Zemřel Jan Vladislav

Dne 3. března 2009 zemřel ve věku 86 let básník, spisovatel, esejista, překladatel a svého času „tajný“ vydavatel Jan Vladislav. Na jeho pohřbu v strašnickém krematoriu 10. března se sešlo mnoho jeho přátel, znalců i obdivovatelů jeho díla. Za všechny pozůstalé se s básníkem rozloučili historik Vilém Prečan a první rada francouzského velvyslanectví v Praze Michel Pouchepadass. Ukázky z Vladislavovy překladatelské tvorby přednesla Kofroňová a tři básně z jeho pozůstalosti recitoval Otakar Brousek. ČSDS, o. p. s., dalo podnět k založení Společnosti přátel Jana Vladislava, která by mj. iniciovala vydání Spisů Jana Vladislava a přípravu mezinárodní konference o Vladislavově životě a díle.

Na rozloučenou s Janem Vladislavem, projev Viléma Prečana

Vážená paní Růženko,
tak o Vás Jan hovořil, o Vás, která jste láskou a péčí prosvětlila posledních pět šest let jeho života,
paní Danielo a paní Marie, Danielko a Marienko, jak Vám říkal tatínek,
vážený pane prezidente Havle, vážený pane velvyslanecký rado Pouchepadassi,
vážení pozůstalí, přátelé v smutku.

Sešli jsme se tu, abychom vzdali poctu a vřelý dík básníkovi, prozaikovi, esejistovi, literárnímu kritikovi a literárnímu historikovi, překladateli i vydavateli Janu Vladislavovi za všechno, čím obohatil svět a život svých současníků. Abychom vyslovili poděkování a vděčnost za všechno, co po něm zůstává jako dědictví, takřka nevyčerpatelné a otevřené pro každého, kdo se těmito štědře nabídnutými plody tvůrčího ducha bude chtít potěšit nebo v nich nalézt poučení.

Literární historikové už nejednou za jeho života bilancovali a autoři vzpomínkových statí v uplynulém týdnu připomněli rozsah a všestrannost Vladislavova díla. Hodnota a velikost tohoto díla je ozvláštněna okolnostmi, za nichž vznikalo, vyvzdorováno na poměrech.

V životě a díle Jana Vladislava poznáváme příběh spisovatele, který byl už jako pětadvacetiletý vypovězen na okraj literatury, avšak toto místo dokázal přeměnit na tvůrčí dílnu, odkud přes odpor a protivenství ze strany režimních manipulátorů rozšiřoval horizonty české literatury padesátých a šedesátých let a s vynalézavou vytrvalostí do ní uváděl ve svých překladech autory a díla, jež by jinak český a slovenský čtenář nepoznal. Poznáváme v něm příběh člověka literatury, pro něhož se neodmyslitelnou součástí jeho vlastní literární ambice stalo i objevování a odkrývání skrytých stránek, vrstev a osobností moderní české literatury, jimž hrozilo zapomnění.

V osobě Jana Vladislava se setkáváme s básníkem, tvůrcem autentické poezie, který dokázal být po celý život také dělníkem literatury a brát na sebe penzum každodenní literární dřiny jako málokdo. S tvůrcem, kterému nepřišlo zatěžko sloužit jiným jako „tajný“ vydavatel bez institucionálního zázemí v čase, kdy se díky lidem jako on zrodil zázrak nezávislého písemnictví šířeného samizdatem, anebo ve vynuceném pařížském exilu šířit do světa znalosti a povědomí o české literatuře, připomínat na zahraničních fórech existenci nezávislé kultury v Československu a podmínky, v nichž existuje, přispívat k vytváření evropského veřejného prostoru, svobodné kultury bez hranic, k formování společné odpovědnosti vzdělanců za poměry ve světě.

Jakkoli se nepovažoval za část jakéhokoli svědomí národa – a na nic takového ani nevěřil – , byl Jan Vladislav také člověkem slova, jehož myšlenky, soudy a zkušenost se staly pro současníky spolehlivými ukazateli při hledání pravdy o životě a smrti, o člověku a jeho světě, o falešných a skutečných hodnotách minulosti a současnosti. Svůj rozhled, prohlubovaný studiem a prací s literaturou mnoha jazykových a etnických oblastí, dlouholetým pobytem v cizině ještě rozšířil. A tak dokázal najít srovnávací kriteria pro hodnocení „domova“ a „ciziny“ a také trefná slova proti domácímu flagelantství, proti lámání hole nad sebou samými, jak je to v českém prostředí tak časté. „Hádám se vždycky,“ napsal, „když se píše o naší zbabělosti: ta je přítomna všude, a možná u nás méně než jinde… Češi … si libují v sebetrýznivém bahně skutečných a pomyslných vin, z nichž sestavují systémy: Bílá hora, 1938, 1948 atd. Já bych mohl jmenovat zas jiná data, která dávají zas jinou řadu. Proč na tuto řadu neupozorňujeme přinejmenším právě tak často jako na tu první? … cožpak nejsou takoví lidé jako Kalandra, Halas, Seifert, Holan, Zahradníček, Bedřich Fučík atd. příkladem podivuhodné síly a jasnozřivosti, předvídavosti i důslednosti v tom, že dokázali případně změnit názor a stát za tou změnou, jakmile zjistili svůj omyl? Zatímco jiní, jinde, v neporovnatelně bezpečnější situaci, se k tomu neodhodlali?“

Jan Vladislav věděl, jak to konečně i napsal, že tu nejdůležitější volbu člověk sám nedělá: nevolí si čas narození, nevybírá si místo, kde se s křikem proboří do světa, nemůže si vybírat talenty a odmítnout danajské dary, jež jsou mu dány do kolébky, nerozhoduje o prostředí, v němž bude vyrůstat. Věděl, že ne každý z jeho generace měl to štěstí, aby byl už v mládí vyzbrojen proti svodům utopie a zdánlivě zářných zítřků, jako byl on. Uměl být uznalý vůči těm, kdo přes všechno bloudění, jemuž byli vystaveni lidé ve století totalitních režimů, nalezli cestu k lidství, k vlastnímu životu, a dokázali reflektovat své omyly nebo i viny, pokud jimi byli obtížení.

Avšak kromě té volby prvotní všechny ostatní považoval za projev rozhodnutí jedince zodpovědného za své činy. Byly mu cizí a protivily se mu postoje, jež byly diktovány přizpůsobivostí zlu, prospěchářstvím, zbabělostí. Ošklivil si také pokorou nezkrocenou pýchu těch, kteří se cítí vyvolenými ve všech životních situacích a ochotně zapomínají na svou minulost, protože se jim nevydařila, jak by si právě přáli.

On sám si nenechal vnutit cizí život, zarytě, urputně, tvrdošíjně trval na tom, že svůj život si vyvlastnit nedá a že ho bude žít vestoje za všech okolností, i za cenu, kterou za to bylo nutno zaplatit. Vladislavova povaha byla jeho osudem, a jeho osudem byla umíněnost. Hovořil o této vlastnosti i v jednom z našich posledních dlouhých telefonických rozhovorů. Podnětem byla četba jednoho textu Hermanna Hesseho, který Vladislava bytostně oslovil; hledal správný český ekvivalent německého „Eigenwilligkeit“. Shodli jsme se na umíněnosti a – jen tak mimochodem – i na tom, že on sám je odjakživa velký umíněnec. Vladislavova umíněnost, to však nebyla svévole ani svéhlavost. Byla to neústupnost tváří v tvář zlu, násilí, lži v jakékoli podobě. Bylo to trvání na tom, co si předsevzal, že musí učinit, aby byl práv svým povinnostem, jak je chápal, bylo to umíněné lpění na právu podržet si vlastní identitu.

Zaumínil si mnoho; kormidlem toho, co je povinností intelektuála, mu byla slova jeho učitele z fakulty a pozdějšího otcovského přítele Jana Patočky: „Filozofie se dostává k bodu, kde nestačí klást otázky a odpovídat, obojí s krajní energií, nýbrž kde se filozof nedostane dále, dokud se sám nezasadí o rozhodnutí.“

Byl ovšem neústupný vůči násilí i ve všedním životě. Už jako kluk, když se bránil šikanování vrstevníků, měl po ruce kudlu, uloženou v dlani po způsobu odkoukaném od cikánských kamarádů tak, aby vyčnívala jen špička nože, takže nemohl útočníka těžce zranit. V pařížském metru jednou přiměl nožem k ústupu jakéhosi Araba, který ohrožoval neznámou ženu. V jedné důvěrné chvíli se mi přiznal, že se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let musel zbavit pistole, kterou skrýval od bojů na barikádě v květnu 1945. Bál se, že neodolá nutkání vypořádat se s estébákem, který byl strůjcem nejhorší provokace namířené proti jeho manželce.

Mnozí z nás přítomných měli příležitost těšit se z Vladislavova laskavého přátelství. Na toto přátelství, prosycené Vladislavovou moudrostí, vzpomínají i jeho početní obdivovatelé, kteří se hlásí ze zahraničí. Všem bude chybět. Útěchou je vzpomínka na krásné chvíle, které jsme s ním prožili, na povznášející pocity při četbě jeho veršů a textů, při poslechu rozhovorů s ním zaznamenaným. Ke smutku mísí se lítost, že se s ním už nelze setkat, poradit se při těžkém rozhodování, poslat e-mailem vlastní text k posouzení. Avšak je možné vracet se k jeho dílu, čerpat moudrost z jeho úvah, esejů, rozhovorů, začíst se do jeho básní, pobýt s ním aspoň takto.

Jan Vladislav patřil mezi ty vyvolené, kteří budou oslovovat i mnoho budoucích generací. Nebude a ani nemůže být zapomenut. Neboť – jak se píše v jedné z kondolencí došlých z Washingtonu – svou poezií, svými texty, svou neústupností v zápase s mocí, svým přátelstvím a láskou, jimiž neskrblil, učinil Jan Vladislav svět lepším místem pro život.

Projev p. Michela Pouchepadasse, prvního rady velvyslanectví Francouzské republiky v Praze

Vážení pozůstalí, dámy a pánové,

s Janem Vladislavem odešla významná  osobnost evropské kultury.

Byl to všestranný člověk – spisovatel, básník, překladatel, esejista, vydavatel, profesor, šéfredaktor literární revue. Po celý život neváhal dávat najevo svou osobitost, originalitu a politické přesvědčení. Když se rozhodl podepsat Chartu 77, byl si vědom důsledků, které to bude mít pro jeho osobní život. Když byl v roce 1981 donucen opustit svou zemi, zvolil si Francii.

Jeho volba nebyla náhodná. Tuto zemi měl rád již dlouho předtím. Po válce strávil několik měsíců v Grenoblu. Měl rád především francouzskou kulturu. Zajímal se o ní od ranného mládí.

V roce 1981, krátce před odjezdem do francouzského exilu, jej pozval na oběd tehdejší francouzský velvyslanec v Praze, pan Paul le Gourriérec. Byl jsem přítomen na tomto obědě jako mladý tajemník velvyslanectví. Jako dnes vidím Jana Vladislava, který, ač zoufalý, že musí opustit svoji zemi, nám dokonalou francouzštinou vysvětluje, že nemůže emigrovat nikam jinam než do Francie.

S Francií měl silné intelektuální a literární vazby. Měl tam skutečné přátele, k nimž patřili Pierre Emmanuele, Roselyne Chenu a Roger Errera, o nichž věděl, že se na ně může vždy spolehnout.

Ve Francii, kde strávil 22 let svého života, se zaujetím přednášel na Ecole des Hautes études en sciences sociales. Vedl tam seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. Byl členem redakční rady časopise „l’Autre Europe“ – Jiná Evropa, který sehrál tak významnou úlohu tím, že zprostředkoval Západu ty hlasy z Východní Evropy, které komunistické režimy potlačovaly.

Ve stejné době také pracoval pro Rádio Svobodná Evropa, které mělo své sídlo v Německu.

Přiznávám, že Francie čekala příliš dlouho, než docenila pravou hodnotu Jana Vladislava, i když mu v roce 1993 oficiálně udělila Řád umění a literatury.

Stal se jednou z tváří francouzsko-českého přátelství. Usiloval o to, aby Čechy seznámil s francouzskou kulturou (zejména pak skrze vynikající překlady autorů jako Jacque Prévert, Charles Baudelaire, Henri Michaux, Alexandre Dumas, Victor Hugo, Romain Rolland, Jules Verne a další ...). A vynaložil také hodně úsilí, aby Paříž seznámil s českou kulturou.

Francie je jeho dlužníkem. Vděčíme mu za mnohé.

Odchodem Jana Vladislava, který celý život zdůrazňoval nutnost svobodného myšlení, přicházíme o jeden z nejhlubších a nejoriginálnějších hlasů symbolizujících přátelství mezi Francií a Českou republikou.

Francouzské velvyslanectví, které zde dnes zastupuji, mu tímto vzdává hold.