Heydrichův pohřeb a Lidická tragédie v západoněmecké televizi v roce 1982

Německá televizní stanice Norddeutscher Rundfunk se sídlem v Hamburku vysílala v letech 1979–1985 každou sobotu dokumentární seriál „Vor vierzig Jahren“ (Před čtyřiceti lety). Půlhodinový program začínal vždy časově odpovídajícím válečný filmovým týdeníkem, na který navazovaly další střihové dokumenty a závěrečný, živě vysílaný komentář historika znalého dané problematiky.

12. června 1982 byl v tomto pořadu odvysílán německý týdeník ze 17. června 1942 zachycující pompézní pohřební slavnosti za Heydricha v Praze a Berlíně a výňatek z britského filmového týdeníku „British Movietone“ s projevem Edvarda Beneše o nacistickém zločinu v Lidicích. K odbornému komentáři byl pozván historik Vilém Prečan, který tehdy žil v exilu ve Spolkové republice. Tomuto programu se dostalo pozornosti v Rudém právu z 30. června 1982. Smutně proslulý F. J. Kolár v „dopisu čtenáře“ pod názvem „Co jsem viděl v NSR“ představil seriál v nejhorším světle, zamlčel projev prezidenta Beneše a smysl Prečanova výkladu absurdně překroutil.

Pro zajímavost zde předkládáme oba příspěvky – text V. Prečana, který vyšel v českém překladu ve výboru V kradeném čase v roce 1994 pod názvem „Heydrichův stín nad Prahou“, a odezvu F. J. Kolára jakožto svědectví o tom, jak široký záběr měla hanopisná agenda Rudého práva.

Heydrichův stín nad Prahou

Vilém Prečan

Historie atentátu na Reinharda Heydricha z 27. května 1942 skrývá ještě mnoho otevřených otázek, mezi nimi v neposlední řadě i tu, jaké byly motivy tohoto pozoruhodně ojedinělého aktu rezistence proti národněsocialistickému panství v Evropě. Stále ještě také zbývá vyjasnit, zda určité osobnosti československé exilové vlády v Londýně byly jedinými, respektive hlavními strůjci atentátu.

Jako zastupující říšský protektor, přímo podřízený Hitlerovi, byl Reinhard Heydrich nejmocnějším mužem v Protektorátě Čechy a Morava přesně osm měsíců. Současně zůstával ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a bezpečnostní služby SS jednou z klíčových postav celého národněsocialistického režimu v Německu i v okupovaných zemích Evropy.

Traduje se Heydrichův údajný vlastní výrok, jímž prý přivítal svůj úkol v Protektorátě jako pozitivní poslání v tom smyslu, že bude konečně něčím víc než říšskou nádobou na odpadky.^{1„Endlich einmal eine positive Aufgabe, endlich einmal etwas anderes als der Mülleimer des Reiches“. Citováno z článku Gustava von Schmollera Heydrich im Protektorat Böhmen und Mähren, Vierteljahrshefte für Zeitgeshcichte, 1979, Heft 4, s. 626-645.} To, co na novém působišti předvedl, byla vysoká škola přesně odměřovaného a dokonale časovaného, tu zesilovaného a jindy zeslabovaného teroru, dovedně doplňovaného v propagandistickém smyslu mistrovsky zvládnutým ucházením se o české dělníky a zemědělce v zájmu zajištění maximální výkonnosti protektorátního hospodářství pro potřeby nacistického vedení války.

Osm měsíců Heydrichovy vlády v Praze znamenalo rozhodující přelom při omezování autonomie Protektorátu a poněmčování jeho správního aparátu. Za Heydricha se česká protektorátní vláda stala prodlouženou rukou říšského protektora a tím se definitivně zkompromitovala.

Svým německým podřízeným uměl Heydrich dokonale vyložit krátkodobé i dlouhodobé cíle národněsocialistické politiky vůči českému národu. Jako východisko mu sloužily již před jeho příchodem vypracované podklady o příštím „uspořádání česko-moravského prostoru“, vycházející zčásti z germanizační, zčásti z vyhlazovací politiky. Nová byla udivující otevřenost, s níž Heydrich ve svém prostředí tuto politiku prezentoval, jeho autorita jako strůjce této politiky a umění konkretizovat ji do řady organizačních, administrativních a policejních opatření; nové bylo to že se její realizace ujal člověk se schopnostmi, jež z něho učinily úspěšného zloducha velkého formátu.^{2Srv. závěr článku citovaného v pozn. 1, kde von Schmoller v polemické poznámce k jedné z Heydrichových biografií konstatoval: „Zweifellos hat Heydrich Format gehabt. Das dürfte auch sein kurzes Wirken in Prag gezeigt haben. Aber bleibt er nicht dennoch allenfalls ein großer und ergfolgreicher Bösewicht von Format?“} Heydrichovy pražské zkušenosti při rozšiřování působnosti SS na území obývaném neněmeckým obyvatelstvem měly být odrazovým můstkem k ještě ambicióznějšímu poslání; najisto počítal s tím, že po úspěších dosažených v Praze brzy přenese své působiště do Francie.

Vůle českého národa k odboji, kterou Heydrich hodlal zlomit, učinila konec jeho strmé kariéře ve věku osmatřiceti let. Atentát byl sice proveden dvěma poddůstojníky československé armády vycvičenými k takovým akcím, v žádném případě však nešlo o akci dvou osamocených jednotlivců. Oba atentátníci by nebyli mohli splnit svůj úkol bez existence široké sítě domácího odboje. Bez mnohostranné podpory by nebyli přežili oněch pět měsíců od seskoku na území Protektorátu, nepřipravili by akci do všech potřebných detailů a po atentátu by nemohli unikat pronásledovatelům a dobré tři týdny čelit rozsáhlé pátrací akci.

Cena, kterou český národ a české hnutí odporu musely za úspěch atentátu zaplati, byla ovšem vysoká. Bylo vykonáno 1800 rozsudků smrti, dalších několik tisíc osob bylo zatčeno. Stanné právo s absolutním panstvím gestapa trvalo pět týdnů; do té doby nepoznaný a nikdy později už nepřekonaný teror okupační moci kulminoval tehdy vyhlazením obcí Lidice a Ležáky.

Všechny odbojové organizace byly rozbity a široké vrstvy obyvatelstva zastrašeny. Zatýkání a popravy sice polevily už v červenci 1942 a od podzimu 1942 po jistém váhání opět převážila dřívější, Heydrichem zavedená politika taktické kombinace biče a cukroví; avšak ztráty, které odboj do té doby utrpěl, nebylo možné nahradit. Stejně tak zůstalo podlomeno dřívější odhodlání k odporu.

Nacisté sledovali jako svůj přednostní cíl decimovat českou inteligenci a zbavit tak českou společnost vedoucí vrstvy. Ztráty v řadách těchto elit se projevily mimořádně citelně již za války a znovu pak bezprostředně po ní, když šlo o obnovení demokratických struktur. Tehdy dolehl Heydrichův stín na Prahu ještě jednou, a to potřetí, třebaže nacionálněsocialistická říše ležela už v troskách.

Co jsem viděl v NSR (Rudé právo, 30. června 1982)

F. J. Kolár

Při své nedávné návštěvě NSR jsem byl hluboce otřesen střihovým “dokumentem“ ke 40. výročí lidické tragédie, který jsem viděl v tamější televizi. Autoři použili starých filmových žurnálů z roku 1942 s tehdejšími původními nacistickými záběry i komentáři, bez jediného slova dnešního stanoviska.

V úvodu bylo jmenováno asi 30 nacistických kameramanů a žurnalistů, kteří tyto zpravodajské filmy natočili v „první linii gefechtu – válečných střetů“. To bylo ještě v době nacistických vítězných pochodů, a tak je možné v žurnálech sledovat spokojené, veselé, smějící se a vypasené vojáky, letce a námořníky, kteří plní „historickou misi“ tisícileté říše. Záběry mají dokumentovat slavná vítězství německých armád na všech frontách.

Viděli jsme tam letecké záběry bombardování Sevastopolu. Rommelův postup v severní Africe proti Britům, návštěvy státníků fašistické osy v Berlíně a tak podobně. Vcelku to tedy vyznívá jako skutečná oslava domněle „sebeobětavého“, „statečného“ a dokonce „hrdinského“ boje nacistických armád.

Atentát na Heydricha, který se stal záminkou k likvidaci Lidic, byl demonstrován pouze na okázalém pohřbu, kde hodný strýček Hitler hladil po hlavičkách hajlující malé Heydrichovy synáčky.

Samozřejmě tam nebylo ani slova, ani záběru o vraždění a ničení v Lidicích, ačkoliv filmové dokumenty existují, nacisté si je dali – jak známo – sami natočit. Nebylo ani zmínky o tom, jak po Heydrichově pohřbu řval Hitler, že „český národ bude z Evropy vymazán…“ Autoři západoněmeckého televizního střihového dokumentu nepokládali rovněž za nutné se aspoň zmínit o obětech heydrichiády.

Na závěr tohoto pořadu televize NSR, který měl být vzpomínkou na Lidice, ale ve skutečnosti byl zcela zaměřen proti tomu, co Lidice pro nás znamenají, promluvil jakýsi emigrant, „historik“ Vilém Prečan, který heydrichiádu zhodnotil v tom smyslu, že její škodlivost se prý projevila zejména v šedesátých letech, ale i v současnosti, kdy nám chybějí ty vyvražděné „demokratické a humanitní struktury společnosti, které by mohly čelit i současné diktatuře komunistické“. A tak prý Lidice vrhají stín i na současnost!

Věru svérázný výklad historie, který vrhá světlo i na humánnost těch, kdo u nás v krizových letech hlásali tzv. socialismus s lidskou tváří.

1.	„Endlich einmal eine positive Aufgabe, endlich einmal etwas anderes als der Mülleimer des Reiches“. Citováno z článku Gustava von Schmollera Heydrich im Protektorat Böhmen und Mähren, Vierteljahrshefte für Zeitgeshcichte, 1979, Heft 4, s. 626-645.
2.	Srv. závěr článku citovaného v pozn. 1, kde von Schmoller v polemické poznámce k jedné z Heydrichových biografií konstatoval: „Zweifellos hat Heydrich Format gehabt. Das dürfte auch sein kurzes Wirken in Prag gezeigt haben. Aber bleibt er nicht dennoch allenfalls ein großer und ergfolgreicher Bösewicht von Format?“