žena Evropy

Sametovou revolucí začala další etapa Jiřininých mnoharozměrných aktivit. Vrací se na fakultu, ale místo práce na katedře sociologie zakládá něco nového – katedru sociální práce. Témata jejích přednáškových cyklů a seminářů jsou v tehdejších poměrech objevná: životní cyklus, sociální gerontologie, etnické minority, migranti, azylanti a metody jejich integrace.

Vedle toho se angažuje v občanském, neziskovém sektoru a v dobrovolnickém hnutí, stává se členkou správních rad řady nadací, přednáší v zahraničí, účastní se vědeckých a jiných konferencí doma i v zahraničí. Opakovaně odmítá nabídky na účast ve vysoké politice. V roce 1991 zakládá Centrum Gender Studies jako občanské sdružení, a když je centrum životaschopné a zabezpečené, svěří je do péče spolupracovníků, které naučila samostatnosti.

Sklízí ocenění a vyznamenání. Stává se Ženou Evropy 1995 za Českou republiku. Prezident republiky ji 28. října uděluje medaili Za zásluhy o český stát.

V roce 1999 odchází do důchodu, nikoli však na odpočinek. Řadu let ještě přednáší na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale má více času na práci v neziskových organizacích a na osvětovou práci po celé republice. Účastní se debat v rozhlase a v televizi. Spoluvytváří uvědomělou občanskou společnost v zemi. Nemá žádnou veřejnou funkci, ale o to většímu respektu se těší. Rozhovory s ní najdeme ve všech médiích. Nevím, jak to všechno stihne, ale nejsem sám, kdo si ze srdce přeje, aby to tak zůstalo.

VILÉM PREČAN
historik, předseda správní rady Československého dokumentačního střediska