Jana Hradilková: Otevřený dopis Jiřině na nebesa. Na vědomí pozemskému mančaftu

Když radost z celku života
trumfuje smutek.
Když součástí dějů bylas - a stále jsi
tak,
že tvá vlákna mohou být
ve stále nových začátcích.

Má milá Jiřino.

Posledních dvanáct dní přemýšlím o změně nastavení našeho rozhovoru, do něhož se promítá bezpočet témat, která jsme spolu během třech desetiletí otevřely nebo jen naťukly. Je jich hodně, musela jsem je začít evidovat a v diáři evidovat pod značkou T. Jedním z nich je téma „Prožitá smrt jako garant trvání“. Naučila jsi mne dívat se na věci z druhých stran – a proto se ptám: Není snad odchod drahého člověka tak trochu dar, ve smyslu požehnání? Emoce ze ztráty fyzické přítomnosti je dočasná – ale radost z lidského života jako uceleného uměleckého díla je trvalým zdrojem zápisu dat do našeho vědomí. A že jich tu po Tobě zůstalo… Všechna témata, která jsi v nepřetržitém dialogu se světem a lidmi otvírala, žila, myslela a pracovala, pokaždé v jedinečné situaci, tu totiž stále jsou – pokračují. S vkladem Tvého zpracování, prožitá a prožívaná. Vidím Tě, jak říkáš: „I to je možné… Ale, holčičko, teď už je to na vás!“

Když jsme se v září roku 91 poprvé sešly u Tebe v Klimentské, Tobě bylo 56, mně 32, a pojilo nás absolutní nadšení z doby exploze možností. Tvoje děti byly dospělé, moje maličké. Tys měla za sebou kariéru pašeračky knih a zvídavé vězenkyně, já byla knihovnicí a studentkou bohemistiky. Přišla jsem sloužit jako sekretářka Curriculum centra pro Gender studies, ale přišla jsem i se svými představami a sny. Dostala jsem od Tebe absolutní důvěru a svobodu ve výběru prostředků. Klíčové instrukce na začátku zněly – eviduj a dělej přehledy. Materiál k evidenci přetékal z polic, stolů, pohovek a skříní. Prožily jsme spolu neuvěřitelně intenzivní tři roky, kdy se v Tvém bytě střídaly přes den stovky lidí z domova i ze zahraničí, kdy jsme po nocích, každá v jednom pokoji, psaly a psaly – Ty do stroje nebo rukou, já do počítače. Co? Především dopisy, ale i články na téma, které je stále žhavé, ožehavé a čoudící….

Součástí Tvého mančaftu jsem zůstala i další roky, kdy jsem rozjížděla a hospodařila svoje činnosti. Průběžně jsem od Tebe slýchávala větu – „Holka, ty jsi stejně prdlá jako já“. Neměla jsem důvod Ti v tomto oponovat, ale přiznám se, že jsem si často nebyla jistá, jestli je to poklona či postesk… Škála tvých komunikačních triků, fines a strategií byla unikátní. Nebo schopnost bezprostřední syntézy vědomostí, živých vzpomínek, emocí a zároveň vědomí povahy adresáta. Stejně tak Tvoje pracovitost a schopnost okamžité, bezprostřední reakce typu „Král je nahý“ s energií špuntu vystřeleného z láhve šampusu. Pokud jde ovšem o hlubší obsah slova „prdlost“ nějaké paralely se mezi námi nejspíš najdou… Asi spočívají v jistém druhu neúnavné potřeby pozorovat a vnímat člověka ve všech situacích, učit se za pochodu a přitom hecovat lidi kolem sebe k činorodosti. Spojovala nás i bytostná alergie na kádrováctví, značkování a ublíženecké skuhrání. A nakonec možná i hýčkaná zkušenost hrdého outsiderství, které na určitém stupni vědomí vede k osvobozující sounáležitosti.

V posledních letech jsi často vyjadřovala obavu, že staré odchází, aniž by bylo pořádně zaznamenáno a zachováno dalším generacím. Ujišťuji Tě, že nemusíš mít strach. Není to jen o množství napsaných knih, nahraných rozhovorů, natočených filmů, veřejných debat a přednášek. Je to zakódované v Tvém – troufám si říci hluboce láskyplném – přístupu k lidem, v Tvém JAK. Neúnavně, vytrvale, za každých okolností jsi předávala své autonomní zkušenosti a triky – a to včetně instruktáže, kterak udržet pomocí cviku zvaného osmička naležato pevné poprsí, nebo umění použití bravurně nekorektní ironie v odpovědích na sprosté dopisy.

Myslím, že neznám mnoho lidí, kteří by se tak dobře a důkladně připravili na odchod z tohoto světa. Je to Tvá poslední pozemská lekce, a stojí za to. Když jsem se během posledních dní probírala naší korespondencí, narazila jsem na konci jednoho z těch nejhezčích, mateřských dopisů na post scriptum, které si zde ve stánku božím dovolím přečíst:

P. S. Zní to jako rouhání, neměla bych to vyslovit,.... ale já si myslím, že jsem kdysi dostala dobrou potravu a že jsem i dobrou potravu našla pro svoje děti a krmila i širší okolí. A když jsem v kostele a mám takovou chvilku, že říkám Pánubohu, co bych od něho chtěla pro ... děti, vnuky, přátele, tak pak nakonec "říkám", a já ti milý Panebože za to slibuji, že budu pořád stejná. To je hrozné, hrozné rouhání... To je pýcha na druhou. Ale maximálně mám před sebou ještě 8-1O let života … tak již nebudu ztrácet čas, abych se změnila a pokud to můj milý Pánbůh nechápe a odsoudíme mne za tuto zpupnost a pýchu, tak si mne měl udělat jinou a nedávat mi svobodnou vůli. To jsem to řekla hezky vid? Pa Jiřina

No řekni, řekněte – „a není to krásné?“

Jana Hradilková, 3. června 2021 

(proneseno při rozloučení s Jiřinou Šiklovou v kostele Nejsvětějšího Salvatora v Praze)