Životní jubileum Ivana Klímy

Pavel Kohout, Lidové noviny 14. září 2021, s. 9

Maskul a jeho salon

Ivanu Klímovi je devadesát. Spisovatel a jeho žena Helena spojili za normalizace rozehnané jádro kolegů vyloučených z veřejného života

Nápověď později narozeným: V druhé půli šedesátých let minulého století bylo plavcům v poválečném proudu české literatury třicet až čtyřicet roků. Převládali ti, kdo prožili válku v nejzranitelnějším lidském věku, pubertě; nevěděli nic o světě před válkou, a z žabí perspektivy Protektorátu Böhmen und Mähren viděli jako spasitelku z hitlerovského pekla andělskou Rudou armádu. O čtvrt století později zažívali, jak táž armáda opět proměnila jejich vlast v jakýsi protektorát, tentokrát sovětský.

Mezi dvěma vjezdy téhož vojska, jež se z osvoboditelského stalo okupačním, se už stačili mnoho dozvědět a mnoho si domyslet. Většina přesvědčených komunistů prožila životní šok po projevu Nikity Chruščova, který jim proměnil největšího voždě v nejhoršího padoucha, a prostyděla se zbytkem padesátých let k poznání, že se může omluvit jen pokusem o změnu systému. Ten brzy na dranc rozjezdily pásy známých tanků. Po letech 1938 a 1948 se v roce 1968 vzdula třetí vlna emigrace. Odcházeli hlavně ti, kdo poznali německé koncentráky nebo komunistické lágry.

Tím nečekanější bylo, že se z Michiganské univerzity v USA, která chtěla poskytnout jemu a jeho rodině doživotně práci i domov, vrátil dobrovolně spisovatel Ivan Klíma, ačkoli strávil pubertu v židovském ghettu Terezín. Navíc byl z KSČ vyloučen za kritiku dokonce dvakrát, takže věděl, co ho čeká. Ale byl to právě on se svou ženou Helenou, kdo se rozhodli opět spojit rozehnané jádro kolegů, vyloučených z veřejného života. I v mém diáři, upravovaném pro lustraci eS té Bé, se měsíc co měsíc objevovala šifra Maskul.

Paralelní svobodná kultura

Návštěvníky „salonů“ – vzor převzat od předchůdců z devatenáctého století – vítala v pankrácké vilce vůně koření, jímž kuchař Ivan, ač přechodně dietář, ochucoval tucty masových kuliček, které paní domu roznášela po spojených pokojích až třem desítkám hostů. Hlavním chodem byly však literární texty přítomných, které nesměly vyjít tiskem. Ty seance inspirovaly vždy přítomného Ludvíka Vaculíka, aby je začal jako strojopisy s mnoha průklepy vydávat v řadě, již nazval Edice Petlice. Zrodila se paralelní svobodná kultura.

Po maskulích a čteních následovaly otevřené rozpravy, vedené rovněž zakázanými kritiky, a ovšem i hovor o současné situaci, která ustavičně přituhovala. Chřadnoucí Sovětský svaz, který se doufal zachránit předstíranou snahou o mírovou spolupráci se Západem, sice zatrhl satrapům v okupovaných zemích krvavé represe, ale jejich soudci sázeli roky kriminálu. Ze všeho nejdřív putovali za mříže politici a publicisté.

Právě u Klímů se domluvili čtyři bývalí komunisté se dvěma odvěkými demokraty, že se jich zastanou. Alexandr Kliment jim poskytl garsoniéru svého otce. Šest autorů tam za tři hodiny ve shodě napsalo prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi petici s prosbou, aby věznění byli před nadcházejícími Vánocemi propuštěni a vyšetřováni na svobodě. Šestka se nazítří rozdělila v dvojice, které s podpisovými archy začaly navštěvovat kolegy. První se zanesli Jaroslav Seifert a Adolf Hoffmeister. Odmítl jen Bohumil Hrabal, že už se jednou spálil. Další den měli sběrači ke třiceti podpisům, když akci zarazili estébáci na udání básníka Miroslava Holuba.

Jejich archiv prozrazuje, že ho už dříve vydírali. Tentokrát vydal své přátele sám. Čtyři byli zadrženi „při činu“. Šestice s tím však počítala a vedla petici dvojmo. Dva zbylí ji ihned doručili přímo na Hrad. Prezident poslal nálož výš. Politbyro zuřilo. Skalní komunisté si v novém svazu vzali „na paškál“ členy, o nichž si byli jisti, že se už polepšili. S trapnou výmluvou, že jim petičníci nedali dost informací, odvolalo své podpisy sedm z nich, z nejznámějších národní umělkyně Jarmila Glazarová, spisovatel František Kožík a dramatik Oldřich Daněk. Nátlaku naopak neustoupil Zdeněk Jirotka, autor slavného Saturnina. Od toho dne se vědělo, kdo kam chce z českých literátů možná až do smrti patřit…

Ivan Klíma zůstal v obklíčené vozové hradbě celá dvě desetiletí a psal knihu za knihou, mezi nimi svůj zásadní román Stojí, stojí šibenička. Protože to odmítl západním nakladatelům zakázat, ač k tomu byl stále nucen, vycházela nová díla vzápětí ve světě. Jeho mezinárodní věhlas, zejména v USA a ve Skandinávii, způsobil, že byl spolu s filozofem Karlem Kosíkem a básníkem Jiřím Grušou včas požádán organizátory Charty 77, aby ji nepodepsal; očekávaná odplata režimu vyžadovala, že u nás zůstane pár spolehlivých pro komunikaci s exilem a zahraničím vůbec. Úkol zprostředkovatelů splnili a Ivan mohl být proto na sklonku totality obnovitelem české sekce světového PEN klubu.

Teprve v roce 1989, když režim rupal ve všech švech, dostal povolení krátce vycestovat. Na vídeňském nádraží France Josefa jsme s Jelenou očekávali muže poznamenaného dvacetiletím denní šikany. Vystoupil usměvavý šedesátník s kufrem, k němuž byla přivěšena tenisová raketa, jako by se vracel z vítězného turnaje. A krátce po tom, už ve svobodě, uspořádali s Helenkou jako vykřičník za minulostí úchvatný velemaskul.

Náš společný opus

Skok vzad: V roce 1974 vzkázal Ivanův i můj společný literární zástupce v Západním Německu Eric Spiess, že velké divadlo ve Vídni chce adaptaci Kafkovy Ameriky od autora z Prahy. Chtěli jsme to zkusit spolu, tak jsme si byli blízcí. Dílo už mnohokrát zdivadelněné láká tím, že má vynechané proluky a postrádá i závěr, takže svádí k dopisování. My jsme se rozhodli použít výhradně slov autora, našeho rodáka i kolegy! Text jsme rozdělili na osm významových částí a střídavě si volili, s čím si nejspíš poradíme. Své osminy jsme psali každý doma a celek sestavovali u nás ve dnech, kdy SSSR poslal jako letecké kargo do vyhnanství Solženicyna, autora spisu Archipelag GULAG o sovětských trestaneckých koloniích. Dnes víme z archivů, že to chtěli napodobit i naši jestřábi, ale Gustávu Husákovi to naštěstí přišlo blbé. Už vynesený z vlasti viděl jsem náš opus jen s Jelenou ve Vídni a v Antverpách…

Skok vpřed: Nedlouho před náletem viru z netopýrů pozvala na premiéru Ameriky oba české dramatiky státní činohra v Drážďanech. Skvělá inscenace probíhala v obřím kole, roztáčeném postavami zevnitř jako lidskými veverkami. Když jsme se šli děkovat, vynesli jsme spolu na scénu už sto sedmdesát let. Reflektory z hlediště nás oslepovaly, ale bylo jisté, že v něm sedí a hledí i „hoši, s nimiž jsme chodili“ – Karel Kosík, Václav Havel, Ludvík Vaculík a Alexandr Kliment!

Ivane, jak se v Čechách říká, vydrž!