Petr Pithart: Nad rakví Jiřiny Šiklové

v kostele Nejsvětějšího Salvátora 

Dnes nás ještě jednou Jiřinka jako obvolala… Tak jsme tady. Znáte jej, snad všichni tady, Jiřinin dívčí hlas: já jenom vobvolávám mančaft… jak jsi na tom, chlapečku… dobrý?, tak čau, vopatruj se, a kdybys věděl o někom, kdo je na tom blbě, dej mi vědět, chlape…

Tak mnohé z nás obvolávala Jiřina nejen v posledním kovidovém roce. Jak se to jmenuje, to obvolávání? Starost o bližní, vposledu práce na stmelování společnosti. Na soudržnosti národa - to byl pro Jiřinu celoživotní imperativ. Starala se o ty na kraji společnosti, o staré lidi, matky v tísni, o Romy, uprchlíky z Čečny, i o ty bez papírů, o všechny, kteří na tom nebyli dobře. I k tomu Babišovi se vnutila do auta, když se kajícně vydal směr Lety, po dalším jeho trapném výletu do našich dějin, aby ho po cestě přesvědčila, takže vláda, v níž držel kasu, nakonec přece jen ten prasečák vykoupila.

V oněch letech, kdy zrovna drhla schody, psala empaticky laskavé a vtipné knížečky pro školu a dům, co třeba s popletenou babičkou, s dědou, který už nechce žít, co s dcerou, se kterou mlátí puberta? Psala to ovšem pod cizím jménem, žádnou slávu z toho neměla, akorát lidé potřební si o ty rady – do života i smrti – mohli ruce utrhat.

To bylo také svolávání mančaftu, akorát anonymního. Udržování duševního zdraví národa. Přičemž vám/nám ještě opatřovala duchovní, intelektuální potravu, abychom si nezoufali a hlavně abychom nezhloupli, když moc zabouchla všechna vrata a ucpala okna, svět měl zmizet, ale my byli pořád hladoví po čtení. Byl jsem u toho, svědčím, byly toho metráky a metráky četby, nakonec snad i nějaká tuna… Však to také trvalo roky. Nejdříve bylo třeba dostat ven rukopisy našich lidí, co tu nic nesměli. Pak teprve, po čase, přišly knihy a časopisy narozené z těch rukopisů. Ten maximálně riskantní provoz obstarávala Jiřina od roku 1977 se svými lidmi po léta. To byl pořádný mančaft, to dychtivé čtenářstvo, o které se Jiřina starala, to byl „národ“, jeho nepoddajná část, který by jinak zhloupnul víc, než se to za normalizace stalo.

Jiřina udržovala po celou tu dobu řadu z nejdůležitějších komunikačních spojení špiček domácí opozice a exilu, to bylo z důvodů takříkajíc politicko-hygienických naprosto podstatné, a přitom jen a jen nevděčné. Jiřina ani nemohla podepsat Chartu 77, to až v roce 1989, protože pašování a podepisování petic či protestů jsou dvě docela různé věci, které se vylučují.

Jiřina také sama psala do samizdatových a exilových periodik – vždycky pod jménem nějaké české řeky – Vltava, Otava, Nežárka… A tak vyschlou českou duchovní krajinou protékaly řeky a říčky a osvěžovaly ji nesentimentálním, povzbudivým hlasem realistické české socioložky. Měla svůj vlastní styl, svá témata. Psala tak říkajíc „vod rány“. Programově nesentimentálně. Kromě jmen českých řek se však Jiřina jmenovala také Kateřina, Kate, Kathy. To bylo pro nejužší okruh zasvěcenců – konspirátorů doma i ve světě…

Měla nejen hluboké sociologické vzdělání, ale, co bylo důležitější, sociologickou intuici. Sociologickou imaginaci. A tak za normalizace přišla s veledůležitým pojmem, pojmenováním, který vlastně ospravedlnilo národ: nebyli tu jen disidenti a masa přizpůsobených. Byla tu i šedá zóna, obětaví, také stateční lidé, kteří přikládali ruce k dílu národní úzdravy, kteří akorát z těch či oněch důvodů nic nepodepsali. Byly jich tisíce a byli stejně stateční jako disidenti. Bez nich by veřejně prohlášení disidenti byli sotva poloviční. To šedá zóna rozšiřovala všechny možné písemnosti, udržovala informační spojení, sbírala peníze pro potřebné, přinášela expertní hlediska do chartovních dokumentů.

Dnešní mainstreamová publicistika a někdy i zbrklá historiografie tento pojem, šedá zóna, zásadně přeznačily ve prospěch oportunistů čekajících na svou příležitost. Z disidentu se tak stalo izolované společenství podivínů a ze společnosti beztvará konformní masa. Ten posun, to přeznačení, to je alibismus těch, kteří se odvolávají prý na „totáč“, za kterého se přece nemohlo dělat vůbec nic.

Měl jsem tu čest, milá Jiřinko, s tebou spolupracovat přes padesát let. Prokecali jsme spolu větší půlku života. Jiřina – svědčím – byla živá, vnímavá, citlivá žena, napojená na sociální nervy národa. Za tvou extrovertností, Jiřino, a často hranou cyničností byla skryta právě citlivá duše vnímavé ženy.

Poslyšte o její neohroženosti: za situace, jakých byly desítky: Jednou spojení se světem na západ od nás nějak drhlo, a ty jsi se rozhodla k riskantnímu kroku: šla jsi, kam se nesmělo, na ambasádu. Na švédskou. Ne za tmy do bytu diplomatů, ale z nějakých důvodů tenkrát rovnou na ambasádu. Sotva jsi vylezla z basy. Rozhodli jsme se, její přátelé, kteří jsme o ni měli strach, tomu nějak zabránit: vymysleli jsme si, že na jednom z výslechů se kohosi z nás policajti jakoby rafinovaně zeptali, jestli si Jiřina barví vlasy: což by mělo být jasné varování, že oni všechno vědí, protože Jiřina na tu ambasádu chodila v paruce. Jiřina tehdy poprvé lehce zbledla, že vše je prozrazeno, ale za pár dní na nás triumfálně vletěla: na to vám, vy blbečkové, nenaletím, není to pravda, nevědí to, to jste si vy vymysleli, jede se dál… Nevím, jak to bylo, vím jen, že každý jiný by se po takovém varování sesypal. Jiřina se sesypala na nás.

Její odvaha nebyla dána především od přírody, nižším prahem citlivosti ke strachu, jak se říká. To jsou u Jiřiny jen zavádějící slova. Prahy máme nastavené různě ne od přírody, ale hlavně podle ochoty něco obětovat.

A teprve takováto ochota k obětem stanoví pořadí hodnot. Aby hodnoty, dnes tak omílané, evropské, křesťanské a bůhvíjaké, nebyly jen hala bala naplněným vozíkem verbálního zboží jako v supermarketu. Méně strachu byla ve skutečnosti ochota k větší oběti, není to věc citlivosti nebo necitlivosti nervů, ale vztahu k blízkým i vzdálenějším, kteří tvoří národní společenství.

Odvaha byl obětovaný strach, jakým máme plus minus všichni. Kdyby se tenkrát, když se Jiřina ocitla ve vězení, na nejvyšších úrovních mezi námi a západním světem něco za něco nevyměnilo, nevíme dodnes, co to bylo, Jiřina by seděla ještě v jednadevadesátém. Dostala by tenkrát za ten zadržený karavan plný čtení ve dvojitých podlahách, dveřích a stropu, klidně deset let. Ale i ten karavan, celá řada karavanů se přičinila, že před uplynutím trestu přišel listopad. 89. Ten příběh dává smysl, a smysl je to, oč každému z nás, i všem dohromady, jde. Jiřinin život, okřídleně plný bojů, dává smysl.

Byla to čistá služba, těžká služba – Jiřina sama byla zcela bez ambicí. V Thomayerově nemocnici byla dlouhá léta k dispozici lékařům, pacientům i lékařské vědě. Vrátila se pak na fakultu, kde v pětašedesátém založila sociologická studia. Pak, po dvaceti stojatých letech bylo třeba udělat další krok, aby sociologie dostala praktický smysl. Založila katedru sociální práce. Oslovovala tak v úhrnu jak horní intelektuální patra společnosti, tak i sociální přízemí a suterény. Aby to dohromady dávalo společnost, národ – ten nejširší obsáhnutelný mančaft. To je zřetelně masarykovská logika – praktická etika, užitá sociologie.

x 

Jiřinko, obklopena pravnoučaty, vnoučaty, dětmi a rodinou, mnoha přáteli, veškerým mančaftem, opouštíš nás, abys vždycky zůstala v paměti jako – jako kdo? Jako the cat who never sleeps, jak tě kdysi s obdivem nazval torontský historik – bohemista Gordon Skilling, jeden z tvých spolupracovníků. Kate bylo její konspirativní jméno. Kate, kat – kočka: Tedy kočka, která nikdy nespí. Nespí a nebojí se. Nespí, protože žije spíše pro druhé než pro sebe.

Budeme ti, milá Jiřino, posílat zprávy o tom, co se tu děje, vždycky ti na tom záleželo. Doufám, že otevřenou poštou, jiná že nebude už nikdy potřeba. Vždyť ty jsi tento náš otevřený svět pomáhala stvořit: Svět smyslu a vzájemné solidarity. Soucitu a účinné pomoci. Ironie a lásky. Vtipu a někdy i vzteku. Neokázalé ochoty k oběti.

Víme, že toho máš k práci hodně i tam nahoře, tak si aspoň chvíli odpočiň, Nežárko, Kateřino, Jiřinko.

Buď s Bohem.

Petr Pithart