Se štafetou Ernesta Denise a Roberta W. Setona-Watsona

Vilém Prečan

Letos v únoru uplynulo sto let od narození kanadského historika a politologa H. Gordona Skillinga (28. února 1912 – 2. března 2001). Pro českou verzi svých pamětí, rozsáhlejší než je původní znění publikované anglicky, zvolil název Československo můj druhý domov. Paměti Kanaďana. Podobně to lze vyjádřit i z opačné strany. V druhé polovině minulého století nebylo snad druhého člověka ─ z těch, co se narodili mimo hranice naší někdejší česko-slovenské vlasti ─, kdo by byl tak úzce a intenzivně spjat s českými moderními dějinami, s Československem a potom s Českem a Slovenskem jako právě Skilling.

Skillingova díla činila československé události součástí současných dějin Evropy a světa a podstatně přispěla k tomu, aby ostatní svět mohl rozumět tomu, co se dělo v jedné malé středoevropské zemi. Po dvě desetiletí od roku 1968 zůstával Skilling v nejtěsnějším spojení s významnými osobnostmi hnutí za lidská práva a demokracii v Československu. Neúnavně upozorňoval světovou veřejnost na tamní situaci. Psal o šokujících důsledcích intelektuálního, duchovního a morálního zemětřesení, které zemi devastovalo po porážce "pražského jara", a mnohokrát pozvedl svůj hlas na obranu těch, kteří byli pronásledováni.

Gordon Skilling pečoval o to, aby byly uchovány výsledky nezávislého myšlení a nezávislé tvorby v Československu; dal podnět k vybudování sbírky československého samizdatu v torontské univerzitní knihovně a sám do ní přispíval dokumentací, kterou shromáždil. Významně se zasloužil o vznik exilového Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v západním Německu a stal se v roce 1986 předsedou jeho vědecké rady. Působil ve vedení Nadace Jana Husa v USA a Kanadě a v letech 1981 až 1990 byl předsedou správní rady nakladatelství Sixty-Eight Publishers Zdeny a Josefa Škvoreckých.

Od svobodných institucí demokratického Československa se Skillingovi dostalo zaslouženého uznání a ocenění v podobě pamětních medailí univerzit a vědeckých společností v Praze a v Bratislavě, čestného doktorátu Karlovy univerzity i (1992) nejvyššího československého státního vyznamenání ─ Řádu Bílého Lva – z rukou Václava Havla.

Z příležitosti letošního jubilea tohoto tvůrce děl trvalé hodnoty se připravuje na konec května v Praze mezinárodní vědecká konference „Skillingův návrat do Prahy: dílo Gordona Skilling ve světle současného výzkumu“ a výstava o jeho životě a díle. Historik a politolog Lukáš Přibyl, tvůrce cyklu čtyř dokumentárních filmů Zapomenuté transporty, se ujal úkolu zachytit dokumentárním filmu Skillingův příběh zasazený do kontextu minulých dějů, jimiž se HGS zabýval ve svých knihách. Československé dokumentační středisko jedná o možnosti umístit na svou internetovou stránku všechnu Skillingovu tvorbu, v českých knihovnách takřka nedostupnou.

Mladý Kanaďan doma a v Oxfordu

HGS pocházel z nepříliš zámožné rodiny, která se vystěhovala z městečka východně od Londýna do Kanady v roce 1909. Tam přibylo k dosavadním třem synům o tři roky později další dítě. Otec, pracovitý švec, který v Kanadě vybudoval několik obuvnický dílen, pojmenoval čtvrtého syna z hrdosti na svůj skotský původ po hrdinovi svého dětství, generálu Charlesu G. Gordonovi. K takto odvozenému jménu přidal jako první křestní jméno Harold; pozdější autor Skilling z něho však udělal pouhou zkratku H.

Gordon byl všestranně nadaný, také jazykově, a měl velmi mnoho zájmů, včetně sportu. Vystudoval střední školu a současně s ní konservatoř jako výborný klavírista. Stipendia získaná za úspěšné studium mu automaticky otevřela cestu na torontskou univerzitu. A když ji za čtyři roky studia v oboru politické a hospodářské vědy ukončil, dostal další stipendium na dva až tři roky studia v anglickém Oxfordu.

Do té doby o věděl o Československu málo, a nic, co by ho příliš zaujalo. Nadchl se pro ně, jak napsal v pamětech, v třicátých letech v Oxfordu. „Na rozdíl od svých sousedů si udrželo demokratické zřízení v čele s intelektuály, jako byli T. G. Masaryk a Edvard Beneš Zároveň tato země představovala klíčový bod francouzsko-sovětského bezpečnostního systému, jenž měl zabránit expanzi nacistického Německa. To mě přivedlo k rozhodnutí věnovat se ve své doktorské práci dějinám českého národa v devatenáctém století a vydat se na výzkumy do Londýna a do Prahy.“

Tehdy už ovšem nebyl Gordon Skilling nedotčený politickým a sociálním vřením doby, jako tomu bylo na počátku torontských vysokoškolských studií, kdy ještě obdivoval moderní obchod a společnost. Poprvé si uvědomil rozdíly mezi bohatými a chudými jako šestnáctiletý o prázdninové „brigádě“ jako poslíček v hotelu pro boháče. Pak vypukla hospodářská krize a vysokoškolák Skilling se stal socialistou, stoupencem radikální přestavby hospodářství i společnosti. Aktivně pracoval ve studentských spolcích i jako spoluredaktor studentského časopisu, kde v článku Krize a revoluce (1933) „lamentoval nad bídou a ponížením nezaměstnaných a sociálně potřebných“, jak uvedl v pamětech.

Komunismus ani marxismus ho však tehdy nepřitahovaly. Posun nastal až v radikálně levicovém prostředí Oxfordu. V labouristickém univerzitním klubu, do něhož vstoupil, se dostal do levého křídla a souhlasil spíš s komunisty než s labouristy. V kontextu mezinárodních konfliktů třicátých let – španělská občanská válka a nečinnost demokratických velmocí, válečná hrozba a politika appeasementu – a v hodnocení sociální situace na Západě stál na straně těch, kdo věřili, že Sovětský svaz „vyřešil některé nejzávažnější problémy, u nichž kapitalistické vlády přiznaly, že je vyřešit nedokážou“, a podporoval Sověty hlásanou politiku kolektivní bezpečnosti. Na krátkou dobu – od listopadu 1937 do dubna 1938 – byl členem Komunistické strany Velké Británie, stejně jako jeho velká láska, americká studentka Sally Brightová, s níž se seznámil v Londýně.

Setkání s Československem

Nicméně studium a příprava na doktorát na londýnské univerzitě byly pro čtyřiadvacetiletého Skillinga stejně důležité jako tehdejší politické konflikty, zápasy a diskuse. Mimořádně aktuální dobový problém národnostních menšin ho vedl k tomu, že přijal návrh profesora R. W. Setona-Watsona , do jehož péče se dostal, a zvolil si za téma doktorské disertace česko-německé vztahy v Rakousku-Uhersku v letech 1879–1893.

Londýnští učitelé, významní britští historikové tehdejší doby, historická látka a s tím spojená nezbytnost ovládnout také metody historické práce, to pak na celý život poznamenalo a obohatilo pracovní postupy a analytické metody Skillinga jako politologa. Stalo se mu vlastním hledání historických kořenů a souvislostí současných společenských jevů, naučil se rozumět vztahům mezi prvky kontinuity a změny při analýze faktorů společenského pohybu.

Téma samotné ho pak nutně zavedlo do Československa. Poprvé je navštívil v létě 1937, aby se zdokonalil v češtině a připravil se na pozdější intenzívní pramenné studium k doktorské práci. Již při tomto prvním, několikaměsíčním pobytu procestoval celou zemi; nezapomenutelně se mu vryly do paměti některé události, jichž byl bezprostředním svědkem, mj. úmrtí a pohřeb T. G. Masaryka v září 1937. V Praze se tehdy i oženil: 16. října 1937 uzavřel na Staroměstské radnici sňatek se svou americkou snoubenkou Sally, jež ho pak doprovázela v příštích čtyřiceti letech skoro při všech jeho dalších cestách do Československa. (O 50 let později, v dubnu 1987, slavili zlatou svatbu rovněž v Praze.)

V květnu 1938 přijel Skilling do Prahy podruhé; zde ho zastihl Mnichov i 15. březen a zažil tu první měsíce německé okupace. Trávil sice celé dny v knihovnách a archivech, současné dramatické události však vnímal velmi intenzívně. K tomu přispěla bezpochyby i okolnost, že až do 15. března 1939 byl souběžně se studiem angažován v pražském rozhlase. Do začátku října 1938 vysílal večer co večer až do půlnoci, později nejméně jednou týdně, většinou o sobotách – denní zpravodajství o Československu v krátkovlnném vysílání určeném pro Severní Ameriku.

Od podzimu 1938 se Skillingovi aktivně podíleli na organizování pomoci německým i českým uprchlíkům – antinacistům – ze Sudet a později osobám ohrožených nacisty po okupaci země. Kanadská vláda rozhodla přijmout asi padesát tisíc uprchlíků a umísit je na severu Alberty, a Sally, členka kvakerského výboru, byla plně zaměstnaná v legálním i ilegálním odchodu Židů, Čechů, Němců i Rakušanů do zahraničí.

Skillingovi se vraceli do bezpečí Londýna oklikou přes Vídeň, kde ještě v létě 1939 setrvali dobrý měsíc. Důvod byl typicky skillingovský: některé prameny jeho disertaci byly k dispozici pouze ve Vídni. Do Anglie připluli poslední lodí před zahájením druhé světové války.

Osmnáct let na amerických univerzitách

Po udělení doktorátu londýnské univerzity v létě 1940 Gordon se Sally odjeli do Kanady. Zde začala Skillingova dráha vysokoškolského učitele, jíž zůstal věrný celých dalších 41 let. V tomto povolání dokázal spojoval obě její roviny -- činnost přednáškovou, pedagogickou a organizátorskou, a práci badatelskou a publikační. Skilling – vysokoškolský učitel – systematicky bádal a publikoval původní práce, při čemž nevynechal jedinou příležitost k dlouhodobé studijní cestě nebo pobytu v jiné odborné instituci, než byla jeho "mateřská" univerzitní základna.

První rok univerzitní dráhy strávil Skilling v Kanadě a dalších 18 let ve Spojených státech: šest let ve Wisconsinu a 12 let na Dartmouth University v New Hampshire, kde ho dostihla levicová minulost. V atmosféře antikomunistické hysterie se stal podezřelým i Skilling pro své někdejší členství v komunistické straně a pro své názory, které nebyly konformní s očekávanými postoji univerzitního učitele. Jakkoli se jeho názory Sovětský svaz a komunistický systém postupně měnily, odmítal jejich démonizování, měl pochybnosti o účelnosti Severoatlantického paktu, byl kritický k americké politice vůči Sovětskému svazu.

Koncem roku 1956 dostal vyrozumění z amerického ministerstva spravedlnosti, že mu bylo odebráno povolení k stálému pobytu v zemi. Záležitost se táhla až do června 1958, kdy si přece jen vymohl novou „zelenou kartu“. Krátce nato využil grantu určeného pro specializované cesty do zahraničí a vydal se na měsíc do země, za jejíhož agenta byl pokládán, do SSSR. Cesty využil také k dvojí krátké návštěvě Československa.

Torontský zázrak

Tehdy přišlo jako blesk z čistého nebe pozvání ze Skillingovy „alma mater“: vedoucí katedry politologie a ekonomie torontské univerzity mu nabídl řádnou profesuru s velmi slušným platem. Také nabízená specializace odpovídala tomu, co si sám už léta přál a čemu se dosud mohl věnovat jen okrajově. V Torontu měl vyučovat na plný úvazek sovětskou a východoevropskou problematiku a podílet se na rozvoji ruských studií na celé univerzitě. Návratem do Toronta v roce 1959 se po 26 letech uzavřel kruh. A sedmačtyřicetiletý HGS se mohl začít naplno věnovat tématu, které ho vzrušovalo už skoro čtvrtstoletí.

Za čtyři roky byl učiněn první historický krok: V roce 1963 vzniklo Centrum ruských a východoevropských studií, jehož prvním ředitelem se stal na celých 11 let právě Skilling. Založení centra předcházely průzkumné výpravy do řady zemí. Sám Skilling absolvoval v roce 1961–1962 studijní cesty do všech zemí sovětského bloku. Byl sjednán program vědecké výměny mezi Kanadou a SSSR.

Při „zkoumání záhady komunismu“ (název jedné z kapitol pamětí) učinil Skilling už v roce 1959 důležitý krok: pro analýzu státního systému jednotlivých zemí sovětského impéria zvolil srovnávací přístup v horizontální i vertikální časové rovině (například: co bylo převzato z ruského a co je výlučně sovětské). Zkoumání různorodosti mezi komunistickými státy ho vedly k přesvědčení, že existuje „národní komunismus“, který představuje sílu s potencí transformovat komunistický svět. Na základě empirického studia a politologické analýzy učinil pak závěr o existencizájmových skupin a různosti zájmů v mocenské struktuře komunistických států. Článek k tomuto problému (1966) byl opakovaně přetiskován (v aktualizovaných redakcích) a v roce 1976 bylo jeho zveřejnění označeno za nejdůležitější předěl v historii sovětských a východoevropských studií od doby, kdy C. J. Friedrich a Z. K. Brżeziński publikovali svou knihu Totalitní diktatura a autokracie (1956).

Československá studia

Ačkoli od získání doktorátu Skilling vlastně nikdy nepřednášel o Československu, udržoval si i ve 40. a 50. letech kontakt s problematikou českých dějin a Československa. Svědectví o tom lze najít v seznamu jeho publikací: v období 1941–1959 uveřejnil Skilling na deset časopiseckých článků, z nichž většina byla věnována dějinám KSČ před válkou a sovětskému vlivu na formování československého politického systému po roce 1948. Strávil ostatně krátce po únorovém převratu 1948 v Praze tři měsíce na studijní cestě, při níž obnovil styky se svými dřívějšími českými přáteli; tehdy ještě nebyly důsledky únorového převratu tak zřejmé jako v roce 1950 , kdy Československo navštívil znovu.

Československá tematika zaujímala ve Skillingově vědeckém díle stále větší místo od konce 50. let. O tom svědčí jak rostoucí počet publikací, tak opětovné návštěvy země v roce 1958, 1961, 1962 a 1967. Od roku 1968 stálo Československo v popředí Skillingova badatelského zájmu už natrvalo. Zemi samotnou navštívil v tom roce dvakrát: v květnu – červnu a pak znovu po invazi, na podzim. Již před vojenskou intervencí měl vypracovaný výzkumný projekt o skupinovém konfliktu v Československu; ve dnech invaze se rozhodl koncepci projektu rozšířit a připravit empiricky koncipovanou studii o událostech roku 1968 v Československu, založenou na systematickém studiu všech dosažitelných pramenů.

Československá přerušená revoluce z roku 1976 má s úvodem 940 stran. Napsal ji zralý šedesátník, oproštěný od někdejších iluzí o komunismu, dokonale obeznámený s peripetiemi stalinismu i destalinizace ve všech jejich národních podobách. Na letošní květnové konferenci se bude jednat i o tom, jak Skillingovo opus magnum obstojí po 35 letech, kdy jsou k dispozici prameny, o nichž se mu v 70. letech mohlo jen zdát. Harvardský profesor Mark Kramer, jeden z nejpovolanějších odborníků mě ujistil, že jde o „vynikající knihu trvalé hodnoty“. Tu a tam se ukázalo, že se HGS mýlil, dnešní prameny umožňuji prozkoumat některé otázky hlouběji. „Ale znovu a znovu mě upoutává, jak moc měl Skilling pravdu. Kromě toho,“ říká Kramer, „si zaslouží velké ocenění za to, že svou rozsáhlou sbírku pramenů zpřístupnil na torontské univerzitě pro všechny badatele.“

O dvacet let později, na konferenci v Paříži v červnu 1998, se Skilling vrátil k tezi o „přerušené revoluci“. (Tato přednáška patří k malé části jeho díla, která vyšla také česky.) Když vyložil všechna pro a proti týkající se pojmu „revoluce“ a setrval na svém (také při označení ‚sametové revoluce‘ jako „nenásilné demokratické revoluce“), napsal: „Když jsem psal svou knihu, neočekával jsem že se zkušenosti roku 1968 budou v dohledné době opakovat… Nevyloučil jsem obnovené úsilí směřující k radikální změně, která by mohla odvrhnout komunistický režim a možná i samotný socialismus. Ve skutečnosti se má očekávání splnila, i když jen o dvacet let později a ve formě, která zastínila rok 1968 svým rozsahem i intenzitou.“

V době, kdy vyšla Přerušená revoluce, načrtl Skilling v materiálově velmi fundovanému článku Československo a Helsinky ze září 1976 velmi přesně temný obraz pookupačního normalizovaného Československa a vyjádřil se velmi skepticky k možnosti, že by závazky z Helsink -- zejména o lidských a občanských právech -- mohly být v zemi realizovány anebo že by se samy o sobě mohly stát nástrojem k vytváření vnějšího tlaku na uvolnění znehybnělého vnitropolitického režimu.

Článek svědčil o tom, že Skilling pozorně registroval všechny domácí projevy nesouhlasu s oficiální politikou hřbitovního klidu v zemi; citoval Havlovu analýzu duchovní a morální krize československé společnosti (dopis G. Husákovi z dubna 1975), zaznamenal existenci a první výsledky svépomocné autorské edice Petlice. Ale teprve vynoření Charty 77 ho vyburcovalo k nové fázi badatelské práce.

Po návštěvě Československa v létě 1977, za níž se setkal s mnoha chartisty a seznámil se v plném rozsahu se samizdatovou produkcí, rozhodl se co nejrychleji napsat knihu o Chartě 77. Dokončil ji až v březnu 1981, ale za to zahrnula celá čtyři první léta zápasu Charty 77, jakož i společenských a intelektuálních aktivit s ní spojených.

Této problematice československé současnosti zůstal Skilling věrný až do začátku devadesátých let. Disent, Charta 77, nezávislé myšlení a literatura, nezávislé občanské aktivity a vynořování zárodků občanské společnosti se staly předmětem dvou knižních publikací, dobré desítky studií a sborníku textů domácích autorů, který dokumentoval výsledky nezávislého dějepisectví v Československu.

Nové téma – TGM

Současně s tím se dostalo do ohniska Skillingovy pozornost od poloviny osmdesátých let nové velké téma. Rodilo se v sérii studií a uceleně je představil ve své vůbec první přednášce v Československu, na svobodné půdě Karlovy Univerzity 20. března 1990. Shrnul v ní hlavní teze rozepsané knihy o Tomáši Garriguu Masarykovi z doby jeho univerzitního působení (1882–1914) a představil ho jako „věčného nonkonformistu“ na příkladech Masarykova akademického obrazoborectví, radikálního feminismu, náboženské hereze a nepřátelství vůči antisemitismu.

O definitivní podobě knihy analyzující Masarykovy vědecké, publicistické a politické zápasy vedoucí po cestách „proti proudu“, v níž byl repertoár Masarykova nonkonformismus a aktivity rozšířen o další oblasti, napsal jeden z prvních českých recenzentů František Kautman, že patrně neuspokojí ani dogmatické chvalořečníky, ani Masarykovy odpůrce. Kautman ocenil, že autor dal slovo samému Masarykovi, jeho souputníkům i oponentúm, že s akribií pečlivého historika ověřil přesnost údajů, zejména získaných z privátních pramenů, a že konfrontoval různá svědectví, často rozporná, že nic nezamlčoval ani nezvýrazňoval.

Kautmana zaujal závěrečný Skillingův soud o Masarykovi: „I když byl realistický v diagnóze existujících chorob, léčba jím doporučovaná měla občas utopistický základ. Byl radikálním a konzistentním nonkonformistou, i proto zůstával izolován od hlavního proudu české i rakouské politiky. Tento osud mu ovšem přinášely nejen jeho neortodoxní ideje, ale byl dán i jeho osobností a chováním. (…) Jeho činnost v roce 1914 se v té době zdála být donkichotská, a to i většině jeho českých krajanů, ale na konci války se ukázalo, že zvolil velmi realistický kurs.“

Kautmanovovu pozornost upoutal i zobecňující závěr knihy a ocitoval její závěrečný odstavec: „Bylo by absurdní považovat Masaryka za hotový vzor pro dnešek či chápat jeho ideje jako spolehlivého průvodce pro nejbližší budoucnost v podmínkách, které se nesmírně změnily. Ani sám Masaryk nežil vždy podle svých principů a mnohé z nich ostatně byly později událostmi překonány. Přesto však Masarykova impozantní osobnost, jeho víra v pravdu, obdivuhodná odvaha a morální přístup k politice mají, jak se zdá, stále velký význam pro oba národy, Čechy i Slováky, i pro svět, jehož scéna se často zdá být ovládána politickým stranictvím, nacionálním egoismem, ideologickou netolerancí a omezeností vize.“

Poslední léta

Také další roky Skillingova života byly naplněna systematickou badatelským úsilím.

Po Masarykovi přišla na řadu studie o jeho manželce a dceři. Napsal rozsáhlé paměti. Pravidelně jezdil do Československa, zúčastňoval se konferencí a debat.

V posledních dvou letech kromě úmorné dřiny na korekturách anglického originálu pamětí a jejich českého překladu pracoval Skilling na obtížném a náročném projektu, který vycházel z korespondence Alice Masarykové s architektem Josipem Plečnikem. Podařilo se mu shromáždit nejméně několik set dopisů, z toho dvěstě z archivu v Ljubljani. Samotná četba rukou psané korespondence byl velmi náročný proces, mnohé pasáže musely být pracně dešifrovány; pak teprve přicházel na řadu překlad a zpracování dopisů metodou, jež byla vypracována zvlášť pro tento projekt.

Koncem února 2001 se HGS připravoval na další cestu do Prahy. Čtu naše dopisy z 22. a 23. února onoho roku. Vzájemně jsme se informovali, jako už pravidelně od léta1976, co kdo z nás dvou právě podniká. Gordon byl rád, že už vybral a odeslal fotografie pro knihu Matka a dcera (Charlotta a Alice Masarykovy), která měla vyjít v březnu, psal o svém jednání s prezidentskou kanceláři, aby se mohl v dubnu v Praze setkat s Václavem Havlem, odstavec věnoval práci na korespondenci Masaryková – Plečnik.

28. února jsem mu telefonicky gratuloval k 89. narozeninám. O tři dny později přišly informace o posledním dnu jeho života.

V torontském univerzitním archivu je ve 164 kartonech uložen rozsáhlý fond Skillingových písemností za léta 1936–1999. Jsou to rukopisy článků a knih, univerzitních přednášek, korespondence všeho druhu, rukopisné záznamy, které si pedantsky pořizoval, a to o rozhovorech s kolegy, současníky a pamětníky, na seminářích a konferencích, jichž se zúčastnil, skripty rozhlasového vysílání z předválečné Prahy i z Kanady za války. Obrovský soubor pramenů, z nichž mnohé by neměly uniknout pozornosti českých a slovenských historiků a politologů. Letošní symbolický Skillingův návrat do Prahy se stává také výzvou k otevření nejedné nové kapitoly bádání a českém, slovenském a evropském dvacátém století.

Skillingovy knižní publikace:

  • Canadian Representation Abroad: From Agency to Embassy, 1945
  • Communism National and International: Eastern Europe After Stalin, 1964
  • The Governments of Communist East Europe, New York 1966
  • (s Franklynem Griffithem) Interest Groups in Soviet Politics, 1971.
  • (s Peterem Brockem) The Czech Renascence of the Nineteenth Century, 1970
  • Czechoslovakia's Interrupted Revolution, 1976
  • Charta 77 and Human Rights in Czechoslovakia, 1981
  • Listy z Prahy 1937–1940, 1988
  • Samizdat and an Independent Society in Central and Eastern Europe, 1989
  • (s Paulem Wilsonem) Civic Freedom in Central Europe: Voices from Czechoslovakia, 1991
  • T.G. Masaryk: Against the Current, 1882-1914, 1994
  • T.G. Masaryk: proti proudu 1882-1914 (přel. V. Svátek), 1995
  • The Education of a Canadian: My Life As a Scholar and Activist, 2000
  • Československo můj druhý domov. Paměti Kanaďana (přel. P. Šustrová), 2001
  • Matka a dcera. Charlotta a Alice Masarykovy (přel. M.Korbelík), 2001

(Psáno v únoru 2012, vyšlo zkráceně 25.2.2012 v Lidových novinách, Orientace, s. 28.)