Vilém Prečan: Drobná vzpomínka na Milenu

Milenu Janišovou jsem poznal koncem března 1990, Ústav pro soudobé dějiny ČSAV existoval tehdy druhý měsíc. Přivedl ji můj tehdejší zástupce Pavel Seifter, představil ji a vyložil, čemu se věnovala v posledních dvanácti letech. Bylo jasné, že je to ideální adeptka na vedoucí edičního oddělení, které jsme hodlali založit, protože doba samizdatová skončila a vizitkou ústavu musela být nejvyšší odbornost. S tou jsme mohli u Mileny počítat.

Bude to znít jako anekdota. Milena souhlasila, že nastoupí 1. dubna, ale měla jednu podmínku: nikdo ji nebude nutit pracovat s počítačem. Nějak se to zamluvilo, nechtěl jsem ji strašit sdělením, že už od 1. března připravuje Petr Šimečka na komputerizaci ústavu, abychom byli s to fungovat také jako nakladatelství, které pro vydávání svých publikací potřebuje jen tiskařskou firmu. A Petra jsem požádal, aby se nějak vetřel do Mileniny přízně a jen tak mimochodem ji naučil pracovat na počítači. Povedlo se – za dva měsíce už Milena nechtěla obyčejný psací stroj ani vidět.

Každodenní spolupráce s vedoucí edičního oddělení Milenou trvala osm let mého ředitelování, bylo na ni spolehnutí a rozuměli jsme si. Obracel jsem se na ni také tehdy, když jsem potřeboval ve složitých situacích v ústavu nebo při choulostivých personálních problémech. Milena rozuměla lidem, byla moudrá a velmi diskrétní.

Od Mileny se mi také dostalo vyznamenání, kterého jsem si cenil víc než medailí a řádů. Byl to její projev na celoústavním shromáždění koncem května 1998, když jsem podle stanov Akademie skončil ve funkci. Její slova jsem už jednou citoval – zde alespoň kousek. Mluvila jménem osazenstva: „Za oněch osm let jsme se od Vás mohli naučit, že všechno nebo skoro všechno jde, když se chce, byť to stojí velkou námahu a práci. Někdy jste nás přiměl uskutečnit Vaše dobrodružné a vlastně šílené nápady. Vzpomeňme výstavu nezávislé literatury Vzdor, sborník Charta 77 očima současníků po dvaceti letech nebo Vaše ediční dobrodružství posledních Vánoc s knížkou k pětasedmdesátinám Jana Vladislava. A vždycky to dopadlo dobře a vždycky se to nakonec ukázalo jako splnitelné. To víte, že někdy po straně brbláme, ale když to skončí, jsme spokojení a někdy i pyšní, že jsme to dokázali. Býváme někdy zaskočeni Vašimi maximalistickými nároky, od požadavků na úroveň publikací až po čistotu sanitárních zařízení. Ale uznejte, že se učíme.“ Tehdy jsem si pomyslel, že jsem v těch zakladatelských časech přece jen možná byl mužem na svém místě.

I dalších dvaadvacet let jsme byli ve styku a vídali jsme při různých příležitostech v kruhu přátel nebo i k osobnímu rozhovoru mezi čtyřma očima. Naposledy jsem s ní mluvil telefonicky týden před její smrtí. Na jejím hlase bylo znát, jak je zesláblá a jaké má bolesti. Nepřestával jsem doufat, že se ještě zotaví. Zpráva o jejím skonu zabolela jako čerstvá rána.